„Co tu zas chtěj? Člověk jednou něco udělá a už ho pak pruděj do konce života!“ Zahudrám, když ucítím lidský pach, opět. Přijdu k okraji lesa a mrzutě na prince vyjedu. „Co je?!“

„To bych taky rád věděl, pane Kaoru. Mohu znát důvod, proč jste zničil městečko Loveron? Nebili jsme k Vám snad dostatečně přívětivý?“ Optá se rozladěně Dakar.

„Aha, vy asi myslíte tu chásku lenivou. Chybička se vloudila, no. To si domluvte s paní královnou, že mě nemá prudit, když mám jít kolem lidských obydlí!“

„Co s tím má Vorovská?“

„Ona bude vědět, když se jí o tom zmíníte. Hold to odneslo pár nafoukaných kurviček a náfuků!“

„Pozor na jazyk.“

„To spíš Vy byste si měl dávat pozor, abyste neskončil tam, kde Váš bratr.“ Stojíme kousek od sebe a hledíme si zpříma do očí.

„Dobrá tedy, budu brát, že je to nehoda. Ale budu velice rád, pokud už se to nebude opakovat.“ Princ se na mě mile usměje, ale v očích má divokost, stejnou jako já, když mám zoufalý, nezadržitelný hlad. Ale nejsem si jistý, zda je horší můj, nebo jeho hlad. „Co kdybyste si to u mě odčinil jinak?“ Zavrní mi najednou do ucha.

„Jak přesně byste si to představoval?“

„Například jedno drobné povyraženíčko?“

„Jak myslíte, pokud se tím můj vroubek srovná, tak proč ne.“ Usměji se. „Co takhle příště, až budu na tom vašem zámečku?“

„Souhlasím. Zatím na shledanou Pane Kaoru.“ V odpověď se mu jen lehce ukloním. Když zmizne, zamračím se.

„Myslí to vážně? Vidíš to? Mě snad klepne! Jestli mě budou takhle otravovat kvůli každé hlouposti, tak se zblázním! Myslím, že je na čase dát si drobnou koupel.“ Nadávám nahlas a lidskou chůzí se vracím zpět k jeskyni.

Tam se chvíli dívám na průzračnou hladinu, do které sebou rázem na plocho plácnu.

Při mé smůle, na Panský dvoreček jsem přizván dřív, než bych si přál.

Opět stojím před tou epochální budovou v oblečku, který táhne a je nebezpečné v něm udělat i rychlý pohyb. Nakráčím si to do paláce a za chvíli sedím u hostiny.

Nevím, proč uspořádali další slavnost. Ta poslední byla před čtrnácti dny, možná i méně. Tak proč? Ví bůh. Poslouchám to jejich tlachání a ochutnávám to podivné jídlo na stole. Krab nechutná špatně, ale mě by udělalo větší radost, kdybych ho mohl sám ulovit.

„A Pane Kaoru, pro Vás máme jednu specialitku.“ Trochu se pro beru z transu, přestanu zkoumat kraba a svou pozornost upřu na vladaře. „Rádi bychom viděli Vaše lovecké schopnosti. Mým lovcům se velice zatěžko podařilo jednu krvelačnou šelmu dostat do ohrady. Rád bych Vám přenechal tu čest, prolít její krev.“

„To není otázka cti, králi. Tohle je otázka toho, že se toho zvířete bojíte, Vaši muži padli, když se ho pokusili skolit a proto jste si přizval ještě větší monstrum, aby Vám tu potvůrku alespoň zkrotilo, když už ne zabilo. Udělám to, možná. Ale něco za to chci, můžu si ho pak v klidu celého spořádat.“ Odvětím po chvíli s ledovým klidem. Krás s úsměvem přikývne.

Večer do mě přidělené komnaty přichází princ Dakar. Chladně se usměje a já jej vpustím dovnitř. Velice dobře vím, co bude nadcházet. Pečlivě zatáhneme těžké závěsy a zamkneme dveře. Poté mě budoucí král obejme kolem ramen a začne mě líbat. Rveme ze sebe šaty navzájem a hladíme obnažená těla. Nejsem příliš jemný. Koušu a škrábu, že ze šlechtice občas stékají pramínky krve.

