Seděl ve svém dubovém křesle, potaženém kožešinou, s knihou v ruce, na jejichž obsah se nemohl delší dobu soustředit, když ho slyšel přijíždět. Už to byl celý týden, kdy ho nemohl vypudit z hlavy. Myšlenky se stále dokola zaobíraly tím mladíkem, který přežil svou vlastní smrt a vryl nesmazatelnou stopu do srdce poutníka. Zaklapl knihu, položil ji na stůl a vyšel před dům.

Nebe bylo zatažené, černé mraky se převalovaly jeden přes druhý a zvedal se silný vítr. Mladík svíral jednou rukou otěže svého koně a druhou se snažil udržet kapuci pláště na hlavě. Nakonec vítr souboj vyhrál a kapuci mu strhl z hlavy, aby rozmetal bílé vlasy do všech stran.

„Mathias,“ zasténal muž a hrdlo se mu sevřelo a vnitřnosti bolestivě stáhly strachem i nadějí. „Proč ses vracel, chlapče?“ zeptal se a jeho hlas zněl nazlobeně.

Uvnitř však jeho srdce zběsile tlouklo a šeptalo mladíkovo jméno.

„Přišel, přišel,“ jásal vnitřní hlas.

„Chtěl jsem vám vrátit plášť,“ mumlal Mathias a začal si ho svlékat. Natáhl se ze sedla, aby mu ho podal.

Muž věděl, že bude těch pár kroků k Mathiasovi těžce litovat. Jeho silná vůně ho okamžitě udeřila do obličeje a zbavila vlastního dechu. Pevně stiskl podávaný plášť a snažil se nadechnout, aniž by jeho plíce nepraskly.

„A pravý důvod tvé návštěvy?“ zeptal se poutník, když své tělo uklidnil a hlas zůstal vyrovnaný a bez známky  emocí.

Mathias seskočil z koně. Košile převázaná jen koženým tenkým páskem odhalovala mladíkovu bílou kůži na prsou, bez jediného chloupku. Muž uhnul pohledem a soustředil se na zelené oči, které ho upřeně pozorovaly. Těkaly z místa na místo, hltaly poutníkův obličej a ten cítil, jak se pohled odráží na jeho rtech, které ihned zatoužily se s bělovlasým mladíkem líbat. Jak pozoruje neklidný ohryzek, když muž několikrát nervózně polknul.

„Přemýšlel jsem, čím vám splatit záchranu mého života, pane,“ promluvil Mathias tichým hlasem, který se otíral neznámému o tvář v podobě hebkých teplých dlaní.

Z nebe se spustil déšť. Muž nesnášel déšť. Kdyby tu byl sám, donutil by vlezlé kapky, aby se mu obloukem vyhnuly, ale nechtěl na sebe nijak upozorňovat. Zařekl se už před mnoha lety, že magii nebude používat. Proto tu teď oba stáli mlčky naproti sobě a dešťovým krůpějím dovolily  vsakovat se do vlasů. Bělostných jako právě napadnutý sníh, lehké a hebké jako pírka vznešených labutí. Naproti nim černá, jako ta nejtemnější noc, pohlcující zářivé hvězdy a zahalující okolí do tmavých křídel zlověstně krákajících havranů. Vodou nasycená látka kopírovala křehké tělo Mathiase a nechala nestydatě zviditelnit jeho bradavky. Mág se zachvěl a rozkousl své náhlé vzrušení silným stiskem zubů do spodního rtu.

„Nic po tobě nechci, vrať se domů!“ odsekl chvějícím se hlasem, který ho zradil. Otočil se na patě, aby skryl své rozpaky a zamířil zpět do domu.

„Nabízím vám sebe!“ udeřila ho naléhavá slova Mathiase do zad. Slyšel, jak dopadl na kolena do mokré trávy. „Můj život teď patří pouze vám, můj pane.“

Jeho kroky se zastavily. Zatnul ruce v pěst a zamračil se.

„Nic mi nedlužíš, vrať se domů!“ výhružně zavrčel poutník.

Mladík se nedal odbít, dotkl se čelem země, aby dokázal, jak hluboká je jeho pokora.

„Pane…“ zašeptal.

Muž však beze slova vkročil do domu a zavřel za sebou dveře. S úlevou je zatížil svým tělem a prudce vydechl, snažíc se rozehnat napětí a uklidnit svou mysl, plnou chaotických myšlenek.

