Po tom co se stalo, jsem se uchýlil ve svém lese, v jeskyni u milovaného jezera, odkud je ve dne vidět slunce a v noci měsíc a hvězdy.

     Dívám se na tu třpytivou krásu a nabírám svou lidskou podobu. Pomalu vcházím do průzračné vody, která se kolem mě začíná čeřit a zbarvovat do ruda od krve mích obětí. Je to poprvé, co tu nejsem jenom jako zvíře.

     Nabírám vodu do dlaní a z výšky ji pouštím na svou tvář. Jsem šťastný, i přes to, že nemám vlastně absolutně nic a můžu si za to jen já sám.

     Miluji tuhle nekonečnou svobodu a nehodlám se jí už nikdy vzdát.

     Když ze sebe smyji všechnu krev, uvelebím se na kameni u jezera a s klidem, bez jakýchkoli výčitek usínám.

     Ráno mi přijde jako probuzení ze snu. Mám zcela čistou hlavu a cítím se nezvykle příjemně. Pomalu se zvednu a začnu se bezdůvodně smát jako blázen. Rozběhnu se do lesa, kde strávím takřka celý den.

     Každý den je pro mě nyní stejný, stalo se ze mě obyčejné zvíře, které občas vypadá lidsky, ale to co ze mě dělalo člověka už je dávno nenávratně pryč.

     Lovím už jen pro potravu. Okolní zvěř na mě již pozná, kdy jdu lovit a kdy se pouze procházím po svém zeleném království. Když jsem v klidu a nemám hlad, nechají mě přijít blíž v jakékoliv podobě, v případě, že ze mě cítí zuřivost, utíkají.

     Tímto monotónním a přesto pro mě dokonalým životem již žiji několik měsíců. Za tu dobu jsem člověka ani necítil, natož abych ho viděl. Jsem za to rád. Lidskou rasu nenávidím, je zlá a nechápavá.

     Právě se vyhřívám na rozpáleném balvanu na slunci, když uslyším svým extra citlivým sluchem zvuk, který už jsem nikdy nechtěl slyšet. Lidský hlas. Zamračím se, podívám se směrem, kterým tuším vetřelce a ihned tam běžím.

     Několik set metrů před místem, kde cítím lidi, značně zpomalím a plížím se v naprostém utajení k těm krutým tvorům.

     Vypadá to na nějaké vojáky, ty mám rád asi tak nejméně. Je jich asi devět v kruhu a zdá se, že do něčeho koupou, nebo do někoho?

     Kdyby nebyli na MÉM území, nechal bych to být, ale jelikož jsou, budu je muset trochu rozehnat, popřípadě spořádat.

     Zavrčím dostatečně hlasitě, aby to slyšely. Všichni se na mě otočí a ucuknou hrůzou. Udělám krok k nim a zavrčím znovu, tentokrát značně výhružněji. Trochu couvnou, ale jinak nic. Zdá se, že budu muset zajít k značně drastičtějším opatřením.

     Vrhám se na jednoho z mužů a bez přemýšlení mu prokousnu hrdlo, ostatním zřejmě konečně došlo, co proti nim stojí a tak se chopili svých zbraní.

     Když se dostatečně napiji, podívám se na zbylé lidské bytosti přede mnou. Každý z nich drží sekyru, meč, nebo alespoň dýku. Postava ležící na zemi mě nezajímá, ta mě totiž neohrožuje,

     Vrhnu se po jednom z držitelů meče a ukousnu mu zápěstí, voják vykřikne a volnou rukou se chytne za krvácející ránu.

     Zaviji, abych dal svým vlčím bratrům najevo, že je hostina. Netrvá to dlouho a kolem skupinky se začnou objevovat hladové šelmy.

     Posadím se nedaleko a pouze dohlížím, aby žádný z mích vlků nebyl zraněn. Když vidím, jak se vetřelec s dýkou chystá bodnout obyvatele lesa do zad, okamžitě se vymrštím a oddělím hlavu od zbytku těla.

     Vše je vyřízeno a my se vracíme do svých doupat. Neznámou oběť vojáků necháváme tam, kde ji nepřátelé zanechali.

     Delší dobu je klid, než se v lese opět objeví lidé. Jde o jakousi královskou výpravu složenou z člena královské rodiny, zřejmě prince, podle věku i vzhledu a mnoha dalších ozbrojených mužů. Pozoruji ty “ubožáky” z nedalekého stromu a přemýšlím, co tu asi chtějí.

