(objeví se tu pár řádků z minulého dílu, tak se nelekněte)

 

Jun:

Slyšel jsem, že strýc John s někým mluví, ale nějak mě to nezajímalo, radši jsem si prohlížel tábor. Vypadá to tu fakt dobře, líp než jsem čekal.

Na táboře je jídelna, sklad, oddělené záchody i sprchy, 3 chatky pro vedoucí a pak 25 chatek pro děti.

„Alexi chci ti představit svého synovce Juna,“ zaslechl jsem své jméno a tak jsem se na ně otočil a... páni... Ten chlap je kus. Má krásné červené vlasy a modré oči, jako já, ale o odstín světlejší.

„A June, tohle je Alex, můj kamarád ze školy,“ představil nás strejda John.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem ho a podal mu ruku.

„Dobrý den,“ odpověděl mi.

Myslím, že teď by mohl konkurovat i té nejzralejší jahodě, jak byl červený.

„Hej Johne,“ volal na strejdu někdo z vedoucích.

,,Co se děje? Nějaký problém?“ zeptal se, když k němu ten chlápek přiběhl a on mu odpověděl: „Problém ne. Akorát pár lidí se tě chtělo na něco zeptat. Asi na hry, počet dětí a tak, znáš to.“

„Aha,“ zamyslel se strejda a chvilku na to se zeptal: „Alexi můžeš...,“ jenže ten ho vůbec neposlouchal. Divil jsem se, že pořád kouká na mě.

Najednou zrudnul ještě víc, kouknul na Johna a odpověděl: „Jo?“

Přišlo mi to trochu komické a tak jsem se otočil, aby neviděl, že se směji.

„Můžeš tady Juna dovézt k jeho chatce? On číslo už ví, ale nezná cestu. Díky,“ odpověděl Alexovi a spěšně odcházel s tím chlapem pryč.

Znovu jsem kouknul na Alexe. Doufám, že je gay nebo aspoň bi. Opravdu se mi líbí.

 

Alex:

„Počkat!“ vykřikl jsem za Johnem, ale už bylo pozdě. Byli příliš daleko. Sakra, co mám teď dělat?

„Jste v pořádku?“ optal se mě Jun.

„Jo, jo, jsem v pořádku,“ tedy doufám, dodal jsem v duchu.

„Tak jaké máš číslo chatky?“ zeptal jsem se.

„Je to devítka,“ odpověděl mi.

„Dobře, tak pojďme,“ zavelel jsem ještě docela rozklepaným hlasem.

Potichu jsme šli okolo chatek a hledali tu s číslem 9.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ počkal jsem až mě Jun začne vnímat.

„Klidně,“ odpověděl Jun.

„Jsi mladší než John viď? A kde bydlíš?“ zeptal jsem se už méně nervózní.

„Ano jsem mladší o 9 let. S matkou jsme se přestěhovaly z Japonska, a po táboře už budeme v domě vedle strejdy,“ odpověděl.

Páni, hned vedle jo? Ale co když není gay a nebo bi? Musím se zeptat Johna.

 

Cestou k chatkám jsme si ještě trochu povídali. Zjistil jsem, že Jun má rád lidi i děti, sportovní hry a elektroniku. Je opravdu milý.

„A co máte rád Vy?“ optal se, když už jsme byly skoro u jeho chaty.

„Já mám v oblibě spoustu věcí, ale nejvíc mám rád knihy, zvířata a děti. Jsou opravdu roztomilé,“ odpověděl jsem mu a na konci věty jsem se začal víc usmívat.

„Strejda ale říkal, že sem na tábor jedete poprvé,“ na moment se zamyslel a pak rychle dodal: „Tedy jako vedoucí.“

„To sice ano, ale když mám čas chodím za kamarádkou, která je učitelkou v mateřské školce.“

Po chvíli jsme došly k chatce.