Hned jak je všechno oblečení dole si ho stáhnu na klín a na jeden tvrdý příraz do něj proniknu. Sténám slastí, stejně jako můj dnešní milenec.

Strávíme ve společném obětí celou noc. Jsem velice vytrvalý a nedám se jen tak vyčerpat, takže Daren je ráno naklepaný jako deka. Na těle má modřinu vedle modřiny a šrám na šrámu. Leží na posteli vedle mě a tiše spí.

„Teď vypadá i roztomile.“ Napadne mě. Ozve se slabé bolestné zasténání, asi jsem to trochu přehnal. Přece jen tvrdý sex celou noc? To je asi trochu moc i na silného muže, jako je Dakar. Je to poprvé, co jsem tohle dělal a celkem se mi to i líbí, asi to budu dělat častěji.

K poledni se dědic trůnu probudí.

„Á, dobré ráno, Vaše veličenstvo, nebo, lépe řečeno, dobré poledne. Už tu byla služebná, že bude za chvíli oběd, pochopitelně neví, že jste tu.“ Prohodím již dávno oblečený a plný života.

„Dobré.“ Zamumlá a s bolestným sténáním vstane z postele. Pobaveně jej pozoruji. Chudák, nemůže se ani hnout. Bojím se, že mi to ještě vrátí.

Nejeden den je princ zkoprnělý a neschopen jakéhokoliv namáhavějšího pohybu. O jízdě na koni nemluvě. Když jsem se zmínil o koni, hodil po mě velice zlý pohled.

Je to pro něj opravdu namáhavý týden, ale pro mě velice zábavný a vzrušující. Konečně si můžu z někoho utahovat já. A já si vždycky velice rád rýpnu. Dokonce i Taoriho a jeho zledovatělou maminku to sem tam dožene k úsměvu.

Je týden od slavnostní hostiny. Vedou mě do arény. Celý týden jsem byl o hladu a snažil jsem se být i v klidu, abych si to pak pořádně užil. Totéž jsem nechal udělat u toho zvířete. Jsme vyhladovělí a vzteklý, nebo spíše nabití energií, což slibuje skvělí boj.

Ve výběhu tam zuří obří tygr. Je neuvěřitelně vzteklý. A zraněný, proto se tak vzteká a já mu od té bolesti rád pomohu. Bez ostychu se začnu svlékat.

„Co to děláte?“ Optá se mě jedna z přihlížejících dam zděšeně i pohoršeně zároveň.

„Coby? Svlíkám ty slušný hadry. Nerad bych je zlikvidoval, mám jen jedny.“ Nadhodím a nechám si jen staré kožené kalhoty, které nosím pod těmi šlechtickými. Poté přijdu k okraji výběhu a bezmyšlenkovitě tam skočím.

Zvíře se na mě otočí, oči má zastřené bolestí a vztekem. Vrhá se po mě. Uchopím jeho přední tlapy, kterými mě chtěl povalit a držím si jeho rozevřenou tlamu dál od sebe. Odhodím ho na kamennou zeď na druhém konci, až kámen zapraskal.

Změním podobu a přecházím do útoku. V té krátké chvíli se už stihla celá aréna zaplnit šlechtici žhnoucími vidět krvavý souboj, který skončí smrtí jednoho z nás.

Koušeme se vzájemně do masa, drásáme si kůži a válíme se v prachu. Já jsem chvílemi člověk, chvílemi vlk. Z obou nás teče krev. Rozšklebené rány mě pálí, ale já to nevnímám. Je mi to jedno. Rveme se a já se přestávám ovládat.

Po nekonečném boji padá tygr mrtev k zemi. Já nad ním stojím, sic v lidské podobě, ale stále zdivočelý bitvou. Prudce si klekám vedle mrtvoly a zešpičatělé zuby zakousnu do krční tepny, tak jako už tolikrát před tím.

Piji horkou krev až v žilách a tepnách nic nezbude. Mocným máchnutím drápů rozevřu útroby tvora a hladově pojídám čerstvé orgány i maso.

