Víte, v životě se občas dostáváme do tzv. patových situací. Jsou to takové chvíle, kdy vám ani deset minut nestačí na vymyšlení dobrého řešení. A ještě si vezměte, že někdy ani těch deset minut nemáte. Třeba pokud po vás někdo chce občanku, a vy mu jí z jakýchkoliv důvodů nechcete ukázat, rozhodně nemůžete strávit tolik minut úvahou nad správnou volbou slov. Nejenomže by to bylo krajně podezřelé, ale komunikace v reálném světě není jako v messengeru, kde si v nejhorším kliknete na: zobrazit jako nepřečtené, a tím se pro vás odkládá nutnost rychlé odpovědi. Můžete si tak dopřát klidně celý den, než vymyslíte, co dotyčnému človíčkovi napovídáte.

Ale moje situace vyžadovala rychlé řešení, které bohužel nepřicházelo. Samozřejmě, že takhle honem honem jsem si neuvědomil hned několik věcí najednou. Jakože jemu třeba na té dohodě vůbec nemusí záležet, protože jediná osoba, pro koho by eventuálně byla výhodná, bych byl v konečném důsledku pouze já. On by díky smlouvě měl akorát víc papírování ale jinak žádné benefity. Také mě ihned nenapadlo prostě říct starou dobru věc – chci peníze na ruku. Protože to je prosím pěkně to nejjednodušší řešení a v jednoduchosti je, jak víme všichni, krása. Není třeba snad ani více dodávat. Už hodně krát jsem pro někoho „pracoval“ jen „per huba“, když nepočítám hlídání dítěte v prváku, ale vezmu v potaz i nějaké ty dvoudenní, třídenní či měsíční melouchy. Kolik jiných to tak má?

Každopádně, v ten moment mě žádná výmluva nenapadla. Mozkové závity se rozhodly vzít si dovolenou a andělíčkům chvíli trvalo, než nastartovali svá křídla.

Stál jsem jako solný sloup a pomalu ale jistě rudnul. Nejhorší je, že moje červenání muselo být vidět i přes tu místy poničenou omítku, kterou jsem měl na sobě. Jsem přirozeně blond. Má pokožka je světlá, skoro alabastrová. Spálím se ve stínu, i když jsem namazaný padesátkou. Pokud zčervenám nelze to zakrýt. To už byste si spíš schovali pod tričko Mercedes. Ano, až tak je to viditelné.

Věděl jsem jen jedno. Chce občanku – a největší vtip byl v tom, že pokud bych mu odvětil – hmm, smůla, tu já u sebe nemám, pak by jistě reagoval slovy – ale tak své údaje víte z hlavy ne? Ano, samozřejmě! A vymýšlet si imaginární René Ptáčkovou z Poděbrad (jen to jméno je správně, Pták se fakt nejmenuji) s rodným číslem XXXXXX/XXXX, to mi nepřišlo jako nejlepší řešení.

„Nechci dohodu,“ zavrtěl jsem tedy hlavou. Vau, a co dál? Už dopředu jsem očekával to kouzelné slůvko proč?

Zoufale jsem se rozhlédl kolem sebe, jako kdybych hledal bunkr, do kterého skočím. Bohužel, nabízela se mi jen jedna možnost a tou bylo velké okno kousek za gaučem. Nicméně vzdálené řádný kus cesty a mně skoky do dálky nikdy moc nešly.

„Neboj, tvé údaje nikde šířit nebudu,“ usmál se mírně.

No tak zrovna to jsem mu fakt nevěřil. Pokud někdy uvidí moji občanku, tak určitě poví všem svým známým, co za magora v dokonalém převleku za ženskou mu vtrhlo do bytu a hrálo si na hodinovou manželku.

„O to nejde,“ odvětil jsem upřímně.  V duchu jsem sám sebe nabádal k hlubšímu přemýšlení. Pokusy o dívčí chování vzaly dávno za své alespoň, že tu změnu hlasu jsem nemusel vůbec předstírat, ze samého šoku jsem mluvil skoro jako slavíček.

„Ne? Ty jsi studentka, že?“ podivil se.

„Jo, jsem.“

„Poslední ročník vysoké?“

„To souhlasí.“

Pán byl zjevně informovaný skoro víc, jak já.

„A když jsi tady, nejspíš nebudeš mít jinde stálou práci, takže o daně tu nejde,“ řekl zamyšleně.

A pak mě do hlavy praštil nápad, který u mě způsobil menší chvilku euforie. V záři dopadajících slunečních paprsků jsem postřehl ANO! TO JE ONO, jak se to skví neonovým písmem někde v úrovni mých očí… a poté se můj geniální nápad proměnil na kravinu číslo jedna a hřeb dne.

Samozřejmě, že jsem mu nemohl nahlásit údaje Renaty. Jakože nápad s tím, že René je vlastně mé druhé jméno, protože jsem přece pokřtěná a mí rodiče věrní katolíci – ehm ne, opravdu blbost.

A tak jsem poraženecky svěsil ramena a rozevřel svou přenosnou kabelku, na jejíž přítomnost ve svých rukách jsem úplně zapomněl. Dokonce jsem si ani nepamatoval, že bych jí byl zvedal z toho botníku, ale asi šlo o automatickou věc.

Jenomže mě uvnitř čekalo takové překvapivé zjištění.

Peněženka nikde.

„Nemám peněženku,“ řekl jsem tiše.

„Nemám peněženku,“ zopakoval jsem hlasitěji. A protože slovní spojení: nemám peněženku, už zaznělo, přidal jsem před něj do třetice všeho dobrého „já“.

A během mé další euforie mi došla ta krásná jednoduchá věc. To uvědomění, že u sebe nemám peněženku se všemi doklady, nastartovalo až pozoruhodný ohňostroj uvnitř mé hlavy. Jako kdyby mi někdo před nosem odpálil rachejtli s nápisem: Tak seš debil?

Pak se dostavil švitořivý hlásek, a sdělil mi, k čemuže mi byly všechny mé předchozí brigády, které jsem shodou okolností uzavřel jen orálně (myšleno slovy, ne kuřbou).

„Chci peníze na ruku,“ vyhrkl jsem a snažil se ignorovat ten nechápavý výraz v jeho očích. Jakože komedie hadr. To bylo průhledný jako igelitový pytlík.

Ukázalo se, že jsem měl víc štěstí jak rozumu.

Protože některé řešení jsou opravdu konstruované zejména v jednoduchosti. Klasické a ověřené fyzikální zákony jdou stranou a otěže přebírá část doposud neprobádané a mnohými vyvracované kvantové fyziky zabývající se např. cestování časem, paralelními vesmíry či životy a podobnými lahůdkami.

„Fajn, takže per huba. Dobře, přemlouvat tě nebudu,“ pokrčil rameny.

Ze srdce se mi svalil obrovský šutr a mé rozklepané ruce úlevou povolily sevření, díky čemuž se ta zrůdná modrá kabela dostala ze zajetí a spadla na zem. Logicky tou namazanou stranou, rozuměj – otevřenou.

A tak se z ní samozřejmě vysypala tuna nesmyslů, kterou mi tam prozíravá Radka nacpala, snad právě pro tyhle nečekané momenty, kdy se vám vysype obsah kabelky u někoho v obýváku. Protože je přece nad slunce jasné, že žádná správná ženská nemůže mít v malé kabelce „jen“ telefon a klíče. Ne, tak to mezi něžným pohlavím nefunguje. Do dneška si pamatuji, jak Renča z kabelky na úřadě vytáhla sešívačku aby secvakla papíry dohromady.

