„Je čas,“ hučí mi v hlavě.

Někdo semnou zuřivě třese. Otevřu oči do tmy a snažím se zaostřit na tvář, kterou mám těsně u obličeje.

„Čeká na tebe zubatá, příteli!“

Odemkne mi pouta a já bezvládně dopadnu na chladnou zem. Necítím nohy, jak je mé tělo prochladnuté a krev mi sotva protéká žílami. Muž po mě hodí nějaký kus hadru, páchnoucí potem a hnilobou.

„Užij si svých posledních deset minut a na přání před smrtí, zapomeň,“ ušklíbne se muž, část jeho zubů v ústech chybí a jazyk se těmi vykotlanými hradbami proplétá jako popínavý svlačec.

Snažím se rozproudit krev ve ztuhlém těle stiskem prstů do pěsti tak dlouho, dokud neucítím nehty zarývající se do dlaně. Pak se mi podaří natáhnout přes hlavu dlouhou špinavou tuniku.
Můj konec. Stále netuším, proč jsem uvězněný v tomhle sklepení. Co znamenají moje sny. Proč mě tyto vidiny udržují při životě a zároveň mě tolik tíží na duši. Proč mě venku čeká hranice, která mi má vzít můj život. Prý jsem někoho zabil. Podíval jsem se na své bledé rozedřené ruce, potřísněné zaschlou krví. Čí krev jsem prolil?

Je tu. Opět. Bílý kocour, našlapuje tiše a pozoruje mě zelenýma očima. Kdyby měl lidskou tvář, nejspíš bych mohl vidět, jak se láskyplně usmívá. Otře se mi o ruku. Jeho přítomnost je tak povzbuzující.

Vzpomeň si!

Hlas mi proletí hlavou, bodá jako tisíce ostrých jehel, ale ať se namáhám jak chci, nemůžu si vybavit vůbec nic.

Jsem tu pro tebe!

Kdo jsi? Co po mě chceš?

Řekni, co po mě žádáš!

Nevím, nevím! Nech mě!

Stačí jen vyslovit přání, můj pane!

Oči se mi zakalují horkými slzami a štípou na podrážděné vysušené pokožce. Vzpomínky tak hrozně bolí. Svírají mé srdce, kterému něco chybí a odmítají prozradit, co. Nesnesitelně bolestivé. Něco uvnitř mě mi brání si vzpomenout. Tisknu bílé chlupaté tělíčko ke svému obličeji a vtírám mu slané kapky do hebkého kožichu.

„Mathiasi,“ šeptám.

Jsem tu pro tebe, pane.

„Mathiasi.“

Udělám cokoliv.

„Mathiasi!“

Miluji tě, pane.

„Miluji tě, Mathiasi.“

***

Krajinu pokrýval těžký sníh. Bílé vločky se stále snášely na zem a vzduch byl mrazivý. Vetřel se pod chundelaté oděvy a s chutí se zahryzával do teplé kůže, kterou objevil. Čaroděj měl rozdrásaná zápěstí od kovových okovů a ruce složené v klíně, pod tíhou řetězů, stočených na zemi těsně vedle jeho kolenou, jako klubko hadů. Shlížel na tu čistou neposkvrněnou krásu kolem, na hluboké údolí protínající lesklou saténovou stužku široké řeky. Zhluboka se nadechl, až mu mráz vytvořil v hrdle ledové krystalky a sklouzl svým zrakem na postavu, klečící ve sněhu, na jehož ramenou se tvořila hedvábná kožešina ze sněhových vloček. Přesto vše měla hlavu vztyčenou a její nádherné zelené oči ho pozorovaly, odevzdaně, bez známky sebelítosti či smutku. Nilrem z něj i na dálku cítil to hřejivé bílé světlo, které k němu mladý princ vysílal, hřálo jeho ztuhlé ruce a rozpouštělo chlad v žilách.