     Po chvíli zkoumání si uvědomím, že je s nimi i ten mladíček, kterého bili ti vojáci. Sice jsem si ho tehdy moc neprohlížel, ale letmo jsem se na něj podíval a dal bych nevím co za to, že je to on.

     Má hnědé, dlouhé vlasy a krásné hnědozelené oči, kdežto jeho velitel má vlasy krátké a černé, oči má žluté, dokonce bych řekl zlaté, ale nebezpečné a bezcitnější než jsou ty mé. Má velkého černého, bojového oře a působí velice hrdě, což on určitě je.

     Hnědovlásek jede na menším hnědém koni kousek za princátkem. Není tak honosně ustrojen, jako jeho vůdce, ale i přes to jde vidět, že také není nejchudší, možná páže, nebo lovec, těžko říct.

     Je smutný, ale proč? Jestli žije u dvora, určitě má téměř všechno, na co si vzpomene, ale moc lidí jej asi rádo nemá, soudě podle toho, jak s ním bylo posledně zacházeno. To bude určitě také důvod jeho smutku, má všechno a nic.

     „Stát! Tady někde to musí být! Jestli zde žije nějaká zrůda, bude určitě blízko!” Vyšlo z panovníkových úst. Zajímalo by mě, jak o mě vědí, ale to nyní není důležité, musím se jich zbavit. Zkusil bych to diplomaticky, ale nevím, jestli ještě umím jejich řečí. Nic! Udělám to starou dobrou osvědčenou technikou, zabíjení.

     Udělám jeden dlouhý skok a přistanu ve zvířecí podobě před družinou. Zaviji a roztrhám nejbližšího vojáka na kusy. Po té pohlédnu na tu arogantní tvář a zavrčím.

     „Tak dělejte! Do něj! Hrst zlaťáků za jeho hlavu!“ Hrst zlaťáků? Za to bych se ani nepohnul. Ale tito tupý zbojníci se na mě vrhají jako by jim sliboval celý pytel.

     Kosím je jako ovce, stejně jako kdysi ve své vesnici nevinné lidi.

     Princ uchopí mladíka za krk a hodí jej přímo přede mě přesně ve chvíli, kdy se ohlédnu jeho směrem.

     Chlapec ani ne dvacetiletý se na mě vyděšeně dívá. Nesnaží se útočit, nebo se dokonce bránit. Jen couvá a chvěje se hrůzou. Nezabiji ho, netoužím po jeho krvi, ale po mase toho za ním celkem ano.

     Překročím to nevinné stvoření a pomalu se blížím k nejjasnějšímu princi. Ten okamžitě vytasí zbraň, očividně jsem ho dosti rozčílil, když jsem nesežral toho panoše. Vrhá se na mě neohroženě i se svým bojovým koněm, ale já nemám strach, jsem klidný jako vždy.

     Mám s tím nafoukaným panáčkem trochu problém, ale brzy se tak jako jeho vojáci a lovci válí v tratolišti své vlastní krve.

     Zbývá jediný živý, ten chlapec. Proměním se a otočím se na něj.

     „Co jsi zač? A proč tě nenávidí?“ Zeptám se výhružným hlasem, čímž jsem ho zřejmě vyděsil ještě více.

     „Jsem Taori, nevlastní bratr princů Dakara von Digo a Darena von Digo. Nenávidí mě, protože mě neberou jako svého bratra, ale jen jako syna ženy, jehož si vzal jejich otec, král Dalaren von Digo. Má matka Samantha Vorovská je z nižší šlechty, proto nás nemají rádi. Vzala si krále, když mi byli čtyři.“ Rozechvěle odpovídá.