„Proč jsi ho nechal na tom dešti?“ divil se hlas.

„Nechci ho ve své blízkosti,“ zasyčel muž.

„S takovou ho budeš muset znovu uzdravovat, jestli se ti nachladí“.

„Zmlkni!“

„Pořád tam leží…“

„Nezajímá mě to.“

„Myslím, že se nehne.“

Mág přistoupil k oknu a podíval se ven. Nebe bylo černé, protkané fialovými žílami spalujících blesků a na zem dopadaly těžké provazce spletené z vodních vláken. Bičovaly nelítostně schoulené tělo v blátě a jeho kůň odevzdaně stál vedle něj s hlavou sklopenou.

„Zatraceně, i to zvíře je paličaté,“ zavrčel poutník a vztekle rozrazil dveře.

„Odveď koně pod přístřešek a pojď dovnitř, Mathiasi.“

Chlapec zvedl hlavu, pár vteřin se odhodlaně díval čarodějovi do očí a pak se těžce zvedl. Déšť stále mučil ostrými šlehanci jeho štíhlé tělo a vlasy mu postupně zahalily bledou tvář. Chytil koně za uzdu a pomalými kroky ho odvedl za dům pod přístřešek.

Poutník jedním pohybem ruky rozdmýchal oheň v krbu, jehož plameny hladově olízly dřevěná polena. Postavil na ohřev hrnec s vodou a místnost se zaplavila hřejivým teplem. Mladík přišel až po tom, co odsedlal koně, pořádně ho vysušil senem a dal mu nažrat. Když vstoupil do dveří, voda z něj crčela na podlahu a třásl se zimou. Muž se snažil nevěnovat mu ani jediný pohled, protože každá myšlenka spojená s mladíkovým tělem, se stávala zvrácenou a nedoázal ji vypudit z hlavy. Nalil horkou vodu do kamenného žlebu a na okraj položil osušku.

„Svleč si ty mokré šaty, nebo se nachladíš,“ pronesl muž a ukázal na horkou vodu. „Tady se můžeš umýt…“

Mathias ho nenechal domluvit, stáhl si halenu přes hlavu, rozepnul pásek u kalhot, svlékl je a nenechal si na sobě ani své dlouhé spodky. Vložil lokty do horké vody a pak se začal omývat. Voda cákala na dřevěnou podlahu a tvořila pod mladíkovým tělem vodní zrcadlo, odrážející jeho krásu. Ponořil hlavu do žlebu a propláchl si špinavé vlasy od bláta štíhlými prsty. Poutník stál pár kroků od něj, jenž nakonec neodolal pohledu. Hnědé oči byly vzrušením doširoka otevřené a hltaly každý kousek mladíkova bílého těla. Svalnatá záda prohýbající se s každým pohybem a pod kůží vystupující lopatky a řetěz tvořený z kostnatých kroužků obratlů. Pevný zadek, tmavá rýha dělící ho na dvě nádherné půlky a v mírném předklonu lákající ke zkoumáni té tajené trhliny, prodlužující páteř a pak mizící mezi svalnatými stehny.

„Mathiasi…“ čaroděj prudce vydechl a zachvěl se.

Mladík se zrovna natahoval po osušce, když ho povolal tichý hlas. Otočil se, rozčeřil chodidly svůj odraz na plytké vodní hladině a osuškou si začal vytírat mokré vlasy.

„Pane?“ naklonil v otázce hlavu na stranu, dal vyniknout útlému bílému krku a odhalil tak frekvenci úderů srdce drobným tepajícím hrbolkem pod kůží.

Poutníkův zrak se několik okamžiků krmil tím neposkvrněným místem, které lákalo k drsnému pošpinění naléhavých polibků, a pak sjel pohledem po klíční kosti po mladíkově hrudníku, pohnul nepatrně rty, jakoby mezi nimi nasával drobné bradavky. Sklonil hlavu níž a nechal si v podbřišku roztančit rej zfetovaných čarodějnic kolem zapálené hranice a hlasitě zachroptěl.

Mladík se s nevinným výrazem dítěte zabalil do osušky a schoval svou nahotu.

Muž se několika nádechy uklidnil, zahnal svou touhu někam do pozadí a rozprostřel kožešiny na dřevěné parkety.

„Donesu čaj na zahřátí,“ přerušil konečně muž to elektrizující napětí ve vzduchu.

