Úlomek ze slunce

Kapitola třetí

| pátek 10. července 2020

 

          Blížila se půl třetí, když Elena našla volné místo na parkovišti obchodního centra. Hery byl mimo, usnul ještě předtím, než vyjeli z Prahy. Nevypadalo to, že by ho vypnutí motoru mělo přivést do stavu bdělosti.

          „Vzbuď ho ty,“ vyzvala Lenka Alana. „Ať je protivný i na někoho jiného než na mě.“

          Alan se zasmál. „Opravdu ho chceme budit?“

          „Neodmlouvej,“ uťala ho.

          Alan vystoupil, aby mohl otevřít Heryho dveře. Jemně zatřásl s jeho ramenem.

          „Vstávej,“ vemlouval se mu, „Bude oběd…“

          Hery se neochotně zavrtěl a odvrátil hlavu.

          „Hery,“ pokračoval Alan v buzení, „No tak, otevři oči…“

          „Dej mi pokoj,“ zabrblal druhý kluk nevrle. „Nechte mě tady…“

          „Ježíši, brácha, neser a vstávej,“ vložila se do toho Lenka rázně. „Nikdo na tvoje kecy nemá nervy.“

          „Hmm,“ zamrmlal. Přesto otevřel oči. „Kde jsme?“ ptal se jich.

          „V Budějovicích,“ informovala ho Lenka. „Máme tu sraz s Evženem.“

          „Aha,“ Hery se opravdu necítil nijak povzneseně.

 

          Jejich trojice prošla obchoďákem do příslušného patra na domluvené místo. Elena se rozhlédla. Najít dotyčnou skupinu nebylo nijak komplikované. Zabrali jeden velký stůl. Tak akorát pro to si k nim přisednout.

          Hery zazíval. Nepřítomně koukal před sebe.

          „Běž si sednout,“ vyzval ho Alan s úsměvem, „Já ti něco přinesu,“ nabídl se mu.

          „Hm?“ věnoval mu tupý pohled.

          „Takhle si stejně nepoužitelný,“ uchechtl se Alan.

          „Prostě zmizni,“ tlumočila Lenka Alanova slova rázně.

          „Tak… asi… díky,“ Hery jim to odkývnul a plouživě se vydal ke skupině u stolu.

 

          Poznával z ní pouze dva lidi. Bratranec Evžen seděl na židli a měl svůj obvyklý mírně kyselý výraz. Evžen byl vysoký, vytáhlý kluk, spíše hodně hubený typ ve stylu „kost a kůže“, který nepřibere, ať sežere cokoli. Zvolil světle šedé společenské kalhoty a bílou košili, zjevně šitou na míru, protože na jeho typ těla nebylo možné, aby sehnal tak dobře padnoucí košili v konfekci. Měl krátké světlé, nazrzle blonďaté vlasy, pihy a zelenohnědé oči. Nosil brýle na čtení, ty aktuálně na nose neměl. Zato sádra na jeho ruce nemohla Herymu uniknout ani v jeho polospánku.

          Aša, kterou Hery stále považoval za Evženovu snoubenku, byla veselá tmavooká slečna v zeleném tričku a bílých tříčtvrťácích. Její hustá hříva hnědých vlnitých vlasů jí spadala až pod zadek.

          Mladou blondýnku sedící vedle ní identifikoval jako Lilinu přítelkyni Martinu. O té věděl jenom z doslechu.

          Muže vedle Evžena neznal vůbec. Z prvního dojmu si ho zařadil jako pohodáře. Měl maskáče, černé triko. Dlouhé hnědé vlasy, vousy a šedé oči.

          „Zdravím vespolek,“ pronesl. „Jsem Hery,“ představil se neznámým. „Ti dva kupují jídlo,“ obeznámil je, zatímco zabral jednu židli.

          Opětovali mu pozdrav. Vít se k němu natáhl, aby si potřásli rukou.

          „Cos dělal?“ zeptal se Hery bez dalšího otálení Evžena.

          Ten si povzdechl. „Neptej se,“ poradil mu a raději se věnoval svému masu s rýží. Vypadalo to, že s hůlkami umí zacházet obratně i pravou rukou.

          Aša vyprskla smíchy.

