„Spinkej můj malý Pavlíku,

spinkej jak na červánku,

jak na voňavé peřince

utkané z hedvábí.

Motýli nesou tě do výšin,

Kde nebeští koně se prohání.

Vzduch voní vanilkou,

tam zase potkáš se s maminkou.“

Hanka usedá do svého oblíbeného houpacího křesla u krbu a brouká si tuto melodickou ukolébavku, přičemž si hladí své zakulacené bříško.

Je opravdu ráda, že čeká dítě s mužem, kterého vždy milovala. Bojí se. Co když se bude děťátko ptát, kde je tatínek?

Tatínek je mrtvý. Zemřel před pár měsíci. Je těžké být ve válce.

Hanin manžel byl voják. Bojoval v Afghánistánu a padl tam.

Pavlík přišel na svět.

Přestože mu bylo neustále do pláče, Hanka si vždy věděla rady a Pavlíka uspávala svou uklidňující písničkou.

Byla ráda, že se Pavlík nevyptává na tatínka moc často. Občas se zeptal, kde je, že ostatní kamarádi tatínka mají. „Tatínek vždy měl moc těžkou práci, teď odpočívá, aby měl více sil na těžší časy.‘‘ Vždy to Pavlíkovi stačilo.

Roky ubíhaly a Pavlíkovi bylo patnáct let, na mamince byl citově závislý, žádný div, vždyť měl na světě jen ji. Tatínka neznal, maminka vždy říkala, že nabývá sil, ale teď už věděl, co to znamená, zemřel. Sourozence neměl. Žil jen s maminkou.

Jednoho dne maminka Pavla odvezla ke strýci Oskarovi. Řekla mu, že musí jet něco vyřídit do práce, a proto ho nechává u strýce.

Pavel strýce neměl rád, kouřil, pil alkohol, žil v malém domě u lesa a také věděl něco, co by maminka vědět nikdy neměla. Vždy jej osahával, když nechtěl udělat to, co Oskar chtěl. „Hele, Pavle, když už si tady, co takhle mi pomoct? Naštípej dříví!“ Pavel nechtěl strýci odporovat, mohl by mu za to ublížit, párkrát se to stalo, vlepil mu pohlavek, shodil jej na zem, svlékl ho, vzal řemen a přetáhl ho přes záda.

Bylo pozdě, maminka stále nepřijela a Pavel ještě pracoval. Strýc si zavolal Pavla domů, řekl mu, že maminka v nemocnici zemřela na dlouhodobou nemoc. Pavel se s tím nemohl vypořádat, nevěřil tomu, nasedl na strýcovo kolo a jel do blízké nemocnice.

Srdce mu tlouklo bolestí a strachem.

Dojel k nemocnici a vběhl tam. Sestřičky mu ukázaly směr. Došel ke dveřím pokoje, srdce se mu rozbušilo, nemohl otevřít. Pomalu sáhl na kliku a otevřel je. V pokoji stál doktor. Pavel si sedl na židli vedle postele a vyslechl si vše o maminčině nemoci.

Dozvěděl se, že maminka měla rakovinu.

Pavel seděl u těla maminky nespočet hodin a brečel. Nerozuměl tomu, jeho milovaná maminka mu lhala, byla nemocná a nic mu neřekla. Byl tu sám. Co má dělat? Jeho maminka už tu není. Je sám.

Po maminčině smrti musí žít se strýcem, kterého nesnáší, a bez maminky.

Strýc doma spal, když se Pavel vrátil domů. Na stole sedm lahví piva, nezajímal se o něj, bylo mu to jedno, byl frustrovaný! Rozhodl se jet domů.

Je to jen zlý sen, pomyslel si.

Dům byl prázdný a tichý. Uslyšel zvuky.

„Mami!“ Vykřikl s úsměvem a vběhl do domu.

Úsměv pohasl, byla to jen kočka. Vešel do maminčiny ložnice, lehl si na postel a brečel. Nebyl to jen sen, maminka tu opravdu nebyla.

Ke strýci se vrátil až druhý den ráno, usnul na maminčině posteli s jejími oblíbenými šaty u obličeje.

„Kde si byl, ty harante?!“ začal křičet strýc u dveří.

„Doma…,“ odvětil potichu Pavel a šel dál, Oskar v mžiku nastavil ruku ke dveřím, aby zabránil chlapci v pohybu.

„Tady je tvůj domov!“ začal strýc křičet a dal Pavlovi pohlavek, až klopýtl do domu. Oskar se k němu přihnal a svalil ho na zem.

„Nebo to snad děláš schválně? Chceš si pohrát?!‘‘ Vyžíval se Oskar.

Pavel byl rozzuřený, nechtěl to, fuj ten Chlípný kozel.

Oskar jednou rukou držel Pavla u země a druhou rukou Pavlovi vyhrnul tričko a začal mu drsně třít bradavky jeho dlaněmi. Chtěl se ústy pustit na Pavlův obličej, ale Pavel rychle zareagoval, hlavou narazil do Oskarovy. Utekl do jeho provizorního pokoje a ztěžka oddechoval.

„Už to tu nevydržím, jdu pryč!‘‘ Rozhodl Pavel.

Sbalil si věci a čekal. Po pár minutách se šel podívat, co strýc dělá. „Samozřejmě, zase chrápe,“ pomyslel si Pavel.

Vešel do kuchyně, otevřel lednici a dal si do tašky nějaký sýr, salám a ze zásuvky ukradl nějaké pečivo. Už chtěl odejít, ale ve dveřích stál Oskar.

„Co si myslíš, že děláš?!“ vyjel po Pavlovi.

„ Nic,“ pověděl potichu Pavel.

„ Nejenže zdrhneš z domu, ale ty taky kradeš! Jsi jen nevychovanej malej spratek, zasloužíš si trest!“ Pavel už to nemohl vydržet, zaťal pěst, rozmáchl se a vrazil ji strýci přímo do obličeje. „Drž hubu!“ zařval Pavel se slzami v očích. Strýc se skácel k zemi a Pavel utekl pryč.