Mojí sestře je dvacet šest. Má jednu typickou vlastnost. Hodně pláče. Hodně a často. Je to tím, že si pokaždé najde chlapa, který je debil. Bohužel to jinak říci nelze. Má pětileté dítě. Je známý fakt, že děti jsou odolné, ale často roní slzy. Když jednou za čas jedu sestru navštívit, obvykle je to jako jet na návštěvu do slzavého údolí.

Cestou do Aurory mi dvakrát volá a pokaždé tak huhlá a popotahuje, že jí ani jednou nerozumím, cože se děje. Povede se jí odvést mé starosti od odpoledního neočekáváného setkání, které s Erikem jistě budeme probírat. Ten mě před Aurorou neočekává. Naopak mi napíše, ať mám chvíli strpení, neb má zpoždění. A tak mě číšník dovede k našemu zarezervovanému stolu pro dvě osoby v soukromém salónku. Erik si na tohle potrpí. Nemá rád přeplněná místa, prý mu stačí být v práci neustále mezi stovkou lidí. Zejména, když se pohybuje na různých konferencích, zasedáních anebo odjede na stáž či pracovní cestu.

Znovu se mi rozehraje aparát. Přijmu hovor bez zaváhání. Očekávám, že jí ten její opět podvedl. Neptejte se mě, proč s ním je. Nikdy jsem tohle nepochopil. Je nutno dodat, že za svůj krátký život vystřídala minimálně šest partnerů, o kterých vím, a každý z nich se nakonec vyvrbil v ten typ, co preferuje polygamii. Došlo to do takového stádia, až si moje sestra začala myslet, že jiný chlap na světe zkrátka neexistuje.

Spíš než sebe však řeší malou Katku. Svou jmenovkyni. Prý tohle jaro pláče víc, než obvykle. Ráda by věděla, jestli je normální, aby se pětiletá holčička zavírala ve svém pokoji a kreslila si apokalyptické výjevy na papír. Nejsem schopný jí odpovědět. Buď je to zkrátka součást její postupně se vyvíjející povahy případně důsledek situace v jejich rodině. Nejspíš jí taky dvakrát neprospívá, že za svých pět let měla pět jiných „tatínků“, navíc je svědkem neustálých hádek a do toho její maminka taky pořád brečí. Třeba to chudák podědila. Spíš však sázím na ten důsledek než genetiku.

Marek často není doma, je spíš nepřítomný a navrch má krom Katky i dvě milenky, které si přehazuje jako zákusek, dá si zrovna tu na kterou má chuť.  Erik se snaží neustále Káťu přemluvit, aby ho opustila. Nabídl jí přístřešek u nás, prý by jí sehnal poměrně dobře placenou práci a každého jejího potenciálního partnera prvně tajně proklepnul. Bohužel, ona už to vzdala. Mé názory nebrala v potaz nikdy, na Erika jsem sázel více. Nejvíc udivující je, že Marek jako nevěrník vůbec nevypadal. Ani jeho hlas tomu nenasvědčoval. Nic jeho chování nezračilo, že jednou o pár měsíců později přijde domů opilý, rozkopne dveře do kuchyně a na sestřinu otázku: „kde jsi byl?“ odpoví, že si odskočil k mladému masu, jež alespoň za něco stojí.

Sestra často bývá u našich, kterým o tomhle v současnosti neříká. Dřív si stěžovala mamce. Ta právě spolu s tátou vždycky orodovala za to, aby je opustila, že je jí pro ně škoda. Moje sestra je totiž právě to „dokonalé“ dítě, jež si zaslouží stejně perfektního muže. Hlavně, což je to nejdůležitější, není lesba a nikdy proti rodičům nešla na rozdíl ode mě. Když jsem byl mladší, žárlil jsem na ní a jeden čas náš vztah taky nebyl nejrůžovější. Jakmile se na světlo boží vyloupla má orientace, stála na straně rodičů. Zbrojila proti mně, ale jak šel den za dnem, pochopil jsem, že ona sama to bere, jen se prostě nechce v očích rodičů shodit. Před nimi byla proti mně, ale jakmile jsme byli sami, začala se za své slova omlouvat. Takhle s odstupem času bych jednoduše řekl, že je vypočítavá. Vždycky se bála našim postavit a nejspíš ani nechtěla. Vždyť se má ke komu vrátit v případě nutnosti a od koho cucat peníze. Loni k vánocům jim rodiče přidali víc než polovinu financí na novou kuchyň.

