„Něco na oplátku?“ zopakuji s nehraným údivem. „Zkoušíš mě právě vydírat?“

Mládě jedno! Co si o sobě myslí? Nějaký šestnáctiletý ucho mě tu nebude tahat za nos.

„Ježíš, proč hned mluvíš o vydírání?“ vyjeví se.

Nezabráním lehkému ušklíbnutí. „No tak, šup sem s tím, co bys chtěl za to, abys mlčel?“ zadívám se na něj vyzývavě. „Nějakou zvrácenou sexuální zkušenost? Hodláš mě ojet jako kluka nebo v převleku za holku?“ pokračuji, schválně si vybírám těžší kalibry. „Chceš vykouřit? Zjistit jestli je to od chlapa lepší jak se občas traduje? Nebo… nějaké tvrdší praktiky, když už jsem ten kluk, zvládnu asi víc než nějaká mladá slečinka, no ne?“

Tady se krásně ukáže ten patrný rozdíl mezi mnou a jím, protože Teo zareaguje přímo předpisově. Znervózní, sebejistý úsměv nahradí křečovitý a tváře získají lehký ruměnec. Kdyby opravdu chtěl něco z těch blbin, které jsem vyjmenoval, nereagoval by takto. Já ho znervóznit nechtěl. Ba co víc, nemám nejmenší tušení co si s ním vlastně počít, už od chvíle, kdy mě odhalil, jsem jako praštěnej kladivem po palici. Jasně, je to kuře. Jasně, mladí mívají blbé nápady. Tuším, že jsem to se svou útočností přehnal. Jenomže já nikdy netvrdil, že jsem ryzí charakter.

„Nic z toho by mě v životě nenapadlo,“ odpoví a sklopí zrak do podlahy. „To si o mě myslíš hezký věci,“ dodá téměř zkroušeně.

Najednou je mi ho skoro až líto.

„Fajn, tak co teda chceš? Předpokládám, že koupit trdelník asi ne,“ protočím oči ve snaze nedát najevo, že jsem to opravdu trošku přehnal. „Ty máš přímo na čele napsaný, že seš problém, tak to koukej vysolit.“

Nebudu lhát, chci tuhle hru dohrát do konce. Musím jí dohrát do konce, nějak. Jakkoliv, ale zase ne za cenu všeho. Jo, můj scénář původně vypadal tak, že si to tu nějak dva měsíce odšaškuju a tralalá. Jenomže ať chce, co chce, je to komplikace. Kdyby to dopadlo, jak jsem doufal, asi by to bylo moc rychlé a jednoduché. A takový život nebývá, není třeba si mazat marmeládu kolem pysků.

Teo chvilku mlčí a já mu dávám prostor pro sesbírání potřebné síly na vyřknutí přání. Pomalu se sebere a zadívá se na mě. Když bych tu měl nějaký nůž, můžu si z těch rozpaků všude kolem klidně kousek ukrojit.

„Chci… chtěl bych… víš,“ podrbe se rozpačitě na hlavě a omládne, byl bych přísahal, že vypadá právě i na míň jak deset let, ne to kecám, ale kuře v sobě nezapře. „Chtěl bych navštívit jeden klub,“ dopoví a nevydrží můj upřený zrak, před kterým raději opět sklopí pohled k vaně.

„Jakej klub?“ zeptám se kysele s patřičným doprovodným výrazem.

Tohle mě ale fakt zajímá, co na mě vybalí. Něco s hvězdičkou určitě.

„No… ten klub je v Auroře a je jen pro VIP osoby… ten myslím,“ vypotí ze sebe tak rozpačitě, že víc už to snad ani nejde.

„Hele, Teo, ty seš buzerant?“ řeknu přímo a ignoruji obočí, které mu vyjede do výšky. „Protože ten klub pořádá výhradně jen pánské striptýzové show.“

Upřímně, chodí tam ale úplně každý, bez ohledu na orientaci.

„Já… nevím.“

„Ty nevíš, jestli se ti líbí muži nebo ženy?“

„Mě se líbí oboje. Líbí se mi holky i kluci,“ pokrčí rameny.

