„Koukej strejdo, támhle je autodrom. Tak myslíš že můžu?“ poskakovala Kája vedle Tomáše.

„Jasně, ještě počkej, tady máš na vstup,“ nutil malé slečně do kapsy dvoustovku.

„Strejdo to nemusíš, já mám ušetřeno z kapesného a narozenin,“ s vážnou tváří odmítala Kája.

„No tak si to schovej, týden bude dlouhý,“ moudře jí poradil Tomáš. „Hele já jdu támhle ke Králům, mají už sezení venku. Dám si pivo, kdyby něco, najdeš mě tam. Ale necourej nikam mimo náměstí, domluveno?“

„Rozkaz,“ zasalutovala mu malá rusalka a zmizela směr autodrom, kde bylo docela živo.

Tomáš namířil k restauraci, která měla před vchodem vytažené čtyři stoly. Jeden z nich byl obsypán omladinou. Než stačil dosednout, ozvalo se zavřeštění a málem ho k zemi srazilo vlasaté stvoření s tak černě nalíčenýma očima, že se mu lehce připomenula slavného čínského medvídka.

„Strejdo, tak už jsi přijel? Jaká byla cesta? Co naši? Nesháněli se po mě?“ Z malé pandy se vyklubala prvorozená neteř Klára.

„No nazdar neteřinko moje milá, můžu ti dát takhle na veřejnosti pusu?“ sondoval Tomáš náladu šestnáctileté puberťačky.

„Jasně, všichni budou závidět, že mám staršího milence,“ sápala se po něm hned malá potvora.

„Hele nechci být starý protiva, ale doufám, že nemáš nic alkoholického,“ smál se Tomáš. „Vypadáš rozjetě,“ vysvětloval svoji obavu o její střízlivost.

„Nám mladým stačí jen Kofola a dobrá společnost, že jó?“ zahulákala Klára a tlupa od stolu jí to s řevem potvrdila. „Strejdo pojď si sednout k nám, přece tady nebudeš sám,“ pozvala Klára Tomáše.

„To není moc dobrý nápad, nebudu vám přeci dělat křena,“ snažil se bránit. V jádru byl samotář a představa, že sedí sám a v tichosti pozoruje okolí, mu nevadila. Naopak, vidina večera v stráveného v partě šestnáctiletých patřila do kategorie noční můra.

„Nemel a pojď,“ vlekla ho nekompromisně Klára. „To je Tomáš, brácha mojí mamky,“ hned ho představila pokukujícím a hyhňajícím se kamarádům.

Tomáš si pořádně prohlédl mláďata u stolu a zjistil, že skupinka je namíchaná. Původně si myslel, že to jsou jen dívky, ale při bližším průzkumu odhalil čtyři exempláře rodu mužského. Jeden z nich evidentně nepatřil k místním. Usvědčoval ho velmi extravagantní vzhled. Jeho vlasy byly prapodivně sestříhány a místy ozdobeny korálky a peříčky. Navíc byly tak černé, že musely být obarvené. Bledý obličej z nich doslova svítil. Jak byla oblečena spodní část těla, Tomáš neviděl, protože mladík seděl. Horní část zvýrazňovalo černé tílko, zřejmě schválně vybrané za účelem, aby bylo vidět tetování na pažích a ramenou. Nechybělo pár náušnic, řetízků a piercingů. Vše korunoval drzý až vyzývavý pohled černých očí. Tomášovi se nelíbil hned na první kouknutí. Také před ním, jako před jediným stál půllitr s pivem. Ostatní měli různobarevné limonády.

„To je naše banda ještě ze základy,“ hromadně představila mládež Klára. „Jen tady Erik je od houpaček,“ ukázala na potetovaného kluka.

Tomáš kývnul na znamení pozdravu, pochopení a sám neví čeho dalšího.