Král Aram stál pár kroků od těch dvou nešťastníků, znechucen jejich viditelnou přitažlivostí a vztekle si odplivl. Přes veškerou nenávist mu na tváři pohrával vítězný úsměv a zkroceného čaroděje si přímo vychutnával. Ďábelská Angelique seděla vedle něj v lehkém cestovním křesílku, zlaté vlasy se jí vznášely kolem hlavy, ladně plynuly vzduchem jako zralé klasy obilí na vodní hladině a veškerou svou magickou sílu soustředila na udržení Nilrema v co největších bolestech. Myslí proplouvala jeho tělem, svírala vnitřnosti a nutila srdce vynechávat pár potřebných úderů, stlačila jeho plíce a zabránila mu v potřebných nádeších. Každý pokřivený sval na čarodějově tváři ji učinil šťastnou a ona hledala další místo, které by mohla zadupat a rozdrtit na prach.

„Učiň velké kouzlo, prolij pro mě krev nepřátel a nech na mě spočinout velké vítězství v této nekonečné válce!“ zahřímal král a roztáhl své ruce po okolí. „Na cestě je několik tisíc vojáků vedené mým nepřítelem, králem Edwardem, ve snaze porazit porazit mě a uchvátit můj trůn. Ukaž, co umíš, co jsi již několikrát předvedl v bitvách velkých králů a jedním pohybem ruky zachraň život tohoto hříšníka, ať se za něj nemusím stydět. Nechám ho navždy zmizet, můžete spolu odejít a dělat si ty vaše nechutnosti...“

„Nevěř mu ani slovo!“ přerušil dlouhou řeč svého otce naléhavým výkřikem Mathias a vztyčil se na nohy, aby se mohl rozeběhnout k Nilremovi a poskytnout mu svou ochranu či mu ulevit od bolesti.

Úder loktu jeho otce do bledého obličeje však mladého prince srazil zpět na kolena a sníh skropily kapky krve.

„Mathiasi!“ zachroptěl Nilrem a prudce trhl svými pouty. „Zůstaň prosím v klidu, udělám vše, co po mě tvůj otec žádá.“

„Slíbil jsi, že už nebudeš sloužit králům,“ křičel Mathias a v očích se mu objevila zloba. „Je čas, aby oni sloužili tobě!“

„Mathiasi!“ zašeptal čaroděj chlácholivě, aby uklidnil rozbouřené srdce svého milence.

Král Aram znovu udeřil prince podrážkou svých bot do tváře, zanechával na ní rudé obtisky a opovržlivě se u toho smál. Mladík přijímal kopance neústupně tak dlouho, než ho poslední rána poslala k zemi a on zůstal ochrnutě ležet. Krev se mu řinula z rozbitých úst a sníh pod jeho obličejem rozkvetl růžovými kvítky sakury. Jeho oči doširoka otevřené, uklidňující Nilrema mírným úsměvem, že je vše v pořádku a jeho rány nebolí.

Král Aram jen znechuceně pokynul rukou dvěma vojákům, kteří mlčky přihlíželi velitelově krutosti. Poslušně chytili mladého pána v podpaží a odtáhli ho k dubovému stromu, jehož koruna se stále pyšnila zelenými listy a svým tichým ševelením se zbavovala mokré bílé přikrývky. Lněný provaz se zařezal do kožené vesty s každým otočením kolem jeho hrudníku a hladkého šedého povrchu kůry stromu. Mathias jen přidušeně vydechl, jak ho každá smyčka připravila o svobodu nádechu.

Nilrem přivřel oči, vějíř drobných vrásek znetvořilo jeho snědou tvář a řetězy se i přes svou tíhu na pár chvil odlepily od země a sníh se proměnil ve špinavé kapky vody.

