Mé šokem strnulé tělo se pomalu hroutí k zemi. V mysli mi víří miliony otázek a já ani na jednu neznám odpověď. 

„Co budu dělat?“ šeptají tichounce Kaiovi, vlastně nyní mé rty… 

Nikdy jsem si nevšimla, jak krásný má vlastně hlas. Zní jemně jako vánek a přitom chraplavý náznak je jakousi stopou naznačující vášeň skrývající se v tomto těle.

„Jsi v pořádku? Co se děje?“ Ian se pomalu sesune za má záda a obkrouží své ruce kolem mého pasu. 

„Tohle mi už nedělej. Tolik jsem se bál“. Šeptá mi potichounku do ucha a mě díky tomu po celém těle zamrazí vzrušením. 

„Pamatuješ si, co se stalo?“ ta otázka mě donutila se zamyslet. 

Ano, vím, že jsem šla po silnici a vím, že se mě pokusil někdo strhnout z cesty a díky tomu, že jsem v Kaiově těle není zrovna těžké si vydedukovat, kdo to byl. Ale jak to bylo z jeho pohledu? 

„Ta dívka…“ zašeptám a doufám, že se toho Ian chytí a opravdu. 

„Když jsem tě viděl vrhnout se na tu cestu, jako by se mé srdce zastavilo, Kai… Ta dívka, aniž by si to uvědomila, ochránila tebe místo, abys ty zachránil ji“. 

„Jak?“ mé ohromení nezná mezí. 

„Zřejmě to byl reflex… když ses ode mě rozběhl na silnici, vykřikl na ni a popadl ji, přetočila se přímo proti autu a tebe strhla za sebe… auto srazilo první ji“. 

„Žije?“ málem se mi zastavilo srdce při pomyšlení, že mé tělo už není na tomto světě a s ním zřejmě i Kaiovo vědomí. 

„Ano, žije. Je to naše spolužačka Cerys. Pokud vím je zde také hospitalizována“. 

Je toho na mě moc. Potřebuji klid. Potřebuji přemýšlet, i když je pravda, že Ianova blízkost není vůbec špatná. 

„Iane… necháš mě pro dnešek o samotě, prosím? Jsem opravdu unavená, teda unavený.“ 

Ian mě chytí za bradu a natočí si můj obličej k tomu svému. I když jsem věděla, že má krásné oči, nemohla má fantazie skutečnost vůbec překonat. Mohla bych se do nich dívat věky. 

„Dobrá… ale počkám, dokud neusneš.“ 

S tím se svými rty jemně otřel o ty mé, omotal kolem mě ruce a zvedl mě do své náruče. Opatrně, jako něco velmi cenného mě položil do postele a přikryl mě až po bradu. Svou rukou se mi probíral ve vlasech a mě se po těle šířil pocit bezpečí a klidu. Určitě by mě to ke spánku ukolébalo, tedy alespoň v normální situaci, ale tohle normální situace není a já potřebuji vidět své tělo, proto jsem předstírala spánek, jak nejlépe jsem mohla. Za chvíli jsem cítila jeho hebké rty na mém čele a slyšela zašeptat ujištění, že zítra zase přijde. Pak už jsem slyšela jen kroky a slabé bouchnutí dveří.

Chtěla jsem vyrazit hned, jakmile odejde, ale zarazil mě můj mozek. Možná kdyby někdo zrovna vedle mě seděl, slyšel by ty kolečka, jak šrotují na plné obrátky. „Ian je gay“. Kdybych neležela, asi by to se mnou seklo. Docela dlouho mi trvalo si to uvědomit, že? No alespoň to už vysvětluje důvod, proč si mě nikdy nevšímal. Tak nějak mi to poznání vykouzlilo úsměv na rtech. Vzpomínám na ty dlouhé hodiny strávené u yaoi mangy a přemýšlení o tom, jaké to asi je být chlapcem. Teď se mi to splnilo… no tak nějak ironicky se zasměji a korunu tomu nasadí i zřejmý tlak v podbřišku. 

„Ne, prosím to ne!“ ale jo jednou na ten záchod hold budu muset, ale fakt se mi tam nechce. Krucinál, vzchop se, však už jsi nahých chlapů viděla, tak tě jeden jednooký had, nyní tvůj, prostě nemůže vykolejit. Haha… není to tak snadné jak to vypadá, o tom jsem se hned mohla přesvědčit.