     „Neboj se, nezabiju tě, když nezaútočíš první a oni-oni ti také neublíží, pokud jim nedám svolení.“ Ukážu kolem a se sebejistým úsměvem jej pozoruji. „Takže Taori, jo? Dovolím ti odejít, ale vzkaž jim tam, že jestli se ještě někdo odváží sem vkročit, skončí stejně jako tihle všichni. A nezapomeň se jim zmínit, že tu žije krvelačná zrůda.“ Prohodím a hladím jednoho z vlků po černé hlavě. Chlapec prudce přikyvuje. „Jo a tohle“ Nemilosrdně utrhnu princi hlavu. Taori se skoro pozvrací, zřejmě mu takové věci nedělají moc dobře, no to se mu nebude líbit, co se mu chystám oznámit. „můžeš donést jeho bratříčkovi a tatínkovi.“ Hlavu zabalím do svršku jednoho mrtvého a podám ji mladíčkovi. Ten ji otřeseně vezme a hned jak se otočím, utíká ke svému koni. „Sbohem chlapče a nezapomeň, už nikdy se sem nevracej.“ Dodám, než odejdu.

     „Děkuji Vám, pane.“

     „Pche, pane? Nejsem pán, jsem netvor, tak už jeď.“ Neotálí a mizí mezi stromy.

 

     Od doby, co jsem ho naposledy viděl, už uteklo hodně času, možná měsíc, ale je možné, že i víc. Zatím se žádný další návštěvník neobjevil, ale já vím, že přijdou a budou se mstít. Ať už to bude král, nebo princ. Jeden z nich přijde a já se pak budu velice dobře bavit.

     Konečně, jsou tady, cítím to.

     Běžím lesem, a ač jsem člověk, jsem stejně rychlí, jako když jsem vlk. Před lesem zastavím a očekávám hosty. Když o tom tak přemýšlím, vlastně bude konečně nějaké to povyražení.

     V dálce už jsou vidět siluety. Jsem zvědav, zda s sebou vezmou i Taoriho. Je mi sympatický, připomíná mi mou mladší sestřičku.

     A už jsou tu.

     „O, jeho jasnost, král Dalaren von Digo osobně. Má úcta Vaše veličenstvo.“ Přivítám je a vyseknu přehnanou poklonu.

     „Potěšení je na mé straně, takže kdepak je to zvíře, co mi rozkouskovalo syna?“ Vládce říše vypadá rozčíleně, ale taky velmi inteligentně a odhodlaně.

     „Hledáte ochránce a vládce tohoto lesa? Díváte se na něj.“ Odvětím výsměšně.

     „Nedělej si ze mě blázny, chlapče. Hledám tu krvelačnou zrůdu, tak kde je?“

     „Nic si z Vás nedělám, pane Dalarene. Já jsem ten, koho hledáte, stvůra, jež zabila Vaše muže i Vašeho syna.“

     „Nevěřím ti. Taori!“

     „Ano, můj pane.“ Otec ho má zřejmě radši než nevlastní bratři.

     „Je toto ten, kdo poslal Darenovu hlavu?“

     „Ano, otče, je to on.“ Smutně kývne a svůj pohled namíří k zemi, zřejmě se cítí provinile, ačkoliv, nemá důvod.

     „Dobrá, tak mi tedy řekni důvod, proč jsi to udělal?“

     „Tímto tónem se mnou nemluvte Dalarene. A nevzpomínám si, že bych Vám dal povolení, Tykat mi.“

     „Co si to-Ale jak chcete, tak tedy, proč jste mi zabil syna?“

     „Byl neoprávněně na mém území, ohrožoval mě i mé poddané a přátele a choval se hrubě v cizí říši. Pro mě je to dost důvodů k zabití. Tady ten zůstal naživu jen díky tomu, že neútočil a nechopil se zbraně jako oni. Kdyby i jen pohlédl na zbraň, je na kusy stejně jako ostatní.“

     „Vaše poddané?“

     „Ano, Vy král, já král. Vy vládnete této říši, ale tento les, Temný hvozd Vám nepatří, je to MÉ teritorium a já si ho hodlám hájit do posledního dechu a ať si někdo zkusí mi ho vzít, nebo mi tam ublížit. Mí blízcí mě pomstí a věřte mi, když se někdo pokusí vypálit les, mi dobydeme celou zemi dotyčného troufalce!“

     „Dobrá tedy, nebylo mi známo, že Temný hvozd byl dobyt, nebo možná spíše osazen někým jiným. Byl bych rád, kdybychom podepsali příměří. Mohu Vás pozvat na svůj zámek a v klidu si o všem promluvit?“

     „Dejte mi záruku, že nikdo zde nebude lovit, ani se k hvozdu přibližovat.“

     „Máš mé slovo.“

     „Když to někdo poruší, nezlobte se, ale bude bez milosti sežrán.“

     „Dobrá, beru na vědomí.“

     „Umíte jezdit na koni?“

     „Nepotřebuji koně.“ Proměním se a než stihne kdokoliv cokoliv říct, přijde ke mně vlk a já mu dám instrukce okolo správcovství nad lesem. Zvíře přikývne, lehce se králi lidí ukloní a uteče zpět mezi stromy.