Po několika neúprosných hodinách od vstupu do arény přede mnou zbývají pouze dobře ohlodané kosti a půda zbarvená krví. I já jsem celý od rudé tekutiny. Vstanu se stále skloněnou hlavou. Pak zprudka vzhlédnu ke králi. Čekám, co bude dál. Jestli mě vyžene a ušetří mě tím dalších společenských akcí, nebo mě jednoduše uzná.

V očích všech přihlížejících se zračí strach a panika. Jen v jedněch ne, klidně mě pozorují s neuvěřitelnou arogancí. Daren, myslí si snad, že bych ho ušetřil, jen protože mi dal jednu noc touhy? Kdo ví.

 „Výtečně! Jste doopravdy geniální!“ Král začne tleskat a po něm i všichni ostatní. Já ale necítím radost, ani z krále, ani z nikoho jiného. Král se sice usmívá, ale oči má chladné a prázdné. Doufal, že padnu a toho tygra pak jednoduše dá zastřelit lukostřelci, to se však nestalo a já přežil.

Nechali mě se umýt a opět obléci. Nyní si poklidně prohlížím zahradu. Postřehnu za sebou to malé nebohé ptáče.

„Neměl jste se vracet. A na tu nabídku jste neměl kývnout. Zabijí Vás.“ Povídá mi jen smutným hlasem a opět odchází.

Chvíli po něm přichází královna.

„Co bys mi Ty chtěla říct? Abych odešel? To už jsem slyšel.“

„Ne. Jdu se tě spíš zeptat, proč ses vracel?“

„Byl jsem pozván.“ Mluvím klidně a prohlížím si nádhernou rudou růži.

„Nevyháním Tě tentokrát jako nepřítel. Přišla jsem Tě varovat. Když tu zůstaneš, budeš toho litovat. Nechápeš to? Byla to jen zkouška. Chtěli vědět, co dokážeš, čeho jsi schopný. Pokud máš alespoň kousek něčeho jako je pud sebezáchovy, večer tu nebudeš. Ukryj se ve svém lese, nebo ještě lépe, uteč. Někam, kde Tě nenajdou.“

„Co ta náhlá starost? Minule bys mi vyrvala srdce z těla a předhodila jej tomu tygrovi.“

„Mě jsi lhostejný. Ale Taorimu zřejmě ne.“

„Pche! A to si myslíš, že uteču jenom, protože mě o to požádalo to tvoje štěně? Já nikdy neutíkám, to si pamatuj a pud sebezáchovy? K čemu by mi byl? Jsem jen zrůda, sama jsi to řekla, žiju jen, abych žil. Nemá to důvod, ani smysl. Jsem jenom prázdný nic.“

„Proč ho nazýváš štěnětem?“

„Protože pro mě není nic jiného, je to jen mládě, co si myslí, že jeho smutným očím podlehne každý netvor. Ale u mě narazil.“

„To se opravdu nechceš ani pokoušet, zachránit si život?“

„Samantho Vorovská, bojíš se o mě? Nebo o ty ostatní? Někomu jako jsi ty, totiž musí být nad míru jasné. Že já jsem hrozbou pro ně a ne oni pro mě.“

„Dobrá, možná obojí. Něco jsem ti přinesla.“ Žena odkudsi vytáhne nějaký předmět. Nerozeznávám, co to je. „Je to náhrdelník, který bude krotit tvůj vztek i hlad.“

„Nepotřebuju takové věci.“

„Oba víme, že potřebuješ. Prosím, přijmi ho.“ Po chvíli přece jen udělám těch pár kroků k ženě a z rukou si převezmu ten podivný medailón.

„Bílé zlato a rudý smaragd?“

„Ano, nejsou ti neznámí, že?“

„Ne.“ Pověsím si ten podivně lehký kov na krk. Najednou cítím zvláštní klid. Kývneme na sebe na rozloučenou.

„Bude fungovat tak dlouho, dokud ty se budeš chtít krotit.“ Dodá, než mě úplně opustí.

Nechápu, proč mě byli varovat? Ona se mě chce spíš zbavit a on je hold moc důvěřivý. A já? Já si zjistím, co se tu vlastně děje.

