„To už je hodin,“ zamračil se na své hodinky a mírně se protáhl. Měl docela hlad a taky velkou chuť na pořádný sex. Zvedl se od stolu a oblékl si tmavě šedé sako s vetkanými světlými nitkami. Nechával si je šít v Bostonu u svého krejčího, který z pouhého kusu oděvu dokázal vytvořit jeho lepší já. Saka mu dělala větší ramena, připadal si v nich sebejistě a svůj vzhled používal jako jednu ze zbraní u soudu. Byl pro něj jednou z předních priorit.

Zastavil se u stolu svého podřízeného, kterému se nad hrnkem kafe klátila únavou hlava.

„Co je to za případ?“ zeptal se, když uviděl ke složkám přicvaknutou fotografii mladíka s podivným odstínem vlasů, něco mezi barvou medu a zlata. Zapíchl prst do středu papírů a palcem celý spis otočil k sobě, aby ho nemusel číst vzhůru nohama. Obracení stránek věnoval jen chvíli, Jako by ho obsah vůbec nezajímal. Jeho oči však bez emocí běhaly po řádcích a ukládaly každý detail případu do geniálního mozku absolventa Harwardu.

Ten kluk s tím očividně nemá nic společného, a jeho povedený bratr ho využívá jen jako falešné alibi.

„Mrknu se na to,“ konstatoval a chytil složky do ruky.

„Tohle není váš případ, pane Starklessi,“ zaprotestoval mladý právník a vyskočil unaveně na nohy. „Je to pod vaši úroveň…“

„Jen zjistím pár informací… pomůže vám to ne? Měl byste se pořádně vyspat,“ hodil po něm jeden ze svých neodolatelných úsměvů a vyšel ven před budovu, která patřila právnické firmě pana Tōsuta.

Neměl ani tak zájem o ten případ mrtvé holky, jako spíš o toho muže na první stránce spisu. Starkless nechodil do barů, ani do bordelů. K uspokojení potřeb mu stačili jeho klienti. Klienti… Přejel dlaní po navoskované kapotě svého černého Lexusu a otevřel dveře. Jeho klienti patřili všichni za katr. Všichni to byli grázlové a on byl z nich ten největší. Svým vytříbeným a hbitým jazykem dokázal přesvědčit porotu o čemkoliv, co si jeho hlava usmyslela. Rád si vybíral malý poplatek za své služby… v naturáliích. Netajil se se svou orientací. O „drobném doplňku“, který byl součástí „smlouvy o poskytnutých službách“, informoval své klienty hned poté, co se představil. Neměl s tím problémy a oni většinou také ne. Všichni mu nabídli svůj zadek, protože věděli, že je nejlepší a nechali se raději ojet jednou v luxusním hotelu, než několikrát s dekou přes hlavu v zavšiveném vězení. Potřeboval do svých rukou něco slušného, mladého, čistého a neposkvrněného. Haru Takuma byl právě ten typ, kterého chtěl svalit na postel a poskytnout mu svůj dokonalý nástroj rozkoše. Usmíval se nad tou představou celou cestu, pevně svíral okraj volantu a sem tam vrhl pohled na sedadlo spolujezdce, aby si představy přiživil usměvavou tváří na fotce.

Ulice byla osvětlena jednou lampou a i ta mlela z posledního. Poskrovnu blikala a okolní budovy, dokonce ani popelnice, nevrhaly v tom titěrném světle žádný stín. Přesto si všiml sportovního evropského vozu, zaparkovaného předními koly na chodníku. Jeho majitel tak nejspíš zcela vědomě zabraňoval přístupu hasičských sborů k vodovodnímu hydrantu. Měl sto chutí zavolal odtahovku a pobavil se reakcí majitele, přesto se nakonec rozhodl nechat to pro tentokrát být.

Nejsem malý děcko.

