Do ložnice mé matky a nevlastního otce jsem jako vždy dal čerstvé bylinky na spaní. Taktéž jsem učinil u pokoje svého bratra a sestry.

     Hodiny na kostelní věži začali odbíjet půlnoc. Většina normálních lidí již spí, ale já vždy čekám na tuhle chvíli a kradu se z okna v podkroví, kde mám pokoj.

     Doslova se plazím po kamenné zdi. Díky tmavému plášti jsem pro ostatní lidi neviditelný.

     Když se mé nohy dotknou země, stáhnu si kapuci hlouběji do tváře a své kroky namířím k lesu vzdálenému zhruba třista metrů za vsí.

     Obklopuje mě děsivá temnota lesa a k mým uším doléhají různé zvuky. Od vití vlků po zpěv a sténání větru.

     Vycením zuby, které začnou nabírat podobu chrupu predátora. Lebka se deformuje a protahuje do psí mordy. Tělo mi pokrývá hrubá, černo-hnědá srst měřící zhruba patnáct centimetrů. Ruce a nohy se přetváří na mohutné tlapy a nehty se kroutí a tvrdnou.

     Celý můj zjev působí vskutku hrozivě a nebezpečně, což ostatně také jsem. Ano, v tuto chvíli se ze mě tak jako každou jinou noc stala krvežíznivá a nelítostná zrůda.

     Hlad po krvi a čerstvém mase mi již svírá hrdlo. Musím jít lovit. Snažím se ovládnout, abych se neotočil a nenasytil se ve vsi lidmi. Už jsem jich pár roztrhal a udělal si z nich svačinku.

     Dva z nich byli právě z mé vesnice.

     Jedna mladá, milá a moc hezká dívka jménem Marlene. Vzpomínám si, že se mi snažila dlouhou dobu zalíbit. Odnesla to minulý týden. Nechtěl jsem jí ublížit, ale ona udělala jednu velkou osudovou chybu. Tu noc byla vzhůru a viděla mě jít k lesu. Následovala mě. Když se objevila mezi stromy, byl jsem už proměněný. Zakřičela hrůzou. Měl jsem příliš velký hlad a neovládl jsem se, vrhl jsem se na ní a okusil chuť její krve.

     Co se té druhé osoby týče, toho jsem zardousil již dávno, mohou to být dva roky, možná nějaký ten měsíc měně či více. Byl to můj nevlastní bratr. Nebyla to nehoda, nebo příliš velký hlad. Udělal jsem to zcela úmyslně. Byl to šmejd. Sledoval mě do lesa, tak jako ta nešťastnice. Ale on měl zcela jiné úmysly. Chtěl mi ublížit, tak jak to s oblibou dělal doma, když ho nikdo nevyděl. Byl starší a o dost silnější a já proti němu jakožto člověk neměl šanci, ale to ostatně on proti monstru taky ne. Ukousl jsem mu končetiny, které jsem přímo před jeho očima spořádal, pak jsem se proměnil a vychutnával si jeho zděšený výraz, když viděl mou křehčí postavu celou od krve a můj vítězný úsměv. Dlouho jsem ho nechal trpět bolestí, než jsem se nad ním konečně slitovat, nebo spíš jsem už začínal mít hlad, než jsem se konečně opět změnil, čímž jsem ho vyděsil ještě víc a ukousl mu hlavu.

     Tehdy se našli na kraji lesa lidské kosti, ostatky a spousta krve. Od té doby do lesa chodí jen lovci a blázni.

     Vyprávějí se příběhy o zrůdě, jež hvozd obývá. Že prý je to netvor ze samotného pekla. V jisté části je to pravda. Netvor tu vskutku je, ale nežije tady, ale ve vesnici mezi nimi, ale koho by to napadlo, že?

     Rozběhnu se rychle jako šíp temnotou, nasávám vůně a naslouchám všem zvukům okolo sebe.

     Ha, vůně krve, vůně, kterou celou tu dobu sháním. Někde tu je zraněné zvířátko. Asi bych mu měl pomoci od bolesti a nasytit se. Přibližuje se, rychle, velice rychle.