„Jestli chceš něco k pití, tak si musíš zajít dovnitř. Ven ještě neroznášejí,“ instruovala ho drobná blondýnka sedící na kraji lavice.

Tomáš se na ní vděčně usmál, za prvé proto, že mu poradila a za druhé, že mu trapně nevykala. Hned zamířil dovnitř restaurace. Oproti venku tam bylo dost zahulíno a hlučno. U pultu si objednal jednoho Šeráka. Měl štěstí, výčepní měl hodně piv roztočeno, tak mu během chvilky vrazil do ruky půllitr.

„Ty jsi od zvěrolékařů viď?“ zeptal se Tomáše.

„Jo,“ odpověděl Tomáš, překvapený, že si ho výčepní pamatuje.

„Sedíš venku?“ ptal se výčepní dál. Po kladné odpovědi podal Tomášovi lístek ozdobený jednou čárkou. „Tady máš, nemusíš platit po každým kousku. Až půjdeš domů, tak to sečteme.“

Tomáš přikývl. S pivem se pomalu vydal ven před hospodu. Mezi tím mládež přitáhla ke stolu ještě jednu lavici. Mohl tedy usednout na volné místo a užívat si výhled na stavební práce, které se odehrávaly pár metrů před ním. Parta velmi zručných a fyzicky zdatným mužů dávala do hromady velký řetízkový kolotoč a hned vedle ještě létající labutě. Po chvíli zjistil, že ho jako magnet přitahuje jeden řemeslník, který šplhal jako opičák ve velké výšce, evidentně bez jakéhokoliv jištění. Pokřikoval na své kolegy dole, ti mu odpovídali a zřejmě se řídili jeho doporučeními. Měl dlouhé vlasy, svázané vysoko na temeni do ohonu. Ve světle zapadajícího slunce vypadaly jako zlaté hedvábí. Jednu chvilku se zastavil a čekal, až bude jeden z jeho pokynů vykonán. V tu chvilku se rozhlédl po náměstí a jakoby se jeho pohled srazil s Tomášovým.

Tomáš ztuhnul a rychle uchopil půllitr s pivem. Napil se a obhlédl štěbetající skupinku svých spolusedících. Všichni byli zaujatí vyprávěním suveréna Erika, který vesele líčil historky ze světa světských. Po chvíli se znovu odvážil mrknout směrem ke kolotoči. Blonďatý ohon se pohupoval na zádech svého majitele, který už zase cosi přitahoval a montoval. Právě se lehce předklonil a na Tomáše bylo vystrčeno perfektní pozadí ve světlých, ale značně ušmudlaných džínsech. Tomáš se opět napil piva.

„Strejdo, jen ti jdu říct, že jsem v pořádku. Potkala jsem u autodromu Marušku a Simču ze třídy, tak si tam povídáme,“ ozvalo se najednou vedle něj. Kája se svědomitě hlásila, že žije.

„Dobře a nemáš žízeň?“ zeptal se jí Tomáš.

„Ne, Klaruš mi dala napít kofči,“ odpověděla Kája a už hopsala zpět za kamarádkami.

Tomáš se chvilku zamyslel nad obsahem sdělení. Vyšlo mu z toho, že ségry zřejmě dobře spolupracují a postarají se o sebe navzájem. Tím lépe. Znovu hodil pátravý pohled směr řetízkáč. Ouvej, narazil rovnou do pátravých očí blonďatého opičáka. Jakoby snad vyčkával, jestli se na něj Tomáš koukne. Ještě než stačil uhnout očima, mladý muž kývnul, snad na pozdrav a usmál se.

„Co teď?“ pomyslel si Tomáš. Rychle dopil, zvedl se a šel do výčepu pro další pivo. Za chvilku dostal na lístek druhou čárku, prázdný půllitr vyměnil za plný a mohl jít ven. Když vylezl před hospodu, zarazil se v půli kroku. Muž od řetízáku stál u jejich stolu a vybavoval se s dětmi. Blokoval přístup k volnému místu, na kterém před chvilkou Tomáš seděl. Ten ještě chvilku rozmýšlel, ale pak mu celá situace přišla trapná. Přeci nemá proč utíkat. Pomalu došel k lavici.

