Sluneční paprsky mě udeří do obličeje a bodají do očí. Už si ani nepamatuji, jak světlo vypadá, protože pro mě už dávno vyhaslo. Venku je mráz, ale i přesto slunce hřeje a já se snažím nabrat co nejvíc tepla do svých promrzlých kostí. Nemůžu vypudit z hlavy ten podivný sen, plný smutku. Nedokážu dokola v duchu neopakovat to jméno, které je tak povzbuzující, uzdravující a zároveň šíleně omamující. Kam vždy zmizí to zvíře, které tiše  přijde a povzbudí, kdykoliv mě temnota úplně pohltí a zbaví veškeré naděje?

Na zemi leží rozbředlý sníh, zadupaný do země několika desítkami nohou lidí, postávající kolem cesty, křičící na mě sprostá slova. V hlavě mi vibrují obviňující věty „Ty vrahu!“ a na moje tělo dopadají předměty, které se raději nesnažím identifikovat. Pozoruji své dlouhé bílé vlasy, špinavé a mastné, splývající mi k vyhublým bokům. Zápěstí mám čisté, bez jediné jizvičky, bez známek uvěznění v železných okovech. To zvíře vždy přišlo, uzdravilo a zase zmizelo.

Zastavím své kroky a vzhlédl k obloze. Obloha je čistě modrá, bez jediného mráčku. Není to den stvořený pro smrt někoho, kdo si nic nepamatuje.

„Mathiasi,“ šeptají moje ústa a srdce začne divoce a toužebně tlouct.

V tu chvíli, jakoby Bůh ukápl slzu pro nebohého odsouzence, se na obloze zhmotní zářící stín, snášející se na svých krásných sněhobílých křídlech k zemi.

Úder do zad mě donutí pokračovat v chůzi. Bílá sova vytrvale krouží nad mou hlavou a drží své bělostné křehké tělo dál od létajících předmětů, určených pro mě. Blízkost toho stvoření mi dodává odvahu čelit smrti. Srdce buší vzrušením a láskou, teplo se mi rozlévá do všech koutů ztuhlého těla a moje myšlenky jsou šťastné, protkané střípky touhy. Slyším někde hluboko uvnitř sebe tiché šeptání, sténání a vnímám nádhernou vůni, která se mi vtírá pod kůži, šimrá mě pod nosem a mé rty se chvějí vzrušením.

Na konci ulice, lemovanou dobře udržovanými domy a před nimi rozzuřené davy lidí, převážně žen, dětí a starců, stojí z prken stlučené pódium, uprostřed dřevěný kůl pečlivě zbavený kůry a kolem dokola úhledně naskládané otýpky slámy a dřeva.

„Shoříš v pekle!“ křičí na mě dav.

Odněkud se objeví krásná mladá žena, dostane se přes několik ozbrojených vojáků v lehkém brnění, kteří mě doprovází, plivne mi do tváře a pak mě surově kopne do nohy, až mi to podlomí kolena a já dopadnu tvrdě na kamennou dlažbu do mokrého sněhu.

„To máš za mého muže, čaroději!“

Zavřu oči a čekám další tvrdou ránu, ale někdo ženu táhne pryč. Čaroději. Jakoby mě zasáhl blesk. Ten sen, sen o bledém chlapci, který nabídl své tělo, svou duši a své srdce bezcitnému čarodějovi, který se do něj zamiloval a přísahal, že už nikdy nepozvedne zbraň ani svá kouzla proti jediné živé bytosti.

Voják mě za vlasy postaví na nohy a dotlačí ke schůdkům, a několika popostrčeními mě donutí vyjít nahoru.

„Vrah našeho prince!“

„Přišla jsem o syna, čaroději!“

„Přisluhovač králi!“

Cítím z davu, jak se mě bojí, jak se nikdo neodváží vyslovit moje jméno. Pak pohledem sklouznu k té arogantní tváří, s ostře řezanými rysy, mohutnou postavou vznešeného, ale podlého krále, sedící v kožešinách v masivním křesle s nejlepší vyhlídkou na moje utrpení.

Král. Aram. Ten, co mi sebral vše, po čem moje temné srdce toužilo. Ten, co nedodržel svůj královský slib. Bylo předem jasné, že se nikdy neskloní a nikdy nepřijme skutečnost, že jeho syn může sklouznout tak hluboko, sloužit a milovat muže. Čaroděje. Mě.

