„Miluju tě, miluju, miluju,…‘‘ Plakal Pavel a líbal Adama na rtech. Chtivě, ale přesto šla cítit větší láska, než kterou může zažít kterýkoliv z nás. Adam pootevřel ústa, jemně proplétali své jazyky a zkoumali vnitřek svých dokonalých úst. Polibky se každou chvíli měnili, až nakonec zpomalili a pouze se svými rty konejšili, rukama se objímali a hladili po vlasech. Stáli zaboření ve svých objetích.

„Měli bychom jít, sem vedoucí Pavle, za chvíli přijde velitel horolezců a bude nám dávat poučení o bezpečnosti a chování na horách, víš, že na hory brzy půjdeme.‘‘Nechtěně se Adam vysmýkl z jejich objetí. Začínalo být chladno, teplo, které si navzájem darovali, se začalo vytrácet.

„Ano, vím, přesto chci být s tebou, už to nevydržím, nechci být sám.‘‘ chytl Adamovo tričko pod krkem a svůdně ho přemlouval, aby nešli na přednášku. Pro Adama to bylo velice těžké, je tu hlavní vedoucí a na takovýchto přednáškách by měl být, musí se starat o bezpečnost členů spolku. I když se většinou jedná a hloupé bláboly, které jistě všichni ví, a Pavel je opravdu neodolatelný.

„Víš, že se mnou nikdy nebudeš sám, moc dobře to víš. Přesto tam musíme jít, i kdyby, jsme tu zůstaly, můžeme nastydnout.‘‘ Snažil se Adam zamluvit, neodolatelnou nabídku. Pavel se k němu přiblížil ještě více a začal ho líbat na rtech svůdněji než dříve. Dychtivé polibky byly čím dál tím vlhčí, tohle Adam nezvládne, Pavel si začal všímat Adamova nepokoje, ale má smůlu, tohle Pavel vyhraje.

„V tom případě můžeme jít do pokoje...‘‘promluvil mezi polibky.

„Sakra, Pavle..‘‘Vzdychl Adam, Pavel pochopil… Dostal ho, Adam je v koncích, poddal se mu, vítězem se stal Pavel.

Stěží slezli ze střechy, jelikož byli rty neustále u sebe.

Narazili do jejich dveří. Adam se snažil otevřít, nešlo to.

„Kdo by zamykal dveře od pokoje, Pavle.‘‘ Ptal se Adam naštvaně přesto s humerem a náznakem smíchu na rtech.

Pavel se usmál. „Promiň.‘‘ Jak moc chce ještě Adama trápit, tím nádherným úsměvem?

Dokonce i odemykání dveří dokázali tito dva chlapci proměnit na opravdovou romantiku. Pavel nenápadně dráždil Adamův rozkrok. To snad ne, nemůžou si to užít hned u jejich dveří. Rozechvělí napětím a plný chtíče konečně Adam našel klíčovou dírku a odemkl dveře.

Adam kopnul do dveří, které se s otřesením zabouchly, nijak je to nerozhodilo a Adam pokračoval ve žhavém líbání, svlékl Pavlovo tričko, odhodil ho a Pavla něžně položil na postel.

Pavel věděl, že to, co se teď stane, bude něco úplně jiného, než se Zdeňkem, moc dobře to věděl, tohle bude z lásky, z touhy mít u sebe Adama až na věky. Už od samého začátku to bylo úplně jiné, už jejich první polibek, první společná procházka, vůbec první promluvení, bylo to něco úplně jiného, v těchto společných chvílích, bylo něco, co je spojovalo, byl to cit. Na chvíli ho napadlo, co kluci teď asi dělají, ale tato myšlenka zmizela ve chvíli, kdy si Adam sundal triko.

