Obklopuje mě tma. Je těžká a černá, sedí mi na ramenou jako staleté břímě a nejsem schopen se narovnat. Chladný vzduch svými ostrými zoubky ohlodává každý píď mé odhalené nahé kůže. Zem, na které klečím, studí do kolen a je plná vody. Něco mi leze po tváři, ale dotknout se toho nemůžu. Tělo mě neposlouchá a ruce jakoby mi nepatřily. Nezvednu ani hlavu, kterou tíží dlouhé vlasy, dotýkající se svými konečky kamenné podlahy. Chci křičet, ale popraskané suché rty nevydají ani hlásku.

Kde to jsem?

Znovu se pokusím o sebemenší pohyb. Odměnou za moje snažení je pouze rachocení těžkých řetězů a do zápěstí se mi zařezávají ostré hrany železných okovů. Cítím, jak mi teplá krev začne stékat po pažích.

Proč tu jsem?

Hlavu mám prázdnou, nevzpomínám si na nic, na nikoho, ani na své jméno. Pevně sevřu víčka a snažím se vybavit jakoukoliv myšlenku, vzpomínku. Cokoliv. Vnímám však pouhou ostrou bolest uprostřed hrudníku, jakoby mi někdo vrazil nůž mezi žebra, vykrojil jím hlubokou ránu, zaživa vytrhl bijící srdce a před mýma očima jej zadupal do prachu. Tak obrovská je to bolest, až mě celého zaplavila a já začal křičet. Zvuk mého křiku se odráží od stěn a vrací se jak bumerang. Bez trošky slitování mi trhá uši a hlavu mám těsně před výbuchem. Slzy se mi hrnou do očí, smývají špínu z obličeje, tvoří velké kapky na špičce brady a pak mi dopadají na holá stehna. Vsakují se do živých krvavých ran, působí jako kyselina a ještě víc umocňují bolest.

Dochází mi kyslík v plících, nemůžu se nadechnout. Každý další nádech mi zvyšuje tlak na prsou. Trhám pouty a abych mohl utéct, co nejdál od tohoto místa. Má to za následek jen další zařezání okovů hloub do masa, krev z žil uniká až moc rychle a já konečně upadám do bezbolestného bezvědomí.

***

Velký a obávaný Thákos, který žije v lesích a živí se masem, zaútočil znovu svými dlouhými chapadly po mladíkovi. Mladík už se sotva hýbal, ležel zkroucený na zemi, paralyzován otrávenými končetinami Thákose, který svou kořist takhle napřed znehybní a pak ji zaživa sežere.

Celé dění sledoval v povzdálí muž, zahalený do hnědého plátěného pláště s kapucí, opřený o svou dřevěnou hůl bez ozdob.

„Pomoz mu,“ našeptával mu hlas.

„Už je stejně mrtví,“ zamumlal muž.

„Tak ho nechej aspoň pokojně zemřít.“

„Nebudu se míchat do zákonů lesa,“ zavrtěl hlavou poutník. „Je to Thákosova kořist.“

„Je to tvůj osud.“ ¨

„Nechápu. Ten mladík, co právě umírá?“

„Dej mu šanci.“

„Ne, řekl jsem, že nebudu zasahovat do života lidí.“

„Stejně se tomu nevyhneš.“

Muž nakonec vyšel ze svého stínu mezi dvěma mohutnými javory. Slunce ozářilo jeho postavu, která vypadala, jakoby náhle vzplanul, jako hořící pochodeň. Vyzařovala ostré bílé světlo, které bodalo Thákose do jediného oka uprostřed hlavy. Lesní netvor vztekle mrsknul chapadlem po nevítaném hostu. To při styku se světlem ihned zčernalo a rozpadlo se na malé popelavé částice, jenž vítr rozmělnil mezi svými prsty. Thákos zakňučel na protest a zaútočil dalším chapadlem, které opět magické světlo spálilo na popel. Muž pozvolna pozvedl ruku a uštědřil poslední ránu. Thákos nestačil ani zaprotestovat, vydat jediný zvuk a jeho tělo se rozsypalo na miniaturní částečky rozplynuté ve větru.

„Spokojen?“ zavrčel muž. Jeho našeptávající hlas však mlčel.

„Vidíš, je už skoro mrtví,“ poklekl vedle mladíka, který ležel na zemi obličejem zabořeným do trávy, ruce plné krvavých šrámů od Thákosových chapadel, při snaze chránit si tvář. Jeho meč ležel několik metrů od něj, který mu Thákos pravděpodobně vyrazil z ruky hned na začátku boje a nedal mu žádnou šanci se bránit. „Za pár minut po něm, zbytečně jsem používal svou moc,“ zamračil se cizinec a chystal se zvednout, když ho mladík chytl pevně za zápěstí.