A pak ženským věřte nějakou takovou hlášku: nemám, to si myslíš, že sešívačky běžně nosím po kapsách?

Ne, to si nemyslím, ale v té kabelce vedle nůžek, tiskárny a skartovačky určitě bude.

I já tam toho na můj vkus měl až mrtě moc. Zrcátko, které kupodivu pád přežilo, rtěnka, nějaký krém, klíče, mobilní telefon, který ve světle vypadal, že je pomalu větší než celé to psaníčko, čtvrtlitrová lahev vody, balíček prezervativů – na ten jsem zíral jako postřelený – müsli tyčinka a taky skládací zubní kartáček, malý deodorant a mini pasta na zuby.

Jo, chyběl jen spacák, stan a mohl bych klidně odjet kempovat. Ačkoliv cestou bych se beztak musel stavit pro peníze a přidat ke svému cestovnímu elegantnímu modrému minikufříku i koženou hnědou peněženku.

Pavel se projevil jako pravý gentleman, zvedl své v teplácích oděné pozadí z křesla a jal se pomoci mi se sbíráním všech těch serepetiček.

„Pardon,“ usmál jsem se omluvně a přidal jakési pukrle, zatímco první věc, po které jsem neomylně šel jako slepice po flusu byla růžová krabička s ochranou.

Cítil jsem se opět v bezpečí skryt pod svou ženskou identitou a rozhodl se po zbytek naší rozmluvy i ke způsobnému vystupování. Už tak si o mně musel myslet bůhví co, popravdě ani mě to moc nezajímalo. I kdybych byl v jeho očích za držkatou, přisprostlou kozu, pořád lepší než aby ho kdy napadla pravda. Když to vezmeme kolem a kolem, proč by měla? Ve finále převlek jsem měl opravdu geniální, a s trošku drsnějším hlasem a hulvátským vystupováním se u žen či dívek dneska taky setkáte. A stavění stanu u mě ve stresových chvílích nebývá zrovna zvykem, takže jsem měl téměř neprůstřelnou fasádu a sázel na to, že už mě nemůže prozradit vůbec nic. Rozhodně ne v ten den, což se taky splnilo.

K mému neskonalému údivu se mi povedlo nacpat všechny ty kraviny zpět do jejich komůrky. Nejspíš jsou dámské vymoženosti nafukovací.

Posadil jsem se na gauč naproti hrnku s již studenou kávou. Tu jsem bez reptání vypil.

Pavel mi sdělil, že na hodinu mám sto padesát korun, což už jsem věděl od Renaty a popravdě mě to zajímalo ze všeho nejméně. A protože ode mě zjistil, že školu už nemám, neboť prodlužuji kvůli jedné jediné zkoušce, která mě čeká až za půl roku, tak si mou ctěnou blond maličkost rezervoval na další den, kdy jsem si konečně měl v praxi zjistit, co a jak si představuje. Následně mě slušně vykopnul ze svého bytu s tím, že je opravdu unavený.

A tak byl mu první den zpečetěn. Bohužel, ještě mi těch dní zbývá mnohem víc a já si stále ani při nejlepší možné vůli nedovedu představit, jak je zvládnu.

Třeba už dneska mi ta moje včerejší malá výhra přijde úplně zbytečná.

„Děláš si srandu?! To si nemůžu vzít,“ děsím se při pohledu na upnuté dámské tepláky a tričko.

„Nemohlas vzít tak o dvě velikosti větší? Vždyť to mám jak druhou kůži!“ pokračuji v lamentování a otočím se k zrcadlu zády. „Tak se na to podívej! To je jasnej chlap, nemám žádný ženský křivky, když nepočítám ty vycpané balóny!“

Jak už jsem zmínil, tenhle nápad se sázkou je nedomyšlený. Čtrnáct dní se učím, jak se chovat, abych to při první možnosti pohřbil, šlechtím se, fintím a bůhví co, aby to ve finále ztroskotalo na oblečení, které jsme zkrátka nějak výrazně neřešili. Mně bylo jasný, že spousty věcí budu řešit za pochodu, ale dost mě to znervózňuje.

„No v šatech asi budeš uklízet těžko,“ baví se Renata.

Nějak tomu oblékání přestávám rozumět. Jak je možný, že v modrých šatech s páskem okolo pasu, které taky byly, jako má druhá kůže jsem vypadal dost dobře, když v upnutých teplácích s tričkem vypadám jako parodie na ženskou? Bože! Vždyť by stačilo se blbě postavit a už se mi dole rýsuje nádobíčko.

„Proč? Byl bych uklízečka na úrovni,“ uchechtnu se. Ale jo, něco na jejích slovech je. „Nebo jsem si mohl sehnat ten mundúr, který nosí v hotelech,“ dodám se smíchem.

„Rovnou maidku!“ baví se Renča. „Neřeš, každá žena nemusí mít boky, tak máš zkrátka takovou tu atletickou štíhlou postavu. Chlapeckou, jak ty říkáš. Taky takové jsou,“ pokrčí rameny.

„Jo to je možný, ale vidíš, jak to vypadá?“

Opravdu, prostě chlapecká postava. To je šíleně zajímavý, že v těch šatech vypadám úplně jinak.

„Ale no kdeže! Tobě to přijde divný, protože se vidíš takhle, ale když přidáme i paruku a trošku toho make-upu, hned to bude vypadat uvěřitelněji,“ pokrčí rameny.

„Myslíš si, že tohle zachrání paruka?! To už bys spíš udělala ženskou z Vina Diesela!“ protočím oči.

Pobaveně vyprskne smíchy, a zatímco se zubí, mně se stáhne žaludek strachy. Napadne mě snad už po sté, že nemám vůbec žádnou šanci na výhru. Jdu do předem prohraného boje.

Kouká na mě a čeká nejspíš stejně vysmátou reakci, ale něco v mém výrazu jí přinutí přestat se smát. Dívám se, jak se jí tvář opět vyhladí do takové té vážné, nepřístupné masky a je mi to líto, protože vím, jak moc se snažila a stále snaží. Uhnu očima.

„René, to bude dobrý. Nevšimne si toho, neboj. Navíc kdyby ses viděl, s tou parukou a tak, opravdu vypadáš jak holka. Ne jak transsexuál ale jako žena. Čestný skautský, podle mě by v tobě nikdo chlapa nehledal ani omylem. Víš, jak by ti jiní, co se o to snaží záměrně, záviděli? Vždyť máš hezčí nohy než já!“ pokusí se mě povzbudit.

Nevědomky se zamyšleně zadívám na jizvu, kterou má na krku. Sleduje můj pohled a okamžitě si začne vytahovat výstřih trička výš, jako kdyby to snad mohlo pomoci.

Už roky se chci zeptat, co za tou jizvou je, co se stalo, ale takovej debil, abych to udělal, doopravdy nejsem. Ne, že bych to nezkusil. Ale náš rozhovor pokaždé velmi rychle skončil. Snažím se tedy tomu tématu vyhnout. Tuším, že za tou jizvou je mnohem větší šrám, který není možné na první pohled vidět.

Stočím pohled zpátky k zrcadlu. „Je to chlap! A navíc prý přefikne každou sukni! Ten si všimne,“ řeknu jen.