Adam měl opravdu nádherné tělo, vždy si toho byl Pavel vědom, ale tak krásně vypracované bradavky a břišní svaly, až šly vidět ‘‘buchtičky‘‘, jež ho mile vzrušily, ale vyděsila ho obrovská jizva táhnoucí se od levé bradavky až na pravou stranu, poblíž žeber. Jemně se jizvy dotkl konečky prstů a pomalu začal hlubokou a děsivou jizvu líbat od žeber až k levému prsu, bál se, aby Adama nijak neporanil. Co se mu proboha stalo?

„Děsí tě?‘‘ Zeptal se náhle Adam.

Pavel chvíli přemýšlel, na co se Adam ptá.

„N-neděsí mě, jen se bojím, jestli tě nebolí.‘‘ Sklopil zrak a opět přejel něžně po jizvě. Pokračoval v tom, dokud se opět nezapojil i Adam. Vášnivě se líbali, hladili, hledali ta nejcitlivější místa svého milovaného. Svlékli veškeré své oblečení, aby mohli, co nejintenzivněji cítit teplo toho druhého.  Pavel se tváří něžně tiskl na Adamovo tělo, slyšel hlasitý tlukot Adamova srdce, rozvášnilo ho to. Přejížděl přes Adamovo tělo svým jazykem a nechával po sobě značky svých polibků.

Adam byl na Pavla opravdu citliví, tolik lásky Pavel nikdy nezažil, chtělo se mu od štěstí brečet.
Jemně do Pavla vnikl jedním prstem, pomalu jej roztahoval, při tom Pavla slastně líbal, očima se vpíjel do jeho, pravda nikdy se pořádně do jeho očí nedíval, vždy z něj byl nervózní a koukal do země. Teď tu pod ním leží a zamilovaně pozoruje jeho hluboké oceánově modré oči, byl očima úplně očarován, je snad na Adamovi něco, co Pavla nedostane do kolen, má štěstí, že leží. Ještě pár pohledů do očí, polibků na rty a líbání po celém těle a chlapci byli úplně vyřízení.

Jak Pavel tušil, bylo to nádherné, takový pocit nikdy neměl a miloval jej, nechtěl na tento zážitek nikdy zapomenout, taky nezapomene, věděl, že k tomu, aby zapomněl, neměl žádný důvod, tak dlouho prahl po lásce, po někom, kdo by mu byl na blízku a teď tu někdo takový leží přímo vedle něj a objímal jej. Nikdy Adama neopustí.
Adam si přitáhl Pavla blízko k sobě a uložil jeho hlavu na svou paži.
Pavel se k němu přitulil ještě více a hladil Adama jemně po jizvě.

„Adame, můžu se tě zeptat, jak si přišel k té jizvě, musí tě opravdu bolet.‘‘ Chtěl to vědět, musel to vědět. Cítil, že Adam nese obrovské břímě a chtěl mu pomoci ho nést, Adam věděl Pavlovu minulost, teď byla řada na Adamovi.

Zavládla chvíle plná ticha, Adam pozoroval nezajímavý bílý strop, cítil na sobě Pavlův pohled.
„Říkal sem ti, že každý v tomto spolku má špatnou minulost, já nejsem výjimkou.‘‘ Začal Adam vyprávět i svůj příběh.

„Začalo to prakticky ještě před tím, než sem se vůbec narodil já sám. Má matka byla ještě mladá, přesto se zamilovala. Bylo ji 15 let, když začala mít vztah s mým otcem. Moc o tom nevím, ale zamilovali se do sebe velmi rychle. Milovali se na tolik, že má matka otěhotněla. Rodiče jejich vztah netolerovali, nepřipouštěli si, že jejich malá holčička, která má vystudovat práva, otěhotněla s chlapcem ze statku. Proto se matčina rodina odstěhovala.

Tam mne později má matka porodila, jenže před narozením její rodiče měli autonehodu a zemřeli. Zešílela z toho, byla sama, bez lásky, bez rodiny. Bříško pořád rostlo a matka dočista zešílela. Narodil jsem se. Musela mne vychovávat sama v pouhých šestnácti letech.

