„Jak to? Co jsem to udělala?“ Cítím, jak se mi teplo rozlévá po hrudníku… „Proč?“ Z rány na hrudi proudí krev a zabarvuje sněhobílé šaty, ne to nejsou obyčejné šaty, je to nemocniční halena, která jakoby se mi vysmívala. „Jak je to možné? To měl být on!“. Pomalu, ale jistě se mi klíží víčka, tak to je opravdu konec? Najednou se mi vybavuje jeho tvář… už ho nikdy neuvidím, ten jeho překrásný úsměv, jeho průzračné oči, už neucítím jeho ruce na mé tváři… počkat! To nikdy nebyla má tvář!!!

„Cerys!“ volá máma z kuchyně a já vím, že jsem zase zaspala. Okamžitě vystřelím z postele a běžím do koupelny, kde v plné rychlosti vrazím do svého brášky. „Jsi blbá?“ zvolá na mě a já na něj jen vypláznu jazyk. Na to, že je o dva roky mladší, je pořádně drzý. I když už mě o celé dvě hlavy přerostl, pro mě navždy zůstane Prckem, tedy tak mu alespoň říkám, jeho pravé jméno je ovšem Brin.

No nic, co nejrychleji vykonám ranní hygienu, v kuchyni popadnu toust a peláším do školy. Naštěstí to mám z domu asi 15 minut rychlé chůze, takže není problém, přijdu akorát na čas. Jen co se za mnou zavřou dveře třídy, vchází náš učitel matematiky. V mých sedmnácti letech, je celkem jasné, že myslím na druhé pohlaví více než je zdrávo. Na to, jak jsem uzavřená a řekla bych, že i dost nespolečenská, protože radši strávím čas s dobrou knížkou než bych si šla sednout s ostatními do parku s krabičákem a podobnými nesmysli, se možná až příliš snadno zamiluji. A náš pan profesor je toho naprostým důkazem. Kdo by mu taky odolal. Vysoká atletická postava, dlouhé bílé vlasy a pronikavě černé oči v kombinaci s vysokým IQ. Tomu nelze odolat! Ale abyste si nemysleli, tak bláhová nejsem. Jelikož vím, že je náš pan profesor pro mě naprosto nedosažitelný, tak jsem se chytře zamilovala do mého spolužáka. Chytře? No, jak se to vezme. Ian totiž vůbec nemá tušení, že existuji. Jediný s kým jsem ho kdy viděla mluvit je jeho spolusedící a zřejmě zároveň i nejlepší kamarád Kai. Jak já ho nenávidím.

Ian je mužný. Jestli jde tento popis použít u osmnáctiletého kluka. Ale opravdu. Má mužnou postavu, není ani příliš vysoký ani vychrtlý, prostě svaly, které ovšem nejsou přehnané. Naprosto dokonalá postava. Uhlově černé vlasy a průzračně šedé oči, které když se na Vás podívají, působí, jakoby se koupali v měsíčním svitu. Kai je naproti tomu menší, štíhlé postavy s laním pohledem a hnědými vlasy. Vypadá jako velmi plachá osoba. Hodně lidí říká, že jsme si podobní. Mám totiž také hnědé vlasy dost podobného odstínu a velké hnědé oči, i když o mě se říká, že se dívám jako štěně. No ale zvíře, jako zvíře. Možná to bude tím, že Kai opravdu působí dost žensky.

Každopádně jako vždy si mě Ian vůbec nevšímá. To jsem opravdu tak nezajímavá? Ani jeden pohled za celý den, i když mi k němu spadla tužka ani mi ji nepodal. Nic, a to sedí přímo přede mnou, tak by člověk řekl, že zákonitě alespoň jednou se mnou během dne musí promluvit, ale ono ne.

No další školní den za mnou a má neopětovaná láska je pořád na stejné úrovni. Měla bych jít domů. Jak je možné, že i některé dost ošklivé holky mají svou lásku a ta má se mi vždy obloukem vyhne? Jsem opravdu, tak jiná?

„Pozor“! Slyším, jak na mě někdo křičí, cítím něčí ruce okolo mého pasu, jak mě táhnou pryč a vidím dvě světla přímo proti mně… a pak… nic.

Ach… moje hlava… hrozně to bolí. Co se to stalo? Kde to jsem? Šla jsem po té silnici a zřejmě proti mně jelo auto, když mě někdo chytil. Žiju, tak mě musel zachránit, že? No, takže logicky jsem v nemocnici. Až na hlavu mě nic nebolí, takže můžu být ráda.

„Jsi vzhůru! Tolik jsem se o tebe bál!“ rozrazily se dveře do nemocničního pokoje a já nevěřím svým očím, vždyť to je Ian. Že by se mu rožlo, když jsem málem umřela? Heh, jak v telenovele.

Wow! Jeho ruce mě objímají! Jeho rty mě líbají! A šeptá mé jméno! Počkat! „Kai“ To rozhodně není mé jméno! Co se to děje? Rozhlédnu se po pokoji. Zrcadlo výborně. Vylezu z postele, jde to sice dost těžce, ale i tak se mi podaří dokulhat k zrcadlu. A opravdu. Já jsem Kai? Moje ruce šly okamžitě dolů a pod nemocniční halenou opravdu něco zřetelně cítily. „A do**dele!“