Skutečnost je taková, že mi upnuté oblečení překáží hlavně, protože já jsem taky chlap a velmi přilnavé oblečení po delší době může vést k prokrvení jistého orgánu, který teda rozhodně vidět půjde. A taky se mi to nemusí přihodit jen kvůli upnutějšímu oblečení, co si budeme, ten chlap se zjevně za své tělo nestydí a pokud náhodou vyleze odněkud třeba jen v trenýrkách a já to nebudu čekat, pak ať stojí při mně úplně všichni svatí. Proto jsem si taky dneska raději vsadil na volnější garderobu, ve které k němu přijdu. Žádné šaty alá prostitutka ale hezký, prý áčkový střih. Volný přesně tam, kde má být. Z čistě preventivních důvodů. Vzato v čem budu uklízet, na to už jsme jaksi pozapomněli.

„Tak si půjč moje oblečení, to ti bude určitě větší,“ vykoukne z pokoje Lenča, má zachránkyně. Ta měří jen o pár centimetrů víc než já a má pěknou ženskou postavu.

Nehledím na to, jak má kámoška ohrnuje nos a rovnou se nahrnu k Lence do pokoje, abych její nabízený oděv vyzkoušel. Podá mi modré tričko a tepláky stejné barvy. Rychle se převléknu a překontroluji v jejím zrcadle.

Vskutku to vypadá líp. Volnějc, abych byl přesný. Už to hned dělá trošku lepší dojem. Minimálně mě. Koneckonců nejdu ho balit.

„Vidíš, tak v tomhle už mám šanci na ukrytí čehokoliv,“ kývnu spokojeně a otočím se kolem své osy jako baletka.

„Čehokoliv? Hlavně asi erekce, ne,“ vypálí nakrknutě Renata.

Trefa! Hlavně toho.

„Prosím tě! Za co mě máš?“ usměji se. Neviňátko samo.

„Visí to na tobě jak na věšáku,“ pokračuje.

Lenka mě sjede pohledem, prstem si popostrčí brýle zpátky na nos. Pro jistotu kolem mě udělá kolečko, během kterého sebere ze své komody gumičku a sváže si vlasy do culíku. Náhle vypadá jak profesorka (z porna…).

„Řekla bych, že to vypadá mnohem líp než to předtím. Je to pohodlné, trošku volné ale zároveň ti to opticky dodává křivky, hlavně díky střihu trička. Na úklid ideální,“ zhodnotí mě a zvedne palec nahoru.

Renata je nejspíš opačného názoru, neboť nesouhlasně krabatí čelo a špulí pusu. Určitě se chystá na plejádu odporujících slov, proto se rozhodnu jí předběhnout.

„Souhlasím, je to opravdu uvěřitelnější než to předtím, vždyť by stačilo trošku a neuhlídal bych si koule!“

Lenka se rozesměje nahlas a nakonec i Renata, což znamená, že je můj pracovní oděv na dnešní den odsouhlasen.

Tak jo. Za hodinu musím vyrazit na místo činu a ještě mě do té doby čeká dost věcí. Doopravdy netuším, jak si budu u Erika schopný poradit sám. Ačkoliv je dost dobře možné, že se tam dlouho neohřeji. Dneska po práci mě totiž čeká návrat domů. Z posledních čtrnácti dní jsme se skoro celý týden neviděli vůbec. Samozřejmě, zavolali jsme si, napsali a tak. Nicméně od naší poslední hádky cítím mezi námi jisté napětí. Až domů dorazím v převleku za ženskou nevím, jak to dopadne. Bojím se, že fakt dojde k rozchodu. Přijde mi to mezi námi nahnuté. Hlavně z jeho strany. Já osobně se rozcházet rozhodně nechci, ale zase nejsem ten typ, jenž by někoho u sebe držel připoutaného řetězem.

 

Dobrých pět minut mi trvalo jen se odhodlat k zazvonění. Fajn, taky jsem potřeboval chvíli na vydechnutí. Těch sedmnáct pater mě jednoho dne bude stát život. Nejsem na takové výšlapy stavěný. Proč tu nemají normální výtah? Proč prosklený? Sakra!

Navrch jestli mě tenhle svíravý pocit neopustí, tak si sázku prohraji sám a zkrátka vyložím karty na stůl. Zase abych měl kvůli dvou měsícům v prdeli psychiku, za to mi to doopravdy nestojí.

Dveře se otevřou a v nich stojí krásná, opálená žena s dlouhými černými vlasy, jenž na první pohled působí měkce a hebce, také se krásně lesknou. Má upnuté červené šaty a velmi nápadný zlatý náhrdelník doplněný o dlouhé visací náušnice, které se blýsknou ve světle, když nakloní hlavu lehce na stranu jako pejsek.

Naprosto nepřehlédnutelná. Krásně dokonalá. I já bych se za takovou otočil. Pravděpodobně má italské kořeny.

Pohledem rychle překontroluji, že stojím u správných dveří. Vskutku ano. To mi pokaždé bude otvírat někdo nový?

Vrátím se očima zpět k ní a lehce překvapený výraz vyměním za zdvořilý úsměv.

Neujde mi, jak mě též sjede hodnotícím pohledem. Náhle zalituji, že jsem zvolil opět modré vzato mnohem volnější a delší šaty. Boty na podpatku jsem vyměnil za Renatiny baleríny, které jsou mi trošku větší, ale pořád se v nich jde lépe. Na chlapa mám totiž dost malou nohu. Nutno dodat, že se mi za normálních okolností blbě shání obuv. Krom nadměrných velikostí bych uvítal i krámek s podprůměrnými čísly.

Ježíši připadám si vedle ní s tou obrovskou tmavě modrou kabelou přes rameno jako šmoulová zmrzlina.

Sakra, ještě se budu cítit blbě, že vypadám hůř. Vždyť jsem ve skutečnosti chlap, tak se s ní pro pána Jána nemůžu porovnávat! Už mi to leze na mozek.

„Vy budete René, že? Pája je zrovna v koupelně, tak pojďte dál,“ informuje mě a ustoupí z cesty, abych mohl projít.

Pája, hmm. V koupelně? Už zase. Kolikrát denně se ten chlap myje? Nebo před chvíli právě uběhli společnými silami maraton a nebylo zbytí?

Nelíbí se mi tón jejího hlasu. Vypadá dobře a ví to. Taky bude arogantní a povrchní. Navíc mě bere asi jako nějakou konkurenci, takže tu nebude prvně. Možná postelová kamarádka, přítelkyně asi ne, alespoň soudě dle Téových slov. Pokud ho někdy potkám znova, řeknu mu, ať mi laskavě vysvětlí, jak podle něj vypadá vlk samotář, protože Pavel podle mě rozhodně takový není. Ale s těmi sukněmi měl Teo zjevně pravdu.

Nastane chvíle ticha, během které vyskočím ze svých botek, úhledně je srovnám k botníku. Na věšák pověsím modré krátké sáčko a drapnu tu obrovskou kabelku, do které jsem krom oblečení vtěsnal i svačinu plus dalších pár nezbytností, alespoň podle Renaty. Chvíli jsem jí taky zkoušel ukecat, jestli bych si nemohl vzít normální batoh, ale byl jsem razantně odmítnut.

Zatímco já se svlékl, ona se stačila obout do bot na extra vysokém podpatku, které jí už dopředu nezávidím.

„Tak já půjdu, můžete na něj počkat v obýváku,“ doporučí mi a ukázkovou chůzí modelky opustí tohle vlčí sexuální doupě.