Jedinkrát za celou svou krátkou historii si pamatuji, že byla proti našim. Pomáhala mi s balením, když jsem před třemi roky narychlo opouštěl s Erikem náš dům. Naši jí to do dneška vyčítají, proto před nimi o mně nemluví a tváří se jako jejich nejvěrnější dítko.

Usadím se ke stolu pro dva v rohu menší místnosti a objednám si prozatím sklenku Portského. Erik si dává na čas a mé úvahy ohledně sestry se vytrácejí a nahrazují je nové. Snažím se nepředstavovat si budoucnost – hádku a následný rozchod, vykopnutí z bytu - nic podobného. Řeknu zkrátka pravdu, ale nemůžu celou. Nebo bude celá? Záleží na tom, jak se na to člověk podívá. Myšlenky jsou přece bez cla, nemusím jimi ještě přikládat do ohně.

Jestli existuje jediná věc, kterou nelze zastavit… je to postupné blednutí vzpomínek. Víc mě však překvapuje, že jak dny, týdny, měsíce a roky plynou vzpomínky, i když zamlžené, stále existují. Rád bych se vrátil zpátky na začátek.

Co je ale začátek? Záleží na tom, koho se člověk zeptá. Pokud se ptám sám sebe, táhne mě to daleko, zpátky a zpátky přes náš vztah, léta kamarádství, dny s Erikem a našimi přáteli, ještě v době kdy jsme o sebe neprojevovali valný zájem, neb jsme oba žili v domnění, že je ten druhý hetero, až do momentu našeho úplně prvního setkání. Není mi ani dvacet a naši mi z domova teprve začínají dělat soukromé peklo. V baru, kde jsem prvně v životě, hraje jazz jediná hudba, kterou jsem vždy nesnášel, ale od toho večera se mé preference změnili. Mám jazz rád, vybavím si ten jemný sametový hlas, který jsem zaslechl při čekání na pivo u pultu. Otáčel jsem se a marně se snažil vytěsnit hudbu, abych našel majitele toho skvostu. A pak mě ten hlas pohladil přímo po duši. Zjevil se vedle mě a promluvil na číšníka s tak dokonalým podtónem radosti, že stačil na to, aby se rozveselily všechny rysy mého obličeje a můj sluch zaplesal štěstím. Než jsem si důkladně prohlédl jeho majitele, uvažoval jsem dopředu nad tím, jak asi bude vypadat. Zcela jistě elegantně, uhlazeně ale určitě s patřičnou dávkou charismatu, která vynahradí chybějící sexappeal.

A… měl jsem pravdu. Střetli jsme se pohledy a věnovali si dva naprosto odlišné úsměvy. Můj byl plachý a nesmělý, jeho milý a zářivý.

Kde je začátek pro tebe Eriku? Možná toho osudného září, kdy jsi mě načapal za klubem v temné uličce s mým tehdejším postelovým kamarádem, se kterým jsme si vzájemně předávali sliny s kapkou vodky.  Nebo možná o pár týdnů později? Toho chladného listopadového večera, kdy jsem učinil své stydlivé vyznání?

O tři měsíce později jsi nastoupil před naše a bojoval za lásku, jejíž pevnost jsi sám nemohl nikterak zaručit a i přesto jsi ani na sekundu nezaváhal. Sousedku tehdy odvážela sanitka, všude byl ruch a do toho my, stáli jsme v chodbě jako hříšníci čekající na udělení trestu. Nebo až toho únorového dopoledne, dva týdny po mém útěku z domova, kdy jsme si konečně koupili společnou postel a přestali spát na matracích?

