Pavel nevěděl, kam běží, hlavně, že někam.

Nesnášel to tu, musel pryč.

Utíkal lesem a potkal skupinu kluků, mohli být stejně staří jako on sám.

„Hej ty! Pojď za námi!“ volal jeden ze skupiny.

Pavel se necítil nijak v ohrožení, přikývl a šel k nim.

„Jak se jmenuješ a co tu hledáš?“ zeptal se přátelsky kluk s hnědými mírně zakroucenými vlasy.

„Jmenuji se Pavel, no a co tu hledám? To je na dýl“ odpověděl s posměškem Pavel. „A co vy? Co tu děláte, kluci? A jak se jmenujete?“ dodal.

Kluk uprostřed s černými rovnými vlasy odpověděl: „Já jsem Jakub,‘‘

„ Já Zdeněk,“ ohlásil se blonďatý kluk.

„No a já se jmenuju Petr,“ přidal se kluk s hnědými vlasy.

Všichni si začali povídat, Pavel jim pověděl svůj příběh.

„Kámo, potřeboval bys pomoct, přidej se k nám, jsme na tom podobně, pomůžeme ti,“ nabídl Pavlovi pomocnou ruku Jakub.

„A co tu vlastně, kluci, děláte? Nějak to tu smrdí.“

„To je tráva, chceš taky? Pomůže ti to,“ odpověděl s předsvědčením Petr a podal mu marihuanu. Pavel si ji vzal do ruky, prohlédl si ji a přiložil marihuanu k puse a nadechl se. Bylo to úžasné, tak svobodné, nechtěl přestat.

„Máme toho mnohem víc, jestli chceš,“ pobídl ho Zdeněk. Pavel souhlasil, chtěl toho zkusit víc! Zdeněk donesl stříkačku.

„Co to je?“ zarazil se Pavel, stříkačky nikdy neměl rád. Vždy, když měl jít s maminkou k doktorovi, panicky prosil maminku, aby tam nemusel chodit.

„Neslyšel si o heroinu?“ smál se Jakub. Pavel jen zíral do země.

Cítil se volně a klidně, jako by neměl žádné starosti, necítil žádnou bolest v srdci. Pokračovalo to celý den, povídal si s kluky a kouřil trávu.

„Máš kam jít?“ zeptal se náhle Petr.

„Ne,“ zachraptěl Pavel. Vůbec o tom nepřemýšlel. Bylo mu to jedno. Kam by měl chodit? Maminka tu nebyla a u strýce nebude, NIKDY!

„Můžeš jít ke mně domů, tátovi to vadit nebude, stejně dnes doma nebude, je v práci“, ohlásil Zdeněk. Pavel jen broukl na souhlas.

Pozdě večer kluci vše sbalili, uhasili oheň, který před tím rozdělali, a vyrazili domů. Cestou se motal, viděl rozmazaně, ale byl veselý, pořád se chtěl smát.

„Mám hlad,“ zavrčel Zdeněk.

„Počkej, něco tu mám“, Pavel si vzpomněl, že má v tašce jídlo. Zakousli se do salámu a naplnili si žaludky.

Došli ke Zdeňkovi domů, jak řekl, nikdo nebyl doma. Opláchl se vodou a lehl si na podlahu a přikryl se peřinou, kterou mu dal Zdeněk.

„Dobrou“, popřál Pavel.

„Dobrou“, odpověděl Zdeněk.

Něco ho probudilo, otevřel oči. Co-to? Co mi to dělá? Zdeněk na něm ležel a hladil jeho přirození, chtěl ucuknout, chtěl mu jednu vrazit, ale nějaký hlásek mu to nedovoloval, líbilo se mu. Zdeněk si všiml, že ho Pavel pozoruje a nijak mu nebrání, a proto pokračoval.

Líbali se, jazyky se prali o to, kdo bude rychlejší. Pavel si začal hrát se Zdeňkovými bradavkami a pomalu pokročil až k jeho chloubě. Nejdříve si pohrával se špičkou, ale postupem jej chytil celou dlaní. Cítil tlak, už bude. Opravdu se udělal jen z toho a s klukem? V Zdeňkovi něco škublo, opravdu se vzájemně udělali? Pokračovali, Zdeněk si položil Pavla do klína a hladil Pavlovo mužství a Pavel to jeho. Drsněji Pavla otočil zadkem k němu a hrubě ho roztahoval.

Pavlovi hučelo v hlavě, zastínila se mu mysl. Co udělal, že se mu tohle dějě?

Dny plynuly, měsíce, dokonce i roky a Pavel začal brát různé drogy, alkohol, kouřil a pravidelně si užíval sexu se Zdeňkem, jen aby zažehnal vztek a bolest v srdci. Neuvažoval jasně, ne to není to pravé slovo, nic necítil, byl schránka bez duše. Nemá absolutně nic, byl pouze hadr pro svého ‘‘přítele‘‘ kdykoliv Zdeněk chtěl, nabídl se mu, pouze roztáhl nohy a nic nedělal.

Pavlovi je nyní osmnáct let, s partou kluků krade, nechodí do školy a skrývá se před sociálními úředníky, žije ze dne na den. Ostatní kluci jsou na tom úplně stejně. Pravda, nikdy se nezeptal, proč jsou tady a vlastně ho to ani nezajímalo.

Pavel sice bral drogy, ale nikdy si nevzal drogy tak silné, aby měl halucinace, nebo byl úplně mimo.

