Kapitola 4.

Pozvání

Tomáš se bál otevřít oči. Ležel na zádech na něčem měkkém a hebkém, nohy měl zvednuté nahoru a opíraly se evidentně o živé lidské tělo. Usuzoval tak podle teplých dlaní, které ho hladily po stehnech.

„Tak co, jak mu je?“ ozval se hlas, který bezpochyby patřil Honzovi.

„Dobrý, už není tak zelenej,“ odpověděl Antonio.

„Vydržel docela dlouho, myslel jsem, že sebou sekne hned jak jsem vyndal skalpel,“ pokračoval v řeči Honza.

„No bylo to docela drsný, myslel jsem, že to Vaškovi vytáhneš přes tlamu. Ale zase mě na druhou stranu překvapilo, že jsi nemusel udělat do krku až tak velkou díru,“ obdivoval Honzův zákrok Antonio.

„Přes tlamu to nešlo, měl je už dost hluboko a hlavně, lama má hrdlo docela úzké. Nadělal bych tak víc škody než užitku. Řez není potřeba dělat široký, když víš jak na to. Zítra mu ránu převážu a než odjedete, tak vyndáme i stehy. Dva dny ho musíte držet jen na tekuté stravě. Ale zítra stejně asi na nic chuť mít nebude, tak to vydrží. A budu mu tři dny chodit píchat antibiotika. Lamák jeden blbej, kdo to kdy viděl, aby polykal kus plastu,“ divil se Honza.

„Když on je zvědavej a má strašně rád zelený jablka. Ferda, jeho ošetřovatel mu občas kousíček dává,“ odpověděl Antonio.

„No tak hlavně opatrně, ať se vám nenadme,“ doporučoval Honza, který se v duchu podivoval, jak by si lama mohla splést hodinky s jablkem. Je si na sto procent jistý, že lamy barevně nevidí.

„Jo, neboj, to je opravdu výjimečně. Hele neměl by se už probrat?“ projevil Antonio starost i o Tomáše.

Tomáš se odvážil otevřít oči. Když uviděl Antoniovu hlavu orámovanou svými lýtky a k tomu ucítil teplé ruce, které ho přidržují za stehna a lehoučce tisknou a hladí, do tváří se mu nahrnula krev. Rychle ty pečující ruce odstrčil, nohy pokrčil a přetočil se na bok. Hned se začal drápat do sedu.

„Počkej, neblbni, v klidu lež,“ snažil se ho přidržel Antonio.

„Tak jak je  šváro, nechceš se napít?“ strkal mu pod nos Honza láhev s vodou.

„Jo dík,“ Tomáš vděčně popadl láhev a skoro na jeden zátah jí vypil.

„Tady máš ty hodinky, už jsem je vyčistil,“ podával mu Honza předmět zkázy.

„Normálně fungujou,“ sděloval mu radostně Antonio.

„Jo to by měly,“ odsekl Tomáš. „Tak asi půjdeme?“ sondoval u Honzy, zatímco vstával z lůžka.

Honza se nadechoval k odpovědi, když mu zazvonil telefon. Po krátké výměně informací zavěsil a podíval se na Tomáše.

„Tak je mi líto, ale musím hned jet do Lipánek, rodí tam kobyla. Antonio prosím postaráš se mi o švagra?“

„To je jasný. Ale myslím si, že bude nejlepší, když zůstane ještě chvilku tady ne?“ s nadějí se zadíval na Honzu.

„Jako lékař si myslím, že je to nejlepší nápad,“ s vážnou tváří prohodil Honza.

„Ty pako, vždyť jsi veterinář!“ vyjeknul Tomáš.

„To je jedno, organizmus u vola funguje stejně jako u bejka,“ odvětil Honza a mrknul při tom na Antonia, který se v tu chvíli skácel smíchy na postel.

Než se oba nadáli, zůstali v karavanu sami.