„A jó, vlastně,“ plesknu se teatrálně do čela. „Tobě je teprve šestnáct, ten zmatek se ještě dá chápat,“ popíchnu ho.

„Hele, nešij do mě kvůli věku. Když se dobře obleču, často mě tipují na vysokoškoláka! Navíc, je mi u prdele, co si myslíš. Prostě jsem bi, a jak si to ty zanalyzuješ, mě vůbec nezajímá,“ sebere nejspíš poslední zbytky své odvahy a štěká na mě. Bohužel, vypadá přitom jako takoví ti malí roztomilí psíci, kteří se sice naňafají hodně, ale stačí na ně udělat „bububu“ a už peláší schovat se za nejbližší roh.

Rozhodnu se, že víc ho trápit nebudu a prostě se od srdce rozesměji.

„Víš, teď zase poslouchej ty mě, bisexualita je jen výmluva. Časem možná pochopíš, že tenhle termín je jen nálepka pro čisté homo nebo hetero lidi, kteří si zkrátka rádi užívají. Jenomže až se zamiluješ, jakože fakt zamiluješ, tak to nebude naráz do chlapa a do ženský, bude to jeden nebo druhá, pak už ti termín „bi“ bude k hovnu.“

Normálně bych si takový emoční výlev klidně nechal pro sebe. Teď ale ne. Nemám totiž pojem bisexuál rád. Na to už mám dost odžito i zažito. Nic takového ve skutečnosti neexistuje. A pro mě je právě v tuhle chvíli až nezvykle důležité, aby to pochopil i on, ačkoliv pravděpodobnost je menší než nula.

„Pff,“ odfrkne si. „Fajn, hádat se s tebou nebudu. Takže, co? Vezmeš mě tam nebo ne? Pokud ne, všechno vyklopím bráchovi,“ zvedne výhružně jeden prst a tváří se přitom asi jako nechvalně proslulý Chuck Norris, jehož jméno stačí vyslovit na toaletě a rázem ztratíte potřebu použít Domestos, neboť všechny bakterie raději utečou.

V praxi to ale nezkoušejte, protože to nefunguje.

„Hm, víš, mě je úplně jedno jestli mu to řekneš nebo ne. Pokud jo, ubydou mi starosti,“ odpovím skoro pravdivě. Úplně jedno, není totiž tak docela správně. Ale s těmi starostmi jde o holý fakt.

Jak bojovnost rychle přišla, tak rychle zase odešla. „Takže ne?“ zeptá se a jeho spodní ret se roztřese.

„Jej, klid, hlavně mi tu nezačni brečet,“ požádám ho.

Kdyby chtěl něco, co jsem mu v návalu lehkého vzteku nabízel, pak bych skutečně neváhal a sbalil si saky paky. Prohrál bych milerád. Jenomže tenhle jeho požadavek je vcelku reálné splnit. Jenom to nebude úplně easy. Musím totiž zasvětit Erika a ke své smůle i Evžena, navrch taky doufat, že to nějak půjde zařídit, když je Evžík, ta kurvička, majitel. Z přátelství (ne teda ke mně) by snad i mohl.

„Ach jo,“ povzdechnu si a snažím se ignorovat ten jeho štěněčí pohled. „Můžu to zařídit,“ řeknu po krátké odmlce.

Chvíli to vypadá, že mi skočí kolem krku. „Díky! Slibuji, že to Pavlovi neřeknu! Čestný skautský!“ zvedne dva prsty do vzduchu a neopomene je i olíznout.

No, tak to by mě zajímalo, jak ho někdo může tipovat na vysokoškoláka.

S tímhle jeho radostným výrazem bych mu hádal sotva patnáct.

Blbí puberťáci, nemohl přeci jen chtít ten trdelník? Ale to ne, proč si rovnou neříct o striptýz.

Vidíš to? Panenko Podsrpenská? Vidíš to?

Jo, vidím a je mi z toho blivno.

 

„Ale… vždyť mu ani nebylo osmnáct! Co když to někdo zjistí? Ještě půjdeš sedět ty i Evžen. Vždyť ho to může nadosmrti poznamenat!“

Upřímně, čekal jsem od Erika jakoukoliv reakci ale rozhodně ne tuhle. Zní jako rodič od pěti dětí, kterému je dobrých padesát. Věděl jsem, že to nebude jednoduché, a právě proto jsem cestou z práce koupil jeho oblíbený Ferrero donut a uvařil kávu a taky trošku využil svých orálních dovedností k jeho uspokojení, v naivním domnění, že všechny tyhle přípravy mi zajistí hladký průběh.