     Trhnu hlavou do strany, odkud z houští vyběhne mohutný divočák s přeraženou čelistí, která mu volně visí a silně krvácí.

     Ryčí bolestí a žene se přímo proti mě. Jedním mocným úderem tlapou ho posílám k zemi. Pokouší se zvednout, ale nestihne to, jelikož jsem mnohonásobně rychlejší a silnější. Mé zuby se noří do masa na kancově krku, přesně tam, kde protéká sladká rudá řeka.

     Horká tekutina mi pramení do hrdla a jeden zbloudilý pramínek mi stéká po bradě.

     Když jsem dostatečně napojen, skousnu své mocné čelisti k sobě a kancova hlava se odděluje od zbytku těla.

     Přesunu se k břichu, které jedním úderem ostrými drápy otevřu a z kterého se rázem vyvrhnou orgány. Trochu se jimi prohrábnu a nakonec se postím do chutně vyhlížejících jater.

     Dojídám poslední orgán, nyní je na řadě maso. Vychutnávám si sladkou zasychající tekutinu i tuhou kancovu svalovinu.

     Hostina končí, nyní se trochu proběhnu, smyji ze sebe krev, přece jen by to mohlo někoho lehce znervóznit, že, kdybych se po vesnici promenádoval tělem pokrytým zaschlou krví. Pak se vrátím domů a budu předstírat, že se v noci vůbec nic nestalo.

     Doběhnu ke krásnému jezeru, na jejímž opačném břehu, než se nacházím, je jeskyně. Nad vodou létají světlušky a je zde krásně vidět měsíc. Je to tu jako ráj na zemi. A je jen můj. Ano je to netvorův ráj.

     Skočím do vody a omývám svou srst, dokud si nejsem zcela jist, že jsem čistý.

     Vylézám z vody, ještě se ohlédnu na jezero, oklepu se a konečně se zase vydávám domů.

     Běžím jako vítr až k okraji lesa.

     Před lesem se přeměním a dojdu do vsi stejnou cestou a jako před tím se plížím jako zloděj do horní části domu.

     Chci si lehnout, když si uvědomím, že bych měl odstranit ty rostliny, jinak budou rodiče i sourozenci spát celý den. Učiním tak, tedy a konečně se uložím k poklidnému spánku.

     Ráno jako vždy vstanu se slepicemi, každý den je stejný. Nudný. Pomáhám jedné staré sousedce se sekáním dříví, když v tom uvidím, přijíždět lovce. Vezou kořist a správu o mé noční oběti.

     „Nezůstalo z něho skoro nic. Orgány, maso, všechno bylo sežráno. Ať už v tom proklatém lese žije cokoli, je to sakra velký. Měl by se vydat zákaz chození do lesa i přibližování se k němu, nejlepší by bylo vesnici opevnit a nasadit stráž.” navrhl velitel lovců k starostovi.

     „A jste si zcela jistý? Tohle je dost zásadní krok, uvědomujete si to doufám, že ano?”

     „Ten divočák měl ukousnutou hlavu! To nevyžaduje jen opravdu velkou sílu, ale hlavně extrémně velké čelisti!” Tohle zřejmě starostu přesvědčilo a tak kývl na souhlas.

     Ještě dnes se začali stavět dřevěné i kamenné hradby kolem celé vesnice. Nedal jsem najevo své zděšení, ani zoufalství z nastalé situace. Vše se zdálo pro všechny normální. S lidmi jsem pochopitelně souhlasil, že je to nejlepší řešení a že se to mělo začít už dávno. Ale zvíře uvnitř mě řve vzteky.

     „Kaoru! Kaoru!” Ale ale, má krásná a vždy zářící sestřička. Copak asi potřebuje? “Kaoru, omlouvám se, že tě vyrušuji, ale nešel bys mi chvíli s něčím pomoct?”

     „Ale jistě, pro tebe všechno, maličká. Copak máš za problém?” Říkám jí sice maličká, ale je jí už šestnáct, je o necelé dva roky mladší než já, ale já mám pocit, že její pořád někde kolem deseti.

