Úlomek ze slunce

Kapitola první 

| pátek 10. července 2020

        Hery seděl pohodlně uvelebený na sedadle tramvaje. Byl pátek 10. července 2020 těsně po poledni. Nepřítomně hleděl na Vltavu, kolem které trať sedmnáctky vedla. Usínal. To si ale nesměl dovolit. Musí vystoupit na správné zastávce, protože jinak ho sestra zabije.

        Na rtech se mu usídloval lehce ironický úsměv. Cítil se vyčerpaně.

        Plán byl, že nebude psát bakalářskou práci na poslední chvíli. Zarputile se ho držel. Pravidelně posílal svému vedoucímu všechny napsané části. Vždy se mu dostalo reakce, že je „vše v pořádku“. Takže, když vedoucímu 30. června poslal finální verzi, počítal s tím, že už dostane jen pokyn k tisku… Ne, že mu 5. července přijde soubor plný červených poznámek a výtek s doporučeními, co by vše měl ještě přepracovat, zohlednit a upravit… Dlouhých deset minut na to tupě zíral a přemýšlel, jestli je to jen nějaký blbý vtip. Další hodinu panikařil, potom si dal panáka… A od té chvíle netušil, co se dělo, protože si připadal jako v transu. 

        Při vědomí ho drželo jen to, že 10. července je poslední den, kdy může práci odevzdat. Žádná jiná možnost nebyla přípustná! Snad nikdy předtím nepracoval na žádném textu tak urputně. Všechny poznámky zapracoval ještě do středy 8., aby text mohl vedoucímu ještě vítězoslavně poslat. V reakci mu přišlo ještě pár požadavků na úpravy… Například pokyn: rozvést a zkrátit u jedné podkapitoly. A to se dělá jak přesně?!

        Ve stavu dobře přirovnatelném zombie po lobotomii poslal ve čtvrtek večer práci k tisku a nahrál ji do systému. Dnes ráno ji vyzvedl v tiskařství a pak rychle uháněl, aby stihl úřední hodiny. Odevzdáno! Zvládl to! Prázdniny! Teď ještě doufat, že to projde, a připravit se v září na státnice.

        Hery poslední dny vůbec nespal. Byl si vědomý toho, že vypadá hrozně. Měl kruhy pod očima, byl neoholený, tmavé vlasy mu splihle visely kolem obličeje. Potlačil zívnutí. Další stanice Přístaviště, jeho cíl. Ještě chvíli a bude moci upadnout do černoty spánku. Nebo možná nebude, jeho ségra možná bude vyžadovat jeho bdělost a navigační schopnosti.

        Jeho bakalářka jim nabourala termín odjezdu do Rakouska, kam dle původního plánu měli vyrazit již ve středu. No co, nebyli jediní, kdo termín posunul. Nesralo se vše jenom u nich. I když tyto informace Hery vnímal spíše okrajově, organizační věci řešila Elena. Mimo toho, zatímco Hery zuřivě ťukal do klávesnice svého notebooku, vyskytly se další zádrhely různé závažnosti.

        Elena se v mezičase stihla rozejít se svým přítelem Jindrou. Dobře, Hery důvod nechápal, ale na rozbor situace bude jistě ještě příležitost. To důležité bylo to, že s nimi Jindřich nepojede. 

        V mezičase se stihlo rozbít auto. Jedno ne zrovna krásné ráno už nenastartovalo. Oprava za tak krátkou dobu nebyla možná. Elena po mnoha telefonátech nakonec zvolila krizový plán Z a vyrazila za jejich otcem do Kroměříže, aby půjčila auto od něj. Nebyl to naštěstí pohřebák, což byly obavy na místě, ale ani svěřená černá oktávka se stříbrným nápisem na předních dveřích Pohřební služba Herbert Rieger v Herym moc nadšení nevzbuzovala. Kdyby alespoň s otcem nesdílel stejné jméno…

        Se sestrou bydleli ve studentském bytě na Veleslavíně. Protože ale před odjezdem ještě vyzvedávali Heryho přítele Alana na Lhotce, usoudili, že nemá smysl, aby se Hery vracel zpátky na byt. Dohodli se, že Lenka vyrazí autem a počká na parkovišti poblíž domluvené tramvajové zastávky. Bylo to po trase. 