„To stačí. Ať mě Angelique propustí! Hned!“ zahřímal a sníh kolem něj se začal rozpouštět, jednotlivé pramínky vody hned poté zamrzly v nepravidelné stonky ledových ostnů. „Na moje kouzlo budou všichni dlouho vzpomínat. Na tvé vítězství - nikdo nezapomene!“

Král Aram se zachvěl a i když se snažil svůj strach popřít, věděl, že vyděšené oči ho prozradily. Kývl nepatrně hlavou a udělil čarodějce svolení.

„Už nikdy se nedotkni Mathiase!“ zamračil se Nilrem a zvedl se.

Obloha potemněla. I když byla plná černých těžkých mraků, předzvěst padajícího sněhu, dostala v tom okamžiku ještě hrozivější, kobaltovou barvu. Mezi tmavými chuchvalci oblaků začala probleskovat modrá světla, rámovala jejich okraje a dával jim strašidelné tvary démonů, vyplouvající pouze v těch nejděsivějších snech. Všichni na zemi nevěřícně upírali zrak na oblohu, jejich duši pohltil strach a úzkost, někteří se křižovali a klekali pokorně do sněhu.

Mathias sebou škubal, snažil se uvolnit z provazů, ale ty nehodlaly povolit.

„Pane, nedělej to!“ vzdal svou snahu osvobodit se a zakřičel. Čaroděj ho už nevnímal, byl jako v transu a plně se soustředil na svoje kouzlo.

Oči měl zavřené, prsty propletené mezi sebou a přitisknuté na čelo. Jeho rty se pohybovaly v tichém monologu. S rostoucím napětím ve vzduchu se Nilremovi začaly vznášet jeho dlouhé černé vlasy, utvořily kolem jeho hlavy vlastní vesmír, bez jediné hvězdy, temný a vše pohlcující, jako černá díra. Ledové rampouchy pod jeho nohami se náhle rozprskly v tisíce vodních kapek, zůstaly viset ve vzduchu a jako skleněné kuličky na sebe lehce narážely, odrážejíc v sobě každého vyděšeného jednotlivce.

Nebe se začalo protrhávat, jako brány mezi peklem a peklem poskytovaly trhliny, kde se zhmotňují přízračné stíny. Postupně nabývaly podoby děsivých draků, pokrytých matnými šedivými šupinami, ocasy zakončenými dvojitým zabijáckým ostnem a tlamami plných šavlovitých zubů. Snášeli se k zemi neuvěřitelnou rychlostí, sotva postřehnutelní lidským okem, rozsévající do celého údolí - smrt.

Mathias neschopen se pohnout měl ústa dokořán otevřené, nevěřícně přihlížel a nemojl uvěřit tomu, co se před ním odehrává. Král Aram se tvářil vyděšeně, jeho tělo ztuhlé údivem či strachem, neschopen se pohnout. Nečekal až tak famózní divadlo a rychlost svého vítězství. Čarodějnice Angeliqua jen přivřela své křišťálově bílé oči, ohromena Nilremovou magií. I přes svůj neskrývaný obdiv ale nepolevovala v ostražitosti, a byla připravena ihned svázat Nilrema svými kouzly. Věděla, že to nebude žádný problém, protože taková mocná magie si vyžádá vždy svou daň. Neušlo její pozornosti, jak čarodějovi černé vlasy pomalu blednou, bílé pramínky převládají nad temnou černotou, vlas po vlasu.

Draci se vznášeli nad údolím, chrlí oheň, pálí stromy a vše co jim stojí v cestě, nepřátelské vojsko - otcové a synové, nemají šanci své koně ani obrátit k úprku, nemají se kde schovat, vše lehlo popelem v jediném okamžiku.

Tak jak rychle všechno začalo, tak rychle to i skončilo. Král Aram se nestačil ani nadechnout a draci mizeli v oblacích, jejich mohutná křídla zakryla oblohu, splynuli v jedno a nebe bylo zase jen pouhé nebe, pokryté šedivými mraky.