„Prosím,“ zašeptal umírající. „Pomoz mi…“

Poutník se zarazil uprostřed pohybu, zaujalo ho mladíkovo sevření, nádherně teplé a rozlévající mu do žil příval energie. Cítil, jak ho to zvláštní teplo naplňuje štěstím a vzrušením. Doposud nic takového nepocítil, nikdo se ho takovým způsobem nedotkl. Příjemné mravenčení mu ovládlo zápěstí, proběhlo skrz celou paži, narovnalo chloupky na zátylku a rozpumpovalo srdce do rychlých úderů.

„Chlapče,“ řekl tiše muž a přimhouřil oči. „Nemůžu ti pomoc, jsi téměř mrtvý…“

Zkroucená postava sebrala poslední síly a otočila hlavu na poutníka. Neznámý cizinec se znovu zachvěl. Chlapcovy zelené oči byly tak upřímné, smutné, plné bolesti, ale zároveň velkého odhodlání žít dál. Bílé vlasy mu spadaly do stejně bělostného obličeje a přesto nevypadal jako stín smrti, ale jako anděl, nabízející svou duši komukoliv, kdo je ochoten mu slepit křídla a dostat ho zpátky do oblak.

„Věřím vám, pane,“ pohnul nepatrně svými plnými rty a pak jeho stisk povolil. Zelené duhovky se schovaly pod husté řasy a bílé pramínky vlasů mu zahalily jeho umírající tvář.

„Říkal jsem – osud,“ ozval se vnitřní hlas. „Neutečeš tomu.“

„Nechci použít svou moc… pro tohle stvoření,“ zamračil se muž. Přesto však stále klečel u mladíka, nechal se už jen slabě držet za zápěstí bledou rukou, která nepřestávala vysílat do jeho krevního oběhu slabé mravenčení.

„Udělej to!“ poručil mu hlas.

Neprotestoval. Uchopil mladíka do náruče a postavil se. Tělo bylo bezvládné, smrt mlsně obcházela kolem, ale přitom v uctivé vzdálenosti, jakoby moc dobře věděla, co je poutník stojící před ní zač. Sama měla strach z toho, že by mohla jeho rukou zemřít.

„Nesnáším tě,“ pronesl tiše muž. Jeho hlas mu opět neodpověl, jen se v koutě usmíval nad svým vítězstvím.

Přehodil přes chlapcovo tělo cíp svého pláště a přitáhl si ho co nejtěsněji k sobě. Jeho hůl se sama od sebe zvedla ze země, obkroužila kolem nich zářící kruh a oba muži zmizeli, aniž by něco nenasvědčovalo tomu, že tu někdo byl a někdo umřel.

***

„Vodu,“ zašeptám popraskanými rty. Můj hlas se podobá skřeku vrány, které někdo stojí na krku.

Oči mám slepené, trvá mi pár vteřin, než se mi je podaří otevřít. Malým okýnkem ve stropě proniká slabý proužek světla, ozařuje jen jedno místo a zbytek je zahalen do tmy. Z venku se ozývají vzdálené hlasy a bouchání. Zaslechnu slabý zvuk někde vpravo ode mě a pokusím se zvednout svou těžkou hlavu. Dlouhé tmavé vlasy mi splývají přes obličej, nemám je čím odhrnout a brání mi ve výhledu. Ve tmě stejně nic nevidím. Jen slabě rozpoznám masivní kovové dveře, zasazené do kamenné zdi, s malým zamřížovaným okýnkem, kde se mihotají stíny.

„Kde to jsem?“ zaskřehotám to tmy.

Šramot utichne. Někdo těžce dýchá za dveřmi a já vnímám jeho strach, který ke mně proniká skrz zdi v citelných vlnách.

„Mjótská věznice,“ ozve se zastřený hlas.

Věznice. Okovy na zápěstí. Kamenná kobka. Čekání na smrt. Utrpení. Žízeň. Hlad. Vlastní krev. Beznaděj. Smutek. Ztráta.

„To venku…?“ vysoukám ze sebe.

„… hranice pro tebe. Za své činy shoříš v pekle!“ dostane se mi odpovědi.

S tím obviněním se nořím opět do bezvědomí.

***

Chlapec ležel na husté krémové kožešině, jeho hebké bílé tělo i krásné bílé vlasy, splývaly spolu se srstí zvířete, jakoby by byli jedno. Muž mu omýval rány, lehce přivřené oči a zpíval. Slova písně visela ve vzduchu, byla doslova hmatatelná, tesklivá, pronikající do duše. Taková, jenž člověka na pokraji smrti nutí dál poslouchat, rád by se dověděl, jak ten příběh skončí a žádá smrt o pár minut navíc. V koutku zavřených očí se mladíkovi objevily slzy.

