John:

„Tak jo děti, můžete mi věnovat chvilku?“ počkal jsem, až si získám pozornost od všech, a pak jsem pokračoval.

Popřál jsem všem, aby se jim na táboře líbilo, zopakoval pravidla a jejich tresty, navnadil je na nové hry, a nakonec se ujal představení Alexe.

„Dále bych vám chtěl představit nováčka,“ ukázal jsem na Alexe.

Ten postoupil o krok dopředu.

„Ahoj, jmenuji se Alexander White, ale můžete mi říkat Alex,“ začal se představovat.

Většinou nám vykají jen malé děti, ty starší už nám můžou tykat, pokud jim to dovolíme.

Všiml jsem si, že při představování se Alex každou chvíli podíval na Juna a Jun mu pohled opětovat.

„Doufám, že spolu budeme dobře vycházet,“ zakončil svůj dialog Alex.

Teď jsem byl na řadě zase já.

„Takže, tohle znáte, ale pro ty, kteří tu jsou poprvé: toleruji nedodržování večerky, pokud to není opravdu dlouho a neděláte bordel,“ na chvilku jsem se odmlčel a poté jsem pokračoval: „A teď budu číst vždy tři jména a pak číslo chatky.“

Zjistil jsem, že s Junem v chatce budou dva kluci a jeden z nich je bi.

„Teď jděte do chatek a ukliďte si všechny věci. Na večeři se všichni sejdeme v jídelně a pak už budete mít volno. Určitě se chcete seznámit s novými kamarády,“ viděl jsem, že všechny má zpráva potěšila, hlavně malé děti.

 

Alex:

Když se děti rozešly do svých chatek, přemýšlel jsem, že zajdu za Junem a hodím s ním řeč, ale viděl jsem, že se zakecal s novými kamarády, takže jsem ho nechtěl rušit.

John i ostatní vedoucí šli do chatky, kde měl John upřesnit všechny nedostatky a odpovědět na případné dotazy, takže jsem radši šel s nimi.

„Jsme tu všichni?“ optal se John a my přikývli.

John nám představoval různé hry, jaké jsou tresty a také odměny.

Pro ostatní to bylo spíše opakování, ale já jsem musel poslouchat opravdu pozorně. Taky jsem měl nejvíc otázek.

 

Ani jsem si nevšiml, jak rychle čas letí.

Nakonec jsme se všichni zvedli a šli do jídelny, která se začala pomalu plnit dětmi.

Nedočkavě jsem vyhlížel Juna.

Byl jsem docela nervózní, ale dočkal jsem se.

Jun do jídelny přišel, i když ne sám. Kolem ramen ho držel jeden z kluků, který s ním měl být v chatce, a něčemu se smáli.

Naštěstí mé myšlenky přerušil John, který dětem znovu zopakoval ty nejzajímavější hry a jejich odměny, o kterých jim předtím neřekl.

Nedivím se, protože za paintball bude ta největší odměna. Výlet do města, kde bude ten den pouť.

Najednou jsem měl takový divný pocit, jako když mě někdo sleduje.

Rozhlížel jsem se po celé jídelně, až jsem narazil na pár modrých očí. Cítil jsem, že se červenám.

Jun se na mě usmál a já mu úsměv nesměle opětoval. Ano, nesměle, něco takového jsem totiž nezažil ani s Joshem.

Nakonec John dokončil svůj proslov a odpověděl dětem na pár otázek.

Poté jsme si šli pro večeři.

První šly malé děti a pak tak nějak všichni. Vedoucí šli jako poslední, prý je to tu takový zvyk. To pro mě bylo něco nového.

Při čekání ve frontě jsem se zakecal s Johnem, takže jsem si nevšiml, že osoba přede mnou se zastavila a já do ní narazil.

„Promiň, to jsem nechtěl,“ začal jsem se omlouvat, ale najednou mi došla slova. No nemám já to štěstí? Ten někdo byl totiž Jun.

„To nic,“ pousmál se na mě. „A vy jste v pořádku?“ zeptal se.

„Jo, nic mi není,“ odpověděl jsem, „a tykej mi, prosím.“

Nakonec mě musel John postrčit, protože jsem na Juna, i potom co se otočil, pořád zíral.