      Den běží za dnem a mě se zmocňuje zoufalství. Mám hrozný hlad. Jednou za čas se mi sice podaří ukořistit nějaké to syrové maso u řezníka, ale není to ono. Chybí mi ten požitek ulovit si tu potravu sám, pít horkou krev a trhat ještě teplé maso. Polknu, jelikož se mi při vzpomínce na krásné, temné noci seběhly sliny.

     Sedím a pozoruji lidi kolem sebe, pak si všimnu lehce zraněného psa. Mám ho celkem rád, ale každý jednou umře, ne?

     Už skoro šílím hlady a tak se pomalu vydávám k ovčákovi. Pohladím svého zvířecího kamaráda po hlavičce a on se na mě šťastně dívá. Vytáhnu ze své již dosti otrhané brašny kůrku chleba a lákám nebohé zvíře z dohledu lidí.

     Dovádím ho až ke staré kovárně, na již dávno mrtvé a děsivé místo. Lidé říkají, že je prokleté, ale já se sem chodil zašívat již jako malé dítě a nikdy se mi tu nic nestalo.

     Pohlédnu na důvěřivé stvoření, které čeká na vytouženou odměnu za poslušnost, dám mu kůrku a počkám, až ji sní, pak ho podrbu na hlavě.

     Prsty se mi lehce protáhnou a zahnou a nehty naberou podobu drápů. Než stihne nebohý pes zjistit, že se něco děje, trhnu mu s vazem a on se sveze mrtvý k zemi.

     Hned se k němu skláním, vystrčím špičaté zuby a zakousnu se do stále teplé krční tepny.

     Je to slast, po tak dlouhé, trýznivé době. Když si dostatečně užiji chutě krve, rozsápu mrtvolu na kusy, které hltavě polykám, ale snažím se, aby mě nikdo neslyšel, to by bylo doopravdy špatné.

     Po vydatné svačince se vrátím mezi lidi. Přijdu domů a postřehnu, že mí drazí sourozenci se zase hádají. Nevadí mi to, svět mi opět připadá hezčí. A i hádky těch dvou mi nyní připadají až skoro roztomilé.

     Lidé po pár dnech zjistí, že se jim záhadným způsobem ztrácejí zvířata a začínají se bát, že netvor se dostal do vsi. Lovil jsem jen jednou týdně, ale i přes to, zvířata pomalu docházejí.

     Před pár hodinami byl vyhlášen krizový stav. Lovci teď stojí na každém konci ulice. Je zákaz chození ven před východem a po západu slunce.

     Začínám být zoufalý, musím do lesa, abych někomu zase neublížil. I tak jsem tu napáchal dost. Pozabíjel jsem většinu zvířecích miláčků vesničanů, bojím se, že brzy bych mohl mít na jídelníčku právě jejich páníčky.

     Je noc, plížím se mezi domy směrem k mému milovanému lesu. Všechno probíhá dobře až ke kamenné zdi. Sotva se však dotknu chladného kamene, kdosi mě chytne za rameno a prudce k sobě otočí.

     „Copak tady děláš, chlapče? Chceš být večeří pro netvora?” Noční stráž, no to jsem si mohl myslet. Nahodím co nejnevinnější výraz a odpovím.

     „Ale jistě že ne. Jen jsem se byl projít. Vesnice je přeci dobře chráněná, ne?”

     „Blázne! Cožpak jsi to neslyšel? Netvor se dostal do vsi! Vrať se domů a nepokoušej štěstí, radím ti dobře.” Tak tohle mi nevyšlo, což není vůbec dobré. Musím odsud pryč. No, zkusím se ještě ovládat, a když nebude jiná možnost, začnu žrát malé děti.

     Následující dva týdny pro mě byly utrpením. Stále se překonávám, ale bolí to a hodně. Mám pocit, že se mi rozpadají orgány. Přestávám to zvládat a z toho důvodu už jsem dva dny zavřený jen ve svém pokoji. Ani se svou rodinou se radši nevídám. Musím pryč, ale přes ty zatracené stráže se nedá dostat.

     V noci se krčím v koutě, jako zpráskaný pes a tiše kňučím bolestí. Lidské jídlo mi nestačí, voda mě nenapojí a brambory nenasytí. Zřejmě budu muset zemřít.