     „Tak, můžeme jet?“ Optá se mě Dalaren, já pouze přikývnu a bok po boku s královským hřebcem vyrazím směr královský palác.

 

     Když dorazíme, lidé na nádvoří se okamžitě rozprchnou do všech stran. Já se v klidu proměním a svým ostřížím zrakem zkoumám každé zákoutí a každého živého tvora, který se mi dostane do zorného pole.

     Vypadá to tu nevinně, ale z vlastních zkušeností vím, že ne všechno, co tak vypadá, takové vůbec být nemusí.

     „Taori, jdi prosím hostovi připravit pokoj, ano?“ Žádá vladař mladíka, který okamžitě přikývne a odběhne.

     „Není tohle spíš práce pro služebnou, nebo komornou?“ Optám se, když chlapec zmizí z dohledu.

     „Taorimu to nevadí a navíc, jeho matka si to tak přeje.“ Pokrčí smutně rameny král.

     „Proč?“

     „Bojí se, aby nebyl příliš zhýčkaný a nafoukaný. Vede ho ke skromnému, pracovitému a prostému životu. Ale podle mého by měl žít stejně jako mí synové bezstarostným životem a stejně tak i Samantha, mají na to právo, ale ona si myslí něco jiného. Co myslíte vy?“

      „Neberu jí to za zlé. Zajisté ke svému počínání má dobré důvody.“

     „Hm, no nic, pojďte dál, promluvíme si v klidu v salónu.“

     Jsem uveden do potemnělé místnosti doslova vystlané kožešinami. Udělá se mi špatně. Tolik zvířat zabitých pro pouhé pohodlí, ozdobu a zábavu. Marně začnu hledat místo, kde není žádná kožešinka.

     „Děje se něco?“

     „Ano, vadí mi zabíjení zvířat pro pouhou zábavu.“ Oznámím přímo a vladaře tím viditelně překvapím. „Představte si, jak byste se cítil, kdybyste viděl u někoho hromadu lidských kůží? A dotyčný by se na tom s klidem uvelebil a jen by se usmíval, jakou to má krásnou sbírku. A co teprve, kdyby jedna z těch kůží patřila Vašemu synovi a jeho hlava by byla pověšena na zdi jako trofej?“

     „To už stačí! Jak můžete mého syna přirovnávat ke zvířeti?“

     „Když byl schopný svého nevlastního bratra jen tak předhodit a to doslova předhodit krvežíznivé zrůdě, tak nebyl o nic lepší než já! A tím pádem byl ještě míň než to zvíře! Zvířata zabijí, pouze pokud se cítí ohrožena, nebo když mají hlad! Ale on by ho nechal umřít místo sebe! Což je podle mě doopravdy politováníhodné, pane králi.“

     „Co si to tu vymýšlíte?“

     „Já nic! Ale vy jste zřejmě slepý!“

     „Takže teď mě bude poučovat zrůda, co!“

     „Zamyslel bych se nad tím, kdo je tu skutečná zrůda! Protože kdybych tou zrůdou byl opravdu já, tak bych toho kluka zakousl a vůbec bych se nad jeho věkem a nevinností nepozastavoval! Zrůda byl Váš nyní už mrtvý syn!“

     Králi právě došla trpělivost, napřáhne se a vlepí mi facku. Se mnou to nějak nehne. Pohlédnu na muže a trochu zavrčím, abych mu připomněl, kdo je tu silnější. Zdá se, že pochopil, to je dobře. Usadím se v koutě, kde je pouze koberec z ovčí vlny a žhnoucíma očima pozoruji muže před sebou.

     „Pokud jsme si tuto věc již dostatečně ujasnili, mohli bychom se vrátit k tomu, proč tu vlastně jsem.“ Prohodím, jako bych právě nedostal přes čumák a jako bychom se vůbec nehádali.