Nemohli jsme se tehdy dohodnout. Ty jsi chtěl velké drahé letiště, já zase chtěl alespoň půlku zaplatit a tvůj výběr byl nad mé finanční možnosti. Umlčel jsi mě. V obchodě plném lidí jsi mi zacpal ústa svým jazykem a řekl, že dokud jsem student, nemusím takové věci řešit, že jsi mě donutil opustit rodiče a proto se hodláš postarat o nás oba.

Víš, že jsi mě ale nenutil? Nikdy a k ničemu? Všechno jsem dělal dobrovolně a jen obdivoval tvou odvahu a sílu, chuť měnit sny ve skutečnost. Zachránilo mě tvé světlo.

Když jsme se po dvou měsících vraceli domů pro zbytek mých věcí, na nebi houstly mraky, vítr měl sílu skoro jako uragán a já jsem navzdory nepřízni počasí a nepřátelství rodičů pociťoval vnitřní klid. Strach tam byl, ale krčil se někde v tmavém koutku, protože ty jsi byl vedle mě. Už předtím jsme přece tušili, jak to dopadne.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se mě tiše, když jsme zastavili před naší bránou.

„Jo, mám tu tebe… jsem v pořádku.“

Neodpověděl, jen mi více stiskl ruku a na tváři vykouzlil ten samý úsměv, kterým mě poprvé počastoval v jazzovém klubu. Stejně milý a zářivý, bez špetky nejistoty či obav z nadcházejícího setkání. Chvíli jsme jen seděli v autě a dívali se, jak poslední paprsky slunce pohlcují temně modré mraky, než jsme se vydali k nám domů.

Ale život bez něj?

Byl by zahořklý. Chvilkový poklesek má být vykoupením za život, v němž nikdy nepocítím teplo jeho těla. Možná ani těžká péřová přikrývka by nezahnala ten chlad. Mohl bych jím skončit zavalený, tak jak tomu bylo v té době, kdy jsem ho poznal. Jeho světlo by už nehřálo.

„Teda, nad čím tak usilovně přemýšlíš?“

Jeho hlas mnou trhne.

„Eriku…“ vyjevím se.

„Promiň, že jdu takhle pozdě.“

„V pořádku. Jak dlouho tu sedíš?“

„Asi minutu, vůbec jsi mě nezaznamenal,“ podotkne.

„Vzpomínal jsem,“ přiznám. A také opět předvídal to nejhorší.

„Na co?“ nadzvedne zvědavě obočí.

Do našeho rozhovoru vstoupí číšník. Erik si objedná též víno a rovnou i večeři. Vzhledem k tomu, že mě jídelní lístek nechal úplně chladným, ačkoliv jsem ho před sebou měl dobrých patnáct minut, zvolím stejný pokrm. Lososa s dušenými fazolkami. Vteřinu počkám, než se číšník dostane z doslechu.

„Nad tím, jak jsme se poznali. Vlastně… celkově nad naší minulostí,“ objasním.

„A k čemu jsi došel?“ zajímá se.

„Nechci být bez tebe,“ vydechnu a nezabráním plačtivému podtónu.

„Aha,“ odpoví zadumaně. Vypadá, jakoby hledal vhodnou cestu jak mi podat, co se mu honí v hlavě.

Celý se pod tíhou toho jednoho slůvka narovnám. Sedím naproti němu naprosto ohromený.

Nikdy jsem se do té sázky neměl nechat uvrtat. Měl jsem se na to vykašlat. Měl jsem tu ruku s ručníkem odstrčit. Jenomže moje svědomí by nejspíš stejně dříve či později zaklepalo na dveře. A já bych se svůj poklesek, či spíš poklesky, pokusil vymazat.