Když se vracel s dvěma hrnky kouřícího bylinného čaje, mladík ležel schoulený do klubíčka na kožešinách, jednu přehozenou lehce přes boky. Měl zavřené oči a tiše oddychoval. Poutník odložil hrnky na lavici a poklekl k mladíkovi. Dotkl se opatrně jeho nahé kůže na rameni a té silné vlně okamžité touhy nedokázal odolat. Oheň v krbu zběsile zapraskal, přikrmen čarodějovým náhlým přílivem energie a nasytil tak své červené plameny. Poutníkovo srdce se v hrudi opět divoce rozbušilo.

„Chci víc,“ oblizoval se vnitřní hlas.

„Nemůžu,“ zašeptal muž, ale i přesto nechal svou dlaň položenou na bílé horké kůži.

Přejel mu jemně konečky prstů po klíční kosti. Mathias pozvolna nadzvedl své husté řasy a zelené udivené oči se zadívaly na muže, klečící těsně vedle něj. Vlasy rozpuštěné a lemující jeho krásnou snědou tvář, mírně přivřené oči a přitom napnutě sledující objekt ležící před sebou.

„Pane…“ zašeptal s napětím v hlase mladík a cuknul sebou.

Poutníkův prst spočinul na mladíkových rtech a zakázal mu dál pokračovat v mluvení. Jako slepec pokračoval dotyky polštářků dlouhých jemných rukou po Mathiasově tváři a do paměti si vrýval každý detail jeho obličeje. Vjel mu prsty do vlasů, nabral mezi ně bílý vlhký pramínek a odhrnul mu ho z čela. Pohyb ustal v místě tepoucí žíly na jeho spánku. Muž se nad ním sklonil, vstřebal hlubokým nádechem dráždivou vůni a políbil ho na víčka.

„Pane,“ zaprotestoval Mathias, ale jeho další slova umlčel vlhký polibek na spodní ret, následován dalším a uzamykající jejich rty v těsném spojení.

S každým polibkem v mladíkovi rostla nejistota spojená s vzrušením. Zelené oči protestovaly, ale zároveň se zavíraly pod nátlakem rozkoše. Ve snaze bránit se všem těm neznámým podnětům k němu pozvedl své ruce, ale nakonec dychtivě vklouzly pod poutníkovu košili a vnímaly horkost jeho kůže.

Muž sjel ústy na bradu, olízl zapomenuté kapky na mladíkově krku, nechal si chvějící si pokožku chvíli rezonovat na jazyku a pak se zastavil opět v důlku klíční kosti.

„Pane,“ zmohl se znovu Mathias o protest a zvedl se na loktech.

Muž svraštil obočí a vrásky mezi tmavými oči mu dodaly na hrozivosti. Prudkým pohybem hlavy si odhodil černé vlasy z obličeje.

„Chceš mi patřit,“ promluvil muž. „Víš, co to obnáší?“

Jeho ruce byly rychlé, vjely pod kožešinu a stačilo pár pohybů, aby se mladíkovi pochybnosti v extázi roztříštily na tisíc kousků. Složil se zpátky do světlých zvířecích chlupů, s výrazem raněného zvířete těsně před smrtí a nepřítomně sledoval strop s hlasitým sténáním. Zatínal nehty do kůže a jeho ústa dokola šeptala prosící „pane“.

Mathiasův výkřik splynul v jeden okamžik spolu s oslnivou září, která zamořila potemnělou místnost a drobné částičky viditelné energie se snášely k zemi, rozplývající se dřív, než na ni dopadly. Poutník vytáhl svou ruku potřísněnou kapkami touhy, které si s úsměvem rozetřel po rtech a pak si je hladově pobral jazykem. Svlékl si košili a sklonil se nad mladíkem, aby ho zahrnul dalšími polibky, dotyky, nevynechávajíc ani milimetr jeho bílé hebké kůže.

„Pane…“ zachrčel mladík, když mu muž nenechal žádný odpočinek a on byl schopen znovu jen prudce dýchat.

Mág netrpělivě shrnul kožešinu stranou a přejel mu dlaní po nahém boku. Odhalil tak kůži a vypálenou tetovací značku ve tvaru koruny, hovící si na hlavě draka.

„Královská značka,“ zarazil se muž a ucukl rukou, jakoby značka pálila.