Matka již nebyla při smyslech, neustále si hrála se svými hračkami a zavrhla mě.

Já rostl, hrál si, ale cokoliv se pokazilo, vinna byla na mne. Ubližovala mi, křičela na mě. Přestože mi ubližovala, miloval jsem ji. Když mi bylo osm let, vše skončilo. Jedno ráno se matka tak rozzuřila, až na mne vzala kuchyňský nůž a ohnala se jím na mě. Nejspíše někdo slyšel můj hysterický křik a zavolal policii, ta mne odvezla do nemocnice a matku zavřeli na psychiatrii.

Žil jsem v dětském domově, až do osmnácti kdy mě propustili. Propadl jsem alkoholu. Dělal jsem spoustu hloupostí, kterých do teď lituju, ale dostal jsem se z toho z vlastní vůle a založil jsem si spolek, kde žiju až do nynějška. Přestože mě matka nenáviděla a ubližovala mi, docela ji chápu, a proto ji nemohu nenávidět.‘‘

Adam skončil.

Pavel nevěděl co říct, oči měl od slz, které propukli už na samotném začátku příběhu. Začal jej líbat a objal ho.

„Adame, miluji tě, vždy tě budu milovat, nejsi sám, děkuji, že si mi řekl svůj příběh.‘‘

Adam se usmál.

„Máš ten nejnádhernější úsměv na světě!‘‘ Slyšel se promluvit Pavel, chtěl si to říct pouze v duchu, a proto se začervenal.

Adam se rozesmál. „ Já tě taky miluju, teď budu dole já.‘‘

Pavel se zarazil. „Ne, ne, já sem dole.‘‘

„Ty si byl dole teď, chci, aby si mohl být nahoře i ty.‘‘

„Já klidně budu nahoře, ale budu mít pořád ženskou roli.‘‘

Byl to opravdu vtipný rozhovor, pomyslel si Pavel, oba se usmívali.

„Přece se nebudeme hádat, jak budeme mít sex!‘‘ Smál se Adam.

„Pokud to bude nutné, pak ano.‘‘

Rozesmáli se.

„Miluju tě‘‘

„Taky tě miluju.‘‘ Odpověděl Pavel.

„No, alespoň na tom se shodneme.‘‘

Ranní paprsky si vyhledali obličeje zamilovaných chlapců a něžně je podráždily. Pavel to nijak nezaregistroval, topil se v nádherných snech, plných lásky a spokojenosti, Adama slunce vzbudilo. Otevřel oči. Chtěl vstát, ale Pavel mu v tom bránil, rukou objímal jeho pas a levou nohu měl přes Adamovy. Byla to opravdu pekelná situace, nechtěl Pavla nijak budit, byl tak nádherný a bezbranný, chtěl Pavla líbat. To nemůže, musí se jít podívat co se děje dole, ostatní musí být už v jídelně.

„Zabijou mě‘‘ zašeptal Adam, přece jen měl být na schůzi ohledně vycházky do hor, byl hlavním vedoucím a tohle by dělat neměl, ale je to snad hřích být s někým koho milujete?

.

V jídelně už pár ranních ptáčat bylo.

„Dobrý ráno, lidi‘‘ pozdravil s příchodem Adam. Odpovědí mu bylo nesrozumitelné zamručení, ale také někdo mu šel naproti.

„To ne, zase on….‘‘ tiše prohodil Adam, když viděl přibližující se postavu. Byl to Martin, jeden z prvních, co přišli do spolku. Delší světlé vlasy mu spadaly pod ramena a tmavýma očima se díval přímo na Adama a s úsměvem se k němu blížil.