     Ráno mě vzbudí tiché kroky po schodech a jemné klepání na dveře. V duchu zakleji a doufám, že ta osoba se nerozhodne vejít i bez vyzvání. Bohužel se tak stalo a ve dveřích spatřím krásnou tvář své maličké sestřičky. Strnu, tohle není moc dobré, omyl, tohle je moc špatné.

     „Kaoru? Jsi v pořádku? Dlouho jsi nevyšel z pokoje, máme o tebe starost.” Ne, ona ne.

     Stále se z posledních sil držím na uzdě. Má sestřička, aniž by to tušila, ke mě přijde, nevidí mě, pak pohlédne do temného kouta a při pohledu na i jen siluetu vykřikne a udělá krok zpět.

     Neudivuje mě, že má strach. Každý by se bál. Má ústa opět zdobí tesáky a mé světlé vlasy se již dávno změnily na dlouhé, černo-rudé. I mé nehty nabraly svou drápovitou podobu a kůže nabrala barvu vesmíru bez hvězd, mlhovin a planet.

     „To masíčko je tak chutné a přišlo samo až ke mě.” Mé myšlenky už jsou definitivně zvířecí.

     „K-Kaoru?” Zašeptá to nevinné stvoření přede mnou. Já už však neovládám svůj neutišitelný hlad a vrhám se po dívčině hrdle.

     Piji tu horkou, blahodárnou tekutinu a užívám si ten opojný pocit euforie.

     Kosti začínají praskat a tělo mladé dívky brzy mizí po kusech v mích útrobách. Nezbývá nic, než jen krvavé skvrny na podlaze, ale já stále nemám dost. Chci víc. Po tak dlouhém mučivém hladovění potřebuji mnohem víc, než jednu křehkou dívenku.

     Dokončím proměnu a již jakožto obří vlk seběhnu dolů. Mí rodiče i bratr jsou všichni v kuchyni. Během chvíle se zbytkem rodiny naložím stejně jako s tou maličkou v podkroví.

     Po masakru doma vyběhnu ven. Lidé okamžitě začnou křičet a utíkat, bohužel jim to není nic platné. Lovím je, jako tu zvěř v lese, bez ohledu na to, kdo to je, zda jsem je znal, či ne. Už na ničem nezáleží. Zabíjím nejen z hladu, ale hlavně ze vzteku, nenávidím je všechny za to, že mě tu uvěznily.

     Je konec, všichni vesničané jsou mrtví, co jsem mohl jsem rozbil a zničil, když jsem se zbavoval toho ukrutného vzteku, který se ve mě za tu dlouhou dobu nastřádal. Uprostřed svého díla zkázy se nakonec posadím a mé tělo opět nabere lidskou podobu.

     „Chybička se vloudila.” Zašeptám a dívám se kolem sebe, na to, jak všechno, co jsem dřív miloval a dal bych za to duši, nyní vypadá. Jako by zde byla válka, i když, po válce by to možná tak zle zas nevypadalo. Tohle byla totiž obyčejná jatka. A já tu teď jen sedím a s naprostým klidem to pozoruji. „Tohle není dobrý.”

     Je mi nadmíru jasné, že tu nemohu zůstat. Vstanu, opět se změním na zvíře a odcházím do nyní už pustého hostince.

     Beru do tlamy větev položenou vedle krbu na zátop, je podzim a v krbu stále plápolají plameny. Zapálím ten kus uschlého dřeva a mohutnou tlapou ještě vyhrábnu na dřevěnou podlahu hořící uhlíky.

     Vyjdu ven a přiložím svou improvizovanou louči ke stěně budovy, když vzplane, učiním tak i u svého rodného domu a dalších staveb. Když už zabíjet a ničit, tak se vším všudy. A přece jen, stopy se mají zahlazovat, ne?

     Odcházím, za vesnicí se naposledy ohlédnu, a chvíli se jen tak dívám, jak všechno, co jsem kdysi měl rád, mizí v plamenech, které dělají velkou tlustou čáru, za mou minulostí.