Jdu se projít po tom jejich nobl sídle. Slyším podivné zvuky a pláč. Je to tiché, ale já to stejně slyším. Přicházím ke dveřím, u kterých už jsem jednou byl. Dveře Dakarovi komnaty. Ty zvuky vycházejí zevnitř.

Skloním se ke klíčové dírce a pohlédnu do prostorů pokoje. Taori je připoután k pelesti postele, celý nahý a pokrytý jizvami, zřejmě od biče, jak to tak vypadá. Jeho starší bratr a vlastník komnaty klečí mezi chlapcovýma nohama, pohrává si s jeho bradavkami a proniká do mladého těla. Hádám, že na plese se stalo přesně to samé.

Stojím tam a přemýšlím, co bych měl udělat. Po značné době se dveře otevřou a v nich stojí Dakar.

„Ale, ale, kdopak nám to tu šmíruje? Cožpak nevíte, že tohle by se nemělo?“ Povídá mi s úlisným úsměvem. Za ním zahlédnu postavu nejmladšího člena královské rodiny, jak stále v poutech leží v bezvědomí na honosné posteli.

„A že zrovna vy máte právo dávat kázání o tom, co se dělat má a co ne.“ Odvětím mu rozladěně.

„Omlouvám se, ale já jsem tu doma. Mám právo si dělat, co se mi zamane.“ Máchne rukou, a kdosi mě silně udeří do temene hlavy, až ztratím vědomí.

Když se začnu probírat, ležím na tvrdé zemi. Cítím hnilobu, vlhko, krysy a spoustu dalších ne moc příjemných pachů. Otevřu oči a uvidím zeď, místy prorostlou rašelinou. Pomalu se posadím. Přesně jak jsem očekával, jsem ve vězení. Nebo v nějaké kobce, což vyjde nastejno.

Ruce mám spoutané k sobě u zdi. Opět vězněn, tentokrát se vším všudy. Co se dá dělat, počkám si, až vyhladovím a pak jim ukážu, jak moc velkou chybu to udělali.

Počkat, to nemůžu. To může trvat i několik měsíců. Musím pomoct tomu klukovi, nebo na to upozornit královnu.

Královna! Medailon! Je pryč! Tak to bude rychlé. Ve vsi jsem se tehdy ovládal a to opravdu hodně, ale teď se přeci ovládat nemusím.

Den běží za dnem. Občas se mi sem přešel vysmát princ, ale jinak jsou mou společností leda tak lukostřelci a kušníci, kteří stojí v metrovém odstupu od sebe a dva metry od mříží s věčně přichystanými zbraněmi. A málem bych zapomněl na věrné společníky pavouky a hlodavce.

Sedím nehnutě u zdi se sklopenou hlavou, čímž silně znervózňuji kolem stojící strážníky. Slyším, jak sem někdo jde. Podle pachu je to král osobně. No jo, ten tu ještě nebyl.

V příští minutě přede mnou stojí, dle mého očekávání vladař.

„Zvláštní ubytování pro hosta, kterého jste sám pozval.“ Zašeptám poklidně.

„Promiňte, ale nemůžu riskovat. Už jste zničil jednu mou vesnici, nehodlám čekat, až pozabíjíte další lidi.“

„Mýlíte se, zničil jsem dvě vesnice.“ Opravím ho s úsměvem.

„A dokonce! Doufám, že pochopíte, že jste byl odsouzen k smrti.“

„Přijímám, ale chci nejdřív soukromě mluvit s královnou a to bez těchhle opičáků.“ Kývnu k ozbrojencům.

„Co chcete mé ženě?“

„Jen s ní mluvit.“

„Vyloučeno.“

„Tak s jejím synem.“

„Vyloučeno.“

„Já si s ním promluvím ráda.“ Samanthin hlas se rozléhá vězením jako výstřel do ticha.

„Ale Samantho, je to-“

„Vím dobře, co je zač a přeji si s ním soukromě mluvit.“ Král dal dosti nerad strážím pokyn, aby opustili místo a sám za nimi také odešel. „Hlavně, že jsem tě varovala. Kdybys mě poslech, mohl sis teď někde pobíhat a ne tu sedět a čekat na popravu.“ Praví, když osamíme.