Ovšem, to by se Erik musel nechat obměkčit a na tohle se u nás jaksi nehraje, že.

„Jasně, určitě by nás někdo zavřel kvůli tomu, že si kluk vyrazil v šestnácti letech do klubu. A že ho to poznamená? Na internetu si dneska najdeš daleko horší věci!“ argumentuji.

„Ale i tak, vůbec se mi to nelíbí,“ zavrtí nesouhlasně hlavou.

„Eriku, zkus na chvíli podlehnout té hloupé představě, že se nechováš jako starý padesátník a už vůbec tak neuvažuješ, a vžij se do role někoho mladšího.“

Erik si mě ještě chvíli pátravě prohlíží, pak si povzdechne a mimoděk projede rukou své kraťoulinké vlasy.

„Fajn, ale musíš tam jít s ním? Nemá spíš nějakého kamaráda, který by ho doprovodil?“ zajímá se.

Aha, takže odtud vítr fouká. Žádný strach o mladé „nevinné“ hošánky.

„Nejspíš ne, co jsem tak pochopil, asi se se svým snem o pánském striptýzu ve sprchách po fotbale zrovna dvakrát nechlubí,“ odvětím a neudržím vážnou tvář. Mně prostě hrozně baví, když Erik žárlí, ale nehodlá to přiznat.

Poraženecky svěsí ramena. „Jo, to zní docela logicky.“

Jeho výraz mě ohromně nabudí. Bůhví proč, mě vždycky hrozně přitahuje, když se tváří takhle zkroušeně. Jeho obličej, který se díky žárlivosti mění z jemného na trošku přísnější, jako když mávnete kouzelným proutkem. Stejně tak rychle to může být pryč. Vůně, který mám věčně věků plný nos a to nejen tady doma, ale třeba i když stojíme venku. Patří prostě k němu. Stejně jako jeho značkové oblečení a jemný, sametový hlas. Erikův hlas je tak skvělý, že bych se v něm chtěl ztratit, zabalit se do něj, jako po sprše do županu. Poslouchat ho neustále dokola, jen ten tón, beze slov, jen tu melodii klidu a jistoty, něhy a však víte, všech těch dalších cukrkandlových slovíček. Na jednu stránku, mám občas až tragické myšlenky o tom, jak se náš vztah změnil, ale na druhou stranu vím, že tím si projde každý. A u nás to ani není tak brzy. Jsou chvíle, kdy si každý slovo třikrát převrátím v hlavě, než ho vypustím na světlo světa. Při zpětný analýze si pak říkám – cos to do háje žvanil? Oznámil jsem to Erikovi tak nějak na přeskáčku a dost zmateně. Vlastně, jsem začal odzadu a až pak vysvětloval. Prý: „Nemůžeš u Evžena zajistit dva vstupy na ten jeho striptýz?“ To byla první věta a až pak následoval ten podstatnější zbytek.

Chudák, musel jsem ho vyděsit.

Přejdu k němu a pověsím se mu na krk. „Nic se nestane, slibuji.“

„Heh, raději mi slib, že mi nic slibovat nebudeš,“ odpoví a obejme mě. „Zkusím to s Evženem domluvit.“

„Kde vlastně je? Ob pátek tu přeci bývá nakvartýrovaný, cos mu udělal?“ uvědomím si.

Že by mu na pár dní pro jistotu zakázal vstup?

„Zmlátil jsem ho, zavřel mu podnik a pak mu zabil toho je papouška,“ pousměje se. „Co bych mu dělal? Nemusí tu být pokaždé, nezapomínej, že má práci a dneska mu odpadli dva kluci.“

„A to tam teda tancuje sám či co?“ rozesměji se.

No úplně ho vidím, manekýna jednoho. Kroucení zadkem a předvádění kopulačních pohybů se mi k němu docela hodí.