        Hery se k němu pozvolna, mrtvolně ploužil. Usuzoval, že je stále šance, že Lenka musela neodkladně vyřešit ještě něco dalšího. Nicméně oktávka už tam stála. Heryho sestra se nacházela před autem a potahovala s cigarety. Byla o něco nižší než on, tmavovláska s modrýma očima, kterýma ho probodla jen, co ho uviděla.

        „Kde se couráš?“ culila se a típla cigaretu.

        „Zařízeno,“ informoval ji raději. Obešel auto a zapadl na sedadlo spolujezdce. 

        Lenka usedla na své místo.

        „Doufám, že máme všechno,“ zasmála se.

        „Co nemáme, to nepotřebujeme,“ bručel Herbert, připásal se.

        „Ne, že budeš spát,“ varovala ho Lenka.

        „Hmm,“ zamručel nepřítomně. Zavřel oči. 

        Lenka už startovala, zlehka přidala plyn a vyrazila směrem k Alanovu domu.

        „Budu potřebovat navigovat,“ hlásila, „Nevím přesně, který je jeho barák…“

        „Hmm,“ reagoval na důkaz, že ji vnímá.

        „A volal Evžen,“ informovala ho, „Že prý se můžeme srazit v Budějkách a zajít na nějaký jídlo… Prý vyráží teď někdy…“

        „Oni jedou až dneska?“ podivil se Hery. Přinutil se otevřít oči. 

        „Už to tak vypadá,“ zašklebila se. „Jediný, kdo byl v Salzburgu načas, byla Laura,“ zasmála se. „Waldemara nepočítám, když tam bydlí,“ dodala, „Každopádně Med se prý dokonce vrací z té Anglie až zítra.“

        A pak se na čemkoli domluvte, když každý termín je ve skutečnosti jen orientační.

        „Super,“ zamručel Hery. 

        Hery se statečně snažil neusnout. Vytáhl mobil, aby Alanovi napsal, že tam za chvíli budou.

        „Tady doprava,“ instruoval sestru, když dorazili do oblasti rodinných domků. „Je to ten světlý, skoro na konci,“ upřesnil. 

        Nakonec bližší popis ani nebyl třeba, protože Alan už stál před domem a rozhlížel se. Patrně vyhlížel jejich starý modrý renault. Nedočkal se ho.

        Elena zastavila. Hery zazíval. Mátožně vystoupil z auta.

        „Ahoj,“ věnoval Alanovi unavený úsměv. „Dobrý den,“ pozdravil vzápětí Alanovu babičku, která stála na zahrádce. Ta mu pozdrav opětovala.

        Alan se na Heryho usmál. Byl to světlovlasý mladík s hnědýma očima, bledou pletí a drobnými pihami na tvářích.

        „Už jsem nevěřil, že se vás dočkám,“ rýpl si Al. „Co bakalářka? V pořádku?“

        „Snad jo,“ trnul Hery rameny. Tohle nebylo dobré téma!

        „Pomůžu ti naložit věci,“ s tím se chopil Alanova kufru a uložil jej do zavazadlového prostoru oktávky. Baťoh a pouzdro s kytarou si Alan uložil k sobě na zadní sedadlo.

        Babička vyšla před branku.

        „Dávejte na sebe pozor,“ kladla jim na srdce.

        „Neboj se,“ uklidňoval ji Alan, „Budu se ti ozývat, jak jen to půjde,“ přislíbil. Objali se na rozloučenou.

        „Na shledanou,“ rozloučil se i Hery.

        Nastoupili. Letní dobrodružství mohlo začít...