„Hele, Pavliš, dej si s námi heroin,“ ozval se Petr.

Pavel jen zavrtěl hlavou. Někde hluboko v srdci vždy věděl, že je to špatný nápad, ale proč? Miláčku přestaň.

„Co to bylo?“ vyhrkl Pavel.

Slyšel nějaký hlas, nebo se mu to jen zdálo?

„Co bylo co?“ zeptal se Zdeněk s překvapením.

„Ale nic, už to neřešte,“ ukončil Pavel

. Drogy jsou špatné. Zase tu byl ten hlas. Co se to děje?

„Vzduch voní vanilkou, tam zase potkáš se s maminkou.“

„Co to říkáš?“ ušklíbl se Kuba.

Pavel si rychle stoupnul a s chabým úsměvem odříkal dva verše známého textu. „Vzduch voní vanilkou, tam zase potkáš se s maminkou!“ vykřikl polohlasně Pavel.

„Nerozumím,“ vzdechl znuděně Petr. Pavel se na něj podíval. „Mlč … Končím!“ okřikl všechny Pavel.

Začal si balit věci.

„Co zase děláš?“ zeptal se opravdu nechápavě Petr.

„Končím!“ a rozběhl se pryč.

Chodil lesy, loukami a vesnicemi. Na drogy a alkohol se snažil nemyslet, ale nijak zvlášť se mu to nedařilo.

V jednom městečku na tabuli zahlédl leták modré barvy s nápisem Konečně žít! Nápis ho zaujal a začal číst. „Spolek Konečně žít se zabývá lidmi drogově závislými. Pomáháme léčit závislost na alkoholu a drogách. Chceš začít konečně žít? Přidej se k nám…“ Pavla leták pobídl a vydal se někam, kde mu konečně pomůžou.

Budova nebyla daleko, jen pár ulic a dvě autobusové zastávky.

„ Dobrý den, chtěl bych se přihlásit na léčbu ke spolku Konečně žít,“ohlásil Pavel u vstupu na menší recepci.

„ Ach, vítáme tě, dobrý den. Běž chodbou a hned první dveře vpravo. Tam ti poví víc,“ oznámila mladá slečna. Pavel pouze přikývl a odešel.

Zaklepal na dveře a vstoupil.

Bylo tam nejméně pět lidí, kteří vyzařovali zvláštní energií.

„Vítej, ty si tu nový viď?“ ozval se upravený mladík s krátkými střapatými černými vlasy a modrýma očima. Narozdíl od něj byl Pavel špinavý s roztrhaným oblečením a určitě zapáchal, přesto šel ten mladík k němu s úsměvem na tváři. Kdyby byl takový, jako dřív okouzlil by ho. Nádherný chlapec s usměvavou tváří, byl by rudý jako rajče a jeho oči by kmitaly, aby vypadal nenápadně. Nyní ne, koukal se na něj prázdnýma očima. Přesto na něj byl milí a to ho spíše znervózňovalo.

„ A-ano, jsem Pavel, těší mě,“ vykoktal ze sebe Pavel

.„Nemáš se čeho bát, jsem tu hlavní vedoucí, jmenuju se Adam, cokoliv ode mě budeš potřebovat, nebo si o něčem promluvit, jsem tady‘‘ Pavel se jen snažil o úsměv. Adam byl tak plný energie, nedokážete si představit, jak se Pavel cítil provinile.

Dny ubíhaly rychle a Pavlovi se dařilo skvěle.

Začal sportovat, pravidelně jíst, dokonce párkrát otevřel nějakou knihu. Zkrátka se z něj stal jiný člověk. Člověk usměvavý, pilný a plný života. K tomu všemu se sblížil s Adamem, neustále si povídali a trávili spolu čas, Adam se přimluvil u ředitele, aby spolu měli jeden pokoj. Byli přátelé a spolubydlící, proč takový skvělý život nemohl vést už dávno?

.

„Pavle, pojďme spolu ven!‘‘

„Za chvíli…‘‘

„No táák, pojďme‘‘ prosil až svůdným hlasem a zapřel se rukama o postel, na které si Pavel četl. Překvapilo ho to.

„Ach no dobře.‘‘ Adam se usmál a políbil ho.

„C-c-c-o to bylo?‘‘ Vytřeštěně vykoktal Pavel

„No, přece pusa, neznáš? To je mi líto.‘‘

„Jistěže znám, ale proč?‘‘ Tohle nenechá jen tak, proč ho líbá. Tohle přece jen tak nemůže. Nemůže ho líbat někdo, do koho se tajně zamiloval.

Je do něj zamilovaný už delší čas, popravdě v den, kdy mu Adam domluvil provedení po muzeu umění, od mala umění miloval a učil se malovat. Ten den byl Pavel nadšený, ale zarazilo ho, že muzea šel s ním. Procházeli se a Pavla okouzlil jeho znalostmi a povahou, byl dokonalý.

„No já ani nevím, omlouvám se‘‘ začal se zvedat z postele, Pavel ho rychle zachytil o rukáv.

„N-ne počkej chvíli…U-udělej to znova…‘‘ Pavel se začal opravdu červenat a měl sklopený pohled. Adam byl chvíli zaražený, nakonec se pousmál a políbil ho, ne jako předtím… Políbil ho vášnivě, lehce, své myšlenky vyjadřoval lehkými sladkými polibky.