„Ty…“ se doopravdy chceš rozejít? Vzmůžu se, ale vyslovit to celé nedokážu.

„Vzal jsem stáž v Belgii. Na měsíc, odjíždím v pondělí,“ řekne a konečně se na mě podívá.

„Takže je to tak, chceš ode mě pryč,“ zděsím se a i když se bráním, stejně ty otravné slzy vytrysknou z pod mých víček, ačkoliv jsme na veřejnosti a číšník právě donesl Erikovi víno. Nejde to zastavit, ani ten vyjevený pohled, který mi mladík se sklenkou v ruce věnuje, mě neodradí. Nejspíš mám se svou sestrou společného víc, než jsem si myslel. Možná jsem původně měl být holka, ale někdo si to na poslední chvíli rozmyslel a na svět vykoukl chlapec.

„Pšš, prvně mě vyslechni, René. Nechci od tebe pryč a není to rozchod, ani něco jako rozchod, nic takového,“ chytí mě za ruku a až pohled do jeho vážných a přece hřejivých očí mé vzlykání zasekne.

„Takže se vlastně pomalu rozcházíme…“ šeptnu.

„Ne, nerozcházíme,“ zavrtí hlavou. „Aspoň já nevidím důvod proč, jen prostě –“

„ – pauza je v podstatě rozchod, to nevíš?!“

„Jaká pauza? Na stáž musím, říkal jsem ti, že letos pojedu a ze všech možností tahle vychází nejlíp. Belgie je nejkratší, zbytek začínal na třech měsících. Měl jsem se rozhoupat dřív, ale mám štěstí. Jedna slečna, co měla jet, nakonec nemůže, tak jsem to vzal místo ní.“

Zarazím se, protože si vybavím, že skutečně o nabídkách stáží mluvil a ne jednou, jak jsem mohl něco tak důležitého úplně vytěsnit?

„Zase… jsem to zdramatizoval,“ ušklíbnu se sám nad sebou.

„V poslední době máš k dramatu sklony, to je pravda,“ usměje se. „Ale je to jen měsíc, alespoň si od sebe odpočineme.“

Řekl, odpočineme?

Vracet se ve vzpomínkách na začátek není ten nejideálnější nápad. Vracet se dál a dál, odtud až tam, ještě do doby, kdy pro mě Erikova existence nic neznamenala, protože jsem ho ještě neznal. Bylo mi sedmnáct, chodil jsem na střední školu v našem městě. Šel jsem ze školy za svým kamarádem, kterého jsem tajně miloval. Akorát jsem mu chtěl oznámit, že jsem udělal jazykové zkoušky a mám certifikát. On však mou radost nesdílel. Byl celý přešlý. Nakonec z něj vypadlo, že ví o mých citech a myslí si, že bychom si od sebe měli odpočinout, protože on mi nikdy nemůže dát to, po čem toužím. Řekl, že na pár měsíců odjede do Ameriky za svým strejdou a pak se sejdeme. Z pár měsíců, o kterých mluvil, se stala věčnost. Do dneška jsem s ním nemluvil. Můj poslední hovor s ním končil rozloučením: „Tak zatím, někdy příště.“ Asi myslel v dalším životě.

Pro mě odpočinek od sebe znamená – už se nikdy neuvidíme. Bohužel. Mám z toho strach. Je to jako stín, který je za mými zády a slibuje mi, že to nejhorší o čem přemýšlím, se právě stává skutečností.

„Ale není to tak dlouho, co jsi tvrdil, že nám spíš pomůže trávit spolu víc času a… najednou je to naopak?“ namítnu.

„Popudila tě ta věta s odpočinkem?“ opře se lokty o stůl a zadívá se mi do očí.

„Samozřejmě, dost si to oponuje s tvrzením – potřebujeme spolu trávit více času,“ objasním lehce zkroušeně.