„Máš strašně fajn švagra. To jak pomohl Vaškovi bylo neuvěřitelné. Nemysli si, my už jsme viděli hodně zvěrolékařů, když cestuješ se zvířaty, tak se nějakým problémům občas nevyhneš. Ale vždycky se nejdřív každý zajímal, jestli máme na zaplacení. Pořád se k nám každý chová jako za středověku. Ono je to vlastně stejné i u lidí. Na první dobrou nás má každý za zloděje a násilníky, případně za žebráky. Oni i lidský doktoři nejdřív ověřují u pojišťoven, jestli máme zaplaceno a nebo rovnou řeknou o prachy předem.“ Antoniova řeč zněla nezvykle zahořkle.

Tomáš se na vteřinu zastyděl. V duchu si uvědomil, že se s tím klukem vlastně nechtěl sbližovat z právě vyslovených důvodů. Pomalu si sedl zpět vedle Antonia a podíval se na něj. Zelenohnědé oči na něj koukaly tázavě, takřka si v nich mohl přečíst zklamání. „Máš tady nějaký menší auto?“ zeptal se nakonec Antonia.

„Jak menší auto?“ podivil se Antonio.

„Menší než tohle,“ zakroužil rukou Tomáš uprostřed karavanu.

„No motorku,“ váhavě odpověděl Antonio.

„Hm, to tedy nevím, na motorce jsem nikdy nejel a asi na ní ani jet nechci,“ opět se zabejčil Tomáš.

„A na co potřebuješ auto?“ sondoval Antonio.

„Myslel jsem, že bys mě hodil domů, abych se trochu upravil, převléknul, řekl ségře že mám na dnešek program a pak tě pozval na večeři za ten lamí šok,“ překvapil ho Tomáš.

„Jo takhle, tak mi dej minutu!“ Antonio vyletěl z karavanu. „Tak můžeme,“ v zápětí zavolal na Tomáše.

Tomáš vylezl z karavanu a nechal se od Antonia vést na kraj náměstí. Tam upadl do lehčího šoku, protože Antonio odemkl stříbrný BMW řady 4 Cabrio.

„Tak šup, ať už jsem zpátky. Mám hlad,“ se smíchem šťouchal Antonio Toma do auta. „Kely od horský dráhy mi půjčil klíčky,“ vysvětloval původ vozu. „No nekoukej, my od kolotočů už dávno nejsme žádný holý prdele,“ s úšklebkem pobídl Tomáše.

Tomáš se trochu bál, aby Antonio nejel moc rychle, ale během vteřiny poznal, že jeho řidič je vyježděný a spolehlivý. Zřejmě si nemá potřebu i přes své mládí nic dokazovat. Dojeli před dům a Tomáš pozval Antonia dál.

„To ne, já počkám tady,“ začal se překvapivě bránit blonďák.

Tomáš do něj zabodl přísný pohled. „Tak to ne kamaráde, sám jsi říkal, že se nemám ohlížet na to, co si kdo myslí. Když s tebou můžu jít ven, tak ty se mnou můžeš navštívit mojí rodinu. Ostatně jediného koho z rodiny neznáš je moje sestra, tak nekecej a pohni zadkem.“

Antonio nakonec povolil a nechal se Tomášem dovést za dům, kde si užívala Jana klidného teplého večera. Seděla na lavici, před sebou sklenku červeného a tvářila se naprosto blaženě. Když uviděla bratra v doprovodu mladého blond fešáka, koutky úst jí lehounce vyletěly nahoru.

„Ségra, dovol abych ti představil Antonia,“ spustil Tomáš, jen co došli až k ní. „Antonio, to je moje sestra Jana. Tak si tady chvilku povídejte a já se jdu trochu zcivilizovat,“  bleskově dokončil představení a zmizel v domě.

„Moc mě těší,“ podala Jana Antoniovi ruku . „Můžeme si tykat?“ zeptala se a pokynula mu, aby se posadil vedle ní.

Antonia překvapil a potěšil jak silný stisk ruky, tak i přátelská nabídka. Tomášova sestra mu byla sympatická. Posadil k ní na lavici. „Díky moc, máš pěkný dům, skvělého manžela a ještě lepšího bratra,“ vyhrknul upřímně.