„Dobrý, Adame, jak si se vyspal? Usuzuju, že sis dal šlofíka, protože si včera nepřišel na schůzi a Pavel taky nepřišel, takže se muselo něco stát takže, co se dělo?‘‘ Vyptával se Martin, ještě než vůbec došel k Adamovi. Už jen Martinova přítomnost Adam celkem štvala, Martin měl vždy zvláštní oči, které Adama trošku děsily, ale jak říkal, každý má svou děsivou minulost, která se s každým táhne po celý život. Znal Martinovu povahu, často byl k lidem chladný a podezřívavý, chápal to, protože Martinovu minulost znal, ale něco tu bylo jiné, jakoby to jak se choval, vůbec nebylo způsobeno jeho minulostí. Nevyznal se v něm, vždy se poblíž něj cítil nesvůj, nemá rád Martinovu přítomnost a nejspíš se to nezmění.

„Jo byl sem s Pavlem, bohužel mi už nevyšel čas se dostavit, doufal jsem, že mi to prominete, nebo je v tom nějaký problém? Stalo se něco důležitého, o čem bych měl vědět?‘‘

Vždy věděl o Martinových pocitech k němu a také věděl, že ví o něm a Pavlovi, nikdy nic neřekl, byl za to rád, i kdyby sem Pavel nikdy nepřišel, s Martinem by nikdy nebyl.

„Nic zvláštního, jen dnes po obědě vyrážíme na ty hory, myslím, že ti to moc nepůjde, přece jen si nebyl na přednášce, mohl bych jít s tebou, aby se ti nic nestalo, co říkáš?‘‘

Adam v klidu naslouchal, věděl, co Martin chce, ale bohužel mu to nedá, Martin zná Adamovu odpověď, zná i Adamovy city vůči němu, přesto ho nemůže chladně odmítnout a nemá náladu se s ním bavit, měl se tak krásně a Martin mu náladu jen tak nezničí.

„V pořádku, budu opatrný, nebudu se chovat nepěkně vůči všem ostatním, půjdu s Pavlem, chceme si to navzájem užít. Omlouvám se, že tě odmítám, ale mou odpověď už dávno znáš, je mi to líto.‘‘

S těmito slovy si šel Adam k jídelnímu pultu, nabral si čerstvé pečivo, potřel ho máslem, naaranžoval ho zeleninou, napustil čaj, vše úhledně poskládal na dva tácy a odešel z jídelny, do pokoje k jeho krásnému a spícímu příteli.

Pavel se zavrtěl a unaveně zabručel. Roztáhl ruce a snažil se nahmatat Adamovo nádherné tělo. Nikdo tam nebyl. Pavel rychle otevřel oči a posadil se, až se mu zamotala hlava a viděl rozostřeně. Kde může Adam být? Kolik je hodin? Copak ho opustil? Ne, to by nikdy neudělal, na co zase myslel, měl by přestat být paranoidní. Posadil se a s přiblblým výrazem čekal, až se Adam vrátí, ať už byl kdekoliv.

.

Adam vešel potichu do pokoje. Tohle nečekal, jakmile se podíval na postel, uviděl sedět Pavla v tureckém sedu s výrazem, jakoby se ztratil v ZOO a čekal, až si ho někdo najde.

Adam se neovládl a místo nádherného přivítání, které si trénoval, se začal neovladatelně smát.

„Dobré ráno Pájo‘‘ pozdravil s úsměvem ironicky Pavla. Věděl, že tohle pojmenování neměl rád.

Pavel se nafoukl a překřížil si ruce.

„Dobré.‘‘

Adam se opravdu neudržel a opět se smál, až mu slzely oči.

„Přinesl sem snídani pro svou lásku.‘‘

Fajn, nemůže takhle sedět, Adam pro něj donese snídani do postele a on tu sedí jako sedmileté dítě.

Vstal, vzal tác a položil ho na stůl, Adam ho pozoroval, nevěděl, co tím Pavel zamýšlí.

Pavel se natáhl, spojit ruce za Adamovým krkem a začal ho líbat na rty.

Adam zavřel oči a polibky mu začal opětovat. Začal menší boj jazyků, kdo dobude ústa toho druhého, kdo se jako první vzdá a podřídí se.