Ani se nepředstavila, fiflena jedna. A dobrý den, nebo naschle, by jí asi taky zabilo.

Zařídím se dle její rady a rovnou v obýváku vyměním své šaty za tepláky s tričkem. Převléknu se takovou rychlostí, až to snad odporuje všem fyzikálním zákonům. Můj spěch je však důsledkem stresu z toho, že se kdykoliv může pán domu zjevit ve dveřích.

A taky zjeví, akorát ve chvíli, kdy jsem sice hotov ale v teplácích si ještě dorovnávám nádobí, naštěstí zadkem ke dveřím.

„Dobré ráno, už rovnou v pracovním?“ zasměje se.

Vždycky musíte nějak začít konverzaci, a když se dva lidi neznají obvykle to jinak, než trapnými průpovídkami nejde. Aspoň, že nezačal o tom, jak je venku teď krásně a že odpoledne nejspíš bude pršet. Takové ty plytké rosničkové řeči miluji ze všeho nejméně.

Otočím se k němu. Samozřejmě s rukou už volně položenou podél těla, až takový vůl, abych si hned první den sahal do rozkroku, doopravdy nejsem. Dnes mám modul ostražitosti ve full režimu.

Soudím, že svíravý pocit v hrudníku nemám jen ze strachu z prohry ale i z toho, že jsem ho znovu chtěl vidět. Škoda. Tohle je špatná situace. Chtěl bych být v jiném prostředí. Někde, kde bych mohl odložit ten svůj převlek a vylézt na světlo boží. Ačkoliv by mi to bylo asi prd platný, když mám před sebou čistokrevného samce zaměřeného na samičky.

Já vím, vůči Erikovi tohle smýšlení není férové. No jo no, jsem opravdu ryzí charakter, jako každej. Ještěže ty myšlenky jsou bez cla. Však ony mě zase přejdou, až svého přítele uvidím.

„Ano, pro jistotu,“ odvětím. „Tvoje přítelkyně odešla,“ dodám. Tyká mi on, určitě nevadí, když se podle toho zařídím i já.

Bože, to ale bylo okatý. Jo, fakt jo. Už jsem se rovnou mohl zeptat: a ta kočka, co mi otevřela, tu jsi ohnul nebo jí ohýbáš pravidelně? Soudě dle toho, co jsem stačil vykalkulovat, sázím na druhou možnost, ale člověk nikdy neví. Měl bych se odnaučit hrát si na věštce.

Na druhou stránku, nevypadal včera na to, že by šel lovit někoho do baru.

Zareaguje přímo předpisově. Zajiskří mu v očích a tvář prozáří lehký úsměv.

„Nemám přítelkyni. Tohle byla jen kamarádka. Občas skočí na kávu,“ pokrčí rameny.

V devět ráno? Na kafe? Pravda, každý tomu říká jinak. Já to vím a on to musí vědět taky.

Jedno musím uznat, takhle na druhý pohled už vidím, co jsem včera nespatřil. Pavel má přímo na čele na psaný, že je problém, i když pěkný. Momentálně zase po domácku oblečený a navoněný tím parfémem pro divokého a tajemného muže.

„Ach tak, chápu. Není nic lepšího než ranní káva,“ usměji se zářivě.

Jojo. Já to vím. On to ví. Všechno je jak má být.

„Vskutku,“ mrkne na mě. „Tak se na to vrhneme, potřebuju udělat nějaké faktury a vyřídit pár hovorů. Tím tě dneska nebudu zatěžovat. Začneme úklidem. Jenom ti teda ukážu, co a jak.“

A jak řekne, tak udělá. Provede mě celým bytem. Kupodivu je dost velký. Pět plus jedna, pro jednoho člověka mi to připadá zbytečně moc. Veškerý nábytek je zjevně nový a hlavně moderní. Strohost v současnosti vede. Žádné přeplácané ozdoby. Proč chtěl někoho na úklid, mi došlo už při bližším průzkumu oken, na kterých místy ještě byly zbytky zaschlé barvy. Všude dřevěná plovoucí podlaha, krom koupelny, která taky jako jediná měla trošku veselou barvu. Oranžové obkladačky namíchané s bílou se mi zalíbily rozhodně víc než zbytek bytu, kde převažovala černá s červenou a bílou. Například kuchyňská linka byla čistě bílá s černými spotřebiči a obrovskou lednicí, kterou můžete vidět v Amerických filmech, čili takový ten dvou dveřový typ. Zalíbil se mi barový ostrůvek se židličkami. Ten jsme s Erikem také chtěli, ale nakonec z něj sešlo, nezbylo místo. Vedle toalety se nacházely ještě jedny dveře, které vedly do klasické úklidovky. Nechyběl tam snad žádný čisticí prostředek, až mě ta vybavenost překvapila. U dobré poloviny všech těch přípravků si budu muset přečíst etiketu, k čemu vůbec jsou.

„…takže takhle. Hele je mi jasné, že nemůžeš všechno stihnout za jeden den. Myslím si, že spoustu času ti zaberou jen tak okna. Nicméně ty nemusíš mít každej týden, chce to je jen dostat z toho nejhoršího. Stejně tak podlahu, ono to není vidět ale jak se tu pár věcí předělávalo tak je na ní pořád kvanta prachu. Stejně jako všude jinde, práší se tu úplně hrozně a já nemám čas tu pořád chodit a vytírat. V dlouhodobějším časovém horizontu bych to viděl jednou měsíčně na takový ten větší úklid a jinak klasická údržba. Může být?“

Zatím nepřišla řeč ani na vaření, ani na faktury.

„Samozřejmě,“ přikývnu a nervózně se ošiji.

Stojíme před poslední místností, kterou bude určitě ložnice a já mám bůhví proč vítr z toho, že někomu budu lézt do soukromí. Kdybych měl uklízečku tak zrovna do ložnice bych jí asi nepustil. Podle mě je to místo, kde se nemusí každý hrabat.

Ovšem Pavlovi to zjevně nevadí, protože rozrazí dveře dokořán a má čelist málem propadne až do přízemí. Krom velké postele je zde okno v podstatě přes celou místnost, která je skoro stejně velká jako všechny předešlé. Tak tohle vytírat, bude opravdu sranda. Ale co mě nejvíc zaráží, jsou tři schůdky v rohu, které vedou do zapuštěné vířivky. Jakože vážně? V ložnici?

Ale úplně nejpodivnější jsou stěny kolem vířivky, které vypadají jako oblepené solnými kameny. Jakože taková menší soukromá solná jeskyně v jinak naprosto normálním prostoru. Zajímavé. Co ale musím uznat, vůbec to nevypadá blbě. Spíš to je zvláštní a asi neobvyklé.