„O mě se nestarej čarodějko. Spíš si chraň syna.“

„Co je s Taorimu?“

„Řekněme, že Dakar na něj má vysazeno. Jinak řečeno, udělal si z něho svou královskou hračku do postele.“

„Jak tohle víš?“ V jejích očích je zděšení.

„Viděl jsem to, viděl jsem jeho ruce v poutech a nahé tělo pokryté nesčetnými stopami biče.“

„Lžeš!“

„Tak se přesvědč sama. Je to jeden z důvodů, proč musím zemřít. Král to možná ví. To, že jsem zabil Darena, štěněti sice odlehčilo, ale nezachránilo ho to.“

„Ale já myslela, že-“ Nedořekne.

„Že já jsem princovým milencem? Přiznávám, jednu noc jsem s ním strávil. Ale byl to spíš úplatek za Loveron. Jak o tom vůbec víš?“

„Aha. No, Taori-“

„Chápu, viděl nás a špatně si to vyložil.“ Žena přede mnou přikývne. „Teď mě poslouchej, nechci po tobě, ani po nikom jiném, abyste mi pomáhali. Nechci jídlo, nechci soucit. Chci jen jedno, abyste se drželi dál.“

„Proč nás chráníš?“

„Tebe, protože jsi, dalo by se říct, stejného druhu. A jeho? Protože mi připomíná Siu.“ Královna přikývne. „Až přijde čas, já budu volný a princ mrtvý. Tak se mi nepleťte do cesty.“

„Plánoval jsi to, že?“

„Ne, já nikdy neplánuji. Jen předvídám. Už první den, co jsem tu byl, jsem cítil, nějakou špatnost. A taky jsem jí už našel. Měla bys jít. A nezapomeň, drž mi ho dál od těla.“  Další přikývnutí. Kouzelnice se otáčí a odchází.

Čas plyne a já jsem vcelku klidný. Nezajímá mě, že jsem vězněm, ale energie se mi kupí v žilách, jako láva v sopce a já jen čekám, až přijde výbuch.

Jednoho dne ucítím krev, hodně krve. Otevřu oči a pohlédnu ke schodišti, vedoucímu do sklepení. Čas nadešel.

Vstanu a měním se. Rozběhnu se proti mřížím a prorazím je. Zděšení střelci nechápou co se děje. Někteří se sice vzpamatují a střílí, ale není jim to nic platné. Brzy ve vězení zůstává jen krev a někdy i mrtvá těla po vojácích i po ostatních vězních.

Vybíhám nahoru, schodiště je příliš úzké a hlavně nízké, takže musím být jako člověk, ale to mi vůbec nevadí.

Mocným úderem rozrazím okované dveře. Ze sklepení běžím po dalších schodech, až se dostanu do horního žaláře. Stejně jako v kopkách, nikdo nepřežije.

Kudy proběhnu, tam zanechám mrtvoly. Běžím za vůní krve, která mě donutila konečně něco udělat. Vtrhnu do komnat bolesti a zoufalství. Na jednom konci místnosti stojí princ s dlouhým bičem v ruce a na druhém se krčí jeho mladší bratr schoulený do klubíčka. Před ním stojí jeho matka a chrání své dítě vlastním tělem.

V tuto chvíli vypadám spíše jako vlkodlak. Takhle mě naposledy viděla Sia, má sestra. Dlouhé, černé, s rudými prameny, rozcuchané vlasy, dlouhé drápy, ztmavlá kůže a jen bělmo očí doslova září, to dělá můj zjev ještě děsivějším. Zaviji, jako vlk za úplňku.

Šlechtic ucouvne. Než se stihne vzpamatovat, odhodím ho na zeď za ním a rozevřu mu útroby. Za sebou slyším Taoriho pláč a cítím Samanthin upřený pohled. Má strach, bojí se, že teď přijdou na řadu oni.

Když s princem skončím a na drahém koberci zbude pouze roztrhané tělo a spousty krve, otočím se k dalším dvěma osobám v místnosti.

