„…. Rozumí tomu všichni? Tak, nezapomeňte být minimálně ve dvojicích. Kdyby se cokoliv stalo, ihned kohokoliv z nás kontaktujte.  Jsou tu tři trasy, jak se dostat k našemu ubytování. Tak to je asi všechno a přeju pohodovej výšlap.‘‘

Začal výšlap Adamovým proslovem, následně se všichni rozešli. Většina si vybrala nejsnazší cestu, terén byl pouze travnatý a jen pár úseků se mohlo pyšnit krásným výhledem. Adam si chtěl vyjít víc, a proto se rozhodl zajít s Pavlem nejdelší cestu. U autobusu zůstaly jen Adam s Pavlem … a Martin.

„Co tu ještě děláš, jestli se můžu zeptat?‘‘Prohodil suše Pavel.

„Jen tak, načerpávám energii, víš?‘‘ Odvětil sarkasticky Martin. A usmíval se jako sluníčko.

„V tom případě nás omluv.‘‘ Ukončil Adam a ruku v ruce spolu s Pavlem odcházeli. Neměl náladu se tu s ním dohadovat, sluníčko svítilo, nikde žádné mraky, proč by se trápil hádkou s Martinem?

„Ale šéfe, právě si řekl, že máme chodit minimálně ve dvojici, ale já nikoho nemám.‘‘ S úšklebkem pokračoval Martin. Přece neprohraje jen tak, věděl, že se Adamovi vždy líbilo, oslovení šéfe.

Adam se usmál, že by výhra?  „To mě mrzí... Hej, Radku!‘‘Zavolal k autobusu. Teď si Adam v duchu opravdu gratuloval, jak je chytrý, jak předpokládal, co se asi bude dít. Byl na sebe až narcisticky pyšný.

Někdo vyšel od autobusu. Vysoký pohledný mladík, už z dálky šly vidět svaly snažící se uprchnout z těsných rukávů a ukázat se světu.

„Co je Adame?‘‘Zeptal se mladík s udiveným výrazem, když došel k Adamovi a přitom si prohraboval vlasy a tím se ukázaly svaly ještě více, ještě kousíček a roztrhl by se rukáv, ale kdo to vlastně byl?

„Radku, říkal sem ti, že se někdo najde, nenechám tě samotného. Tady Martin je sám, můžete jít spolu.‘‘ S přátelským úsměvem mluvil k mladíkovi a ukazoval na Martina, který byl ještě zkažený z toho, v co se to proměnilo.  Ale ještě zničenější byl z toho, že se mu ten hnusnej svalnatej chlap líbil, nemohl z něj odtrhnout oči.

„Věřím, že se budete mít fajn, my dva odcházíme‘‘ pokračoval v klidu Adam, než dořekl poslední slova, už odcházel spolu s Pavlem pryč.

„To bylo od tebe podlý! To se ti fakt povedlo!‘‘ Zasmál se nakonec Pavel, protože věděl, že jsou dost daleko, rozesmál se ještě více a tloukl Adama loktem do žeber.

„Auu.‘‘ Přehnaně skučel Adam a mnul si žebra rukou.„Děkuju. Věděl sem, že se to stane a Radek chtěl na výšlap taky. Zabil sem dvě mouchy jednou ranou. Měl by si mi být vděčný, víš? Budeš mě mít jen pro sebe.‘‘  Adam jemně natáhl ruku kolem Pavlova pasu a přimáčkl si ho k sobě. Pavel se k němu natočil, zmáčkl Adamovy hýždě, přitáhl se k němu a něžně přiložil své rty na jeho. Adam pootevřel ústa, nejen kvůli polibku, ale zčásti také kvůli překvapení, které mu přistálo na zadku. Pavlův jazyk jemně vklouzl do jeho úst. Adam pootevřel ústa více a začala menší bitva jazyků, která se postupně změnila na ladný tanec.

Tohle Adam dokonale posral. S úsměvem si odejde a jeho tu nechám s tímhle čímsy, co ani nevěděl, co je. Pěkně mu to vytmaví na tom jeho Pavlíčkovi milovaným, ale nejdřív bude muset něco udělat s touhle pekelnou situací. Už asi deset minut se s ním Radek snaží mluvit a jemu se začíná ten jeho hlas líbit, až je mu ze sebe samého špatně. Neustále kouká pod nohy myslí na Adama a vzrušují ho Radkovy svaly kdykoliv se na něj podívá.

„Tak dost!‘‘ Martin nadskočil překvapením. Radek mu něco říkal a on ho vůbec neposlouchal. Naštvaně se na Radka podíval, všiml si, že i on se mračí, ale jinak, spíš starostlivě, ale to je Martinovi jedno, chce jen Adama a tak to i zůstane.