Sleduje můj vyjevený výraz a pobaveně se zasměje. „Jo, je to možná divný, ale tuhle místnost miluji. Ty solné kameny krásně pročišťují vzduch. Spát tu je naprostá dokonalost.“

Podle toho, co mi ještě včera stačila říct Renata, Pavel skutečně pracuje částečně manuálně. Staví solné jeskyně, čímž se asi vysvětluje ten designový výstřelek v jeho ložnici. Dřív prý jezdil jen s kamarádem všude možně, nejen po České republice. Obvykle prý byl i měsíc mimo domov. V současnosti už má pod sebou pár lidí, ale pořád se stará o všechno kolem. Pomůže jim, když nestíhají v daném termínu. Sám si nechává vozit kvádry solných kamenů a skládá je do skladu, který vlastní kousek od Prahy. Má jednu vysokou, kterou dokončil s předstihem a je něco jako legendární super mozek v plánování. Dokud ho její kolegyně v práci nepoznala osobně a neviděla, že je schopný utáhnout stokilový kámen jako někdo jiný dvaceti pěti kilový pytel s cementem a zároveň zařizovat všechno okolo, nevěřila, že někdo takový vůbec existuje. Neoficiálně se prý podílí na výstavbách mostů a komerčních prostor ve městě. Samozřejmě ne ze solného kamene. Vlastně to její „neoficiální“ jsem na internetu dohledal a udělal jsem si vlastní obrázek. Nic v tomhle městě se nepostaví, aniž by v tom alespoň částečně neměl prsty chlap postávající vedle mě.

Klidně si může potřást rukou s Erikem. Te sice nestaví, ale vzato hlídá veřejné rozpočty. Možná bych se ani nedivil tomu, kdyby se znali z různých jednání a tak podobně. Ještě to tak.

„Je to zvláštní ale hezké,“ zhodnotím nakonec, protože vidím, že na mou reakci čeká. Takový menší relaxační koutek v rohu velké ložnice, proč ne. Proti gustu…

Ale teda drhnout vířivku, to bude parádní zábavička. Naši jednu mají na terase, a co vím, když se do ní máma pustí, nespatříte jí skoro celé odpoledne.

„A čím teda začnu, těmi okny?“ zajímám se.

Zmenší vzdálenost mezi námi, až se mi chudinka srdce na moment skoro vypaří z těla. Vztáhne ruku a mě se během těch milisekund, kdy jeho dlaň putuje k mé tváři, odehraje v hlavě hned několik různých scénářů. Například v jednom z nich mě chytne za pačesy a strhne mi paruku z hlavy s prohlášením: A mám tě ty travestito! V jiné verzi mi vrazí dělo a prohlásí skoro to samé, s tím, že o mé úchylce ví už od včerejška.

Ve skutečnosti mi ale zamává prsty před obličejem, jako kdyby mě zaklínal. Překvapeně vypoulím oči a uvědomím si, že jsem se přitom jeho natahování k mé osobě, podvědomě zakláněl dozadu, takže ještě kousek, a mohl bych mu předvést, jak se dělá ze stojáka ukázkový most.

„Pavučina, teda pavouka bych tady v téhle výšce nečekal. A navíc se výmalba dokončovala teprve minulý týden,“ osvětlí mi s nehraným údivem v hlase své čarodějské jednání.

„Aha,“ kuňknu a uvědomím si, že jsem jaksi pozapomněl dýchat, což ihned napravím.

Chybělo málo a potřeboval bych toaletní papír, jak mě tohle vyděsilo. Vždyť mě tady z toho brzo trefí. Kurník, už nikdy, ale přísahám, opravdu nikdy, se nebudu s nikým vsázet.

Narovná se a o krok poodstoupí. Zařídím se po jeho vzoru, neboť stát tu takhle stupidně nahnutý zády k zemi asi nevypadá zrovna dobře.

„Tak fajn, všechno potřebné najdeš v té úklidovce. A když by ti to nevadilo, začni ložnicí. Tady to schytalo při vymalovávání nejvíc.“

Věnuje mi poslední úsměv a odkráčí. Můj tep se vrací do normálu ještě další půlhodinu.

Ale pustím se do toho. Naštěstí objevím mezi jeho náčiním i škrabku na sklokeramické desky, vybavím si, že něčím podobným máma taky brala okna, když se pustili před pár lety do výmalby. Nicméně mytí oken jako takové se ukáže dost vyčerpávající. Už po hodině mám pocit, že mi upadnou ruce. Místy musím hodně tlačit a hlavně to leštění. Přijde mi, že šmouhy spíš přibývají, než aby mizely.

Kolikrát se na mě během mého drhnutí přijde podívat? Šestkrát to stihne do oběda. Kolikrát jsme se spolu bavili? Čtyřikrát. Kolik z těch rozhovorů se dalo doposud považovat za poznávací? Jen jeden. A to ten, kdy mě přizve ke stolu na oběd, jenž objednal z jedné italské restaurace, což i vysvětluje jeho předchozí výslech týkající se mých stravovacích návyků.

A teď, co se během našeho poklidného stolování dozvídám.

Má rád indickou kuchyni, italskou ale nepohrdne ani českou. Ve finále tedy sní cokoliv. Má obrovskou pracovnu, kterou jedinou nebudu uklízet, protože tam má svůj chaos, jenž upřednostňuje. Nemá čas koukat na televizi, ale když běží hokej, neodolá a pustí si jí alespoň jako kulisu. Studoval ČVÚT a ještě pár měsíců zpátky byl takový ten mamánek žijící i v osmadvaceti u rodičů. Ačkoliv doma netrávil tolik času, protože s těmi solnými jeskyněmi nešlo o drb. Hodně času byl v cizině kvůli zakázkám. To se však změnilo, protože už si mohl dovolit mít víc zaměstnanců a tím pádem získal i volný čas a hlavně mu ubylo povinností trávit týdny mimo svojí postel.

A to není všechno. Pokračujeme.

Všechno mi vypráví s tak okouzlujícím úsměvem, že moje myšlenky zakopávají jedna o druhou. A to je zákonitě problém, protože to vede k polevení v ostražitosti. Asi nemusím ani zmiňovat ten hluboký sexy hlas. Tak odlišný od…

Dodnes si pamatuji, jak jsem poprvé slyšel Erikův jemný a melodický. Vzbudil ve mně taky zájem, ale bez sexuálního podtextu. Není výrazný ani hlasitý, právě naopak. Z Erikova hlasu číší laskavost a jemnost. Klidně by mohl zpívat, věřím, že by si ho každý rád poslechl, když by trochu trénoval, což samozřejmě nechce.

„… a co ty? Pořád mluvím jen o sobě. Víš, kam tě nohy ponesou, až dostuduješ?“ přesune pozornost na mou maličkost, která ho doposud poslouchala a zneužívala očima, jako kdybych byl placený právě za to.

Proboha. Delšímu rozprávění bych se opravdu rád vyhnul. Sklopím zrak k poloprázdnému talíři, který se pod mým soustředěným pohledem skoro rozmaže. Nebudu si pro jistotu nic vymýšlet.

„Studuji ekonomii a až získám titul… nevím, nějak jsem nad tím doposud nepřemýšlela,“ přiznám a přidám pokrčení ramen.

Tak fajn, kecám. Podle plánů bych měl pracovat s Erikem. Chce mě po svém boku a já z téhle nabídky byl ještě před rokem celý odvařený. V současnosti už to není tak horké. Ne kvůli tomu, že bych s ním nechtěl pracovat ale spíš protože nevím, jestli by mě to bavilo. Bohužel tahle moje nerozhodnost byla nedávno taky příčinou jedné z našich hádek.

„Nemáš nic, co by tě bavilo? Žádný sen?“ podiví se.

Tak těch jsem měl vždycky dost.