Chvíli se na ně jen tak dívám. Stále mám ve tváři zuřivost a tělo vypadá taky pořád stejně. Zavrčím, naberu podobu vlka a vyběhnu z komnaty.

V salónku, jak nazývají tu kožešinovou místnost, se právě vyvaluje slečna Eribika. Smůla, patří k těm nafoukancům, co mě nechali uvěznit. Potichu k ní přijdu. Momentálně vypadám jako obyčejný člověk potřísněný krví.

Otočí se a velice rychle se postaví na nohy. Poté si urovná šaty a svůdně se na mě usměje.

„Oh, pane Kaoru, ráda Vás opět vidím.“ Houpavě přijde až ke mně a dlouhým nehtem mě pohladí po hrudi. „Nechcete trochu odreagování?“

„Je mi líto, slečno, ale-“ Vrním jí do ucha a schválně se jí mazlím s vlasy. „-jste nepřítel, stejně jako ostatní.“ Ucítím, jak ztuhne, než však stihne cokoliv říct, nebo se odtáhnout. Chytnu jí za její vyšlechtěné kadeře, zakloním jí hlavu a zakousnu se do jejího mladého krčku.

Tělo spadne na zem bez života. Mrtvolu položím na válendu. Vezmu ze stěny jednu vyschlou louči a zapálím jí v ohni z krbu. Celou místnost podpálím. Aspoň ta nebohá zvířata najdou klid. Než však z hořícího salonku odejdu, všimnu si, že ta ženština má na krku medailón z bílého zlata, který mi darovala královna na krocení hněvu. Servu jej z útlého krku a nasadím si jej. Ihned se mi po těle rozlije teplo.

V přijímacím sále nacházím krále Dalarena von Digo ve společnosti jakýchsi dalších aristokratů, kteří se přímo před vladařovýma očima mění v hromádku kostí, masa a cárů oděvů.

„Byl jsem Vám proti srsti? Tak teď o všechno přijdete. Ale chci vědět jedno, věděl jste, že Váš syn týral svého nevlastního bratra?!“

„Jak o tom víš?“ Jeho oči se zalesknou strachem, je v nich jasně vepsaná odpověď. Věděl to, celou dobu. Tady vládli princové a král byl vždy jen loutka, kterou používali, aby se mohli bavit.

Vyjdu pár schodů potažených červeným kobercem až k trůnu. Chytnu muže za krk a odhodím jej pár metrů, až doprostřed sálu, v té chvíli tam přibíhá jeho žena.

„Vlku zadrž!“ Vykřikne a já na ní jasně vidím, jaký má strach. Mé prsty se zabodnou do králova břicha, ale nezabije ho to. Nechám k němu ženu přiběhnout.

„Podívej se do jeho mysli. Najdeš důvod zabít. Já už se pomstil, teď jsi na řadě ty.“  S těmito slovy odcházím. Slyším jí ještě s umírajícím manželem tiše promlouvat. Pak ale uslyším také jeho výkřik, poslední výkřik.

Otočím se a vidím ji klečet vedle mrtvého těla svého krále. Z očí jí kanou slzy. Pohlédne na mě a zašeptá: „Děkuji.“

Král je mrtev, jeho věrní také. Teď bude snad všechno tak, jak má být.

Cestou domů zkontroluji, zda se obyvatelé Loveronu poučili, či nikoliv. Shledávám, že lidé nyní žijí ve strachu, ale také mnohem skromněji a smysluplněji.

Vidím nějakou ženu, jak pracuje s keramikou a učí to i své děti. Řezbáře a spoustu jiných řemeslníků. Ať už žen, nebo mužů. Hostinec, ve kterém jsem tehdy započal své dílo, strhli. Nyní tam stavějí nové stáje.

Jakási zhruba dvacetiletá dáma kolem mě projde a zašeptá mi: „Díky“. Pak se ještě ohlédne a zářivě se na mě usměje.

Usměji se. Polepšili se, své jsem tedy udělal, tak se mohu v klidu vrátit zpátky, do svého Temného hvozdu.