„Děkuji za doprovod,“ poděkoval Jun a já mu odpověděl: „Není za co, kdyby něco budu s Johnem v hlavní budově.“

 

Poté jsem šel do hlavní budovy. Chtěl jsem si promluvit s Johnem.

„Johne? Potřebuji s tebou něco probrat,“ zavolal jsem na svého přítele, když jsem ho našel sedět samotného u stolu s nějakými papíry. Možná seznam dětí a her.

„Hm? O co jde?“ odpověděl John po té, co jsem k němu došel.

„Co měl znamenat ten úsměv předtím?“ snažil jsem se zeptat vážným tónem, ale on se mi začal smát.

Když konečně přestal, odpověděl mi: „No brácho, nikdy jsem tě tak neviděl. Vypadalo to, jako kdyby jsi koukal na boží obrázek,“ jen co to dořekl, začal se smát znova.

„Ha ha,moc vtipné,“ odpověděl jsem kousavým tónem.

„A Johne?“ opět jsem začal být nervózní, snad se na mě nenaštve až se ho zeptám na Juna.

„Hm? Co je, jsi v pohodě?“ v tu chvíli se přestal smát a začal mě brát vážně.

„Jo všechno je v pohodě, neboj, jen...“ na chvilku jsem se odmlčel. Když jsem nabral dostatek odvahy, vyhrkl jsem se: „Je Jun na kluky?“ a v tu chvíli se začal smát znovu. Tentokrát mě to fakt urazilo.

„Víš co, jak vidím, jsi opravdu zaměstnaný. Já se tedy vrátím, až mě začneš brát vážně,“ dodal jsem sarkasticky a otočil se k odchodu.

„Ne počkej!“ řekl mi a chytil mě za ruku.

Tím mě donutil si sednout na židli vedle něho. Začal mě „vyslýchat“ proč se ptám na Juna.

„Jen mě to prostě zajímá, stačí?“ odpověděl jsem mu, i když jsme oba věděly že to není pravda.

Zase se začal usmívat, ale já po něm hodil takový pohled, po kterém mu koutky začaly klesat trošku dolů, ale i přesto se usmíval.

Po chvilce jsem se dočkal odpovědi: „Jun je na bi, a mě napadlo jestli by jsi s ním nechtěl někam vyjít? Po táboře se stěhují do domu vedle mě.“

„Jo já vím, trochu jsme si pokecali po cestě k jeho chatce,“ v tu chvíli mi něco došlo: „Počkej, počkej, počkej! Já neříkal, že s ním budu hned chodit,“ a rychle jsem se to snažil dopovědět, protože jsem viděl, jak už se nadechuje k odpovědi: „A ty se do toho nepleť, jasný? Jen jsem se chtěl zeptat, abych ho pak nějak neurazil nebo tak,“ myslím, že má snaha zakecat mou nervozitu mi moc nepomohla. Ano, chtěl jsem si s Junem pokecat, ale nechtěl jsem to urychlit.

Zatvářil se trochu sklesle, ale pak dodal: „No, nevzdám se tak snadno, Jun je fajn kluk a myslím, že k tobě by se hodil,“ na chvilku se John odmlčel a pak ještě dodal: „Navíc má ráda chlapi s červenými vlasy.“

Trochu jsem se zarazil s myšlenkou, že aspoň nějaké plus mám na své straně. Měl bych to opravdu zkusit?

Kdyby něco, vždycky se můžu zeptat Johna. V tom se na něj můžu spolehnout, nikdy mě nenechá ve štychu.

 

Poté jsme s Johnem ještě pokecali o hrách, jak to chodí při rozdělení do týmů, jaké jsou odměny a jiné věci, které se týkaly tábora a které byly důležité.

Nakonec jsme šli všichni ven, abychom přivítali děti a uklidnili jejich rodiče.

Snažil jsem se soustředit, opravdu, ale pořád jsem musel myslet na Juna. Myslím, že jet s Johnem na tábor, nebyl zas tak špatný nápad.