Úlomek ze slunce

Kapitola druhá

| pátek 10. července 2020

 

         „Netvař se tak rozmrzele!“ vyzýval ho jeho přítel pobaveně.

         Evžen převrátil oči v sloup. Jemu se to lehce říká. Čím více se blížila chvíle, kdy měli definitivně vyrazit, tím spíše se mu nechtělo. Ta chata v Alpách byl prostě od začátku naprosto stupidní nápad. Iniciátorkou byla sestřenice Ája, od ní se nic jiného než hovadiny čekat nedaly…

         Prvotní myšlenka možná nebyla zcela špatná... Nápad vznikl na Vánoce, když se alespoň část vnuků a vnuček (ne však jejich rodičů) potkali u prarodičů.

         Vladimír a Ladislava Jarolímkovi bydleli v domku v Zadní Třebani. Měli čtyři děti, nejstarší Libuši, syny Dalibora, Václava a nejmladší dceru Ivu. Vztahy mezi sourozenci nebyly ideální. Oba bratři si nemohli přijít na jméno. Dalibor se od rodiny distancoval, kontakt udržoval pouze s Libuší (a to také spíše informační). Libuše o setkávání s rodiči ani s mladšími sourozenci příliš nestála. Koneckonců svým odchodem od manžela a dvojčat Herberta a Eleny si plusové body nenahnala a rodinné moralizování ji nebavilo. Aktuálně žila se svým novým druhem v Portugalsku. Václav a Iva si rozuměli. Jejich setkání komplikovala vzdálenost, protože Iva se provdala do Rakouska.

         Vnuci a vnučky neshody rodičů příliš neřešili. Rozuměli si od útlého dětství, takže nebyl důvod na tom cokoli měnit ani v dospělosti.

         Evžen byl synem Dalibora, byl jedináček. Z bratranců a sestřenic si nejvíce rozuměl s Václavovou nejstarší dcerou Ájou. Kdyby s tím nápadem totiž přišla Elena, asi by ji poslal do háje.

         O co šlo? O spontánní podnět. Když si o Vánocích babička v jednu chvíli posteskla, že nemá žádné pořádné fotky svých vnoučat, zrodila se myšlenka, že by mohli vytvořit nějakou společnou kolekci fotek, ba co víc, ideálně se v průběhu roku slézt a nafotit zbrusu nové hromadné fotky jich všech. Nejprve to nemělo žádné konkrétní obrysy. Pak ale bratranec Waldemar nabídl jejich chatu v Alpách, ti studující podotkli, že nejlepší čas by bylo léto… A najednou byl i termín, domlouvání a pozývání dalších známých…

         Evženova ochota investovat do tohoto podniku končila vybráním si dovolené ve stanoveném termínu (a to ještě ne na celých 14 dní, ale jen na týden!). Tedy končila by, kdyby se o tom nedozvěděla jeho spolubydlící a bývalá (pro všechny z rodiny stále stávající) snoubenka Eliška (zvaná Aša). Tu nápad nadchl, okamžitě se ozvala Áje a začala se angažovat. Tolik ke klidnému létu... 

 

         Auto bylo přichystané k odjezdu. Vše naložené. Čekalo se na Ašu, která ještě kontrolovala nahoře v bytě, že mají vše.

         Evžen seděl na sedadle spolujezdce ve svém vlastním superbu.

         Možná, že by nebyl tak rozmrzelý, kdyby se na něj z místa řidiče nekřenil jeho přítel Vítek. Vážně, on ho opravdu s sebou nechtěl brát! Vždyť právě kvůli němu se plánoval vracet dřív, aby si udělali nějakou společnou dovolenou, ideálně u vody, jen oni dva…

         „Aša říkala, že tvoji příbuzní jsou v pohodě,“ připomínal Vítek. „A já je rád poznám,“ uchechtl se.

         „O tom nepochybuji,“ zabručel Evžen otráveně. Vítek totiž byl na rozdíl od něho společenský. Jen by možná bylo fajn, kdyby jim předtím o něm měl čas říct, že?

         „Hele, lepší řešení nemáme,“ připomínal mu Vítek, „Ty sis zlomil ruku, řídit nemůžeš, Aša nemá řidičák a já mám čas… A co jsem pochopil, je ta chata opravdu velká, takže s místem není problém.“

         „Vždyť jo, žádný problém není,“ sykl Evžen podrážděně. Otráveně shlédl ke své ruce v sádře. To byla taková čára přes rozpočet! Navíc levá. Kdyby aspoň nebyl levák!

         Vít si ho pozorně prohlédl. „V něčem asi problém je, když máš tak úžasnou náladu,“ podotkl.

         Evžen si zhluboka povzdechl. Možná by mu to měl konečně přiznat… „Nikdo z nich neví, že jsem bi, ani že jsme se s Ašou rozešli, natož že chodím s tebou,“ sdělil mu s pohledem upřeným z okna. Měl výhled na to, jak třetí členka jejich výpravy právě opouští vchodové dveře. Nešla ale přímo k autu, protože ji pozdravila sousedka a zahájila konverzaci.

         Vít se zatvářil překvapeně. „Jsme spolu už víc jak rok,“ připomněl.

