John:

„Strejdo dělej! Zaspaly jsme,“ myslím, že toho narušitele zabiji.

„No a co, těch 5 minut,“ otočím se s úmyslem znovu usnout, ale zmizí mi peřina!

„Jenže ono je to mnohem víc než 5 minut, jsou to 2 hodiny,“ a sakra. A znova sakra. Jun se mi směje na celé kolo, zatímco já skáču po pokoji jak turbo králíček a chystám si věci.

„A co ty? Už máš zabaleno?“ chvilku se ještě směje a pak přikývne hlavou.

„Dole je hotová snídaně, tak rychle!“

Hodím po něm polštář a zkontroluji si věci. Poté sejdu na snídani, dobalím plánky na hry, nějaké jídlo a nakonec zkontroluji celý barák. Pak už můžeme vyrazit. Snad se tam Alex vyzná.

Alex:

Dojel jsem trochu dřív než John a tak jsem se zeptal jiných vedoucích. Měli na sobě vysačku se jménem a tak jsem si nepřipadal blbě se jich na něco zeptat. Od nich jsem se taky dozvěděl, že John volal. Údajně zaspal a vzbudil ho až Jun.

„A kdo je Jun?“ optal jsem se jedné vedoucí.

„Ó ty to nevíš?“ zastavím se, kdybych to věděl tak se neptám.

„No, Jun je Johnův synovec. Měl rok odklad kvůli zdravotním problémům v dětství a tak až teď dodělal střední a před vysokou si chce užít poslední prázdniny,“ odpověděla mi.

Pokýval jsem hlavou na srozuměnou a šel pomáhat do dalších chatek. Chatky se měli uklidit od prachu, i když toho tady moc nebylo, a zkontrolovat, zda je v nich vše, co má být. Chatky měli čtyři samostatné postele. Na každé měl být připravený přehoz a menší polštář. Stejně to ty děti hned sundají, ale co, aspoň jsem užitečný... Hm... jak asi ten Jun vypadá? Ne, ne, ne. Na co to myslíš Alexi? Ani náhodou, vždyť musí být o 9 let mladší než ty. A navíc je to synovec tvého moc dobrého přítele. Aby ne, jako jediný mi dokázal pomoct z té... Nemysli na to Alexi. Je to minulost, musíš se přes to dostat...

Pohled do minulosti:

Je škoda, že kurz už končí. Bude se mi stýskat po kamarádech a náhradní rodině u které jsem bydlel. Zrovna jsem šel takovou menší uličkou, chtěl jsem si zkrátit cestu k hotelu. Jako dárek jsme od školy dostaly zaplacený luxusní víkend v hotelu The Dream. S přítelem jsme zde chtěli oslavit naše roční výročí a tak se nám to docela hodilo.

Jenže najednou mi někdo dal smrdutý hadr přes obličej. Poslední co si pamatuji je hlas mého... přítele?... a jiného muže?

Vzbudil jsem se v nějaké tmavé místnosti na špinavé a dost potrhané postely.

„Tak co, už jsi vzhůru?“ zeptal se mě Josh

„Joshi? Kde to jsme? Co se to děje? Proč jsem přivázaný a... nahý!?“ chrlil jsem své otázky a doufal, že je to jen hodně nepovedený kanadský žertík.

„Pořád stejně naivní jako před rokem. No, rozhodně ti neřeknu, kde jsi, ale jedno ti povím... určitě si to užijeme, ale ne ty a já. Pojďte dál hoši.“

V tu chvíli vešly asi čtyři chlapy. Josh si sednul ke mě na postel a jeden z nich mu podal lubrikant.

„Ne Joshi opovaž se“ snažil jsem se o přísný tón, ale on se mi jen vysmál do tváře.

„Buď rád, že budu tvůj první, oni by si tě ani nepřipravili.“

A to mě má jako utěšit když mě tu chce znásilnit člověk kterého miluji a další čtyři neznámi chlápci?