     „Dobrá tedy.“ Dalaren se posadí do obřího křesla, taktéž pochopitelně vystlaného kůžemi, nahne se ke konferenčnímu stolku a začne něco sepisovat na pergamen. „Nejdříve mi laskavě prozraďte své jméno a pak to zde prosím podepište. Je to oficiální dokument, že Temný hvozd patří Vám.“

     „Jmenuji se Kaoru, titul strážce.“

     „Strážce?“

     „Ano, nebo i vládce, pokud chcete, ale podle mého názoru je správně spíš strážce, protože já ten les chráním a opatruji, stejně tak tvory, jež v něm žijí.“

     „Dobrá. Umíte psát pane Kaoru?“

     „Ano, umím psát, snad, ještě.“

     „Tak zde, prosím.“

     Podepíšu se a ještě než tak učiním, prolétnu celou zprávu očima.     

     „Teď bych ještě rád nějaký doklad o tom, že se v Temném hvozdu nebude lovit.“

     „Ale jistě, ihned napíšu zprávu a vyšlu posly.“

     Ťuk, ťuk, ťuk.

     „Dále!“ Zvolá panovník a do místnosti vklouzne jako malá myška Taori. Nejprve se ukloní mě a pak poklekne na pravé koleno před svým králem.

     „Pokoj je připraven, můj pane.“

     „Dobrá, vadilo by Vám Kaoru, kdybyste tu dnes přespal? Nebo i déle, pokud byste neměl nic proti?“

     „Zdržím se tu, ale jakmile uznám za vhodné odejít, věřte mi, že mě nic nezastaví.“

     „Věznit Vás tu nebudeme.“ Rozhodí rukama vladař.

     „To doufám, nerad bych Vám to tu zničil.“ Oznámím a vstanu. Nezajímá mě, zda je to vyděsilo, doufám, že ano a že tu nikdo neudělá nějakou hloupost.

     Chlapec mě vede dlouhými chodbami, až dojdeme k červeným dveřím se zlatým zdobením.

     „Zde je Vaše komnata, pane.“ Zašeptá a ještě než zmizím v místnosti, vyhrkne: „Děkuji Vám, že jste mě nechal tehdy v lese žít. Jsem Vám velice vděčný.“ Prudce přede mnou poklekne a sklopí hlavu. Nevydržím se na to dívat, vezmu ho za paži a zvednu zpět na nohy.

     „Nejsem šlechta, chlapče. Přede mnou se neklaň.“ Otočím se k němu zády s úmyslem odejít, chvíli přemýšlím a nakonec mu přece jen ještě něco řeknu. „Dám ti radu, když jsem v klidu, ignoruj mě, ale když mám hlad, nebo vztek, neutíkej, pomalu se zbav všech zbraní, co u sebe máš a čekej. Ucítím tě, ale nezaútočím, pokud nezačneš první ty.“ Po této poznámce jsem se konečně odebral do pohodlného, přehýčkaného pokoje.

     Nejsou tu kožešiny, to jsem rád. Ten kluk ví, jak mi udělat radost. Jsou tu květiny a taky je tu cítit les, vážně skoro ráj, ale doma je přece jen lépe.

     Další den s králem probíráme státní záležitosti, nebo bych měl říct spíš teritoriální. Když se vše vyřídí a já mám zaručeno, že mi do Temného hvozdu už nebude nikdo lézt, začne to, co nemám rád. Otázky a odpovědi.

     „Jak jste se vlastně do hvozdu dostal?“ Zeptal se muž a já jen chladně odvětil.

     „To je moje věc.“

     „Promiňte, nechtěl jsem Vás rozčílit. Jak dlouho se tu zdržíte?“

     „Jen jak to bude nutné, pak si zase půjdu po svých, chránit své území.“

     „Nevypadáte nějak poctěn, na to, že jste na zámku svého krále.“

     „Vy nejste můj král. A tohle? Pro mě to nemá žádnou hodnotu.“

     „A co hezké ženy?“

     „Co je s nimi.“

     „Víte, včera mě napadla jedna taková oboustranně výhodná věc. Chtěl bych Vám dát za ženu svou neteř Erebiku von Kazraiu.“

     „Fuj to je hnusný jméno.“ Utrousím a dáma stojící za vladařem se dotčeně nadechne a zle se na mě podívá. To musí být ta, kterou mi tu chtějí podstrčit. „A proč bych si jí měl jako brát?“

     „Cožpak to nechápete? Propojila by se naše území. Měl byste větší plochu pro lov.“

     „A vy taky, že? Lidé by mohli do MÉHO lesa a to já nechci. Navíc nevím, co bych tadyhle se slečnou děla. Leda, že bych jí měl jako zásobu na horší časy.“

     „Jak to myslíte?“ Král je velice překvapen.