Nilrem dopadl na zem na všechny čtyři, vlasy měl úplně bílé a tvář strhanou vyčerpáním. Pozvedl hlavu a podíval se směrem k Mathiasovi. Mladík ho sledoval svýma do široka otevřenýma zelenýma očima s obavami, hledajíc odpověď na svou otázku, zda je jeho poutník v pořádku. Mág se na něj povzbudivě usmál a s úsměvem zamrznutým na bledé tváři se svezl na zem. Jeho vysílená mysl se zaobírala jen jedinou myšlenkou a to, jak ochránit Mathiase. Mučilo ho pomyšlení, že by mu mohl někdo ublížit. Víc, než doteď. Dřív, než se jeho ústa stačila pohnout ve vyřčení kouzla, Angeliqua zaútočila a Nilrem jen cítil, jak se kolem něj utvořila svazovací bariéra.

Král Aram stál stále bez hnutí, fascinován hořícím údolím. Jeho oči zářily úžasem, ale zároveň obavami, jak obrovskou mocí čaroděj disponuje. Obrátil se na Nilrema a uznale přitiskl své dlaně k tlumenému potlesku.

„Opravdu úžasné, tohle jsem vůbec nečekal, předčilo to moje očekávání, čaroději,“ pronesl král.

„Udělal jsem vše, co jsi po mě chtěl! Nyní je řada na tobě, dodržet svůj slib,“ zašeptal Nilrem. „Propusť svého syna!“

„Můj syn?“ obrátil se k přivázanému mladíkovi.

K překvapení všech vytáhl z pochvy veliký těžký meč a jedním úderem přesekl provazy.

„Vidíš, je volný!“ zasmál se Aram.

Mathias se postavil na nohy, kolena úplně promáčená a špinavá od bláta a pomalými kroky se blížil k čarodějovi. Nilremovi neunikl pohled jeho očí, plné strachu a obav. Král ho následoval, krok za krokem, s nepřátelským výrazem ve tváři.

„S tvou mocí můžu dobývat víc a víc území,“ pronesl s nadšením král. „Budu neporazitelný… vládce draků.“

„Nesloužím králům,“ zašeptal Nilrem a těžce povstal. „Nesloužím nikomu.“

Ve vzduchu se vznášel popílek a pokrýval bílý čistý sníh.

„Ach, zapomněl jsem…,“ zamračil se král Aram. „Tvoje srdce patří JEMU!“ a vztekle bouchl loktem svého syna do zad. „Takové zklamání!“

Vzdálenost mezi nimi se zkrátila. Nilrem natáhl před sebe ruku, jako by se chtěl mladíka dotknout a chránit ho, ale byl stále daleko. Bariéra ho brněla do konečků prstů a chlad se mu dostával až do morku kostí.

„Uteč Mathiasi, uteč!“ křičel jeho vnitřní hlas.

„Tvůj syn za nic nemůže,“ opakoval Nilrem. „Jen jsem ho očaroval a pobláznil. Chtěl jsem jen malou hračku. Nech ho jít. “

„Takže ti nebude vadit, když se takového slabocha zbavíme?“ pozvedl král Aram svůj meč.

Nilrem nashromáždil veškerou svou zbylou sílu a vrazil do neviditelné zdi. Sprška ochranného kouzla mu popálila holé ruce i obličej a tlak ho srazil na kolena. Zatřepal hlavou, aby se vzpamatoval z náhlého bezvědomí. Puchýře se ihned změnily v krvavé cáry kůže. Čaroděj se snažil udržet oči otevřené a své tělo při vědomí. Jen přidušeně zasténal, když mladík propadl bariérou k jeho k nohám, aniž by ho bariéra zastavila. Kouzlo bylo určené jen pro Nilrema, nikoliv pro mladého prince.