Bohužel, Josh mi přivázal i nohy a já se nemohl skoro nijak bránit, navíc mě to čím dál víc vyčerpávalo. Nečekal jsem to, ale Josh mi do konečníku strčil rovnou tři prsty. Jestli tohle je příprava, tak už ji nikdy nechci zažít. Bolelo to jako čert a on se mi přitom smál. Ten hajzl ale narazil na mou prostatu a tak mě to i přes protesty v hlavě vzrušilo. ,,Né!'' řval jsem až mě začalo bolet v krku.

Díky bohu si z toho večera už moc nepamatuji, jen šílenou bolest. Vím, že jak Josh tak i oni se na mě vystřidali, i když už jsem byl skoro v bezvědomí. Přiráželi jak pominutí a hekali u toho jak prasata, divím se, že jsem se nepozvracel.

Pomalu, ale jistě, jsem upadal do bezvědomí, když si mě Josh přitáhl za vlasy k obličeji a řekl: „Jestli o tom někomu řekneš, udělám ti ze života peklo. Budeš se modlit, aby jsi se nikdy nenarodil a mě nikdy nepoznal. Každý tě bude mít za děvku o to se postarám!“ díky bohu jsem pak opravdu omdlel.

Ráno jsem se vzbudil v nemocnici, když se mě ptali, co se stalo odpověděl jsem, že nevím. Naštěstí si pro mě přijeli rodiče a já mohl odjet a nepotkat přitom Joshe.

Doma jsem rodičům řekl o své orientaci. Myslel jsem, že mě zabijou, ale spíš se se mnou přestali bavit. I když školu mi platili dál.

Když jsem nastoupil do firmy a byl si jistý, že se uživím sám, přestal jsem jejich prachy přijímat. Pokud nepřijmou mě samotného, nemá to cenu. Jen by mi mlátily o hlavu, že mě stále živí.

Přítomnost:

Zatřepal jsem hlavou, abych se zbavil těch hnusných vzpomínek. Už na to nesmím myslet.

V tu chvíli na mě někdo zavolal: „Hej Alexi, kámo,“ byl to John.

Ale... nebyl sám. Vedle něho šla ta nejkrásnější, nejúchvatnější modrooká bytost. Ó bože, prosím, dej ať má modré oči.

A taky že má. Oba už došly až ke mě, ale má pozornost byla stále na tom modrookém a blonďatém mladíkovi. Ani jsem nepostřehnul, že na mě John mluví: ,,Hej Alexi, jsi v pohodě?“ přitom mi mával rukou před obličejem.

„Ehm... co?“ vypadla ze mě tak inteligentní odpověď.

,,Ptám se tě, jestli jsi v pohodě?“ z hlasu šlo slyšet, že má o mě vážně starost, skoro nikdy jsem se takhle nechoval: „Jo jo, neboj, jsem v pohodě,“ snažil jsem se odtrhnout oči od Anděla.

Kouknul jsem se na Johna a pohledem se ho ptal, kdo to je. Myslím, že mou otázku pochopil, ale nějak divně se u toho křenil.

,,Alexi chci ti představit svého synovce Juna,“ počkal až získá i Junovi pozornost, který se zatím zvědavě porozhlížel po táboře: ,,A June, tohle je Alex, můj kamarád ze školy. Chovej se k němu slušně,“ tu poslední část věty jsem úplně nepochopil. Jenže to už bylo jedno, získal jsem si pozornost Anděla. Na ničem jiném v tu chvíli nezáleželo.

,,Dobrý den,“ pozdravil mě a podával mi ruku.

Chytil jsem se ji, ale... to jsem asi neměl dělat. Celou rukou mi projel šok a já ze sebe jen tak tak vyloudil tichý pozdrav. Co se to sakra děje?

A Jun i John se u toho oba smějí, to se mi vůbec nelíbí.