 „Jo, to ano," přikývne. „Víš, přemýšlím nad námi v posledních dnech asi i víc, než by bylo záhodno. Původně jsem myslel, že pokud spolu budeme trávit víc času, může nám to pomoci. Ale ta stáž mně přinutila se na to podívat z jiného úhlu. Nejenomže je pro mě důležitá, protože musím plnit předpisy a zkrátka mám jednu delší stáž do dvou let v osnovách, ale zároveň budeme mít prostor pro přemýšlení. Náš společně strávený čas neřeší to, co je v nás. Podle mě, když si od sebe teď dáme chvíli klid, můžeme se sami nad sebou zamyslet. Neumím ti to nejspíš vysvětlit líp, než tak, že když jsme spolu, nevíme, jaké je to být bez sebe. Když spolu trávíme čas, je to jen jakási náplast na to, co se děje. Prostě problém přebijeme lepšími vzpomínkami a tak ho odsuneme někam dozadu, ale tím se nevyřeší. A není ani to prostor pro to zjistit, že ve skutečnosti třeba žádný není. Jsme spolu tři roky de facto nepřetržitě. V jednom bytě, máme zajeté koleje a nikdy z nich neodbočujeme. Moje nejdelší stáž trvala deset dní a bylo to někdy loni. Nemáme vlastně žádný prostor pro sebe. Všechno co se rozhodne dělat, děláme dohromady. Možná právě to je jádro problému. Být spolu neznamená neudělat bez sebe ani krok, nemít svobodnou vůli. Plánujeme věci jedině společně, ty nemáš rád horory tak na ně do kina nechodíme, ačkoliv já bych někdy zašel. Já nemám rád zoologické zahrady, a tys tam tři roky nebyl, ačkoliv jsi předtím básnil o tom, že se chceš podívat do všech zoo v Česku. A toho je víc, je sice fajn dělat věci, co baví nás oba, ale občas by asi bylo taky fajn dělat jen to, co baví mě nebo tebe a nemusíme to pokaždé dělat spolu.“

„Je to podobná situace, jako tehdy s Davidem,“ nadhodím, jako kdyby snad jeho slova vůbec nevnímal. Není to však tak, jen to ve mně vyvolává silné déjà vu . Možná je to tím, co se v posledních dnech děje. Tím, že občas myslím na věci, na které bych neměl a také tím, že se zkrátka bojím. Jen nevím čeho víc, jestli rozchodu nebo svých činů, které k němu můžou hravě vést.

„Cože? Jak ty vždycky k takovým věcem dojdeš? Tohle je úplně jiné. My spolu chodíme a navrch i bydlíme. David byl jen kamarád, který ti nechtěl zlomit srdce. My se ale vzájemně milujeme.“

Ty si vybavuješ, kdo byl David, ačkoliv jsem ti to říkal už před tak dlouhou dobou? A já si ani nevybavím naše rozhovory o tvých stážích… doopravdy bych se měl stydět.

„Já tě rozhodně miluju,“ pronesu vážně.

Bůhví proč mnou projede vlna citu. Chtěl bych, aby existovala i daleko lepší slova, která by vystihla, jaké city k němu chovám. Ona jsou, ale jen je najít a hlavně vyslovit. Miluji tě… to mi přijde málo. Chtěl bych mu nabídnout mnohem víc.

 „O tom nepochybuji,“ usměje se mírně.

 „A o sobě ano?“ zeptám se tiše.

„Ne.“

„Ale i tak si myslíš, že nám odloučení pomůže.“

„Rozhodně nic nezkazí, maximálně se nám bude ohromně stýskat,“ mrkne na mě.

„Jo, to bude, ani na víkendy se nebudeš vracet?“

„Ne, budu mít plný program. Jeden den volna v týdnu.“

„Aha, měsíc… to je spousta času na dělání chyb,“ zamumlám si, spíš pro sebe ale jemu to neunikne.