„Mathiasi!“ zachroptěl čaroděj, protože náraz ho zbavil hlasu. „Mathiasi…“

Chytil mladíka za jeho jemné ruce, třísnící tu bílou hebkou pokožku svou vlastní krví a zbytky seškvařené kůže. Hladil ho konejšivě ve světlých vlasech a přes veškerou bolest, svírající celé jeho tělo, vykouzlil na tváři úsměv. Nedokázal zabránit svým čokoládovým očím, aby prozradily jeho vnitřní nepokoj a utrpení. Bolest. Smutek. Beznaděj. Selhání. Oči, nikdy nelžou. Studny pravdy. Srdce jen nepravidelně zatepalo a sevřený hrudník ho drtilo nashromážděným strachem. Cítí, jak Mathiasovo teplé světlo slábne. Přesto stále vysílalo své hojivé paprsky, vtírající se jako léčivá mast do otevřených ran, zacelovala je a rozedrané dlaně se pokrývaly novou hebkou kůží.

„Nedělej to,“ prosil jeho vnitřní hlas. „Neplýtvej svým světlem!“

„To bylo opravdu skvostné kouzlo, můj pane,“ zašeptal Mathias a z koutku úst mu při těch slovech vytíká tenoučký pramínek červené krve. „Děkuji…“

Nilrem mu položil prsty na rty a jako ubrousek z nejjemnějšího hedvábí, vsákl kapky krve svým polibkem.

„Já děkuji tobě,“ zašeptal a bral si jeho ústa tak, jak ve chvíli jejich milování. Nechal prsty druhé ruky proplétat se jeho hebkými vlasy a hladit ho něžně po krku. „Ukázal jsi mi světlo v mém temném světě… miluji tě, Mathiasi.“

Teplá krev se mísila s krystalky chladného bílého sněhu, který si ji žíznivě bral a rozpil růžové květy do obrovské jediné skvrny. Čaroděj nebyl schopen zastavit ani skrýt své slzy, draly se mu koutkem očí, slané pramínky ho štípaly v čerstvých. Pevně objímal mladíkovo tělo, přitisknuté k sobě a snažil se jej zahřát. Kolébal ho v náruči jako malé dítě a zahrnoval milujícími doteky.

„Odpusť mi, že jsem tě nedokázal ochránit,“ opakoval své omluvy Nilrem stále dokola a tiskl svá ústa v posledním polibku na ústa Mathiase, jenž se nepřestával usmíval. Jeho tvář byla stále krásná, i když jeho život pomalu vyhasínal.

„Nikdy ti nebudu sloužit,“ pozvedl Nilrem hlavu, oči zalité slzami. Pohlédl zpříma královi do obličeje, který stále držel zakrvácený meč a s velkým opovržením ty dva sledoval. „A nikdo ti už nebude patřit.“

Při těch slovech se zhmotnila modrá oslňující záře a vzala pod ochranu objímající se těla. Přihlížející si zakrývali oči před tím bodavým světlem, i Angeliqua zavrávorala a zakřičela vyděšeně na krále:

„Zastav ho, pane, chce se zbavit veškeré své moci!“

Mathiasovo tělo se před zraky všech vzneslo do vzduchu, bezvládné ruce visící mu podél boků a bílé hedvábné vlasy se začaly měnit na miliony třpytivých vloček. Poletovaly vzduchem, v tom nádherném hřejivém světle, do kterých čaroděj zapečetil veškeré své vzpomínky, svá kouzla, svou moc, své jméno a své touhy a přání. Nilrem zasténal bolestí, když se poslední myšlenka, patřící jejich poslednímu milování, rozplynula. V jediném okamžiku náhle zář pohasla a Nilremovo vyčerpané tělo se složilo do krví napitého sněhu. Hnědé oči vyhaslým pohledem zíraly do prázdna a nevnímaly rozzuřeného krále ani zmatenou Angeliquu, která před královým hněvem jediným máchnutím ruky zmizela.

Čarodějovy oči ještě chvíli pozorovaly drobné jiskřičky, dopadající vedle jeho obličeje na zem a pak se prázdné, bez jediné emoce zavřely, a on upadl do své temnoty, kde bude čekat na své světlo, které mu ukáže v pravý čas cestu zpět.