„Vím, že ti nejsem nejspíš po chuti, ale chci si aspoň povídat, když už nic. Nechtěl sem být sám, dnes sou všeci pryč a byl bych ve spolku sám, tak se prosím snaž aspoň trochu tvářit normálně, jo?‘‘ Radkův upřený pohled donutil Martina se v duchu malinko vyhubovat, za to jak se chová, ale on se takhle chová ke všem, tak proč mu to teď vadí, když se jedná o Radka, ani u Adama mu to nevadilo.

„Jo, promiň‘‘ no a je to tady! Teď se nechápe ještě víc, on se totiž omluvil! Nikdy se neomlouvá, tak proč teď začíná? Martin sám sobě nerozumí, Radek ho dokonale mate a ani o tom neví, kdyby to věděl, tak si tu skáče radostí, jak dostává Martina do úzkých.

Radek se usmál, konečně Martin řekl něco normálního. Opravdu se mu Martin docela líbí, je to fajn kluk, i když se tváří, že je zlý, je vlastně úplně jiný, pár krát si všiml, jak se červená.

„No vidíš, že to jde, jdeme si užít vycházku, co ty na to, hm?‘‘  Nakonec si přece jen povídali o všem možném, poprvé po dlouhých letech si Martin konečně s někým pořádně popovídal, aniž by to skončilo, bůh ví jak tragicky, byl za to opravdu moc rád. Nálada byla fajn a krajina ještě krásnější, zkoušeli hádat, co je to za stromy a zvířata a navzájem se sobě smáli, protože zjistili, že oba neví vůbec nic o zvířatech natož o stromech.

Martin ale pořád nerozuměl, s Radkem si povídal úplně v klidu, ale pokud by to byl někdo jiný, už by ho odpálkoval hned na začátku a byl by sprostý jako dlaždič.

Příroda byla nádherná, Adam s Pavlem si jako jediný vybrali tu delší a těžší cestu, přesto byla tato stezka ta nejkrásnější. Horizont byl neuvěřitelný! Vrchy stromů rostly skvostně hustě a zeleně, postupně splývaly s vršky hor. V dáli šli vidět vršky mírně posypané sněhem, důkazem byly části hor, které vyčnívali bílou barvou.

Šli ruku v ruce a loudali se, jak jen to šlo. Každou chvíli si jeden druhého přitáhl k sobě a zlíbali se, div se neopřeli někde o strom a nepomilovali se přímo tam, měli namále, protože se už v té chvíli často neovládali, přesto po chvíli vždy pokračovali dál.

„Nádhera…‘‘ Vydechl Pavel. „Nic hezčího sem neviděl…. Nikdy.‘‘ Na chvíli se zarazil, vzpomněl si na věci, na které už dlouho ne. Na žití u strýce, v lese nebo se Zdeňkem, pokud se tomu dalo říkat žití.

„To jsem opravdu rád a ještě víc sem rád, že si tu se mnou... Opravdu.‘‘ Přitom chytil Pavla za ruku, jemně si ho přitáhl, Pavel se opřel o jeho rameno a objal ho. Navzájem se hladili po zádech a hlavě. Trošku se oddálili a zadívali se do svých nádherných očí, šla vidět záře, která se odrážela v jejich očích. Přiblížili se ještě vice a nyní zaslechli své jemné toužebné dýchání, přiložili k sobě své rty.

„Ale, ale, ale naše hrdličky…‘‘ Kluci se rychle otočili. Proč je Martin tak hnusný? Do teď byl v pohodě…Tohle nechce, nechce být takový…

„Co tu sakra děláš, Martine? Pořád tě to baví? A kde je Radek? Sakra!‘‘ Adam byl opravdu rozzuřený, Martin byl jak predátor, co se jen tak nevzdá své kořisti.

„Byl jsem tak smutný, když jste mě tam nechali s tím no tamtím. Jsem dotčen.‘‘Co dělá? Jako by hrál divadélko. Tak přehnaná gestikulace!

Proč je Martin takový, vždyť má Radka rád, tak proč tohle říká? Kdyby tu nebyli, tak by se rozbrečel, uvnitř sebe už je rozdrcen, tak dlouho se choval hnusně, nezaslouží si nikoho, vždyť se ani před pár lidmi nemůže chovat normálně! Stydí se za sebe, už je zničen, úplně zničen.

„Někdo jako ty si nic jinýho nezaslouží! Proč to vlastně děláš? Co ti Adam udělal?‘‘ Ptal se na obranu svého přítele Pavel.