„Je čas, Mathiasi,“ zašeptám. „Čas na zúčtování.“

Pozvednu ruce spoutané řetězy a bílý velký pták se mi snese na paži. Vnořím svou tvář do jeho hebkého peří. Chci si vzít vše zpět. Vše, co jsem před králem skryl. Z čistého nebe začíná padat sníh, neposkvrněné bílé vločky, dopadající na rozvášněný dav, který se trochu uklidnil, když uviděl bílou sovu a zarazil je ten podivný přírodní útvar padající z bezmráčkové oblohy. Sníh jim dopadá na tváře. Nestudí. Příjemně hřeje, teplo se rozlévá do krve a naplňuje jejich duše štěstím.

Moje vlasy od kořínků nabývají černou barvu a cítím, jak mě to bílé světlo očisťuje a doplňuje veškerou energii, o kterou jsem byl připraven.

„Zapalte hranici!“ křičí král a zvedne se rozzuřeně z křesla. „Nenechte čaroděje omámit vás jeho magií! Zabil Mathiase! Zabil mého syna!“

Řetězy dopadnou s řinčením na zem. Sova se vznese do vzduchu, vznešeným mávnutím křídel udělá pár koleček a pak usedne na kůl. Nepatrným gestem ruky změním otrhanou špinavou košili na jelenicové kalhoty, kabát lemovaný bílou kožešinou a širokou kapuci, pod kterou schovám své těžké černé vlasy smotané do uzlu. Jestli mám umřít, tak ne jako vandrák a už vůbec ne dnes.

Stále nespouštím zrak z nervózního krále. Natáhnu mrazivý vzduch do nozder. Je nasycený slanou vodou a utvrzuje mě v přesvědčení, že jsem v některém přímořském městě. Na území krále Edwarda, jehož vojsko zničili moji draci. Ti všichni mají právo mě nenávidět, protože kvůli nim jsou v moci jiného pána a přišli o své milované. Usměji se. Dnes je opravdu nádherný den. Den velkého návratu čaroděje Nilrema.

„Nikdy jsem nepozvedl zbraň proti tvému synovi,“ zahřmí můj hlas vzduchem a je namířen přímo na krále. „Z ničeho takového mě nemáš právo obviňovat!“

V davu to zahučí, ale nevěří mi ani slovo.

„Neposlouchejte ho!“ křičí král Aram. „Zapalte to.“

Nějaký odvážlivec přiloží pochodeň na slámu a od té hned chytne otep suchého dřeva.

„Myslíš, že tohle mě zastaví?“ zeptám se s pobaveným výrazem ve tváři. „Měl jsi mě zabít, dokud jsi měl šanci. Když jsem bezmocně a bez veškeré moci visel v řetězech ve vězení.“

Ani jsem nepozvedl ruku, aby neviditelná síla dopadla na rozhořívající se hranici a sebrala plamenům veškerý vzduch, takže sám sebe udusil a zahubil do čoudícího černého dýmu.

„Proč jsi mu vzal život?“ přivřu v bolesti na tu vzpomínku oči a hrdlo se mi smutkem sevře. „Tak čistý člověk. Protože se rozhodl mě milovat?“

„Milovat? Tebe? Jak tě mohl milovat? Jak se mohl tak snížit a ležet ti u nohou jak nějaký prašivý pes? Princ, královské krve. Můj následník, kdy ty jsi měl sloužit jemu a pomáhat mu v dobývání dalších území. Tak jako mě!“ král pozvedne svůj meč, jenž vzal život Mathiasovi. Slzy se mi při té představě vetřou do očí.

„Slíbil jsem, že už nikdy nebudu sloužit králům.“

„Neposlouchejte ho,“ směje se král Aram. „Je to bezcitný lhář! Jak by někdo mohl milovat takového člověka? Vždyť to ani není člověk, nemá city. Vzal mi syna. To on vyvolal draky a zahubil všechny vaše muže, syny a bratry. To jeho byste měli soudit! Zabte ho!“

Dav po mě začne opět házet předměty, které se mi však s respektem vyhýbají a dopadají neškodně kolem na zem. Ani se nepohnu a pokračuji ve slovní výměně názorů s králem.

„Pořád se jen schováváš za něčí sukně,“ ušklíbnu se. „Co takhle si vybojovat svoje vítězství konečně sám, bez něčí pomoci? Jako správný panovník?“

Král se znovu začne smát, ale smíchem, kterým o vtipnosti přesvědčuje jen sám sebe, nikoli ostatní.