„Chyb? Máš je v plánu?“ zbystří. „Na chyby nevěřím. Existují jen věci, které člověk udělá, protože chce a pak ty, které neudělá ne? To, co si během toho myslí, už nehraje roli. Podstatné jsou činy a ty nejsou nikdy chybné, když v tu chvíli po tom toužíš.“

„Ježíši, tohle vyznělo, jak kdybych měl v plánu provádět bůhví co,“ pokusím se o lehký tón. „Maximálně se mi povede dostat do nějaké trapné situace a možná svou vlastní chybou prohraji tu hloupou sázku,“ dodám s lehkým úsměvem, který mi okamžitě zmrzne na rtech. Vlastně jsme se ještě vůbec nedostali k tomu, čeho dnes byl svědkem.

„Hm, když už mluvíš o té sázce, jak ti to klape s Pavlem?“ pustí mou ruku a trošku se odkloní, aby uvolnit místo číšníkovi, který nám servíruje pěkně voňavé jídlo. Za jiných okolností by se mi už zbíhaly sliny, ale momentálně mám žaludek spíš strach stažený. Povzbuzujícím faktem je, že když by ho dnešní událost opravdu naštvala, nebo díky ní měl v plánu cokoliv (raději znovu nebudu přemýšlet, co to slůvko všechno může zahrnovat) už by o tom dávno začal.

„Eh, klape? No tak nějak normálně.“

„Dneska to vypadalo, že docela dobře,“ podotkne a vezme do ruky příbor, aby si ukrojil první sousto.

„Jen mě… utíral, nechal jsem se, byl jsem v šoku a byla to blbost, ale nic to neznamenalo. Pavel je navrch heterosexuál a střídá to zjevně jako ponožky, takže když by přišel na to, s kým má tu čest, asi bych se proletěl z toho sedmnáctého patra,“ vysvětluji překotně.

„Jez, studené už to nebude dobré,“ kývne k mému nedotčenému talíři, ani příbor jsem si ještě nevzal do rukou.

Tenhle jeho stoický klid, či jak to nazvat, mě v některých chvílích pekelně děsí. Ale kdyby to pro něj skutečně byl problém, určitě by s tím už začal předtím, to je asi to jediné, co může můj srdeční tep trošku uklidnit. Bohužel to netrvá věčně. Erik se zjevně řídí nesprávným heslem – u jídla se nemluví, ačkoliv spíš tipuji, že mě jen chce trochu podusit ve vlastní šťávě. Ať, nebo tak, sníme večeři v tichosti za doprovodu příjemně tlumené moderní popové hudby. A můj tep se zase zvyšuje, protože vím, že tímhle náš rozhovor o dnešku a obecně současné situaci neskončil.

„Jestli chceš… klidně tu sázku odvolám, pozítří k němu jdu, všechno mu vyklopím a děj se vůle boží. Náš vztah je pro mě důležitější, než nějaká sázka,“ prolomím ticho první, akorát když nám odnesou prázdné talíře.

„To je sice lákavá nabídka, ale ne, nemusíš mu nic říkat. Klidně v tom pokračuj,“ odvětí po kratičké odmlce, kterou jsem strávil zadržováním vlastního dechu.

Nebyla to lež, divím se, že mě to nenapadlo dřív. Spíš jsem si asi nechtěl připustit vážnost situace. Nicméně opravdu je pro mě náš vztah přednější.

„To myslíš vážně?“ podivím se.

„Jistě,“ lokne si řádně ze sklenky vína.

„Ale štve tě to, i to, čeho jsi dneska byl svědkem. Od začátku jsi byl proti,“ nedám se uchlácholit. Je třeba to vyřešit a my vždycky o všem mluvíme.

