Uvězněná - Kapitola 6
„Jak to? Co jsem to udělala?“ Cítím, jak se mi teplo rozlévá po hrudníku… „Proč?“ Z rány na hrudi proudí krev a zabarvuje sněhobílé šaty, ne to nejsou obyčejné šaty, je to nemocniční halena, která jakoby se mi vysmívala. „Jak je to možné? To měl být on!“. Pomalu, ale jistě se mi klíží víčka, tak to je opravdu konec? Najednou se mi vybavuje jeho tvář… už ho nikdy neuvidím, ten jeho překrásný úsměv, jeho průzračné oči, už neucítím jeho ruce na mé tváři… počkat! To nikdy nebyla má tvář!!!
Přes přivřená víčka očí stále vidím paprsky měsíce, které si našly cestu skrz žaluzie nemocničního okna a vytvářejí na mé pokožce stíny plné smutku a jakoby po mě sám měsíc vztahoval ruce a uklidňoval mě, že i přesto, co jsem provedla je jeho vřelá náruč připravena mě obejmout a vzít k němu. Ale i přes jeho uklidňující svit mé útroby kromě bolesti svírá i strach, že jsem jen ublížila těm, které jsem milovala a že můj život místo aby byl přínosem byl tou nejtěžší železnou koulí na nohách mých nejbližších. „Jaký byl vlastně smysl mého života?“ Tato otázka je nesnesitelná a přesto je pro mě odpověď na ni asi to nejdůležitější, co nyní potřebuji vědět. Poté existují ještě další, které trápí mou pomalu mrznoucí mysl.
„Ian…?“
„To nic, to bude v pořádku.“ Šeptá Kai a pomalu mě bere do náruče. „Je mi to moc líto.“ Podaří se mi říci i přes mé mlhavé vědomí. Zničila jsem mu jeho život! Tolik mi pomohl, v poslední době byl jediný, kdo při mně stál, kdo mě bral takovou, jaká jsem! A jak se mu má zmatená mysl odvděčila? Přišla ho zabít… „Pššt, neplakej…“ Řekne a prstem mi setře slzy z tváře. Já opravdu pláču? „Chápu to, vím, že si to už nevydržela, vždycky budeš s námi, nikdy na tebe nezapomenu. To ti slibuji. Díky tobě, tvým zážitkům, tvému vyprávění a tvým názorům ho opět miluji a má láska je tentokrát čistá a silná. Vždy na něj budu dávat pozor a udělám ho šťastným a slibuji, že mu to vysvětlí - náš příběh.“
V mé mysli víří jediné a pro mě nejdůležitější poznání… Něco tady po mně přeci jen zůstane… Jak řekl Kai… „Náš příběh“. Jemně se usměji a uvědomím si pravdu. Někde v koutku mé pomatené mysli jsem tušila, možná i doufala, že to takto dopadne. Jsem ráda, že jsem jim mohla pomoci a oni se stali součástí mého krátkého, v posledních dnech, velice zajímavého života. Našla jsem pravé přátelství a prožila krásné chvíle s mou osudovou láskou. A to nejpodstatnější. Bylo mi umožněno vrátit mé lásce jeho štěstí…
Uvolněně a s naprostým odevzdáním zavřu oči a cítím jak pomalu, ale jistě končí můj život… poslední věc, kterou uslyším, než navždy odejdu je zoufalý výkřik mého jména, tím nejkrásnějším hlasem „CERYS!!!!“ a má poslední myšlenka patří jedinému člověku, který doopravdy poznal mé pravé já a dokázal ho pochopit se všemi jeho dobrými i špatnými stranami… z posledního zbytku sil mé rty jemně zašeptají jeho jméno „Kai“. Po tváři se mi rozlije poslední vděčný úsměv, když cítím jeho objetí. „Díky“.
O pět let později
Se zívnutím vstanu z postele a zamířím si to k zrcadlu pokoje, kde se dívám na svůj obličej a usměji se nad vyprávěním jedné, pro mě velmi důležité osoby, o jejím prvním setkání s mým tělem v nemocnici. Vlastně si na to vzpomenu vždy, když se podívám do zrcadla.
Na posteli leží druhá postava, která stále tvrdě spí a slunce procházející skrz žaluzie mu prozařuje jeho krásné vlasy a mě srdce plesá nad tím, že jsme stále spolu, a že ho miluji více, než jsem si kdy představoval.
Sednu si k němu na postel a polaskám ho rukou v těch prosvícených vlasech. Přemýšlím, jak těch pět let uteklo. Po tom incidentu jsem mu vše řekl. Dopodrobna. Od toho okamžiku, když jsem začal náš vztah brát jako zlatou klec, přes polibek matikáře a jeho znásilnění až po výměnu těla a smrt v nemocnici. Vše. I když doteď mám pocit, že mi tak trochu nevěří. A jestli ano, tak si myslím, že vůbec nejde pochopit hloubku citu, kterou chovám vůči dívce, která naprosto změnila celý můj život. Mé smýšlení, mé city. Nejde vyjádřit, jak moc jsem se změnil, ani jak moc jsem si ji zamiloval.
Mezitím, co tak přemýšlím, se vedle mě něžně ozve „dobré ráno, lásko“. A já cítím, že jsem ten nejšťastnější kluk pod sluncem. Už dva roky spolu žijeme a jde to kupodivu dobře. Dokonce jsem se naučil říct, když mi něco vadí a i přes pár hádek se milujeme čím dál tím více.
„Už je devět hodin, musíme si pospíšit“ řekl Ian a vyběhl z postele. S tichým smíchem ho následuju a za chvíli jdeme ruku v ruce po ulici, již s plnými břichy a slušně oblečení. Stavíme se v květinách, kde na nás již čeká Brin a koupíme bílé lilie. Staly jsme se s Brinem velice dobrými přáteli a dokonce i on zná celý náš příběh. Musím uznat, že to vzal mnohem lépe než Ian. A to hlavně po pár osobních informacích, které o něm vím od Cerys.
V družném rozhovoru se pomalu, ale jistě blížíme ke starému hřbitovu na kraji města. Konkrétně k jednomu z nejnádhernějších náhrobních kamenů, který tvoří základ těla anděla natahujícího své ruce k nebi.
„Cerys“ unikne mi mezi rty a rozhovor pomalu utichá. Nejdříve jsme každý se svými myšlenkami, když náhle se začne Brin nekontrolovatelně chechtat. „Tak ségra, naši se málem zbláznili, když jsem jim včera přiznal, že jsem gay, doufám, že ty to bereš dobře po tvých zkušenostech“ řekne a přitom na nás dva spiklenecky mrkne. Nejdříve se na něj šokovaně podívám, ale pak se přidáme k jeho smíchu a já z nějakého důvodu slyším i ten její zvonivý hlas, který jsem slýchával, tak často ve své, tedy její hlavě.
Autoři
englsi
Uživatel o sobě nezveřejnil žádné informace.