„Ó on ti to tvůj klučina neřekl?‘‘ Prosím hlavně přestaň, proč nepřestávám?

Pavel se zarazil. Co mu Adam neřekl? Není možné, aby mu něco neřekl, říká Martin pravdu, něco mu Adam tají? To není možné…

„Přestaň, Martine!‘‘

Tohle by už stačilo, ne? Je to až moc přehnané, kdy bude konec?

„Hned kdy jsem přišel do spolku, se o mě tady Adámek staral, pečoval o mě a byl jedinej, kdo mě měl kdy rád, je jasné, že sem k němu začal něco cítit, jenže hned jak sem se mu vyznal, nic mi neřekl, jen řekl, omlouvám se, a pokaždé, když mu mé city připomenu, jen odpoví, že jeho odpověď znám, je to od něj hnusné, nemyslíš?‘‘

Pavel se cítil zmateně, Adama zná a ví jaký je. On ví, že to, co Martinovi řekl, myslel vážně a cítil se vinný, Martin to nejspíš nevycítil, to je důkazem, že on sám Adama zná, Martin ne.

Sakra, proč jsem takový, já takový už být nechci, neustále si opakoval Martin.

Pavel vykročil-Adam natáhl ruku, aby ho zastavil, ale nestihl to.

„Martine, takhle to není….‘‘ Martin ho nenechal domluvit.

„Nech mě, ty nulo!‘‘ Martin se naštval a žduchl do Pavla opravdu silně, ten zaškobrtnul a zřítil se z vršku. Sakra, kdyby ho teď nevyrušil, byl zabrán do svých myšlenek, vedl uvnitř sebe boj se svým JÁ, ale Pavel ho vyrušil, Martin byl úplně mimo, tohle nechtěl…

„Pavléééé….‘‘Zakřičel vystrašeně Adam. Co se to sakra děje, Pavle! Pavle! Já toho hajzla Martina zabiju, vážně ho zabiju!

„Am, am, Adame, to já nechtěl….‘‘ Začal se omlouvat Martin, tohle opravdu nechtěl. Radku sakra pomož mi potřebuju tě, jak dlouho budeš u té studánky pít tu pitomou vodu! Potřebuju tě tady, jinak se opravdu sesypu, pomoc…prosím...

„Ty jeden bezcitnej kreténe, co si myslíš, že když uděláš tohle, získáš mě? … Kurva, zavolej záchranku, ty imbecile!‘‘ Řval se slzami v očích Adam. Proč se to děje mně?!

„Pavle! Pavle! Pavle! Slyšíš mě? Pavle!‘‘

.

.

Adame! Adame! Já tě slyším hej! Proč nemluvím, já chci mluvit! Chci, aby mě slyšel, tak proč sakra nic neříkám!

Bylo šero, jediné, co jsem viděl, bylo temno. Najednou začala svítit oslepující bílá záře, co se zase děje?!

„Ahoj, miláčku.‘‘ Zaslechl jsem líbezných povědomý hlas, ale čí? Otočil jsem se.

„Mami?‘‘Překvapeně jsem vydechl, blázním?

Pořád stejná, Dlouhé hladké mírně zkrabatěné hnědé vlasy, které jí spadaly až do půl zad. Bledší tvář, zvýrazňující hnědé hluboké oči. Neustále mi říkali, že mám oči po mamince. Vždy měla plné rudé rty, nikdy nemusela používat rtěnku. Nádherná jako vždy.

„Ano miláčku, celý tvůj život na tebe dohlížím.‘‘ Prohlásila klidným, pevným a přesto milujícím hlasem.

Tohle mě vykolejilo, ona mne hlídá? No neříkejte, vždyť jsem měl tak krásný život, aha, měl jsem ho krásný, protože ONA na mě dohlížela! „Opravdu celý? Nechala si mě žít s Oskarem, nechala si mě brát drogy, na to vše si dohlížela?! Vždyť sem měl sex s klukem! Málem sem se přefetoval!‘‘Ale jak jsem bral ty drogy, tak jsem něco slyšel, tohle jí neřeknu.

„To všechno vím, Pavli, to já vím, také jsem tě varovala. Ale víš, kde teď jsi?‘‘ Otázala se. Rozhlédla se okolo a já udělal totéž. Pravda, kde vlastně jsem?

„Sem v nebi?‘‘

Usmála se. Ale oči se změnily, jakoby neznaly cit. „Ještě ne, Zlato. Ráda bych se tě na něco zeptala, miluješ Adama?‘‘ Zvážněla. Jakoby měla provést rozsudek, ale ještě neznala verdikt.