          Vítek se zašklebil. „Já ti to povím,“ řekl spiklenecky. „Začalo to prasklou žárovkou,“ uchechtl se, „Přiznávám, že mě to stále udivuje, nicméně tento statečný mladý muž se ji rozhodl vyměnit…, bohužel na kolečkové židli, která mu neplánovaně podjela… Ten dramatický pád si nejspíš dokážeš domyslet,“ podělil se o příhodu.

          Hery se zasmál, pohlédl na bratrance s otázkou, jako by čekal, že to popře. Rozpaky v jeho obličeji však nezpochybnitelně dokládaly, že ten druhý nekecá.

          „A já myslel, že ty seš tady ten chytrý,“ zakřenil se Hery.

          „Kdybych věděla, že je to nad jeho síly, pochopitelně bych to udělala sama,“ vložila se do rozhovoru Aša.

          „Nemůžeme se bavit o něčem jiném?“ bránil se Evžen. „Určitě je milion lepších témat…“

 

          „Jak ses k nim vůbec přifařil?“ nadhodila Tina, otázku adresovala Vítkovi.

          „Jak by?“ reagoval, „Evžen je můj přít-“

          „Kámoš,“ skočil mu ten do řeči. O to zkoumavější pohled na něj Tina a už i Hery upřeli. Aša se jen škodolibě usmívala. Vítkovi se zalesklo v očích. Evžen zčervenal.

          „Kde jste se poznali?“ zajímala se Tina.

          „Na tinderu,“ uchechtl se Vítek. „Dal mi super like.“

          „To bylo omylem…,“ vydechl Evžen, který se ošil rozpaky. „Zrovna jsem to stáhnul a pořádně jsem s tím neuměl.“

          „Každopádně tam měl takovou slušňáckou fotku v brejličkách a na rozdíl od jiných neměl v profilu délku svýho péra v metrech, takže jsem si říkal, že by to nemusel být úplný kretén, a tak jsem mu napsal…“

          Hery přelétl pohledem z jednoho na druhého. Seznámili se na tinderu? Proč měl najednou dojem, že mu něco důležitého ušlo?

          „By mě zajímalo, v jakých jednotkách jsi měl uvedenou tu délku penisu, když ne v metrech,“ nadhodila Aša přemýšlivě.

          „Možná ve světelných rocích,“ navrhla Tina s uchechtnutím.

          „Vážně chcete řešit délky penisů?“ tázal se Evžen, který rozpaky skrýval za rozladěný tón.

          Vítek se smál.

 

          „Vidím, že přicházíme v dobrou chvíli,“ ozval se hlas Eleny. „Zdravím vespolek,“ pozdravila je stejným způsobem jako před nějakou chvílí její dvojče.

          „Ahoj,“ usmál se Alan stojící vedle ní.

          „Já jsem Lenka, tohle je Al,“ představila je Elena.

          „Tina,“, „Vítek,“ dostalo se jí odpovědí.

          Alan postavil tác s jídlem před Heryho a usadil se vedle něho.

          „Vzal jsem ti kung pao s rýží,“ sdělil mu. Koneckonců Hery si v asijských restauracích pokaždé vybíral to samé. Alan protentokrát zvolil polévku.

          „Děkuju,“ usmál se na něj Hery. „Jsi nejlepší.“

          „Jsem rád, že to uznáváš,“ odvětil Al, který se pustil do jídla.

 

          „Co se ti stalo s rukou?“ vyzvídala Elena se zkoumavým pohledem věnovaným Evženovi.  

          „Vyjel jsem si na bruslích,“ prohlásil Evžen stoicky.

          Aša se zasmála a Vítek uculil.

          „Ty vlastníš něco jako brusle?“ ptala se Lenka pochybovačně.

          „Jsem ti říkala, že tohle ti nikdo nesežere,“ podotkla Aša pobaveně. Nikdo další to ovšem nekomentoval a žádný z přítomných nepůsobil, že by chtěl tuto historku opakovat.

 

          Bylo po šesté hodině, když obě auta dorazila k bráně vily, ve které bydlela teta Iva s manželem a svými syny Waldemarem a Medardem. Bratranec Waldemar i s Laurou, svojí sestřenicí z otcovy strany, už je očekávali.