Chapter 5

Vykřikl jsem. Začal jsem mžourat na člověka svírající mé vlasy. Delší tmavé vlasy s červenými melíry. Ten účes bych poznal kdekoliv. „Kotaroo!“ Byl jsem tak šťastný že ho vidím. On na mě však upíral znechucený výraz.

„Pěkná děvka se z tebe stala, to musím uznat.“ Pronesl znechuceně, než mi plivl do obličeje.

„Kotaroo….Co to děláš?“ Nechápal jsem. Proč se takhle chová? Vždy jsme si byli tak blízcí. Setřel jsem si jeho slinu z obličeje.

„Musím uznat, že jsem nepředpokládal, že si tě Tsukki ochočí tak rychle...“

„O čem to sakra mluvíš?! Proč se najednou chováš tak divně. Brá-“Nestihl jsem doříct větu, protože mi na tváři přistála facka. Vykřikl jsem. Opět.

„Už nikdy mě nenazývej svým bratrem.“ Slovo bratr doslova vyprskl. Podíval jsem jsem se na něj se zděšením v očích. Co se to s ním sakra stalo?!

„Odstup od něj, Kotaroo.“ Ozvalo se od dveří. Stál tam Tsukki. Zachvátila mě obrovská úleva. Pohledem jsem kmital z Kotary na Tsukkiho. Nevím proč, ale příčí se mi Kotaru nazývat bratrem. Něco s ním není v pořádku a jestli mu pomůže to, že mu nebudu říkat „bratře“, tak to vydržím. Pro Něj.

Kotaroo mě chytl za vlasy ještě pevněji. Sykl jsem bolestí.

„Od koho? Od týhle děvky? “Tsukki přikývl. No dovol?! Začal se zlomyslně smát. Zachvátil mě strach. Ne strach, že mi ublíží, ale strach o Tsukkiho. Kotaroo byl silný. Nevyzpytatelný. Nikdy jste pořádně nevěděli, co udělá. Jako teď.

Ve chvíli kdy jsem se podíval na Tsukkiho. V ten jediný moment, kdy se naše oči setkali. Tohohle krátkého okamžiku, kdy jsme mu nevěnovali pozornost on využil. O pár vteřin později jsem měl nůž pod krkem.

Vyděšeně jsem zíral na Tsukkiho. Tak nějak by se dala shrnout tato situace. Kotaroo měl zlomyslný úšklebek a Tsukki na něj koukal se strašidelným kamenným výrazem.

„Docela mi nedochází, o co se tu snažíš. Prodáš, ne doslova mi ho přineseš až sem a teď ho zkoušíš zabít? Jsi zvláštní, Kou.“ Kotaroo zbledl.

„Už nikdy mi tak neříkej, nebo zajistím aby tenhle nádech byl jeho poslední!“ Přitlačil mi nůž ještě víc k hrdlu. Tsukki nehnul ani brvou. To mu na mě vůbec nezáleží? Pokud ne, tak proč mě vytáhl z té kopky?!

„A když ho zabiješ, tak co? Co tím vyřešíš? Když je tady tak ti nijak nevadí při… práci. Nech ho bít. Radím ti dobře.“

Sledoval jsem, jak se v Kotarově obličeji prolnulo tolik emocí během pár sekund. Nevěděl si rady. A tak tedy udělal to, co dělal vždy v podobných situacích. Začal se zlomyslně smát. Zastrčil svůj nůž zpět do kapsy u kalhot. Do kapes u své kožené bundy si zastrčil ruce a se smíchem odkráčel z místnosti, jako by se vůbec nic nestalo. Tohle dělal vždycky. Snažil se člověka vyděsit domněnkou, že má nějaké eso v rukávu. To se ale stávalo minimálně.

Tsukki to ale bohužel nevěděl.