Jana si ho s pobavením prohlížela. „Nedáš si se mnou víno?“ nabídla mu.

„Ne jsem tu autem,“ odmítl Antonio. „Ale mohla bys mi poradit, kam zajít na večeři? Pokud možno něco jiného než  pizzerku na náměstí.“

„No ne, tobě se povedlo brášku vytáhnout ven?“ podivila se Jana.

„Vlastně mě pozval on,“ odpověděl Antonio. „Ale musím říct, že se sám divím, připadá mi, jako dost nepřístupný a nedůvěřivý typ.“

„Nediv se, má po hodně ošklivém rozchodu. Jeho bývalý partner nebyl zrovna vzor všech cností. Brácha s ním byl pět let a ten hajzl se po celou tu dobu k němu choval doslova hnusně. Ponižoval ho, na veřejnosti se k němu ani nebyl schopen přihlásit. A při rozchodu mu úplně vybrakoval byt. A když říkám úplně, tak myslím úplně. Zůstalo jen to, co bylo napevno přišroubované ke zdem. Pořídili si parádní postel z masivu, tak i tu mu odvezl. Brácha měl jedinou kliku, že byt byl prokazatelně jeho ještě před tím, než toho magora potkal.“

Když Jana domluvila, Antoniovi v zatnutých čelistech cukalo a obě ruce svíral v pěst. Nejraději by toho hajzla držel pod krkem a z obličeje mu dělal tatarák. „Díky, že jsi mi to řekla. Nevadí, když ti povím, že se mi tvůj brácha moc líbí?“

„Nevadí, ovšem on se v neděli vrací do Prahy a ty pojedeš o pouť dál, tak doufám, že si to oba uvědomujete.  Ale na druhou stranu, pokud mu předvedeš, že sex je může být víc než jen pětiminutová nepříjemnost, tak jsem všema deseti pro,“ zašklebila se paní domu.

Antonio nejdřív vyvalil oči, ale pak se začal smát. „Panebože, neříkej mi, že ten hajzl byl neschopnej ve všem?“

„Podle toho, co z bráchy vypadlo při jedné menší pijatice, si moc neužil. Skoro bych řekla, že se bojí, tak prosím hlavně opatrně ano?“ dodala Jana a mrkla ke dveřím do baráku, kde zahlédla pohyb.

„Žádný strach, bude v nejlepších rukách. A co ta restaurace? Kam máme jet?“ zeptal se znovu Antonio.

„Tom má rád hovězí, takže pokud se chceš obětovat a nepít, v Hrádku asi patnáct kilometrů odtud je steak house,“ poradila Jana a šla kouknout, kde se její drahý bratr courá.

Antonio se lehce ušklíbl a vytáhl telefon.

„Prosím tě, co ti tak dlouho trvá?“  Houkla Jana na Tomáše, po té co ho našla sedět na posteli  v jeho podkrovním útočišti. „Ten blonďák dole je doslova k sežrání a nemůže se tě dočkat.“

„Když já vlastně nevím, k čemu to bude dobrý. Za chvilku jedu pryč a on bůhví kam. Nemá to cenu,“ vzdychnul Tomáš.

Jana se napřímila a ruce si dala v bok. „Víš k čemu to bude dobrý? Že si třeba jednou v životě pořádně zašukáš. Teď koukej zvednou zadek a padej!“

Tomáš lapnul po dechu, ale když viděl naježený výraz své sestry, tak raději nic neříkal, zvedl se a šel.

Antonio se líně opíral o stůl a když uviděl zasmušilého Tomáše a bojovně vyhlížející Janu, pomalu se postavil. Jana se na něj usmála, za Tomášovými zády na něj mrkla a ukázala zvednutý palec.

„Tak jsem ráda Antonio, že jsem tě poznala a užijte si to. Jinak brácho ne aby ses vymlouval, že musíš být do desíti doma, nebo tak něco,“ vrazila Tomášovi lehce kudličku do zad a s pochechtáváním si šla v klidu dopít víno.