„Nemám žádné soupeře! Všechny jsi je zabil!“

„Jsi si tím jistý?“ udělám krok ke kraji pódia. „Víš, proč se tvůj syn v okamžiku smrti usmíval a byl šťastný? Protože na rozdíl od tebe viděl pravdu.“

Zem se začne otřásat. Cesta, po které jsem před chvíli přišel a byla prázdná, se chvěje a vzduch se tetelí v lehkém oparu.

„Já svoje sliby na rozdíl od tebe, králi, plním,“ zamračím se. „Nikdy ti nebudu sloužit a nikdy už nikomu neublížím.“

Dlažební kostky se otřásají pod dusotem koní a jde slyšet řinčení zbraní. Uprostřed ulice se zhmotňují postavy mužů. Nevěřícně se rozhlíží kolem, jak se ocitli v městě na okraji moře. Na mohutném hnědákovi zdobeného vyšívanými dečkami a erby, vjíždí do ulice v celé své kráse červenovlasý král Edward, který svého koně zarazí těsně před ještě vyděšenějším davem lidí, shromážděném okolo hranice.

„Jak je…jak je to… možné?“ koktá král Aram a přivolává k sobě gesty svoje vojáky k obraně. „Viděl jsem je všechny lehnout popelem pod plameny tvých draků!“

„Viděl jsi, co jsem chtěl já, abys viděl,“ usmívám se. „Moje nejlepší kouzlo. Stvořil jsem pro všechny velkolepé divadlo plných draků a poraženého vojska. Jen tvůj syn Mathias mohl vidět, že nikomu nebyl zkřivený ani vlásek a schoval jsem je do stínu“.

V této části se mi to trochu vymklo z rukou, protože už jsem nebyl schopen je z časoprostorové bubliny dostat zpět a zůstal bez své moci bůhví jak dlouho uvězněn v pevnosti. Teď přišel čas všechno napravit, i když mi to Mathiase nevrátí a nedokázal jsem ho ochránit. Byl jsem jen schopen upoutat jeho duši do různých pozemských podob, aby mi byl stále na blízku. Je to ode mě sobecké, připravit ho o svobodu a navždy ho uvěznit na tomto světě, dokud budu mít sílu ho kdykoliv přivolat. Ale nedokázal jsem ho prostě jen tak nechat odejít, musel jsem ho mít. Jen pro sebe.

Přihlížející otáčejí hlavy napravo, nalevo, nevěřícně zírají na mě, pak na krále a nejvíc na všechny ty muže vystupující odnikud. Stále nemohli pochopit, že se to domů vrací jejich drazí milovaní, bez jediného škrábnutí. Konečně se jim vrhají naproti, aby je mohli se slzami v očích přivítat.

Král Edward pobídl svého koně k pár krokům, aby se dostal co nejblíž hranici, sundá si svou kožešinovou rukavici a prohrábne si dlouhé rudé vlasy.

„Vypadá to, že jsi měl čaroději nějaké potíže,“ usměje se král Edward a pohladí své vousy.

„To nestojí za řeč, pane,“ odpovím a pomalu kráčím po schůdcích dolů k němu. „Omlouvám se, že jsem vás nechal tak dlouho čekat a využil vás a vaše muže k malému triku.“

„Nevím, co se stalo, ale očividně tu někdo sedí na mém trůnu a hodlá tě připravit o život. Tvůj pobyt v mé zemi nebyl asi moc přívětivý, že?“

„Nedělej si starosti,“ ujišťuji ho. „Teď mi dovol, abych se vzdálil a nechal tě tu dokončit to, co jsi započal v údolí,“ a pohodím hlavou ke králi Aramovi.

Král Edward se mi ukloní a pobídne koně směrem ke svému nepřítelovi, který se pomocí čar chtěl vyhnout střetnutí.

„Je čas na cestu, Mathiasi,“ zašeptám a jako na zavolání se přede mnou zhmotní nádherný bílý kůň, jehož hříva se dotýká země, zelené velké oči na mě s láskou vzhlíží a netrpělivě hrabe kopytem ve sněhu. Pohladím ho po nozdrách a otřu se tváří o jeho hebkou srst. „Tolik se mi stýská, Mathiasi.“

Vyšvihnu se mu na hřbet, uchopím několik pramenů jeho hřívy, a aniž bych ho musel pobídnout, bělouš s vznešeně zvednutou hlavou, tak jak přísluší králům, nacválá a oba necháme vše za sebou. Všechny smutky a bolesti posledních dnů s vírou, že už nás čeká jen to dobré. Prožité bok po boku, dokud nás osud znovu nerozdělí.