         „Já vím…, prostě nebyla vhodná příležitost,“ odtušil. Pořád se na něj nepodíval.

         „Je ti skoro třicet a bojíš se mě přiznat?“ nechápal Vít.

         „Je mi 27!“ ohradil se. „A, no…“ Vlastně to tak bylo?

         „Můžeš se na mě podívat?“ ptal se ho Vítek vážně. Evžen to ne zcela ochotně udělal. Střetli se pohledy. Vít si ho zkoumavě prohlížel.

         „Pokud jsem to správně pochopil, tvůj bratranec Herbert chodí s klukem jménem Alan, kterého už přijali do rodiny i tvoji prarodiče. Je to tak?“

         Evžen váhavě přikývl.

         „Tvoje sestřenice Rozálie chodí s holkou jménem Martina, kterou dokonce my cestou vyzvedáváme v Budějovicích,“ připomněl další fakt. „Mám pravdu?“

         „Máš…,“ souhlasil Evžen.

         „Evidentně nikdo s ničím nemá problém,“ mínil Vítek, „Z čeho máš obavy?“

         Evžen se rozpačitě ušklíbl, „Víš…, jejich rodiče na rozdíl od těch mých jsou trochu pokrokovější…“

         „A ty máš pocit, že se svým rodičům v 27 musíš zpovídat?“ nadzvedl Vít kriticky obočí.

         „To ne, jen…“

         „Nebo že bych nebyl dost dobrý?“ tázal se Vítek, „Stydíš se za mě?“

         „Nebuď idiot,“ odsekl mu Evžen. „Samozřejmě, že ne…“

         Kdyby Vítkovi necukalo v koutku a jiskry v oku nedávaly znát pobavení, asi by se naštval. Musí vést Vít takové blbé řeči?

         „Já bych řekl, že je to skvělá příležitost, jak jim o mně říct,“ mínil Vítek vesele. „Tak se přestaň tvářit tak kysele.“

         Evžen převrátil očima. Opět se raději zadíval na cestu ven. „Budou se dělat fotky a já mám zlomenou hnátu,“ postěžoval si, „Poprvé v životě se mi stalo něco takového…“

         „To je určitě karma,“ rýpl si Vítek, „Zlato, kdo ti za to může, že seš takové nemehlo,“ zasmál se.

         Evžen otráveně hleděl z okna. Měl čím dál tím větší chuť vystoupit.

 

         Otevřely dveře a do auta vlezla Aša.

         „To by bylo,“ prohlásila energicky. „Vyrazíme?“ vyzvala je optimisticky, „Evžene, co kdybys byl trochu komunikativní a zavolal Eleně? Myslím, že by taky měli vyrážet až někdy kolem poledne. Mohli bychom se potkat cestou…“

         „Když to musí být…,“ odvětil jí.

 

         Bylo pár minut po druhé hodině. Nacházeli se v budějovickém IGY Centru. Domluvili se na srazu před restaurací LI-WU. Dorazili jako první. Evžen už se smířil se svým údělem. Vítek zářil dobrou náladou a Aša se culila. Přes messenger udržovala spojení s Martinou, která tu údajně měla být co nevidět. Naživo se ještě neměli tu čest poznat. To ale ničemu nevadilo.

         „Ahoj,“ přimluvila se k nim mladá slečna. Obdařila je úsměvem. „Vy jste od Lily?“

         Rozálii v rodině říkali Lila.

         „Já jsem Tina,“ představila se jim. Byla to slečna drobnější postavy, oblečená v bílém tílku a džínových kraťasech. Kolem boků měla převázanou černo-červenou kostkovanou košili. Zazubila se na ně. Rozšiřovala kolem sebe nezaměnitelnou auru. Na nose jí seděly tlusté červené obroučky bez skel. Měla piercing v nose, na levém uchu náušnici ve tvaru motýla, na krku přívěšek zdvojeného ženského symbolu. Blonďaté vlasy jí v mikádu spadaly k ramenům, na pravé straně s obarveným růžovým pruhem.

         Nesla si krosnu a brašnu přes rameno, tu měla ověšenou plackami.

         „Aša,“ představila se Eliška s úsměvem od ucha k uchu. „Ráda tě poznávám.“

         Martina se zasmála. „Já tebe taky,“ ujistila ji. Na uvítanou se objaly.

         „Jsem ráda za odvoz,“ doplnila své prohlášení. „Na motorku by mě nedostali. To ať se Lila nezlobí, ale jsem sobec a svoje orgány ještě darovat nechci.“

         Eliška se zasmála. Tina se podívala na oba kluky.

         „Já jsem Víťa,“ představil se jí starší z nich. Potřásli si rukou.

         „Evžen,“ přidal se k seznamovacímu rituálu i poslední člen trojice.

         „O tobě jsem toho hodně slyšela,“ zakřenila se blondýnka.

         „Myslím, že mě to netěší,“ mínil Evžen.

         „Myslím, že mě to zajímá,“ ozval se Vítek.

         „Já bych se šla najíst,“ pobízela je Aša.

         Usoudila, že nemá význam čekat, než dorazí i dvojčata s Alanem, však ti se k nim mohou připojit i u stolku.