Jazykem si zvlhčím rty, než odpovím. „Když jsem byla malá, chtěla jsem být operní pěvkyně. Z toho ale časem sešlo, nemám na to hlas. Zvládám sice výšky ale rozhodně ne v takovém rozsahu. Roky jsem zpívala ve sboru, hraji na klavír, kytaru a celkově mě baví umění. Ráda kreslím, jen tak tužkou. Případně uhlem. Ovšem když bych v tom měla pracovat? Bojím se, že by mě to přešlo. Že by se ze zábavy stala povinnost a to nechci. Nemám tedy žádnou vysněnou práci, nepřemýšlím nad tím. Až to bude aktuální, začnu to řešit. Ale zatím není třeba.“

Teda takový výbuch verbálních zvratků bych u sebe nečekal ani v nejmenším a ještě se mi povedlo udržet hlas v jedné tónině. Skvělý výkon, doufám, že tím dneska mé proslovy končí. Upřímně jsem si představoval, že mě spíš bude ignorovat. S takovým přátelským přístupem jsem jaksi vůbec nepočítal. Asi špatná kalkulace. Pokud to takhle půjde dál, jednou se zkrátka prokecnu.

Navrch jsem nervózní a on to musí vědět. Naštěstí je to vcelku logické, jsem tu první den v neznámém prostředí, kdo by nebyl lehce vykulený.

„Takže se vlastně ještě hledáš, ale když jsi takhle nadaná, proč se ucházíš o post paní domácí? Vždyť bys klidně mohla dávat hodiny třeba té hry na klavír,“ nadhodí s úsměvem.

Nemohl. Už to tu jednou bylo. Jsem ten typ, který neumí učit. Nezvládám být klidný, když někdo něco nechápe. Stačí třeba věc, která je pro mě naprosto triviální a dotyčný jí nerozumí. Vždycky mě to hrozně vytočí.

„Ne…“ hledám vhodnou a co nejvíc strohou odpověď. „To mě neláká,“ zavrtím hlavou a pro jistotu do sebe nacpu poslední sousto, div se neudávím.

Měl bych ještě něco dodat? Asi jo, třebas. Ale nemůžu. Mám právě mozek jako síto, všechny repliky jsou nepoužitelné a hlavně, já se s ním nechci nějak víc bavit. Byl bych akorát sám proti sobě.

Tenhle moment musí skončit. Ležérní konverzace s ním mi opravdu nejde a navíc takhle zblízka na mě ten jeho hlas v kombinací s celou jeho velkou silnou osobností působí víc, než bych byl čekal. Opravdu učiněná katastrofa. V tomhle odhadu jsem se nespletl.

„Tak já zase jdu pokračovat, díky za oběd,“ zvednu se hbitě, až nohy židle nepříjemně zavržou o podlahu. Nečekám na jeho reakci. Zdrhnu jako malej. Hlavně se rychle ukrýt za škrabku a kyblík s vodou.

Cestou k obýváku mě napadne, že jsem vlastně asi měl to nádobí umýt nebo vložit do myčky. Vždyť jsem něco jako služka ne? Na druhou stránku nic víc neřekl, takže někdy příště. Třeba až tuto povinnost přehodí na mě. Na vaření se opravdu netěším. Budu muset asi požádat Erika, ať mě nějaká rychlá chutná jídla naučí. Je na to expert. Jestli teda vůbec bude chtít mi pomoci.

Během další třech hodin se pomalu ale jistě uklidňuji. Pavel už mě nepřišel zkontrolovat. Zadoufám, že ho ta moje nervozita a hloupé žvásty odradily. Aspoň tak na další dva měsíce.

To se ale ukáže jako chabá naděje.

Překvapí mě někdy kolem páté hodiny, a to tak moc, že se úlekem div nesvalím ze židle, na které zrovna balancuji, abych dosáhl až na to nejvyšší okno v kuchyni. Jsem pašák, stihl jsem v podstatě všechno. Nedomlouvali jsme se na tom, jak dlouho mě tu chce dneska mít. Mně osobně je to jedno, ale že bych tu musel strašit, až do půlnoci to se mi taky dvakrát nezamlouvá.

„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit,“ omluví se. „Už je docela dost hodin…“ podotkne, a když se ode mě jiné reakce než kapříka lapajícího po dechu nedočká, pokračuje dál. „Mně je jedno, jak dlouho tu budeš. To záleží na tobě, ale asi by bylo lepší si tak nějak zhruba domluvit čas.“

To souhlasím.

„Tak od devíti do čtyř?“ vypálím první, co mi přijde na jazyk.

„Fajn, to už hodinu přetahuješ,“ zasměje se s pohledem na zápěstí.

„Jen to dodělám a půjdu.“

„A pozítří můžeš? Co takhle pro začátek pondělky, středy a pátky?“

„Určitě, není problém.“

„Domluveno. A peníze?“

„Stačí v pátek.“

„Fajn, pak tedy ahoj, až budeš odcházet, stačí jen zabouchnout. Já si půjdu oddychnout do sprchy,“ informuje mě o svém naprosto nečekaném plánu.

„Dobře, tak ahoj,“ rozloučím se a ani se nesnažím o zakrytí údivu v hlase. Nejspíš byl v minulém životě delfín, jinak tu jeho posedlost vodou nechápu. Čistota je sice půl zdraví, ale nic se nemá přehánět. Přece z celodenního sezení u počítače a telefonování nezapotil jako dveře od chlíva. Ale ok, jeho věc, moje zbytečná starost.

Když vyrazí pryč, oči mi bezděčně sklouznou na jeho zadek. Je kulatý a dokonale tvarovaný. Dost dobře si tu křivku dokážu představit v dlani. Nejspíš se chystá na lov roštěnek. A já mám z prdele kliku, že odešel, protože jsem dnes poprvé neuhlídal reakci svého těla.

Mít erekci z pohledu na něčí zadek, to se mi doposud stávalo jedině u Erika, jehož pozadí jsem ale delší dobu neviděl.

Každopádně pokud bude naše rozmluva vypadat pokaždé takhle a on většinu času bude zalezlý u sebe v pracovně, pak přeci jen nějakou tu malou naději na výhru mám.

Jo. Jenomže něco mi pořád říká, že to tak jednoduchý nebude, protože život je zkrátka pěkná sviňka.

 

Stojím mezi futry v kuchyni a sleduji, jak Erik cosi ukazuje Emílkovi Debílkovy. Nesnáším toho kluka. Jeho kamaráda, pche. Pohlédnu dolů na své zkoprnělé nohy. Jestli tu takhle budu stát dlouho, nejspíš mi vyraší do podlahy kořeny.

Erikův smích mě probere. Zalétnu očima k jejich vysmáté dvojici. Erik něco hledá na telefonu, který občas vrazí před oči svému společníkovy. Nevnímají okolí. Baví se. Spolu. Oni.

Jak jsem předpokládal. Vzpomínka na nějakého Pavla se mi vykouří z hlavy.

Můj přítel tu má zase toho vola.

Erik je gentleman, vždycky byl. Ví, jak se chovat „správně“. Jak se sluší a patří. Rád se slušivě obléká, rád používá takové ty hlubokomyslné věty ale s mírou. Zkrátka ví, kdy je třeba něco takového říci. Kdy to nevyzní jako laciný kýč anebo pokud jo, sedí to zrovna situaci. Mimo jiné je ale i majetnický a trošku žárlivý.

Emil se lidem jeví podobně, jako gentleman, ale není takový. Je to jen nobl kurva, co si potrpí na jakési exkluzivní renomé, či jak ten jeho projev a celkový styl nazvat.

Jo, je to jednoznačně drahá, předražená, nechutná kurva. A taky prvotřídní pablb.