„Hele, už je tady,“ ozvala se Klára. „Ještě že jdeš, tady Erikův kamarád ti chtěl obsadit místo, ale my jsme ho ubránili,“ dodávala se smíchem.

Blonďák se otočil přímo na něj. Byl o hlavu menší než on, ale pod černým a upoceným trikem bylo znát, že je mnohem svalnatější. Ramena měl přes celá záda, jak kdysi říkávala Tomášova babička.

„Ahoj, to je škoda, že jsem tě nechytil před tím, než jsi šel dovnitř, poprosil bych tě o jedno pivo,“ s úsměvem se pokoušel zachytit Tomášovi oči.

Ten se ovšem k žádnému kontaktu neměl. Zabodl pohled někam do dlažebních kostek a mlčel.

„Tondo já ti pro to pivo skočím,“ začal se zvedat z lavice Erik a přerušil tak trapnou vteřinu ticha.

„Ne to je dobrý, já se nejdřív půjdu umýt a převlíct, smrdím jako ty lamy,“ pokrčil rameny muž, až se mu culík rozhoupal. Pak vykročil přímo proti Tomášovi, který učinil bleskový výpad doprava, aby se nesrazili. Přesto do něj menší muž lehce šťouchl ramenem, až z plného půllitru vyšplouchlo pivo.

„Sakra,“ syknul Tomáš a oklepával mokrou ruku.

„Promiň, já nechtěl,“ šklebil se blonďák.

Tomáš zvedl oči a nazlobeně se podíval na rozvraceče klidných maloměstských večerů. Ten kluk se mu smál. Ano byl to kluk, určitě mu nemohlo být moc přes dvacet. I když jeho oči vypadaly zkušeně, tak jak to oči toulavých tvorů umí. Levé obočí měl rozetnuté starší, tenkou  jizvou a další jizvička se táhla od levého koutku úst k bradě. Zrovna tak hřbet pravé ruky mu zdobila minimálně patnácticentimetrová jizva, která na první pohled nezůstala po chirurgickém zákroku. Tomáš pochopil, že se dívá na predátora.  Ale přesto v něm nebyla ta Erikova drzá vyzývavost. Svým postojem dával najevo, že nechá lidi dýchat, pokud oni nechají dýchat jeho. Když se stále nedočkal žádné reakce, odkráčel směrem ke karavanům které stály zaparkované při okraji náměstí.

Tomáš se posadil a upíjel pivo. Mládež nerušeně pokračovala v povídání. Jen Erik si Tomáše chvíli prohlížel, ale pak zkušeně zaměřil svůj šarm na místní slečny. Pomalu se začalo šeřit a menší děti rodiče svolávali domů. I Karolína dorazila k Tomášovi a starší sestře.

„Holky já dopiju a půjdeme. Vy musíte zítra ještě do školy a já si udělám výšlap do Skalek,“ oznámil neteřím plány na nadcházející chvíle. „Moc se neksichti, jestli dneska přetáhneš večerku, tak tě zítra vaši nikam nepustí,“ poučil ještě otrávenou Kláru.

„No jo, vždyť já vím,“ povzdechla neteř.

„Jó, mláďátka musí poslouchat,“ rýpnul si Erik. Ostatní se jak na povel začali smát.

„Víš co, já poslechnu docela ráda,“ odsekla Klára. „Jako nezletilá mám sice menší práva, ale i menší povinnosti,“ dorazila je.