Stoupal po schodech do druhého patra omšelého činžáku a snažil se dívat pod nohy, aby náhodou nešlápl do nějakého exkrementu zvířete. Byl dokonce přesvědčen, že by tu mohl zašlápnout i nějakého povaleče, co už neměl síly dostat se do svého bytu a složil hlavu na oprýskaných schodech. Prošel úzkou chodbou až na konec a zarazil se. Byt Harua Takumiho a jeho bratra. Kdyby chtěl, řekl by před soudní porotou jen dvě věty a oba by se už nikdy nepodívali na slunečné či jinak vypadající nebe. Dveře byly vyvrácené z pantů a za nimi se rýsoval temný, mohutný stín, který neměl nic společného s křehkou bytostí, jenž živila Tonyho chlípné myšlenky celou cestu.

„A vy jste kdo?“ ušklíbl se Tony Starkless, když opatrně překročil trosky dveří. „Nejsem si jistý, zda jsem tu správně… nějaký idiot… pravděpodobně vy, vyvrátil z pantů vchodové dveře s číslem popisným šest lomeno devět...“

Během jeho dlouhého monologu se ten muž vynořil ze stínu a Tony dostal možnost si ho pořádně prohlédnout. Ten hromotluk se evidentně neměl ani k tomu, aby se představil. Tony se tedy  rozhodl, dokázat, že mu ten barbar nesahá ani po kotníky a udělat to jako první: „Jsem Tony Starkless a zastupuji pana Harua Takumiho,“ řekl formálním hlasem a neobtěžoval se ani dotyčnému podat ruku.

Vysoký. 195 centimetrů, blesklo Tonymu hlavou.

Kovové zárubně dveří těchto postarších domů mají výšku 197 centimetrů. Ten chlápek se ani nepřikrčil, jak to dělávají ostatní, byl si jist, že i s vyšší podrážkou bot projde tak akorát. Nebyl kvůli několika milimetrům ani ochoten nahrbit svá rozložitá záda. Měl tmavé husté vlasy lemující podezíravou a přitom arogantní tvář. Tričko o dvě čísla menší, ale suché, s největší pravděpodobností ho sebral tady. Tony zahlédl pistoli a v duchu zaskřípal zuby. Chlápek se zbraní za pasem kalhot... mokrých kalhot. Bylo mu jasné, že se dívá na jeden velký problém. Problém nesoucí jméno polda. A nejspíš už mu ojel jeho klienta. Netušil, že tento mladý detektiv před několika minutami dostal menší lekci dotěrných citů a navždy tak ztratil zájem.

„Jste doufám na odchodu,“ Tony spíš konstatoval, než kladl otázku, a znovu si ho prohlédl. „Podle vašeho vzezření jsou tu nejspíš veřejné lázně…“

„Přesně tak… na odchodu,“ promluvil dotyčný hlubokým, zastřeným hlasem a odplivl si na zem s přesností na milimetry, těsně vedle kožených bot Tonyho Starklesse.

Detektiv Derien Cox toho muže, se jménem jako vystřiženým z nějakého stupidního filmu, znechuceně obešel. Nesnášel právníky, jenom se mu pletli při práci pod nohy, a měl s nimi neustálé konflikty kvůli nadměrnému násilí k jejich klientům. Byl podrážděný a popálenina na břiše od kafe rozrušeného Harua Takumiho, bolela jako čert. Nehodlal se tu zdržovat déle, než bylo nutné, a proto si to bez dalších keců namířil ven. Než ale stačil překročit práh bytu, měl toho vlezlého drzouna zase před sebou.

„S dovolením,“ zvedl Starkless svou ruku a zastavil ji těsně před jeho hrudníkem. „Pár otázek, pár odpovědí.“

Cox se zarazil a znechuceně si odfrkl: Co si ten malej zmrd o sobě myslí?! Je jako otravná veš a ještě má tu drzost mi takhle zblízka hledět do očí.

Tony si z takové blízkosti musel všimnout syté modři v Derienových očích. Viděl v nich trochu bolesti a hodně zklamání. Čišelo z nich ale také znechucení nad tím, že musí jeho přítomnost snášet a nad drzostí, se kterou si dovolil zdržet jeho kroky.