Hned jak jsem si vzal večeři, šel jsem si sednout a pustil se do té dobroty. K večeři jsme měli knedlík a rajskou. Moje oblíbené jídlo.

Chtěl jsem si pochutnat na prvním soustu, ale znovu jsem na sobě ucítil něčí pohled. Automaticky jsem se kouknul na Juna, ale on zrovna s někým mluvil.

Koukal na mě ten kluk se kterým Jun přišel do jídelny.

Naštěstí na mě kluk přestal zírat, ale v ten moment se na mě opět kouknul Jun a mně se stal další trapas. Knedlík, který jsem měl nabodnutý na vidličce mi spadnul do omáčky a ta mi udělala flek na tričku.

No super, další trapas.

Ani jsem se nemusel koukat k jejich stolu. Věděl jsem, čemu se Jun směje.

 

/později téhož večera, stále z pohledu alexe/

„Johne spíš?“ optal jsem se a dostalo se mi odpovědi: „Zatím ne. Nemůžeš usnout, viď?“

Věděl, že první noc na novém místě se nikdy nevyspím. Nevím proč.

„Jdu se projít, jo?“ šeptnul jsem směrem k Johnovi. Odpovědi mi bylo tiché zamručení, z čehož jsem usoudil, že John nejspíš brzy usne.

Tábor jsem si zapamatoval docela dobře, ale i tak jsem si radši svítil mobilem.

Šel jsem se projít kolem jídelny, až k rybníku, kde bylo pár laviček.

„Nemůžete usnout?“ ta otázka mě opravdu vyděsila, myslím, že v tu chvíli jsem měl srdce někde úplně jinde, než v hrudním koši.

„Panebože... to jsi ty June... vyděsil jsi mě a říkal jsem ti tykej mi.“

„Omlouvám se. Nemohl jsem usnout a viděl jsem tě jít okolo, tak jsem si říkal, že se také projdu.“

„Takže jsi mě pronásledoval?“ opravdu mě to zajímalo.

Nejsem si jistý, ale myslím, že v tu chvíli se trochu pousmál.

Po chvilce jsem se dočkal od Juna odpovědi: „Možná ano, možná ne, ale popravně... pořád na někoho myslím, a to mi nedovoluje usnout.“

„A na koho? Že by na mě?“ pokusil jsem se zavtipkovat.

Ani jsem si nevšiml, že se ke mně naklonil. Díky bohu, že už byla tma a neviděl, jak jsem zčervenal.

„A co když ano?“ zašeptal mi do ucha.

„Ehm...,“ nějak mi došla slova.

Natočil jsem se k němu, abych ho odstrčil, ale to jsem neměl dělat.

Nevypadal jako nějaký kulturista, ale určitě musel sportovat a posilovat. Páni, a to používám jen hmat.

„Ehm? A co dál?“ optal se se smíchem Jun.

„Ehm nic, měli bychom jít zpátky,“ vyhrkl jsem ze sebe a vstal.

Chtěl jsem se otočit a jít zpátky do chatky, ale zakopl jsem. Byl jsem smířený, že se opět setkám s matičkou zemí, ale Junovy ruce mě od toho pádu zachránily.

„Měl by sis dát pozor,“ řekl mi a přitiskl si mě na svou hruď.

Páni. Měl bych si dát pozor nebo mi srdce vyletí z hrudi.

„Myslím, že tě radši doprovodím,“ oznámil mi Jun a vzal mě za ruku.

Na mobilu zapnul svítilnu a tak jsme se mohli vydat k chatkám.

 

Celou cestu mě držel za ruku a já nebyl schopný ničeho jiného, než koukat střídavě na jeho obličej a na naše spojené ruce.

„Jsi nějak potichu,“ snažil se mě Jun rozmluvit.

„Opravdu?“ To byla ale inteligentní otázka Alexi, začal jsem si v duchu nadávat.

Jun se začal smát, ale najednou přestal a zastavil se.

„Můžu se tě na něco zeptat? Je to trochu osobní,“ najednou byl Jun nějak nervózní.

"No, asi jo," odpověděl jsem váhavě.

