Probudilo mě ostré světlo a strašná bolest v zápěstí. Změna světla bodala do očí a já si je chtěl rukou zakrýt, jenže jsem zjistil, že je mám svázané za zády. V tu chvíli se ve mně probudila panika. Začal jsem se vrtět. Došel jsem k tomu, že mám nohy i ruce svázané a že jsem nahý. No bezva…

„Buď rád, že se vůbec můžeš hýbat. Mohl jsem tě svázat ještě pevněji.“ ozvalo se odněkud. Před zdrojem světla se vynořila silueta člověka. Hlas byl mužský. Takže to asi byl on. Vůbec mi nedocházelo, co se děje. Naposledy jsem si pamatoval, že jsem byl na oslavě bratrových narozenin a… opil se. Bože, co jsem to zase vyvedl?!

Snažil jsem se zaostřit na obličej toho člověka přede mnou, jenže jsem neměl brýle, takže mi to bylo k ničemu.

,,Kde to jsem?“ zeptal jsem se co nejpevnějším hlasem, jaký jsem v tu chvíli ze sebe byl schopen dostat.

,,V bezpečí. Zatím. Záleží na tom, jestli budeš zlobit.“

Teď jsem byl přesvědčený, že mluví muž přede mnou. Začal se přibližovat. Schoulil jsem se, jak mi to svázané končetiny dovolily, aby ze mě cizinec viděl co nejméně. ,,Nevím, o čem to mluvíte. C-co o de mě chcete??“ Slyšel jsem, jak se pousmál. Naskočila mi husí kůže. Nepřipadal jsem si zrovna bezpečně…

Cizinec stál jen kousek od mé hlavy. Schopnost vidět mi i znepříjemňovalo to, že mi svítilo světlo do očí. Z toho mála jsem ale poznal, že má na sobě tmavé oblečení a že je vysoký. Vyšší než já. Snažil jsem se od něj dostat, co nejdál, ale naneštěstí byla hned za mnou studená zeď. Byl jsem v pasti. Chtěl jsem domů. Pryč od tohohle muže.

,,Nevzpomínám si, že bych ti dovolil se mě na něco ptát.“ řekl sladce. Sklonil se ke mně. Zabořil jsem tvář do země. Spíš ji od něj odvrátil. Přitlačil jsem si kolena ještě víc k hrudi. ,,Zlobil jsi.“ zašeptal mi do ucha. Otřásl jsem se. Chtělo se mi zvracet.

Na chvíli bylo ticho a už jsem myslel, že se mi to všechno jenom zdálo, než svými vlhkými prsty nahmatal mou bradavku. Vykřikl jsem. ,,Co to děláš, ty idiote?!!“ ječel jsem. Vrtěl jsem se a snažil se dostat z dosahu jeho prstů, které mě neustále tvrdě tiskly. ,,Dávám přednost oslovení „pane“. Nechtěj mě ještě víc rozzlobit.“

,,Nešahej na mě!“ V očích mě štípaly slzy. Nemínil jsem ale před ním brečet.

,,Šššš… Nic ti nedělám...zatím.“ Pohlédl jsem mu vyděšeně do očí. Tohle se mi přestávalo líbit. Ne že by se mi to kdy před tím líbilo...Vadila mi má bezmocnost.

Sklouzl svou dlaní trochu níž do oblasti bránice. Chvíli mě tam jen hladil, občas přidal i nehty, ale nebylo to nijak bolestivé. ,,Nech. Mě. Být.“ říkal jsem rozzuřeně. Jen se pousmál. ,,Docela si sereš do huby. Jen se podívej.“ udělal gesto směrem k mému klínu. Stál mi. JAK?!

,,Teď mám moc ve svých rukou já. Uvědom si to.“

Odešel. Vyjeveně jsem zíral na dveře, než se zavřely a já opět upadl do temnoty.