„Jako policista byste měl vědět, že tyhle dveře byly násilím otevřeny. Majitel bytu je můj klient a rád bych věděl, co přesně jste tu dělal,“ vysypal ze sebe Tony a pomalu začal podezřelého obcházet. Široká ramena rýsující se pod tričkem, které nemělo s jeho konfekční velikostí nic společného. Ve vlhkých kalhotách mu vynikal pevný zadek. Cítil z něj jeho agresivitu, nadřazenost a moc dobře věděl, že ho i on svým policejním čichem analyzuje do posledního detailu. Tony si uvědomil, že toho muže nechtěně očichává, a že se mu do podvědomí dostává ta zvláštní vůně laciných voňavek, které zanechávají lásky pro jednu noc na jeho umyvadle. Může mít ženskou i chlapa. Typ, co je mu to jedno… typ, co ošuká cokoliv a nikdy se k tomu nevrací zpět. Bez citů, svědomí… jako toulavý psisko.

„Haru Takumi,“ vyslovil jméno svého klienta pomalu s přímým kontaktem do těch velkých, nevšedních očí.

„Jste vyšetřovatel v případu předávkování toho děvčete? Jak moc mého klienta znáte, že vás nechává odejít rozmlácenými dveřmi, které jsou očividně vaší prací? Máte mezi sebou nějaké… nedorozumění?“

Ten právník ho obcházel jako by byl na lovu. Derien se nehýbal, jen ho sledoval očima, aby ho neztratil z dohledu. Blond vlasy… kvalitní barva, která vypadala přirozeně a ani světle hnědé pramínky ničím nenarušovaly dokonalost jeho účesu. O něco menší než byl on sám. Sako mu dělalo širší ramena, ale i přesto byl přesvědčen, že posilovnu navštěvuje. Evidentně to ale nijak nepřeháněl. Vypadat příliš mohutně nebylo v jeho kruzích žádoucí, snižovalo to dojem inteligentního muže. Dokonalost... ve všem... až příliš velká. Arogantní oči a přitom zajímavě teplé. Bylo to možná tou jejich zvláštní barvou. Jantar? Cítil, jak ho Starkless pozoruje, jak se jeho dech v Derienově blízkosti zrychlil. Gay? V momentě, kdy přišla tahle myšlenka, vystřídala ji okamžitě jiná... a Derien se při představě, jak pod ním tahle právnická krysa sténá, zcela nevědomky usmál.

„Jak jste zmínil... spolupracuju na vyšetřování vraždy šestnáctiletý Aikiko Hinoi. Měl jsem na vašeho klienta pár otázek, ale nikdo neotvíral, slyšel jsem jenom podezřelé zvuky... proto jsem vykopl ty dveře. Našel jsem ho ve sprše. Znásilnil ho vlastní bratr, což pan Takuma odmítá nahlásit." Derien se přidrzle odmlčel: „Jestli je to všechno, rád bych šel..."

Tonyho ta spousta informací vysypaných bez obalu, lítosti či nějaké účasti, na chvíli rozhodila. Pochopil, že mu ten člověk nevěnuje ani slovo navíc. Byl zvyklý na vytáčky a lži, vykrucování a vymýšlení obhajob svých klientů. Derien Cox našel mladého člověka znásilněného ve sprše a pravděpodobně ho z ní, podle mokrých vlasů a kalhot, vytahoval. I přes všechna ta fakta to v něm nezanechalo ani stopy… ničeho. Přesto si byl Tony Starkless jistý, že mezi sebou něco mají. Znovu nasál jeho vůni. Jestliže mezi nimi proběhl sex, vůně vodních kapek to spolehlivě překryla. Jen ten silný pach nadřazenosti a brutality. Tony Starkless sem přišel kvůli povyražení a srazil se ve dveřích s tímhle individuem. Nechápal, jak ho může tohle… přitahovat? Věděl, že je Derien Cox moc velké sousto a že by nejspíš Tony skončil pod ním… S polknutím tu nebezpečnou myšlenku zahnal. Spal jen se svými klienty. Tak proč přes všechna varování, která ten divoký pes vysílal, Tony Starkless s ledovým klidem v hlase řekl:

„Vypadá to, že máte informace, které by mě mohly zajímat. Podáváte je zdarma u dobrého jídla nebo u skleničky kvalitního pití? Nebo jste jen… na peníze?“

Derien Cox po jeho nečekané otázce povytáhl jedno obočí a sjel ho očima odshora dolů. Myšlenka na sex se mu stále vracela a jeho navíc začalo zajímat, co po něm ten všivák chce.