Poutník byl oděn jen v plátěných kalhotách a kožené vestě, která neměla zavázané šněrování, takže odhalovala dobře stavěný hrudník, ve kterém opět zběsile bilo srdce následkem dotyků na bělostné kůži umírajícího chlapce. Jeho zápěstí bylo poznačeno dlouhým krvavým zářezem, když musel prolít svou krev do nádoby s vodou, smíšenou s několika druhy bylin, aby ji použil na očistu mladíkových ran. Obličej mu tímto zákrokem zestárl o několik let, ale i přesto mu to nesebralo na určité kráse. Vyčnívající lícní kosti, opálená kůže, dlouhé černé vlasy svázané do mohutného copu, ozdobené kovovou masivní sponou.

„Vidíš, je silný,“ našeptával mu hlas.

„Co mi to ale přinese? Zkázu či štěstí? Myslím, že jsi mě do něčeho zatáhl… do něčeho, čeho budu později litovat,“ upřel muž své tmavě hnědé oči na mladíka, těžce oddychující v jeho blízkosti.

Muž se musel hodně přemáhat, aby se soustředil na ošetřování, protože ta bílá kůže ho silně znervózňovala. Každý dotek mu působil citové strádání, měl nutkání se ho dotýkat víc, prozkoumávat jeho tělo, vstřebávat jeho teplo, které ho tolik naplňovalo světlem. Toužil prodírat se rukou jeho světlými vlasy a cítit jejich dětskou hebkost. Kde se v takové křehkosti vzala síla odolat smrtelnému jedu Thákose? Co je ten mladík zač, že ho tolik ovlivňuje a zbavuje smyslů?

Na malý kamenný domek se už dávno snesla noc, obloha byla plná hvězd a vzduch teplý. Poutník se za celý večer nepohnul od lůžka raněného mladíka, neustále ho sledoval starostlivým pohledem a snažil se ho co nejmíň dotýkat. Vysílal k němu jen léčivé světlo, které ho připravovalo o jeho moc a sílu. Byl hodně unavený, hlava mu několikrát spadla na rameno, ale on nepřestával, dokud si nebyl jistý, že je hoch v bezpečí.

Těsně nad ránem, kdy první sluneční paprsky pronikly malým oknem dovnitř, pohaslo poutníkovo světlo a on se vyčerpáním zhroutil vedle mladíka, přikryl jeho tělo svými černými vlasy a upadl do bezesného spánku.

***

Nechci tyhle sny!

Cítím se vyčerpaný. Opět je tu tma. Myslím, že neklečím ve vodě. Zvedá se mi z toho žaludek a jen proto, že jsem několik dní nic nejedl a nepil, se nepozvracím. Venku je ticho, slyším vzdálené šplouchání moře, což může značit, že jsem někde na ostrově. Je to přece jedno. Venku stojí hranice, ztlučená přesně mě na míru. Na cestu do pekla.

Chytnu se za řetězy a snažím se postavit. Třesou se mi kolena, ale udělám pár kroků směrem ke kamenné zdi. Přitisknu obličej na stěnu, po které stéká v malých pramínkách voda. Smáčím vysušené rty a vstřebávám vlhkost povrchem pokožky.

Proč? Proč jsem na tomhle místě?

Slyším kroky za dveřmi.

„Hej,“ zachroptím.

„Ticho tam!“ zabuší někdo na zamřížované okýnko.

„Chci jednu odpověď!“ pokouším se křičet. „Proč tady jsem?!“

Chvíli je ticho a pak se ozve do ticha.

„Za vraždu našeho mladého pána.“

Vražda, chápu.

Síly mě opouští, napnuté řetězy mě nenechají padnout na kolena, moje tělo zůstane viset v poloze opřené ramenem o chladivou stěnu. Ostré okovy se mi znovu zařežou do zápěstí, ale já už bolest necítím.

***

„Uvařil jsem ti výživnou polévku,“ podal poutník misku mladíkovi, který seděl opřený o strom a vstřebával hřejivé sluneční paprsky. Jeho kůže byla stále bílá, ale v krvi už mu nekolovaly žádné pozůstatky jedu.

Mlčky přijal nabízené jídlo a pomalu začal jíst. Oba na sobě měli jen plátěné kalhoty, takže bylo vidět, jak se jejich hrudníky rychle nazvedávají. Jakoby procházeli těžkou krizí, ale ani jeden z nich nebyl v žádném nebezpečí. Oba cítili silné napětí, oba se snažili vyhnout se dotekům, protože věděli, že by na kůži zůstal vypálený cejch chtíče.

