Jedním prudkým pohybem odstrčím matikáře od sebe a prudce oddychuji po prožitém šoku. „Kai?“ Udiveně zašeptá matikář a podívá se na mě naprosto divokým pohledem. Najednou uslyším tiché zachechtání a tiše se linoucí slova s tím zlomyslným smíchem. „Neříkej mi, že sis to rozmyslel a najednou lituješ naší společně prožité noci. Od ní patříš jen mě, rozumíš?!“ Poslední slovo vyloženě zařve a mně se strachem postaví všechny chlupy na těle. Vůbec nechápu co se tady děje. Jsem naprosto zmatená. Když se tak dívám na jeho rty spjaté do tenké čárky a oči přivřené vztekem nechápu, jak se mi mohl kdy líbit. Osobnost, kterou ukazoval celé třídě je jen pouhý podvrh…

„Přijď dnes v osm ke mně!“ Řekne rozkazovačným hlasem a pak se jeho tvář roztáhne do zlomyslného úšklebku a výhružně dodá „nebo se to dozví“ a mě je naprosto jasné koho tím myslí…

Hned po škole nedbajíc na Ianovo volání se rozběhnu do nemocnice. Potřebuji přece znát pravdu. Proč to udělal? To se dá jen tak ze dne na den zapomenout na prožité chvíle a lásku, kterou spolu sdílí? Nemůžu pochopit, co se vlastně stalo. Jsem zmatená a v hlavě mi koluje spousty otázek.

Když doběhnu ke svému tělu, jen zprudka oddychuji po divokém běhu. Už se mi ani nechce s ním mluvit, mám strach z toho, co vlastně uslyším… ale pak jemně zvednu tu drobnou ručku a v hlavě se mi znovu ozve jeho hlas…

„Cerys? Jsi to ty?“ Zašeptá a já mám v krku knedlík. „Aha, tak už to zřejmě víš.“ Řekne a smutně si povzdechne. Tentokrát jsem to já, kdo bez otázek a přerušení poslouchá jeho příběh…

„Vždy jsem trávil veškerý můj čas s Ianem. Hrávali jsme si před naším domem na hřišti, chodili k sobě domů, prostě byli jsme naprosto nerozlučná dvojka. Nejlepší přátelé… Pak se to ale změnilo… Čím více času jsme spolu strávili, tím více jsme zjišťovali, že to není normální přátelství… Zamilovali jsme se… Neuměli jsme si představit, že bez sebe vydržíme byť jen hodinu… Jednou jsem to nevydržel a Iana políbil… Nikdy nezapomenu na jeho udivený výraz, který se následně změnil v naprosté štěstí.“ Uchechtl se a vykouzlil mi jemný úsměv na rtech, když jsem si tu situaci představila.

„Věděl jsem, že po mě touží, že mě miluje… ale také jsem ho znal natolik, že jsem věděl, že sám od sebe nic neudělá díky miliónům výmluv, které se mu ustavičně rodí v hlavě se strachem o mě… jako například, že by mě do vztahu nutil atd… Vůbec si neuvědomil, že ho také miluji.“ Něžně se rozesmál, ale zároveň ho pohltil smutek.

„Od toho okamžiku se náš vztah změnil. Byli jsme šťastní. Žili jeden pro druhého… ten čas bych nevyměnil za nic na světě…“ Zase zazněl ten smutný povzdech a mě pukalo srdce.

„Asi po roce se Ian začal měnit. Pořád byl starostlivý a miloval mě, ale najednou začal být hrozně žárlivý. Nemohl jsem se s nikým jiným bavit. Začal jsem si připadat jak ve zlaté kleci… Jako jeho majetek a ne milenec. Žárlivost se začala stupňovat, začaly přibývat nesmyslné hádky a já nechápal co se vlastně děje. Propadal jsem čím dál větší panice. Neměl jsem se komu svěřit. Díky tomu na mě šlo zřejmě vidět zoufalství, kterého si všiml náš učitel… Jednou mě zastavil na chodbě a něžně se mě zeptal, jestli mě něco netrápí, že se mu můžu svěřit naprosto se vším a on mě vyslechne… A tak plynuly dny, kdy na mě spočíval očima s tázavým pohledem a smutkem, až jsem to nevydržel a vše mu řekl v jeho kabinetu. Vyslechl mě a řekl, že mi pomůže. A já z nějakého důvodu jsem se neudržel a pod vlivem vděku jsem ho políbil. Když si to teď představím, mám akorát pocity odporu a v srdci tíhu zrady. Naivně jsem uvěřil jeho konejšivému hlasu a po škole šel s ním domů. Udělal mi kafé… A to je vše co si pamatuji!“ Zařve mi v hlavě jeho zoufalý hlas a já nevím, jak mám reagovat. To mi chce říct, že to nakonec nebyla jeho chyba? Takže si vyčítá jen ten polibek? Nic neříkám… jen čekám na pokračování…