Není, namítne můj tichý a věčně zakřiknutý malinký René. Jen ho nemáš rád, protože okatě balí tvého přítele a ty s tím nejsi schopen nic dělat, nebo spíš už ani nechceš.

Tak je to, pravda. Jenomže mě tenhle můj přístup štve. Hlavně pohled na ně. Kdybych toho aspoň byl ušetřen a nemusel se s nimi potkávat doma.

Můj přítel mi přišel pořád stejný. Ovšem není. Žasnu nad tím, jak se z někoho, o kom víte v podstatě všechno, kdo bydlí s vámi v jednom bytě, s kým spíte a ráno vstáváte ve stejnou dobu… může najednou stát cizinec.

„Ahoj,“ pronesu ledabyle a přistoupím k nim. Předstírám, že jsem teprve přišel a vlastně mi jejich veselé posezení nepřipadá ani trochu zvláštní.

Ne. Samozřejmě, že přijde. Už posledních několik měsíců tomu tak je.

Trápilo mě to. Nebo pořád trápí? Už od doby, kdy jsem si jejich větší vzájemné náklonosti všiml. Neviděl jsem nic jiného než Erika. Ani na okamžik mě nenapadlo, že bych ho někdy mohl opustit. Existoval jen on. Nikdo jiný. Ani na prchavou chvíli. Ani během jediného nadechnutí. Ani na jeden jediný úder mého tehdy zamilovaného srdce.

Vlastně tehdy není správné slovo. Je tomu teprve nedávno, kdy tenhle pocit zmizel. Začalo mi to být jedno. Ne úplně ale pořád dost na to, abych to ignoroval stejně jako předtím, jen s menším trápením. Bez lítosti.

Šlo o to, že jsem si nechtěl připustit pravdu. Třeba si jen vyvozuji špatné scénáře, protože Erik je koneckonců fér. Alespoň ten, kterého jsem znal, takový vždycky byl. V současnosti se v tom ztrácím.

Otočí se na mě s ještě vysmátými tvářemi. Jejich škleb jako na povel zmrzne. Erik mě sjede pohledem od hlavy až po paty. V první chvíli nechápavý výraz vystřídá záblesk poznání.

Pavel… je možná pěkný. Sexy, dobře stavěný. Erik je ale také krásný, samá hladká pleť, štíhlé šlachovité tělo a dokonalý vkus.

Sakra! To jeho oblečení, které má ve skříni. Skvost vedle skvostu. Jakoby si princ z románu odskočil z knížky a zaběhl na hlavní pražskou třídu, aby vykoupil celé sklady těch nejdražších butiků. Upřímně, jeho vkus miluju. Jeho styl jakbysmet. Líbí se mi elegáni. A vzrušují mě problémové typy, co jsem si tak dneska stačil uvědomit.

„René?! Ty bláho…“ vydechne Erik.

To už moje nohy naskočí a poponesou mě kupředu. Skoro až k nim.

„Chtěl jsi asi říct, že jsem fakt kus baby, co?“ ušklíbnu se.

„René? To seš ty?! Ty už seš tady?“ vyjeví se Emil.

„Ne, vole, jsem venku, to nevidíš?“ věnuji mu ironický úsměv.

Vidí, že tu stojím, tak je asi jasný, že jsem tady. Sakra, nemám rád tyhle stupidní otázky ve stylu: čtu si knížku a někdo přijde: jéé, ty si čteš? – Ne asi.

To poslední, oč Erik očividně stojí, je pokazit jejich kamarádství mým okatým nepřátelstvím – a patrně právě proto se na Emila, který mě pohledem div nevraždí, otočí a s úsměvem ho vyzve k odchodu. „Tak asi ahoj, zase někdy. Dlouho jsme se s Reném neviděli, máme toho hodně co probírat.“

Emil je naštěstí velmi kvalitní herec a svou noblesní pověst nezískal jen tak pro nic za nic, takže chápavě přikývne. Vražedný výraz vystřídají šibalské jiskřičky a tvář mu prořízne ten debilní široký úsměv.

„Chápu, tak já půjdu, kluci. Mějte se hezky a užijte si zbytek večera,“ rozloučí se sladce. Tak sladce, že i cukrová pěna by se mohla stydět.

Noblesní děvka. Noblesní přeslazená děvka.

Erik ho vyprovodí až ke dveřím. Já se neobtěžuji. Ani čau mu neřeknu.

Jo. A pak, že je mi to jedno. Ne, není. Ne úplně. Já zkrátka… nechci rozchod.

A sakra… tohle bolí. Ne, že bychom mlčeli. Naopak, my jsme se spolu vždycky snažili mluvit. Náš vztah neztroskotal na komunikačním šumu. Kdepak, oba víme, že hádky k tomu patří. Jenom se něco změnilo a ani jeden z nás nemůže přijít na to co. A pokud někdo z nás zjistí, kde je zakopaný pes, bude to rozhodně Erik. Jestli o to hledání stále stojí.

Třeba se mu povedl zázrak během téhle naší pauzy. To mě napadne, protože tonoucí se stébla chytá.

„René… jenom nemysli na žádné blbosti, jo? Jsem tu s tebou. Ne s ním…“

To je celý Erik – pozná, že přemýšlím o věcech pomalu spojených s oprátkou visíci v našem vztahu už pěkných pár dní.

A i tak se pořád bojím.

„Sluší ti to. Nevěřil bych, že to řeknu, ale v první chvíli jsem si myslel, že si sem nakráčela nějaká sličná dívka, která si spletla dveře.“

„Nech toho pochlebování,“ otočím se k němu. „Moc dobře vím, že tě to štve.“

„Promluvíme si, ale prvně se vysprchuji. Emil mě strašně zdržel,“ nakrčí téměř naštvaně nos a otočí se. Cestou ke dveřím mi předvede nádherný zadek v černých elegantní (jak jinak) kalhotách.

Zdržel ho. Nějak si to dovedu představit až moc dobře. Ale určitě spolu nic neměli. Erik je oblečený přesně tak, jak chodívá do práce. Kdyby k něčemu došlo, určitě by se neoblékal zpátky do svého pracovního oděvu.

Už skutečně přemýšlím nad tím, že spolu spí? Tak dalece?

Zamířím ke stolu a posadím se. Naprosto přirozeně šáhnu po krabičce modrých LMek, které leží na kuchyňském stole. Občas si zapálím. Nepovažuji se za kuřáka, ale někdy není zbytí. Erik nesnáší kouření, bůhví proč mi to toleruje dokonce u sebe v kuchyni. Či spíš u nás, jak mě dost často opravuje.

Zvuky vody z koupelny s doprovodem Erikova jemného zpívajícího hlasu jsou bolestně známé. Rád ho poslouchám, když si ve sprše notuje. Stejně jako rád čichám jeho kořeněný sprchový gel, který používá snad odjakživa. Minimálně od doby, co se my dva známe. A to už je poměrně dost dlouhá historie.

Opravdu už to trvá tři roky?

Vyndám cigaretu a vylovím i zapalovač, který do poloprázdné krabičky musel přidat Erik. Dostal jsem ho od něj k vánocům. Je to takový ten drahý zlatý zapalovač s ornamenty. Tenhle má v kolečku znamení štíra. Mé znamení.

Plamínek naběhne okamžitě, konec cigarety se rozhoří a sprcha utichne stejně jako Erikův sametový hlas.

