Chapter 4

Teplo. To bylo vše co jsem byl schopen zaregistrovat. Byl jsem zabalen v něčem teplém a měkkém. Ruce ani nohy nebyly svázané. Cítil jsem se sytý. Cítil jsem se mnohem lépe.

Začal jsem otevírat slepené oči. Byl jsem někde jinde. V nějaké posteli a zabalený do peřin. Bylo rozsvíceno. Vzhledem k tomu, že jsem se právě probudil a navíc neměl své brýle nemohl jsem popsat jak to vypadalo v té místnosti, ale jistě vím, že byla žlutá.

Uslyšel jsem nějaké šramocení za svými zády. Otočil jsem se na druhý bok a tam jsem našel toho muže, jak sedí na židli a propaluje mě pohledem.

„Konečně jsi vzhůru.“ Pronesl jakoby nic. Nechápal jsem. Proč mě odnesl z té kopky? Ne že bych si stěžoval, oproti té kopce, tohle byl luxus. Jenom mi nedocházelo, proč se z ničeho nic tak stará.

„Dlužím ti vysvětlení.“ Řekl následně. Posunul jsem se na posteli blíže k němu, abych ho lépe slyšel. Nasadil jsem kamenný výraz.

„Nebudu ti říkat, jak jsi se sem dostal, protože to není z části má věc, ale asi by tě zajímalo, kdo jsem a tak. Jmenuji se Tsukki. Si v mém domě, ve kterém pracuji. Do teď si žil v mém kumbále a… to je tak vše co by si měl vědět, Yui.“

Zachvěl jsem se. To bylo poprvé, co mě oslovil mým jménem.

„Jen abys věděl, to že tohle,“Naznačil rukou kolem sebe. „Je tvůj nový pokoj,ale tvoje pozice se nijak nemění.“

„Moje pozice?“ Podivil jsem se.

„Ano, pozice. Stále jsem tvůj pán.“ Zvlnil rty do uličnického úsměvu. Opět jsem se od něj odtáhl.

„Proč nemůžu jít domů?“

„Protože teď patříš mě a já jsem ti to nedovolil.“

„To potřebuji svolení? A vůbec, co máš s tím, že ti patřím?“

„Už jsem ti to jednou říkal, Yui. Tohle je mezi tebou a… a … Jinak, už mám podmínku k vrácení tohohle,“ Levou rukou začal štrachat v zadní kapse svých kalhot. Vytáhl můj přívěšek. Vykulil jsem oči a začal se vyhrabávat z útrob peřin.

Začal s ním pohupovat do stran, což mě rozčílilo ještě víc a když už se mi podařilo uvolnit své ruce, přívěšek zmizel v jeho velké dlani. Zakroutil hlavou na znamení „ne“.

„Ten přívěšek ti dám, když mě políbíš. Ne já tebe, ale ty mě.“

Vykulil jsem oči. Hleděl na mě s vřelým úsměvem na rtech. Nechtěl jsem to udělat! Nechtěl. Ale musel jsem.

Ten přívěšek.

Jediná věc pojící mě s matkou. Co by asi řekla, kdyby mě tu teď a takhle viděla? Lepší nevědět.

Musel jsem.

„Jen políbit?“ Přikývl. Celý se třásl. Já ostatně taky. Měl zvětšené zorničky. Byl nervózní? On?! Pokud byl tak se mu to dařilo docela dobře skrýt.

„Kde mám jistotu, že mi ho vrátíš?“ Vypadlo ze mě.

„Já své slovo vždy dodržím….Kde mám jistotu, že mě ty políbíš? Z tohohle důvodu ti ho vrátím až potom.“

„Já svoje slovo taky vždy dodržím.“ Odfrkl jsem si. On se na mě prosebně podíval. Nahlas jsem polkl a začal se k němu přibližovat. Nechci, ale musím. Nechci! Musím.

Cítil jsem na tvářích jeho teplý, zrychlený dech. Cítil on to samé?

Podíval jsem se mu do tváře. Měl zavřené oči. Nehýbal se. Čekal. Čekal a ho políbím. Uznávám, že mě v ten moment napadlo spoustu věcí, díky kterým bych mohl utéct, jako například mu vlepit facku a podobné věci. Jenže on mi v té chvíli, v tom jediném momentu přišel tak strašně zranitelný, že jsem neměl to srdce a ani žaludek na to mu ublížit. Jakkoliv.

Centimetry a pomalu měnily na milimetry a já na chvíli zauvažoval nad tím, jestli neslyší tlukot mého splašeného srdce. Slyšel by ho, kdyby byl blíž? Bože, co mě to zase napadá?!

Najednou se odněkud ozvala obrovská rána, až jsme od sebe odskočili. Následovalo ohlušující pískání-alarm.

„Co se stalo? Co se děje?!“ Bál jsem se. Nikdy totiž nevíte co se může stát, když začne zvonit alarm.

„Někdo je v domě.“ Odpověděl klidně. Rychle vstal a odešel. Můj pohled upoutal předmět na zemi. Byl to můj přívěšek! Vystartoval jsem z postele a popadl ho do svých studených dlaní. Pevně jsem ho stiskl. Po chvilce jsem si uvědomil, že jsem oblečený do bílé košile a volných boxerek. V ten moment jsem si také uvědomil, že mě někdo musel obléct...a v lepším případě i umýt! Bože! Otřásl jsem se při představě, že na mě někdo sahal.

V okamžik, kdy otřesný zvuk alarmu ustal mi došlo, že jsem právě promarnil možná už poslední šanci na útěk přemýšlením o tom, že mě někdo umýval. Sem neskutečný!

Rozzuřený sám na sebe jsem ulehl zpět do postele.

Alespoň, že mám ten přívěšek.

Uslyšel jsem kroky. Tak už je zpět. Otočil jsem zády ke dveřím. Kroky se ke mně přibližovaly. Také jsem uslyšel zaklapnutí dveří. Jestli si myslí, že po tomhle alarmovém infarktu s ním budu dělat nějaké prasečinky, tak na to může chlapeček hned zapomenout!

Byl zde ale jeden problém. A to ten, že návštěvník vůbec nebyl Tsukki. To jsem zjistil v momentu, kdy si mě někdo přitáhl za vlasy k sobě.