„Pane,“ odhodlal se mladík konečně promluvit. „Chci vám poděkovat za záchranu svého života…“

Poutník jen mávnul rukou a otočil se k odchodu. Pobledlý chlapec byl rychlý, chytl svého zachránce za ruku a strhl ho k sobě. Miska s polévkou se převrhla do trávy a její obsah se vsákl do země. Klečeli naproti sobě, mladík ho držel za zápěstí a vpaloval své zelené oči do očí toho druhého. Mravenčení přeskakovalo z chlapce na muže, šířilo se jejich těly jako mohutný požár krmený větrem a zanechával na každém místě, kterým prošel, vypálenou znatelnou značku.

„Chci se vám nějak odvděčit, pane,“ zašeptal odhodlaně mladík a zesílil stisk.

„Já nic nechci,“ zachroptěl muž, ale i přes to si přitiskl mladíka blíž k sobě, až se jejich nahá těla dotýkala.

Poutník nasál sladkou vůni světlých vlasů a přejel tváří po hladké pokožce svého hosta. Přivřel oči a vstřebával drobounké chvění, jemně bodající do kůže. Muž začal vyzařovat slabé modré světlo, nepostřehnutelné lidským okem. Třásl se vzrušením a nechával do sebe sálat mocnou energii štěstí. V okamžiku vrcholu zaklonil hlavu v extázi, černé vlasy mu plachtily ve vzduchu, jakoby kolem něj řádila vichřice, ale přitom se vzduch ani nepohnul. Jeho tvář se stala opět mladá a čistá, bez jediné vrásky.

„Měl bys odejít,“ odstrčil od sebe rozpačitého mladíka a omámeně se zvedl na nohy.

„Pane…“ pravil rozmrzele chlapec.

Muž beze slova odcházel, rychlými kroky se dostal do úkrytu ve svém domě. Pryč od nechápavého pohledu mladíčka, aby se mohl schoulit v koutě místnosti a dostatečně vstřebat poslední odezvy silného vzrušení. Jeho tělo se chvělo, nemohl ho ovládnout a jen při pomyšlení na hebkost kůže zachráněného, mu tělem projela další vlna blaženosti.

„Proč jsi mě donutil ho zachránit?!“ zasyčel muž a objal své tělo, aby zastavil třas.

„Protože je tvůj osud. Může tě vyvést z tvého údolí temnoty.“

Poutník se zvedl ze země, vytáhl z dřevěné truhlice novou košili, kabát, vzal na stěně pověšený meč a vyšel ven. Mladík stál před domem, měl ve tváři stále ohromený výraz, slunce se odráželo v jeho bílých vlasech a rámovalo ho slabou svatozáří. Ten pohled muže rozrušil, otřepal se a skryl své rozpoložení přitisknutím oblečení k sobě. Nadechl se a s odhodlaným krokem zamířil k mladíkovi.

„Tady,“ podal mu košili a kabát. „Měl bys jít, určitě o tebe mají rodiče starost. Tady nejsi v bezpečí, les skrývá hodně démonů, příště tě nikdo nezachrání.“

„Pane…,“ vznesl znovu svůj protest světlovlasý chlapec, ale pak se odevzdaně začal oblékat.

„Neboj,“ usmál se muž a mávnul rukou do prostoru, kde se náhle zjevil kůň, s bohatě zdobeným sedlem a postrojem. „Patří očividně tobě. Našel jsem ho bloudícího v lese. Vyvede tě z lesa a pomůže ti najít cestu domů. Je to chytré zvíře.“

Mladík si koně přitáhnul k sobě a pohladil ho po nozdrách. V jeho obličeji bylo vidět klamání, když se vyšvihnul do sedla a převzal svůj meč.

„Nikdy se sem nevracej,“ řekl důrazně muž.

„Prosím, neopouštěj mě,“ prosil jeho vnitřní hlas.

„Ještě jednou vám děkuji,“ sklonil smutně hlavu chlapec. „Jménem svým…“

***

„Mathiasi,“ zašeptám do tmy.

Popojdu pár kroků, abych ulevil rukám, a klesnu na kolena. Temnota, která mě obklopuje, se rozestoupí Oslepí mě bílé světlo, ze kterého vystoupí tiše na svých tlapkách bílý kocour, pár skoky přiskočí ke mně a schoulí se mi do klína. Jeho srst je hebká, naplňuje mě nadějí a do žil mi proniká energie. Je to tak silný příval napětí, že mě zbavuje vzduchu v plících, nemůžu popadnout dech a propadám se zpět do bezvědomí.