Čekal jsem na tu otázku, ale bylo hrobové ticho, až najednou Jun vyhrkl: „Jste bisexuál?“

Aha, už mi to došlo. Najednou jsem dostal chuť ho potrápit.

„Omlouvám se, nejsem bi,“ v tu chvíli jsem se odmlčel a sledoval jeho reakce.

Jun posmutněl a pustil mi ruku.

Ale já ho za ni hned chytl a dopověděl jsem svou větu: „Nejsem bisexuál, ale gay. Ženy mě vůbec nepřitahují.“

Čekal jsem různé reakce, ale aby mě k sobě přitáhl a silně obejmul, to opravdu ne.

Po nějaké době už jsem nemohl dýchat a tak jsem Juna poprosil, aby mě pustil.

„A ty jsi bisexuál, June?“ docela mě to zajímalo, John už toto téma nakousl, ale chtěl jsem se ujistit.

„Ano, ale víc mě přitahují muži,“ v tu chvíli měl na obličeji opět ten svůdný úsměv, který jsem mu opětoval.

 

Nakonec jsme se opět rozešli, přeci jen už jsme oba pociťovali ospalost.

Jun mě jako gentleman doprovodil až k chatce.

„Děkuju za doprovod June,“ řekl jsem trochu tišším hlasem, abych nevzbudil Johna.

„To já děkuju,“ odpověděl mi Jun a začal se ke mě přibližovat.

„Ale za co?“ zeptal jsem se pořád tichým hlasem.

„Za tohle...,“ zašeptal i on a políbil mě na rty.

Nebyl to ten vášnivý polibek, kterým se líbají milenci, ale ten nesmělý, který je lehčí než motýlí křídla.

Nechtěl jsem, aby tato chvíle skončila, ale někdo měl asi jiný názor.

„Ehm, mládeži, je dávno po večerce,“ vyrušil nás John.

Nadskočil jsem leknutím, rychle popřál Junovi dobrou noc a zaběhl do chatky.

Rychle jsem se převlékl do pyžama a zalezl pod peřinu.

Ale najednou mi zmizela peřina!

„Hej,“ věděl jsem přesně kdo to byl.

„Nejsem hej ani počkej, jsem tvůj kámoš, který má pár otázek a nevrátí ti peřinu, dokud mu ty otázky nezodpovíš,“ smál se John.

„Ale já chci spát!“

„Před chvilkou jsi nevypadal zrovna dvakrát unaveně,“ rychle pevněji objal mou peřinu a pokračoval ve výslechu: „Neříkal jsi, že se ti jen líbí? Nečekal jsem, že první noc tady bude i tvá první pusa,“ pochechtával se mi.

„Nebyla to moje první pusa,“ a zamrmlal jsem pod vousy: „I když byla skvělá.“

Využil jsem chvilkové nepozornosti, kdy se John smál a ukradl jsem si peřinu zpátky.

„To je vše, co ti řeknu.“

„Ale no tak kamaráde, nějaký detaily? A kde jsi vůbec byl tak dlouho?“ vyzvídal dál John.

„Co tě to zajímá? Myslel jsem, že jsi šel spát.“

„Alexandre, jestli myslíš, že mě odradíš, tak se šíleně pleteš.“

Už mě to nebaví, asi mu to vykecám jen abych měl pokoj.

„Jak chceš. Nemohl jsem usnout a tak jsem se šel projít k rybníku. Jun také nemohl usnout a protože mě viděl jít okolo, přidal se ke mě. Chvilku jsme kecali a pak mě doprovodil k chatce. Konec.“ Doufal jsem, že teď už toho nechá, bohužel, ten je otravnější než tasemnice.

„A nějaké detaily? Že by se nestalo nic u toho rybníka? Nemyslím si,“ nedal si John pokoj.

„Ne nic a teď už mě nech spát,“ víc jsem se zachumlal do peřiny.

„No dobře,“ oddechl jsem si, bohužel předčasně. „Dneska už tě nechám být, ale těš se na další kolo. Myslím, že po zítřku budeš mít opět co vyprávět.“

Panebože, jak jsem se s ním mohl skamarádit.

Moje poslední myšlenka patřila modrookému andělovi a motýlímu polibku.