„Jsem Mathias…“, vydechl mladík a lehce se dotkl mužovi paže. „…králův syn.“

„Princ,“ polkl zklamaně poutník a stále se nehýbal. „Králův syn.“

„Moje nabídka stále platí, pane,“ zašeptal Mathias. „Chci patřit jenom vám, prosím, tohle vše je vaše.“

Položil čarodějovu dlaň na svoje tělo, rozepl mu pásek u kožených kalhot a stáhl je opatrně dolů. Jen chvíli rozšířenýma očima sledoval to, co propustil z vězení a pak poklekl na kolena. Otočil se k němu a vystavil tak znovu svou bělostnou kůži na zádech a prohnutou páteř ztrácející se v nabízené trhlině jeho pevného zadečku.

„Mathiasi,“ zalapal po dechu muž a pohladil ho mezi lopatkami. „Nejsem ten… pravý…ten dobrý…“

Mathias zavřel oči a kousl se netrpělivě do rtu.

„Vděčím vám za svůj život,“ prohlásil rozhodně mladík. „Chci to…“

Bolest mu sebrala další slova z úst, jak se do něj muž vnořil, bez jediného slova, upozornění i přípravy. Vzal si ho nemilosrdně a naléhavě, tak jak se mu mladý princ sám nabídl. Krůpěje krve stékaly mladíkovi po bradě, když si rozkousl pod náhlým tlakem ret. Stoupající bolest mu ochromila ramena a on dopadl na lokty. Zabořil čelo do kožešiny a výkřiky tlumil do sepjatých rukou v té nejhlubší pokoře a modlitbě.

„Mé jméno je Nilrem,“ roznesl se místností, osvětlenou jen plameny z krbu, hluboký a do morku kostí vtíravý hlas. „Padlý čaroděj, zatracen pro svou krutost a oddanost králům,“ každé slovo pronesl s tlumeným zasténáním, beroucí si mladé tělo. „Už nikdy nechci být služebníkem králů. Pamatuj si to, Mathiasi!“

Vzduch kolem dvou těl, jejichž kůže se leskla potem, se sytil statickou elektřinou, která tvořila obrazce z drobných namodralých jiskřiček mísenou s rudými plamínky, beroucí je z rozžhaveného ohniště. Husté černé vlasy se začaly pramen po prameni zvedat do výše a rozvířily kolem čarodějovi hlavy hejno černých havranů. Všechny neupevněné předměty se odlepily od země, ze stolu, hrnky, talíře i voda ze žlebu se vznesla do vzduchu, odporující všem zemským zákonům. Odhozené svršky na sebe braly podobu ztracených duší, uvězněné mezi nebem, peklem a zemí. Muže jménem Nilrem obklopovala modrá zář, bodající do očí, a zároveň pohlcovala oheň v krbu. Jakoby mu právě došel vzduch, ztlumil své plameny a pak s táhlým výdechem poutníkova vyvrcholení a dosáhnutí vrcholu rozkoše, uhasil plameny. Řinčení padajícího nádobí ohlušilo citlivé uši a během krátkého okamžiku se vše náhle ponořilo do hluboké tmy a absolutního ticha, které narušovalo jen divoký tlukot dvou srdcí, spojených osudem.

***

Poletující sláma ve vzduchu mě vyděsí. Moje oči nevěřícně pozorují ten úkaz, viditelný v proužku dopadajícího světla stropním okýnkem. Tělo se mi napíná jako struna a je těsně před výbuchem. Nemůžu to napětí vydržet, nutí mě křičet. Nemám sílu se udržet na kolenou a celou svou vahou visím bezmocně na řetězech, které se mi zařezávají už tak do zničených zápěstí, roztrhané na cáry. Uvědomuji si, že křičím jméno. Jméno, které mě naplňuje štěstím, ale zároveň na mě vrhá stín obrovského smutku a strhává mě do té nejhlubší temnoty, kterou si umí moje fantazie představit.

Bílé světlo zhmotňující se do podoby kocoura mi opět skočí do klína a otře se mi o hrudník. Položí své jemné tlapky na ramena, vrní mi do obličeje, otírá se mokrým čumákem o moji tvář a dokola šeptá:

„Jsem tu. Pro tebe. Patřím jen tobě.“

***

Leželi vedle sebe v mileneckém obětí. Mathias tiše oddychoval, zády k muži, který měl přes něj přehozenou ruku a sledoval s obavami v očích značku hyzdící mladíkovu dokonalou bílou pleť.