Tomáš byl na ní hrdý. Ségra s Honzou v holkách od mala podporovali samostatnost. U nich doma se diskutovalo a veškerá rozhodnutí musela být pochopená i když nebyla zrovna populární. Klára byla osobnost, která se nedala nachytat na posměch ostatních. Pomalu dopil a pro jistotu poslal ségře SMS, že jsou na cestě domů. Vstal, šel vrátit prázdný půllitr a zaplatit. Pak si ještě šel odskočil, aby nemusel po cestě očůrávat ploty. Toalety byl docela čisté. Postavil se ke krajní mušli a začal vykonávat potřebu. Slyšel, jak se otevřely dveře a na pány vešel někdo další.

„Ahoj,“ ozvalo se mu za zády.

Tomáš se otočil. V místnosti stál blonďatý kolotočář a prohlížel si ho. Pak si šel pomalu stoupnout hned vedle a začal si rozepínal zip na již čistých, černých džínsech. Tomáše to značně znervóznilo. Nechápal, proč ten kluk nezvolil vzdálenější mušli. On by si rozhodně dobrovolně tak blízko při čůrání vedle nikoho nestoupl. Lehce mrknul vpravo dolů a ihned prudce zazíral na dlaždičky před sebou. Sakra, tohle fakt nepotřeboval vidět. Rychle schoval svého drobka, aby se náhodou také nechtěl kouknout a zapnul zip. Vyrazil k umývadlu, kde si pečlivě drhnul ruce.

„Ty už jdeš domů?“ ozval se znovu kluk a opět se přiblížil těsně vedle Tomáše. Ten tak mohl ucítit příjemnou vůni kolínské a možná i vůni aviváže z blankytně modrého trika.

„Jo, musím odvést holky,“ vyhrknul Tomáš.

„Tvoje dcery?“ ptal se zvěďour dál.

„Ne,“ rozesmál se Tomáš. „To jsou neteře. Já nemám děti.“ V zápětí si uvědomil, že tady cizímu chlapovi vykládá soukromé věci. Trochu se zamračil, otřel si ruce a chtěl odejít.

„Tak je odveď domů a zase se vrať,“ v podstatě mu poručil blonďák.

„Cože? To jako proč?“ otočil se Tomáš ode dveří.

„Posedíme, popovídáme, dáme si ještě pivo a vzal jsem kytaru,“ zkusil ho s úsměvem přemluvit blonďatý pokušitel.

„To se nehodí,“ vypadlo z Tomáše. Hned by si za tu větu nafackoval. Že se mu opravdu povedla, dosvědčil řehot, který se za ním ozval.

„Nehodí jo? Mě by se to náhodou hodilo náramně. Ty jsi stoprocentně plnoletý, tak se vykašli na to, co si kdo myslí a přijď.“

Tomáše opět překvapil ten direktivní tón, který vůči němu mladý muž použil. Vždyť mu musí být jasné, že jsem o víc jak deset let starší, tak jak je možné, že mi takhle klidně nařizuje, co mám dělat. Navíc se neznáme, tak jak si to může dovolit? Trucovitě se na malého generála zadíval.

„Jdu domů a hotovo.“ Už skoro držel ruku na klice.

„Počkej, řekni mi alespoň, jak se jmenuješ. Já jsem Antonio. Ale tady mi všichni říkají Toník,“ zarazil ho opět hlas, tentokrát již mírnějším tónem.

„Antonio?“ podivil se Tomáš.

„Jo, maminka byla Italka, ale všechno bych ti o sobě povyprávěl, jen kdybys ještě přišel,“ lákal ho kluk.

„Vážně už nepřijdu. Dneska jsem brzy vstával a mám za sebou únavné cestování. Na zítra mám naplánovanou dvacetikilometrovou tůru. A jmenuju se Tomáš,“ nakonec blonďákovi smířlivě odpověděl a otevřel dveře od toalety.

„Fajn, tak zítra večer Tomáši. Slib mi to,“ hrnul se za ním ven Toník.

Tomáš se na něj podíval, pak pokrčil rameny. „Já nevím, fakt nevím.“