„Jo, neskáču do stropu radostí, že ze sebe můj přítele dělá ženskou a navrch se nechá ohrabávat chlápkem, kterému prošla postelí dobrá půlka Prahy. Toho ohmatávání by ses mohl vyvarovat, ale nebudu u vás kvůli tomu stát a dohlížet na tebe. Věřím ti, a věřím i tomu, že jsem se nachomýtl ve špatné chvíli. Prvně mě to překvapilo ale jak šel den, nějak jsem se s tím srovnal. Už tě nějakou dobu znám, takže se i umím představit, že tohle pro tebe bylo z jeho strany zkrátka překvapující. To se stává. Navíc to, že se mi ta sázka nelíbí, nemá co dělat s tím, že jí chceš vyhrát. Když ti budu bránit, později mi to můžeš vyčítat. Takže pokud tu sázku projedeš, pak jedině vlastní hloupostí anebo tím, že mu to dojde samotnému, což se mimochodem divím, že nedošlo, po všech těch jeho... zkušenostech,“ odpoví a stačí během toho vystřídat několik výrazů od naštvaného, přes chápající až po znechucený..

„Ale takhle to budeš ty vyčítat mě…“

„A dělám to snad?“

„Jo… teda ne,“ odvětím zmateně.

„Jedu na měsíc pryč, ty jsi za tím viděl bůhví co, ale naštěstí, teda doufám, už jsem ti to vysvětlil. Budeš mi to vyčítat?“ nakloní hlavu na stranu a jeden koutek úst mu vyjede v úsměvu.

Pár sekund jeho slova zpracovávám. Povzdechne si a mě to konečně dojde. To, co ho naštvalo, nebylo to, co jsem se pokoušel obhájit. Nešlo o žádný ručník. Nešlo o Pavla. To byly jen druhotné události. Je třeba jen utišit jeho nejistotu, stejně tak jako to on udělal s mou.

„Když by náhodou, v nějakém jiném vesmíru, došlo k tomu, že by… no, že by se mnou chtěl něco mít, ačkoliv by zjistil, jakého pohlaví jsem, rozhodně bych odmítl. Ano, je to hezký muž ale tím to končí, hezkých chlapů po světě běhá hodně,“ zahledím se mu do očí. Teď bych neuhnul pohledem snad ani, kdyby z nebe začaly padat bomby.

Jeho výraz se změní z vážného na spokojený a z něj o chvíli později na ten, který mám ze všech nejraději – hravý.

„Jo? Koukáš po nich často? Nějaký ten fešák, nikdy není k zahození, že?“

Takže… tím je to vyřešené? Nic víc? Opravdu mu má slova stačí? Nechápu ho, já mám pořád strach a neustále se utápím v nejistotě, zatímco on mi věří. Nebo spíš věří v nás, jako už od začátku. Někdy bych chtěl mít jeho povahu, umět se nad věci povznést a hlavně jednat s chladnou hlavou. U mě je v převaze vždycky ta horká.

Kurník, může se mi někdo divit, že tohohle chlapa miluju?

„Ani ne, ale mám obě oči, takže někdy mi nějaký ten pěkný kousek neunikne,“ chytnu se a nakloním se přes stůl blíže k němu. Položím ruku na tu jeho. „Jednoho výstavního fešáka mám dokonce i doma,“ pokračuji.

„Vážně jo?“ zajiskří mu v očích a také se přikloní, ještě předtím však důvtipně posune obě z půlky plné sklenky kousek dál od nás. „A máte dneska nějaké plány?“

„Nic konkrétního, jen to v co začínám doufat,“ odvětím a neubráním se úsměvu od ucha k uchu.

„Není to tajné?“

„Ne,“ zavrtím hlavou a přikloním se tak blízko, že se rty téměř dotýkám jeho ucha. Normálně si z minuty na minutu přijdu jako flirtující puboš. Nicméně trocha tohohle cvrlikání nikdy není na škodu. Naopak, mám to raději než cokoliv jiného. Jen se u toho občas stydím.

„Doufám, že naše plány se dneska zvrtnou v nějakou divokou soulož,“ zašeptám a zrudnu přitom snad i na zadku. Ještěže mě nevidí. Ono už samo o sobě stačí, že se tu k sobě takhle máme. V restauraci!

„Hmm… asi zaplatíme.“