„Všechno je špatně,“ zašeptal Nilrem. „Nikdy jsem ho neměl zachraňovat.“

„Nelíbí se ti snad jeho návštěvy? Chodí za tebou skoro každý den. Když nepřijde, jsi jak bez života. Vyhlížíš ho… čekáš… toužíš po něm,“ odporoval mu vnitřní hlas.

„Slyším je přicházet,“ zamračil se čaroděj a zahnal dotěrný hlas do kouta.

Přikryl opatrně spícího Mathiase, políbil ho na odhalené rameno a vstal. Ano, mladík přijížděl skoro každý den. Jeho nenasytnost byla silnější než samotného Nilrema. Čaroděj si uvědomoval jeho závislost pokaždé, když seskočil z koně a vpadl do dveří s roztouženým výrazem ve tváři. Červeň krášlila jeho bílou pleť a v zelných očích se odrážely ostré záblesky touhy. Nenasytná ústa, nenasytná mysl, nenasytné ruce, zkoumající Nilremovo tělo a hledající další a další místa, která by čaroděje přivedla do stavu nesnesitelného vzrušení. I přes všechnu vášeň prosil mladého prince, aby už nechodil. Cítil ve vzduchu zlomyslné chvění a nevyhnutelný okamžik tragédie. Ale pokaždé podlehl jeho hebkým rtům, jemným dotykům a doufal, že zítra přijde znovu. Jejich vzájemná přitažlivost byla silnější než nějaké varování.

Nilrem na sebe natáhl kalhoty a vysoké boty. Hlavou se mu honily týravé myšlenky, co by měl pro jejich ochranu udělat. Hlavně pro něj. Kouzlo, kterým by skryl Mathiase před zraky ostatních. Bojoval sám se sebou, se svým slibem, že už nikdy nic nevykoná pro krále. Sváděl souboj se svým lepším já, vnitřním hlasem, který prince nesmírně miloval a byl ochoten pro něj obětovat vše.

Procházel nervózně po místnosti, když ho náhlá ostrá bolest hlavy, jakoby mu někdo sevřel lebku do svěráku, povalila bez možnosti obrany na kolena. Snažil se zvednout na nohy, ale neuvěřitelná síla ho zatlačila k zemi a nedovolila mu postavit se. Zatínal nehty do podlahy a vynaložil veškerou svou fyzickou sílu odlepit se od chladné země. V tu chvíli se dveře rozvalily dokořán a do místnosti vletělo pár vloček sněhu. Vznášely se tiše a nepřátelsky dosedaly na Nilremův obličej, aniž by se vlivem tepla rozpustily. Jen zůstaly nehybně ležet na snědé pokožce a vypalovaly do ní mrazivé obtisky. Dýchal zhluboka, aby se připravil na vpád nepřítele. Vysoká mohutná postava, v okovaných botách, zahalená do těžkého kožichu.

Nilrem i přes viditelné nebezpečí otočil pomalu hlavu směrem k Mathiasovi. Mladík seděl na kožešinách, s panickým výrazem ve tváři, s široce otevřenýma zelenýma očima a snažil se zakrýt svou nahotu.

„Otče,“ vysoukal ze sebe Mathias a těžce polknul, aniž by měl pár kapek slin v ústech, které by zvláčnilo jeho vyprahlé hrdlo.

„Jak nechutné,“ zahřměl mocný hlas a sněhové vločky na čarodějově obličeje konečně roztály. „Potupné. Nemohl jsem svým zvědům uvěřit. Musel jsem se přesvědčit na vlastní oči. Takové zklamání!“

Nilrem se pokusil zvednout ruku a vyslat ochranné kouzlo směrem k Mathiasovi. Rozpuštěné vločky mi tvořily na tváři pramínky, vpalující se mu do kůže a zanechávajíc za sebou rudé stopy. Modré světlo se začalo pozvolna zhmotňovat kolem něj, jak se snažil nabrat sílu. Donutil se vstát. Stálo ho to neuvěřitelné úsilí, hrudník mu svírala magická bariéra a bránila mu použít jakékoli kouzlo. Uvědomil si, že proti sobě má dalšího mága. Nilrem svraštil obočí, minul pohledem krále a soustředil se na postavu, stojící ve stínu za ním.