Klidně vdechuji kouř a pokouším se vytvářet kolečka. Z koupelny se ozve fén. Umím si živě představit, jak ty tmavé vlasy vlají v umělém vánku. Jak je hřebenem rovná podél obličeje, aby zítra nevypadal jak beránkův bratr.

Promluvíme si…

Už se doopravdy chce rozejít?

Jakoby to nebylo zřejmé už delší dobu.

„Na, klepej to sem,“ přistane mi před očima skleněný popelník.

Prudce zvednu hlavu. Povedlo se mi na moment úplně vytěsnit dění okolo sebe.

Hledím do jeho hezké tváře, na tmavé vlasy, rudé rty, hnědé oči a úzkou bradu. Snažím se přijít na to, co říct. Co udělat, aby to mezi námi bylo jako dřív. Asi nepomůže jen jedna věta, nevrátí nás tam, kde jsme bývali.

A nakonec mě napadne jen jediná věc. Chybíš mi Eriku. Chybíš mi, až to bolí. Jenomže jak tě mám dovést zpátky? Seš přímo přede mnou a i tak si přijdu úplně sám. Tak sám, že jsem dnes i včera měl v hlavě na chvíli někoho jiného.

Stydím se.

Típnu nedokouřenou cigaretu. „Tak jo,“ usměji se. „Nic není jako dřív.“

Erik si vezme židli a posadí se vedle mě. „Děje se něco?“

Je všímavý, vždycky byl.

Zadívám se do jeho očí. „Nejsme to my.“

„Ne, to nejsme. Už delší dobu,“ přikývne, ale pohledem neuhýbá.

„Proč? Chtěl sis promluvit, o čem?“ brouknu tiše a na chvíli sklopím zrak na své třesoucí se ruce, za které mě chytí. Proplete si prsty s mými.

Jestli je tohle konec… stejně si nás budu pamatovat navěky.

Erik se zhluboka nadechne, vyzařuje z něj žár, nejspíš díky teplé vodě, kterou miluje. Využiji chvilky klidu, kdy přemýšlí nad tím, co mi řekne. Možná… už…

Pomaloučku, jako kdyby hrozilo, že pokud se pohnu příliš rychle, Erik se stáhne, uvolním jednu ruku z jeho sevření a přejedu prsty přes štíhlé zápěstí, kolem nějž obtočím prsty. Jako kdyby to mělo zabránit mému strachu. Jako kdybych ho tím u sebe mohl udržet. Ach, a pak, že u sebe nechci lidi držet připoutané řetězem.

Vždycky míváte silné myšlenky, když nestojíte problému čelem. Je snadné říct – asi se rozejdeme, uvažovat nad tím, když ještě nic není zpečetěno. Byť to bolí, pořád je jistá naděje. Byť by to tak být nemělo, člověk se přinutí myslet si, že je mu to jedno. Ovšem není. Ne doopravdy. Je to jen náplast, protože každou ránu je třeba něčím zalepit. A náplast: vůbec mi na tom nezáleží – ta se jeví jako ideální. Ale nevydrží dlouho. Jednou zkrátka odpadne. Třeba, když se rána znovu otevře. Když je problém přímo před vámi.

Zavřu oči a modlím se, aby to dobře dopadlo. Abychom měli ještě chviličku…ne, věčnost?

Ten strach, který mi sevře útroby, když žádná reakce nepřichází se určitě rovná středověkému mučení.

Zčistajasna si vybavím, jak se postavil před mé rodiče a hrdě jim oznámil, že je můj partner. Byl prvním oficiálním mužem, který kdy u nás doma stál po mém boku. A doposud posledním. Bez mrknutí oka snesl máminy ošklivé řeči. Dokonce jí klidně oznámil, že si mě nastěhuje k sobě, ať se jí to líbí či ne.

Sakra. Tomu se říká odvaha.

A kolik já jí kdy měl? Když došlo na Erika, tak málo. Já byl tenkrát zbabělec.

„Nevím, každý vztah má občas krizi. Měl jsem hodně práce, nebyl jsem moc doma a celá ta věc s Emilem. Víš, ten kluk je fajn společník ale rozhodně nikdy nebude můj milenec. Ani jednorázovka. Nepřitahuje mě. Nelíbí se mi styl jeho života, ale do toho nemám právo mu kecat, když jemu to vyhovuje. Rád se s ním odreaguji. Ale nic víc, pro mě jsi pořád jediným ty René.“

V údivu zvednu oči, abych se setkal s tím pevným, odhodlaným pohledem. Blíženci umí zkrátka vždycky překvapit. Nikdy nevíte, co se jim honí v hlavě.

„Myslel jsem, že se chceš rozejít… že to k tomu spěje,“ přiznám a zase sklopím oči k naši propleteným rukám.

Kdyby se Erik právě teď z jakéhokoliv důvodu odtáhl, asi bych se rozplynul ve vzduchu. Už nikdy by mě nikdo nesložil. Dostihne mě pocit viny, za mé včerejší a dnešní myšlenky, které se týkaly jiného muže. Co je mi sakra do nějakého playboye?!

Nic. V přítomnosti Erika je opravdu jen sexuální katastrofa ale ta v historii nikdy žádných hrdinských činů nedosáhla. Spíš naopak, víc bitev prohrála, než vyhrála. Myslet pokrvenou třetí nohou často znamená podepsat si vlastní rozsudek smrti.

„Blázníš?“ vyjeví se a vymotá jednu ruku, aby mě za bradu přinutil zvednout k němu zrak. „To kvůli těm hádkám?“

„Jo. Pořád samé žárlivé scény.“

„Já vím,“ kývne a poraženecky svěsí ramena. „Přeháním to. V poslední době, přišlo mi, že tu skoro vůbec nejsi. Často jsem se vracel do prázdného bytu.  A ta celá věc s tímhle,“ sjede pohledem přes můj mundůr. „Asi jsem na tyhle vtipy už moc starý, nebo jsem se jen bál, že tě Renata pošle k nějakému krásnému namakanému gayovi a ten mi tě přebere. Nikdy mě moc nemusela.“

On není ten, co by se měl tvářit tak zkroušeně.

Jsme v tom oba.

Bože, cítím se za své rozvahy nad Pavlem čím dál hůř. Takhle se nechat strhnout! I když myšlenky jsou bez cla, před sebou je neschováte. Takže ve skutečnosti platíte dost vysokou daň, přímo sami sobě.

Zavrtím hlavou. „Pleteš se, Renata tě má ráda, ona rýpe do každého i do mě. Je taková. A ten chlápek, Pavel se jmenuje, není gay. Podle jeho bráchy přefikne každou sukni a zároveň je vlk samotář… dost by mě zajímalo, jak tyhle dvě věci spojuje,“ uchechtnu se při vzpomínce na včerejší rozhovor.

„René, začněme spolu zase trávit víc času. Určitě si tak k sobě znovu najdeme cestu."

Jo? Že by stačilo jen tohle? Víc společných zážitků?

Pokud ano, bylo by to skvělé.

Jen se nesmím zachovat jako korunovaný vůl. 

Chce to odvahu.

Myslel jsem si, že jí mám habaděj. Že mě odsouzení od vlastních rodičů učinilo tvrdším a silnějším než kohokoliv jiného. Že člověk, tak křehký navenek ale silný uvnitř, kterého mám vedle sebe, je toho důkazem. Že to, jak jsem se naučil žít vlastní život, znamená sílu. 

Ale není to pravda.

Ta opravdová zkouška odvahy mě teprve čeká.