„Právě jsem myslel na to, že bych si měl někde dát večeři," pousmál se a pobaveně přimhouřil oči. Byla to hra… a jemu se líbila. Přišel do bytu Harua Takumiho, aby si vyříkali, kdo komu bude poskytovat alibi a za své mlčení si chtěl vybrat malou odměnu. Bohužel to nějak nevyšlo a on byl nucen si na dnešní večer shánět jinou kořist. Nikdy by nevěřil, že mu tak chutná náhrada vběhne přímo do náruče dřív, než se stačí vymotat z „místa činu.“

„Takže... kde se sejdeme? Někde v restauraci? Nebo... přímo u vás?"

Tonyho už dlouho nic tak nerozhodilo. Nevěděl, jestli to bylo jeho mluvou, jeho vystupováním, či prostě… ním. Nasadil udivený výraz nad tím, jak rychle jeho nabídku přijal.

Ten parchant se opravdu s ničím nepáře. Nejenom že na mě vybalil všechno, co mu nepřijde důležité, ale klidně mi dá jasně najevo, že to bude on, kdo ze mě bude tahat informace.

Začal uvažovat nad tím, jestli je to opravdu dobrý nápad. Dát si rande s tímhle neotesancem znamenalo pustit se na zatraceně tenký led. Kam by s „tímhle“ mohl vůbec jít? Odhadoval ho na člověka, co po večerech vymetá bary a jeho poslední jídlo je hot dog, pro který si ani není schopen sám zajít a nechá si ho přinést fízlem od protějšího stolu. Podle něj se nejspíš neuměl ani kulturně usadit na židli, natož používat příbor. Jeho ruce byly přesně ten typ, co si kontrolují složení hamburgeru ještě u okýnka a při nesprávné velikosti salátového listu škrtí prodavače před zraky všech ve frontě na jídlo. Otřepal se. Možnost sejít se u detektiva doma raději okamžitě zavrhl… Představil si totiž jeho byt, jako skladiště a noclehárnu pro bezdomovce v jednom.

„Jméno? Průkaz totožnosti? Služební průkaz? Nějaká jistota, že přijdete?“ zaútočil Tony. Natáhl k němu ruku a naznačil ukazováčkem, ať si pospíší, protože čas je zatraceně drahý.

Derienovi pobaveně zacukaly koutky, přesto vytáhl svůj odznak a rychle mu ho ukázal.

„Detektiv Derien Cox, protidrogové. V kolik a kde?“ zeptal se, když si ho znovu strkal do zadní kapsy. Po celou dobu nespustil z toho snoba v obleku své pronikavě modré oči. Proč si trochu neoživit jídelníček? Snídaně, oběd i večeře z rychlého občerstvení, se mu už začínalo trochu zajídat. A tenhle chlap si evidentně myslel, jako všichni jeho „druhu“, že McDonald je sprosté slovo. Derien to viděl minimálně na langustový salát, pstruha s růžovým kaviárem… a možná… možná i nějaký ten sladký dezert.

„To bylo rychlé,“ zamračil se Tony. „Dělám si záznamy. Chci ten průkaz vidět znovu, tak ho laskavě vytáhněte! A taky vaši služební zbraň!“ nenechal se odbýt a vytáhl z pouzdra svůj iPhone a nastavil ho na foťák. Všechny pořízené fotografie ihned přeposílal svému drahému příteli Rockymu Whitemoodovi do Los Angeles. Byl schopen mu do půl hodiny o tom chlápkovi zjistit veškeré informace. Jakou používá pastu na zuby, toaletní papír či jestli čůrá ve stoje

„Viděl jste můj odznak, a i to byla jenom moje dobrá vůle," zavrčel detektiv, když sledoval, jak vytahuje z pouzdra jeho "zbraň" a chystá se fotit. Potlačovat výbuch smíchu už začínalo dělat Derienovi vážné potíže.