     „Na jídlo. Že bych jí měl, dá se říct ve spíži.“ Odvětím s klidem, protože doopravdy netuším, k čemu by mi zámecká slečinka byla, vlastně, k čemu by mi byla jakákoliv slečinka?

     Slečnu Erebiku to očividně vyděsí, protože hned po mém prohlášení omdlí.

     Odkudsi chvatně přibíhá Taori a šlechtičnu křísí.

     „Předpokládám, že jste to myslel s humorem.“ Optá se pohoršeně král.

     „Ani ne, já opravdu nevím, k čemu by mi byla.“

     „Co jste pro boha zač?“

     „Jsem zvíře, nepotřebuji krásné ženy, zlato, ani výhodné známosti. A pokud dovolíte, rád bych se teď vrátil do svého Temného hvozdu.“ Oznámím a vstanu. Ke dveřím mě doprovází nedůvěřivý pohled krále a smutný pohled Taoriho.

     Když vyjdu před tu obří pevnost, ještě se ohlédnu. Z jednoho okna se na mě dívá posmutnělá chlapecká tvář a z jiného velice podobný ženský obličej. Králova žena se na mě dívá lhostejně, ale v jejím pohledu je i výhružka a nepřátelství. Vypadá stejně prostě jako její syn a je stejně krásná.

     Chvíli na sebe se ženou ještě hledíme, než se opět proměním a vydám se na zpáteční cestu.

     Po návratu spokojeně zjišťuji, že je všechno v nejlepším pořádku. Hned si jdu něco ulovit.

     Dlouhé měsíce se už nic nestalo, nikdo nepřišel. Všechno šlo při starém. Dnes je to asi půl roku po mé návštěvě královského dvora. A já ho tu opět cítím.

     Přiběhnu k okraji lesa, právě na místo, kde jsem prvně zabíjel lidi, na místo odkud je skvěle vidět má ohořelá vesnice. Pár metrů přede mnou stojí ten chlapec s věčně smutnýma očima. Proměním se v člověka a přijdu pár kroků blíž.

     „Co bys rád?“ Zeptám se místo pozdravu. On přede mnou uctivě poklekne jako rytíř, když přísahá věrnost králi.

     „Uctivý dobrý den, pane. Omlouvám se, že Vás vyrušuji. Náš král by Vás rád pozval na svůj zámek na královský bál. Jsou zváni všichni naši sousedé a byli bychom velice poctěni, kdybyste přišel.“

     „Kdy je ten váš bál?“

     „Za tři dny, sire.“

     „Stejně znervózňuju snad každýho, kdo tam je, ne? Tak proč mě vůbec zve?“

     „Z úcty, můj pane.“

     „Fajn, vyřiď, že možná přijdu. A mimochodem, co že poslali zrovna tebe? Ty přeci nejsi posel.“

     „Mám být upřímný?“

     „Jo.“

     „Pan Dakar a pan rádce se domnívají, že jsem jediný, koho nezabijete, protože jste mě ušetřil i tehdy.“

     „Předpokládám, že tvojí matce se to asi moc nelíbilo, že?“

     „Jak to víte?“

     „Už jsme se viděli, zdálky, ale viděli. Nemá mě zrovna v lásce. A co pan král? Ten nebyl proti?“

     „Taky se bál, mě sem poslat.“

     „Tak co je tedy dohnalo k tomu, Tě nechat jít?“

     „Požádal jsem je o to.“

     „Proč?“

     „To nevím.“

     „Víš, jen se ti to nechce říkat, to je rozdíl. No nic, vrať se na zámek. Na to vaše mecheche se dostavim, neboj. A to už z důvodu, abych trochu děsil slečnu Konzraiiu, ale to jim říkat nemusíš.“ Ušklíbnu se a on se pousměje, pak přikývne a za chvíli už na svém oři mizí v dálce.

     Chvíli ho ještě doprovázím pohledem. Později svou pozornost upřu k troskám a ušklíbnu se.

     Pomalu se vydávám ke svému rodišti.