Pavel se držel, ale byl opravdu vzrušený, už to nemohl vydržet, podlamovaly se mu nohy, Adam si všiml a něžně ho shodil na postel.  Rty přejížděl Pavlovi po krku a začal lízat Pavlův ušní lalůček a rukou mu stahoval trenky, ve kterých Pavel spal.

Začali oba tvrdnout, nemohli to déle prodlužovat, byla to slast a oba chtěli dostat hlavní chod, přestože je předkrm tak chutný.

Adam si hrál prsty v Pavlově dírce, slyšel Pavla slastně sténat, věděl, že už je čas.

Adam něžně vstoupil do Pavla, včerejší noc našel pár citlivých Pavlových míst, a proto věděl, jak Pavla řádně uspokojit, Pavel věděl, jak uspokojit Adama, nemuseli mluvit, nemuseli hledat, věděli, co mají dělat, jejich duše se propletly.

Pavel začal dýchat rychleji, jeho vzdechy byli hlasitější, Adamův dech zesílil a zrychlil, teď zbýval jen dezert.

Líbali se, mazlili a vycházeli z nich slova lásky. .

.

„Po obědě jdeme na hory‘‘ začal Adam.

„Vím, něco takového si včera říkal, tam na střeše.‘‘Odpovídal Pavel s plnou pusou jídla, které vzal z tácu a ještě se mírně začervenal při vzpomínce na to co se dělo na střeše.

Adam si sedl vedle něj a také si vzal jídlo a sklenku čaje.

„Ano, takže bysme si měli nachystat věci, zajdu do skladu pro batohy a dáme si tam věci.‘‘

„No ták, přece nepůjdeš hned, buď tu se mnou.‘‘ Adam se zachechtl, bylo vtipné pozorovat Pavla s plnou pusou, jak se snaží udržet Adama v místnosti, snažil se k němu natáhnout ruce a málem se tam sám natáhl.

„Můžeš tam jít se mnou, ne?‘‘ Adam se usmál, aby Pavel pochopil, co tím zamýšlí. K tomu ukazováčkem projel po Pavlově hrudi.

„To neuneseš dva batohy, nemusím tam chodit, ne?‘‘ Jak Adam předpokládal, je opravdu roztomile hloupoučký.

Pavel se na Adama podíval s výrazem ‘už to chápu.‘

„Jo takhle, no, rád ti pomůžu vzít batohy.‘‘ Adam se opravdu neudržel a ze srdce se zasmál.

„Budu opravdu rád, když mi pomůžeš.‘‘

Políbil Pavla na rty.

.

Po schodech došli ke dveřím od skladu, rozsvítili si malé světlo, aby alespoň viděli, kde jsou police. Na horní polici byly batohy na delší výšlapy, Adam se pro ně natáhl. Pavel využil situace a objal ho oběma rukama, zalezl rukama pod Adamovo tričko a začal ho líbat na šíji. Adam se rychle otočil a začali se líbat na rty.

„Ehm ehm.‘‘

Kluci se zarazili.

„Chápu, že se asi neudržíte vy dvě hrdličky, ale nemusíte to dělat zrovna tady, je mi blbě a to sem si šel jen pro batoh, nenapadlo mě, že tu uvidím zrovna tohle.‘‘

Adam se zhluboka nadechl a mírněn sebe odtáhl Pavla.

„Promiň, Martine, nechtěli jsme ti udělat nevolno, jen to prostě přišlo. Už nás takhle nikdy neuvidíš, omlouváme se. ‘‘ S náznakem úsměvu se Adam omlouval.

Martin zkřížil ruce a hlasitě vydechl, nato vešel do skladu odšduchl oba od sebe vzal si batoh, podíval se na oba s odporem a odešel.

„Zkazil nám to…‘‘ Vzdechl Pavel.

„Jo a to pořádně.‘‘ Souhlasil Adam, vzal batohy a společně odešli.