„Tak čau,“ odsekl Tomáš a trochu nakrknutě se otočil k sestře zády. V tu chvíli ucítil v oblasti bederní páteře teplou dlaň.

„Díky moc a dobrou,“ zavolal Antonio na Janu a lehkým tlakem dlaně Tomáše směroval k brance před dům.

Tomáš byl Antoniem doslova paralyzován. Nešlo mu na rozum, že ho ten menší a o dost mladší kluk tak dokáže ovládat. Nechal se posadit do auta jako slečinka a dokonce dovolil, aby mu zapnul pás.

Antonio dojel na náměstí, přibrzdil před cukrárnou, kde k nim do auta naskočil Erik.

Tomášovi, který se pomalu sbíral odvahu k tomu si něco začít, se doslova zhroutil vesmír. Rande ve třech opravdu nečekal. No co, tak hold zaplatí večeři a nechá se odvézt domů. Janu pak pošle někam a možná že to tu i zabalí a pojede do Prahy. Zbytek dovolené stráví tím, že  vymaluje a projde IKEU.

„Kudy do Hrádku?“ Zeptal se ho Antonio.

„Dolu na státní a pak doprava,“ odpověděl otráveně Tomáš.

Antonio se po něm trochu udiveně kouknul, ale pak jen kývnul a vyrazil. O čtvrt hodiny později zaparkoval před steak housem. Vyskočil a dvorně otevřel Tomášovi dveře. Počkal, až se Tomáš vysouká ven. Pak se otočil na Erika, který už byl taky venku z auta. Hodil mu klíčky. „Na a jestli to škrábneš, tak tě Kely vykastruje. Já tě pak prozvoním, až budeme chtít domů. Zatím čau.“ Po té opět lehce položil Tomášovi ruku na bedra a strkal ho ke dveřím restaurace.

Tomáš s otevřenou pusou zíral na koncová světla auta. „On s námi nepůjde?“ zeptal se Antonia.

„Erik? Proč by s námi měl jít?“ podivil se Antonio. „Rád bych si s tebou dal skleničku, ale rozhodně nechci přijít o řidičák, nebo hůř, někde nás pak vybořit. Zavolal jsem mu, ať nám dělá kočího. Až tady skončíme, tak pro nás přijede. Je to tak v pořádku ne?“ ujišťoval se s pohledem upřeným na Tomáše.

„Jo, to je asi dobrý nápad, já myslel, no to je vlastně jedno,“ trošku blekotal Tomáš.

„Ty sis myslel, že bych na naše rande bral křena?“ optal se Antonio.

„No já vlastně nevím, co si mám myslet,“ upřímně odpověděl Tomáš.

„Tak víš co, jdeme se najíst a hlavně si pokecat,“ táhnul ho se smíchem Antonio do cíle.

Steak house nebyl nijak narvaný. Jak Antonio rychle vytáhl z obsluhy,  osazenstvo tvořili převážně kamioňáci a jen pár místních. Je všední den, ale v pátek a v sobotu se tu prý bez rezervace nikdo nenají. Posadili se co nejdál od ostatních a začali vybírat. Nakonec se oba shodli na argentinském hovězím a oba chtěli steak co nejvíc krvavý. Antonio si dal ještě opečené brambory, ale Tomáš už vše další ke tři sta gramům masa odmítal.

„Jsi hubený, měl bys víc jíst,“ starostlivě ho nabádal Antonio.

Tomáš se rozesmál. Přišlo mu vtipné, že ho to mládě napomíná jako starostlivá kvočna. K jídlu si objednali láhev Bordeaux Beau-rivage 2011. Nestálo majlant, ale bylo dokonalé. Trochu upil ze skleničky a zadíval se na Antonia.

„Tak ty máš zájem o mojí duši a zdraví?“ zeptal se s úsměvem.

„Upřímně, mám zájem o všechno a hlavně to tvoje skvělý tělo,“ vrátil mu úsměv Antonio.

„Hm, teď jsi říkal, že jsem hubený,“ podivil se Tom. Najednou ucítil, jak se mu ke stehnu přitiskla cizí noha. Zkusil uhnout, ale bez úspěchu.