Dojít na záchod problém nebyl, naštěstí mám pokoj se sociálkou, jak jsem hned mohla zjistit. Problém nastal v momentu, jak jsem si automaticky sedla na záchodovou mísu. Moje potřeba už byla celkem akutní, ale hned mi došlo, že takhle je to dost nesmyslné, tak jo, hm kolikrát jsem viděla nějakého chlapa u plotu. Takže vztyk! Odhrnula jsem nemocniční košili, a světe div se, na tak malého a jemného chlapce je Kai dost vyvinutý. Co mě to napadá, však jsem tu přišla močit krucinál! Tak uchopit a zřejmě zamířit, že? Nebo se nemíří? No ták, proč to nejde… No zkusím zatlačit a teda to je vodopád! No, ale ovládnout to dá fušku, většinou se strefím, ale no pár kapek je přeci jen vedle. Učený z nebe nespadl ne? Někde jsem odkoukala, že se to má trochu otřepat, tak hotovo. Teď bych mohla vytřít, ten zbytek že?

Jen co jsem se unavená vrátila do postele a pokoušela se vymyslet, jak se najdu, vešla do pokoje sestřička a s milým úsměvem ke mně přistoupila.

„Už je Vám lépe?“ zeptala se starostlivě a já měla tendenci ji úsměv okamžitě oplatit, tak srdečného člověka, jsem nikdy nepotkala. 

Zabloudila jsem pohledem na jmenovku, kde stálo jméno Brava. 

„Naštěstí jste nebyl nijak vážně zraněn, ztratil jste sice trochu více krve z pár otevřených ran, ale od toho jsme tady mi a díky transfuzím jste na tom velmi dobře. Za pár dní budete moct jít určitě domů“.

Její úsměv zářil. Hned jsem se cítila lépe, opravdu, i její slova mě potěšili, i když v hlavě vyvstaly další pochybnosti… kde domů? No teď nad tím přemýšlet je celkem zbytečné. Moje tělo je priorita. 

„Prosím Vás, slyšel jsem, že ta dívka, která byla sražena se mnou, je zde také. Mohla byste mi, prosím, říct, kde? Chtěl bych ji navštívit, je to má spolužačka.“ 

Podívala se na mě s hlubokým smutkem a ve mně zatrnulo. 

„Víš, chlapče, Cerys je v kómatu a mi nevíme, jak dlouho bude. I když operace dopadla dobře, její mozek byl zřejmě poškozen a ona se neprobouzí. Ovšem neztrácíme naději. Jestli ji chceš navštívit, můžu tě vzít k ní do pokoje, ale jsi ještě zesláblý, tak tě trošku povozím, co ty na to? Chvilku vydrž a já hned přijdu s křeslem.“ 

Skoro jsem ji nevnímala a to od okamžiku, co jsem se dozvěděla o kómatu. To není moc dobré. Nevím, co mám dělat, jsem strachy bez sebe. Proč? Vždyť žiju, i mé tělo i má duše. Ale z nějakého důvodu se bojím i o Kaie, hlavně potom, co mi chtěl zachránit život. Přeci jen to o něm vypovídá v dobrém…

Sestřička mě naložila do křesílka, mimochodem to křeslo toho muselo zažít už spoustu, divila jsem se, že vůbec ještě jede, a zavezla mě do pokoje s různými přístroji udržující tělo přede mnou na živu, zda se to tak dá říci, vůbec to nevypadalo, tak lehce jak sestřička říkala. Vypadalo to, jako by postava přede mnou život vyloženě odmítala. Sestřička mě zavezla až k posteli.

„Dám ti čtvrt hodinky.“ řekla a odešla. 

Kolikrát jsem se za svých sedmnáct let dívala do zrcadla, ale tu osobu přede mnou jsem skoro nepoznala. Mrtvolně bledý obličej, kolem kterého se kroutily mastné nyní obyčejně hnědé vlasy. Snad jen něžně sklopené řasy dopadající na tu bílou tvář svou délkou a tvarem vypovídaly spolu s jemně klenutým obočím a něžnými rysy ve tváři o někdejší kráse. Po tváři mi stékaly slzy, když jsem se dívala sama na sebe ležící na velké posteli, kde se to malé křehké tělo přímo ztrácelo. 

Žalem sevřené hrdlo nechtělo povolit. I kdybych tu osobu na posteli neznala, nemohlo by mi nepukat srdce smutkem nad mladým životem uvězněným v říši temnoty. Jemně jsem pohladila tu tvář a uchopila tu malou ručku do svých. Když jsem to tak pozorovala, uvědomila jsem si, že nyní mám přeci jen mužské ruce. Má původní ručka se ztrácela v té nynější a mé nynější rty smutně šeptaly slova věnovaná tomu tělu.

„Je mi to líto, měla jsem se o tebe lépe starat, co jsem teď, když nemám své tělo?“ vzlykala jsem v hysterickém pláči a zoufale tiskla tu ruku ve své. 

„Kdo jsi? Co jsi to se mnou provedla!“ řval někdo v mé hlavě.