„P-proč se mě na to ptáš? Tolik jsem toho zažil, a on mi ukázal krásy života. Ano, ano miluji ho. Jak bych ho jen mohl nemilovat, prakticky mě zachránil a já…já…‘‘ Udělal se mi knedlík v krku, oči zvlhly a já nemohl pokračovat.

Okolí ztmavlo, jakoby se tu měla prohnat vichřice, zrak se mi rozmazal a najednou vše zase bylo stejné, jako to temno byl jen blud.

.

.

Adam se neustále snažil Pavlovi pomoci. Nešlo to, chvílemi se zdálo, že slyší jeho tep, ale po chvíli se zase nic nedělo. Adam z toho už pomalu šílel, chvílemi měl mdloby.

Radek se snažil uklidnit plačícího Martina, který se mu přes slzy snažil povědět, co se stalo, kdyby to Adam viděl, možná by jej pochopil, ale ten se věnoval pouze Pavlovi.

Vrtulník přiletěl. Naložili Pavla na nosítka a vedli ho do vrtulníku, Adama vzali také, byl úplně bílí a trval na tom, že poletí s Pavlem, v tuto chvíli by ho nikdo nepřemluvil.

Nasedl do vrtulníku, dali mu kapačky a vzal Pavla za ruku.

.

.

„Jsem ráda, že to říkáš. Ještě si na tebe počkám pár desítek let, Pavle.‘‘ Šla ke mně a objala mne. Úsměv jí zářil a oči taktéž. Také jsem ji objal, rozbrečel se a tvář jí zabořil do ňader, tolik mi chyběla…

„Cože, cože? Proč? Nechápu to.‘‘ Nerozuměl jsem tomu, co se ksakru děje? Opouštím mě? Opět mě opouští?

„Zlato, konečně si začal milovat a to je nejdůležitější, zažít lásku. Jsem za tebe ráda. Neopouštím tě, pořád na tebe budu myslet a dohlížet, víš je tu se mnou i tatínek, těší se na tebe… Také tě pozoruje, je za tebe a Adama moc rád… ještě něco, Martin… Martin vůbec není zlý… Sbohem můj, ne, NÁŠ poklade… ‘‘

Co to má znamenat, táta mě sleduje? Cože? Martin není zlý? Vůbec nechápu, co mi teď řekla. Tolik toho musím pobrat…

„… Mami, maminko!  Zazpívej mi… Naposledy.‘‘ Cože já to řekl, ale co řekl? Jakou písničku?

„Spinkej můj malý Pavlíku,

spinkej jak na červánku,

jak na voňavé peřince

utkané z hedvábí.

Motýli nesou tě do výšin,

Kde nebeští koně se prohání.

Vzduch voní vanilkou,

tam zase potkáš se s maminkou.“

.

.

„Pavle! Pavle?‘‘ Šokovaně se zeptal Adam, když uviděl nepatrný Pavlův pohyb.

Pavel pomalu začal otvírat oči.

„Adame?‘‘ Zamručel. Kde to vlastně je? Takový malý prostor, kdo je ten pán v bílém, co jej sleduje, proč má Adam kapačku? A proč i on je na přístrojích? Co se stalo?

„Budu na tebe čekat i v dalším životě a znovu se do tebe zamiluju, najdu si tě a budu tě milovat, znova a znova…Miluju tě …‘‘ Promlouval se slzami v očích, pomalu mu nešlo ani rozumět, ale Pavel mu rozuměl každičké slůvko.

„Vždy na tebe budu čekat a v každém životě se do tebe zamiluju, slibuju.‘‘ Stiskl Adamovu ruku a pevně mu hleděl do oplakaných zarudlých očí.

Martin byl zabořený do Radkova hrudníku, snažil se pořád mluvit, ale vycházelo z něj jen nesrozumitelné mumlání a vzlyky. Radek ho neustále hladil a utěšoval, mnul jej po vlasech a neustále opakoval uklidňující slova, která byla stejně k ničemu.

„Není to tvá chyba, Marti. Není to tvá chyba, nemůžeš za to.‘‘Promlouval tichým hlasem.

Martin zdvihl hlavu, snažil se opět něco říct, ale hned jak pohlédl do Radkových očí, rozbrečel se.  Samozřejmě, že může, vždyť ho strčil…

Radek mu otřel oči a políbil jej jemně na ústa. Martin jen mírně vytřeštil oči a zase se rozbrečel.

„Není to tvá chyba.‘‘

Pohlédli do svých očí. Martin jej sledoval, Radek věděl, co ten pohled znamená, za vše mu děkoval a omlouval se. Přiblížili se k sobě a navzájem se jemně políbili, v tuto chvíli by jim ani konec světa nevadil.