„Vzbudil jsem se nahý v jeho posteli, naproti které stála televize… v té televizi hrál film… film, který jsem nechápal a který musel být lež… Dva muži se v něm milovali naprosto vášnivě bez jakýchkoliv zábran, z celého toho filmu čišel živočišný chtíč, který mě spaloval… až do okamžiku, kdy jsem poznal svou vlastní tvář v zápalu té vášně… Vůbec nic jsem si nepamatoval! Musel použít nějaké drogy… Hleděl jsem na to video se zděšením a strachem… Pak si ke mně s krutým výrazem přisedl… začal říkat něco o tom, že mě vždycky chtěl, že jsem od teď jen jeho a jestli nechci, aby se to Ian dozvěděl, budu mlčet a pravidelně za ním chodit… a tak jsem ze strachu s Ianova znechucení stal hračkou našeho pana profesora…“ Poslední větu řekl s naprostým znechucením.

Mou hlavu zaplnilo ticho… Prázdno… Jestli ho Ian doopravdy miluje, přece by byl schopný porozumět… nebo ne? V hlavě mi víří spousty myšlenek… Znovu se cítím zmateně, nevím prostě, jak reagovat… Pustím tu ruku a odejdu z místnosti i nemocnice…

Procházím se ani nevím kudy. Slyším zpěv ptáků a šumění stromu ve větru. Sednu si na prázdnou lavičku a přemýšlím o této situaci. Najednou vím, co bych měla dělat…

Rozběhnu se do domu Kaie, protože tuším, že Ian je právě tam. A opravdu… Sedí na prahu vchodu a dívá se na své ruce spojené v klíně. Je na něj v celku smutný pohled. Když mě spatří, okamžitě vstane a jde mi naproti a já nemůžu pochopit, proč si s ním Kai nepromluvil, nevysvětlil, vždyť jde poznat, že by pro něj Ian udělal naprosto vše…

„Tak tady jsi.“ Řekne a obejme mě. „Co se děje?“ Zašeptá smutně a já najednou nevím, kam s očima. Jako kdyby mě pochopil, už nic neřekne, chytne mě za ruku a pomalu se vydáme do místního parku. Je tam krásně a i přes všechna ta nedorozumění a neštěstí, která se k tomuto vztahu vztahují, jsem šťastná, protože s ním můžu trávit čas.

V parku si sedneme na lavičku u fontány a mlčíme. Ian vstane a zadumaně se na mě podívá. Najednou mu zajiskří oči a nezaváhá ani na vteřinu… nahne se do fontány a oblije mě sprškou vody. Vůbec si nevšímá, že ječím na všechny strany. Směje se a já snad nikdy neslyšela krásnější zvuk. Najednou všechny starosti odplují se zbytkem té vody, která po mě stéká, a já se vrhnu do bitvy. Dovádíme, smějeme se a užíváme si těchto bezprostředních chvil… jsem šťastná…

Vysmátí se svalíme do trávy a necháme sluneční paprsky, aby osušily všechny důkazy po krvelačné bitvě. Najednou se ke mně nakloní… Ach… Ten jeho pohled… Cítím, jak mě spaluje. Když se pomalu sklání k mé tváři, poprvé v životě ucítím, ty pomyslné motýli v břiše…

Jazykem mi přejede po krku, kde ulpěla kapka vody a mě přímo zamrazí. Vyděšeně se rozhlédnu kolem sebe, jestli se někdo nedívá a v tom mi Ian zašeptá svůdně do ucha „Neboj, nikdo tu není“. V tu chvíli být hrdinka nějakého anime, tak se úplně rozpustím.

Jeho ruce mi začnou rozepínat knoflíky vlhké košile. Nejdřív si panicky zakryji rukama hruď, ale pak si uvědomím, že vlastně nemám co zakrývat… Teď jsem přece muž… A místo paniky povolím a nechám se jeho dotyky rozmazlovat… Jeho ruce jsou všude a jeho rty ho následují…

„Nech toho!“ Ozve se mi v hlavě a já sebou prudce škubnu. „Co tady děláš Kai?“ Ptám se v duchu a nechápu. Však jsem musela držet ruku svého těla, proč ho slyším tak na dálku?

Ian se na mě nechápavě podívá, ale nic neříká, lehne si zpátky do trávy a zavře oči.

„Po každé tvé návštěvě něco přibylo.“ Řekl jen, ještě dost naštvaně. „Jak přibylo?“ Nechápu. „Jednoduše… nechtěl jsem ti to říkat, ale po první tvé návštěvě jsem dokázal slyšet tvé myšlenky… po další jsem začal cítit, vše co cítíš ty, proto jsem věděl o tvém setkání s matikářem!“

„Proč jsi mi nic neřekl?“ Ptám se udiveně. „Abych věděl, jestli ke mně budeš upřímná. Hmm vypadá to, že poslední návštěva nás sblížila natolik, že spolu můžeme komunikovat i na dálku…“