„Abych řekl pravdu, jediné, co jsem z vašeho města viděl, jsou tyhle rozkopnutý dveře a váš ukřivděnej ksicht. Jste tu vozem, nebo chodíte pěšky? Byl byste ochoten se nechat odvést k vám domů? Zatím bych si našel nějaký kvalitní bar, kde nalívají nepajcovanou Bushmills Malt a kuchaři mají povolený pobyt.“ usadil ho rychle Tony. Nikdo nechtěl ustoupit a tahle konverzace tudíž nevedla nikam. Tonymu ten opráskaný  pes už pěkně lezl na nervy.

„No to mě poser," zašeptal trochu zklamaně Derien. Už se viděl u něj doma, jak se rozvaluje v luxusní sedačce a olizuje...

„Mám dole auto, ale můj byt není pro slabý žaludky... Zkuste něco jinýho..."

„Myslel jsem, že vás naložím do svého vozu, a než se stihnete převléct do něčeho…,“ Tony ho znovu sjel od hlavy k patě a pak se vrátil na jeho rozkrok, který obepínala mokrá látka. Svým znaleckým okem se snažil rozpoznat, jakou velikost má jeho penis, kterému beztak po nocích při masturbaci říká jménem, něco jako Velkej Joe.

„Nezajímá mě vaše jeskyně, ani váš styl života. Počkám na vás v autě, až ze sebe uděláte existenci patřící do jednadvacátého století.“

Nečekal na odpověď. Sešel schody, aby co nejrychleji vypadl z tohoto pajzlu. Cítil, jak se mu pach myšiny a prach usazují ve vlasech a na kůži. Nesnášel to.

Derien konečně překročil práh, jako to chtěl udělat už před hodnou chvíli. Viděl, jak odsud Tony uhání pryč a uchechtl se. Idiot...

Tak proč s ním hraje tuhle hru? Že by ho ten blonďatý snob vážně zaujal? Co Deriena přesně lákalo? Ponížit ho? Už jenom tím, že si ho vezme… bez ptaní… Jako správný  grázl žijící v jeskyni…

Zahnal tu živou představu na potem slitého, a žadonícího pana Starklesse a nasedl do svého auta.

„Zkuste se mě držet!“ utrousil na půl úst, a aniž by si ověřil, že byl dostatečně slyšet, nastartoval. Cítil, že by se nenechal moc dlouho přemlouvat a na společně strávený večer s tím pitomcem se začal docela těšit. Dupl na plyn. Jeho sportovní BMW sjelo z chodníku a zmizelo Starklessovi z očí. Nikdy příliš nedbal na předpisy a omezená rychlost v obytných zónách pro něj byla neznámým pojmem. Na dopravním měl desítky známých.

„Sakra! Coxi!“ vyhrkl Tony, když ho projíždějící Coxovo auto zahalilo do oblaku štiplavého kouře spalovaného benzínu. „Do prdele! Ten hajzl! Udělal ze mě úplnýho idiota!“ praštil vztekle do volantu, když startoval svůj na zakázku vybavený Lexus GS. Ztratil ho na první křižovatce, kde dupl na brzdy, protože naskočila červená a ten kretén to prosvištěl, jako by se ho pravidla vůbec netýkala. Dva údery do volantu Tonymu jen trochu snížily chuť nechat ho zavřít na doživotí za to plivnutí k nohám. Tony Starkless toho byl schopen.

Proč se za ním vůbec trmácím? Nejspíš mě jen navnadil, že se v něm dá číst jak v otevřené knize, ale jak přijde na otázky, budu mít před sebou jen ten jeho výstavní chrup a blbej úsměv.