„Jo, jsi hubený, ale přesto skvělý,“ zašeptal mu do ucha Antonio.

Tomáš raději položil skleničku s vínem, aby se nepolil. Cítil, jak rudne a v duchu se za to na sebe zlobil. Není přeci žádný cucák, ani panic. Pravda, na svých třicet pět let mnoho zkušenostní nemá, ale stejně. Červenat už by se nemusel. „Slíbil jsi mi, že mi povíš, proč se jmenuješ Antonio,“ zkusil zavést řeč na bezpečnější téma.

„Tatínek pracoval u cirkusů, stavěl šapitó. Cestoval po celém světě a jednou skončil v Itálii. Tam se zamiloval do mojí maminky. Byla akrobatka na visuté hrazdě. Skončilo to tak, že ona otěhotněla a její rodina to velmi těžce nesla. Prý byla neuvěřitelně talentovaná a hlavně hodně mladá. Bylo jí sotva osmnáct let. Když jsem se narodil, tak jí samozřejmě nutili hned cvičit, aby se vrátila rychle do formy. O mne se staral celý cirkus. Rodiče se nikdy nevzali a tatínek po čase přešel k jinému cirkusu, tak to prostě v tomhle světě chodí. Jméno Antonio jsem dostal po svém italském dědečkovi. Když mi bylo pět let, tak maminka utrpěla smrtelný úraz. Kupodivu, ne na hrazdě, ale v autě. Její milenec nezvládl řízení. Oba skončili s velmi těžkými zraněními. On dodnes žije, je na vozíčku. Maminka zemřela po pár dnech v nemocnici. Dnes si říkám, že to pro ni bylo vysvobození. Ona by nemohla žít bez svobodného pohybu a létání pod kopulí šapitó. Maminčina rodina se pak rozhodla, že vyhledají mého otce a poradí se s ním o mojí výchově. Domluvili se, že pro mne bude nejlepší, když svět cirkusů opustím a odstěhuju se do Čech, do Prahy k babičce.

Musím říct, že to bylo asi to nejlepší rozhodnutí. Babička mě milovala a užíval jsem si jako miliony normálních dětí. Domov, který se nepohybuje, pořád stejná škola a stejní kamarádi. Prošel jsem základkou, pak strojní průmyslovkou. Otec pořád cestoval po světě. Zemřel, když mi bylo šestnáct let. Půl roku po mé maturitě zemřela i babička. Já jsem měl zaměstnání v Mladé Boleslavi ve Škodovce. Peníze byly docela slušné, na to že jsem byl čerstvě po škole. Vydržel jsem to tam ještě rok, ale pak jednou na plac před paneláky přijeli pouťaři. Šel jsem okolo a slyšel, jak nadávají, protože se měli problém s autodráhou. Nedalo mi to, nabídl jsem, že se na to podívám. Oprava se podařila a oni mi ze srandy nabídli, jestli nechce jet s nimi. A ve mě se najednou probudily ty toulavý geny táty i maminky a já rovnou z fleku řekl, že jo. Už s nimi jezdím čtyři roky.“

Antonio dokončil svůj příběh. Po celou dobu sledoval Tomáše, který vypadal zaujatě a na konci vyprávění se dokonce začínal usmívat.

„Tedy nevím, jestli ti mám něco z toho věřit. Připadá mi, že jsi právě převyprávěl příběh z červené knihovny, jen nám tu chybí krásná princezna, která by tě odvezla na zámek a tam jste byli šťastní až do smrti,“ bez obalu mu Tomáš sdělil svůj názor.

Antonio se rozesmál.  „Nejspíš proto, že místo princezen čekám na prince. Když už jsme tak u toho, nechceš být můj princ?“  Ani nečekal na Tomášovu odpověď, vzal telefon a zavolal Erikovi. „Tak už můžeš, za jak dlouho? Jo v pohodě.“ Zavěsil a kouknul na Tomáše. „Za čtvrt hodiny je tu, tak se rozmysli, jestli tě hodíme domů a nebo ke mě do karavanu.“