„Obávaný mocný mág Nilrem,“ zasmál se král a popošel pár kroků směrem k čarodějovi. „Vidím, že jsem udělal dobře, když jsem si sebou vzal drahou paní Angelique.“

Nilrem zachroptěl a neviditelný tlak ho dostal zpět na kolena. Postava zahalena do dlouhého bílého kožichu, šustící svým lemem o dřevěnou podlahu, přistoupila až k němu. Ruka schovaná v bělostné rukavici sundala kapuci z hlavy a zlaté vlasy rozmetaly oslnivé světlo a bodalo všudypřítomné do očí. Usmívala se s ďábelským výrazem ve tváři a při svém andělském úšklebku pouhou myšlenkou svírala jeho vnitřnosti do krvavé kaše, až se Nilrem svíjel bolestí a složil své tělo v křeči na podlahu.

„Angelique,“ vydechl přidušeně Nilrem. „Ďáblův anděl.“

Angelique byla mocná čarodějka přes ochranná kouzla a ovlivňování lidí. Žena s andělským jménem, ale srdcem, které páchlo hnilobou a procházela jim černá krev, prodejná mrcha.

„Otče, prosím, nech…“ ozval se Mathias, aby zabránil dalšímu utrpení svého milence. Nilrem zavrtěl hlavou, i když pohled plný utrpení, prosil ho temnýma očima, aby mlčel.

„Mathiasi,“ obrátil se král na svého syna a přistoupil těsně k němu. „Jak jsi mohl skončit tady, v doupěti čaroděje. V jeho posteli! Tohle byly cíle tvých každodenních vyjížděk?“ udeřil ho vztekle do obličeje.

„Očaroval jsem ho!“ vykřikl Nilrem a trhl sebou, ve snaze prolomit bariéru. „Donutil jsem ho, aby mi sloužil!“

Král zastavil svou ránu a pohlédl s opovržením na čaroděje. Vrásky se mu tvořily mezi hustým černým obočím i u koutku očí. Vytáhl dlouhý nůž z pochvy a bez zaváhání přitiskl ostrou čepel svému synu na hrudník. Nilrem se přes všechna svazující kouzla postavil. Cítil, jak mu to láme kosti, drtí hrudní koš a vtlačuje jednotlivá žebra do plic. Zasýpal a polknul hromadící se krev v ústech. I přesto pouze zatnul zuby a skrz ně procedil:

„Co chceš za jeho život?“

„Jsi neuvěřitelně chápavý, čaroději!“ udivil se král a setřel ukazováčkem rudé krůpěje, které ulpěly na ostří dýky. „Vemte je sebou na hrad.“

Do místnosti v ten okamžik vtrhli vojáci, vrhli se na bezmocného Nilrema a svázali ho řetězy. Nemilosrdně ho vyvlekli polonahého ven na mráz. Obloha byla šedivá, na rozdusanou zem od koňských kopyt se snášely bílé vločky a usedaly do černých vlasů, na holou horkou kůži, kde se hned rozpouštěly a stékaly v kapkách jako slzy trpícího anděla po jeho hrudníku.

Nilrem se stačil ještě otočit, aby se ubezpečil, že je Mathias v pořádku, když se kolona dala do pohybu. Mathias se vyšvihl na koně, oblečen do svých šatů, bez jediného škrábnutí, ale stále s vyděšeným výrazem ve tváři. Čaroděj se usmál, propustil koutkem úst krvavou slinu a vyslal k mladíkovi povzbuzující a hřejivou myšlenku plnou naděje a lásky, chovající právě k němu. Vydali se na pochod, směrem k hradu. On opásán ledovými řetězy, které mu přimrzaly ke kůži a nesnesitelně pálily. Nilrem zavřel oči, nechal do svých žil rozlít šťastnou vzpomínku na Mathiase a na jeho bílé zářící světlo. V tu chvíli veškerá bolest ustoupila a jen slané slzy, stékající po postupně chládnoucí tváři, byly známkou toho, jak muž v okovech trpí. V břečce rozpouštějícího se sněhu a mokvajícího bahna, zanechával obtisk svých holých chodidel, přimrzající do půdy a sdírající jeho kůži do krvava.

Králové. Nikdy jim nebude sloužit. Ale miloval. Jednoho z nich. Byl ochoten trpět. Protože on mu lásku opětoval. Jeho jméno… Mathias.