„Ne, našel náhradníky, ale potřebuje je kontrolovat.“

„Přes Pavla? Co on vlastně má se striptéry společného?“

„Pavel nic, on zná jen spousty lidí. Hlavně zdejší movité papaláše, a jak jistě víš, z bordelů a podobných věciček je vždycky peněz dost. Ne každý z nich k tomu přišel úplně košer cestou, takže někoho, kdo bude mít v rukávu nějaké striptéry či striptérky, společnice nebo gigoly určitě zná. Nebo spíš zjevně zná, protože Evženovi dal na někoho takového kontakt.“

„Jen tak mu dal číslo, protože zná tebe?“ podivím se.

„Ne, jasně, že ne. Zadarmo ani kuře nehrabe, však mu to zaplatí v naturáliích.“

„Cože?!“ vyjevím se.

Vždyť Pavel je přece… děvkař.

„No, tak prej chce nějakou výbornou večeři pro dva na účet podniku… to jsou naturálie, ne?“ nadzvedne tázavě obočí a laškovně se usměje.

„Haha, děsně vtipný.“

„Ty hned myslíš na nějaké tělesné uspokojování.“

„Hlavně, že ty máš nad hlavou svatozář!“

„Ne, to bych o sobě nikdy neřekl,“ odpoví a nejspíš na důkaz svých slov se skloní a políbí mě.

Stačí chvilka a musím si přiznat, že mě tak trochu přestávají poslouchat nohy.

 

Koukám na Auroru z protější strany chodníku a přemýšlím, co dál. Nepočítal jsem s tím, že se na striptýz dostanu hned druhý den. Erik ale včera už všechno domluvil a Teo moc na výběr neměl.

Dneska jsme s Erikem celý den vařili, právě protože bychom to všechno ani sami nesnědli, sezval na odpoledne pár našich přátel. Hodovali, zatímco já během toho běhal u plotny. Dalo mi to dost, ale do mistra mi ještě hodně chybí. Neumím moc dochucovat a mám sklony věci připalovat. Ještě mě naštěstí čeká zítřek a pak už leda rada přes Skype či messenger.

Erik za námi přijde. Tak napůl jsem očekával, že půjde rovnou se mnou, když to tak krásně vyšlo na den, kdy je ještě tady. Ale on se zrovna dvakrát nehrnul.

Koukáme s Teem na sebe. Sem jsem ho dostal, jak si přál, ale co dál? Snad tu nebudeme trapně váhat před vchodem.

Všechny poučné věty a fráze, které jsem si připravil a normálně bych je snad dokázal vypálit jako v osmé třídě periodickou soustavu prvků, jsou k ničemu. A začít konverzaci klasicky, jako televizní rosnička, se mi taky úplně nezdá.

Přešlápnu z nohy na nohu.

„Fajn, tak jdeme dovnitř?“

„Asi…asi jo?“ usměje se rozpačitě.

„Kde máš tu masku drsňáka, zapomněl sis jí doma?“ rýpnu si.

Vrazí si ruce do kapes kožené bundy a jen se na mě zatváří, jako na krále blbečků. Musím uznat, že nekecal. V tom ohozu a účesu vypadá fakt o něco starší, dokonce, nemít Erika, a celkově když by to byly jiné okolnosti, možná bych po něm i třeba vyjel v domnění, že jde o někoho blíže k mému věku.

Pousměji se, kdyby jen vzdáleně zahlédl, nad čím přemýšlím, nejspíš by s křikem utekl.

„Tak teda jdeme,“ rozhodne se a vykročí k přechodu.

Následuji ho. Nepromluvíme ani slovo, dokud se neocitneme před vstupem, který střeží vcelku tradiční velká gorila v obleku. Sdělím mu naše jména, přikývne a bez větších cavyků rozrazí dveře.

Nikdy jsem tu nebyl, když bylo otevřeno. Jen jsem sem nakouknul, v době, kdy tu bylo liduprázdno. Z čisté zvědavosti. Co vím, tak Erik tady byl i na vystoupení, ale už to taky bude pěkná řádka let.

Když projdu dveřmi, chci říct, když se dovnitř doslova vpotácím, protože zakopnu o ten jediný schůdek, na nějž bych být Evženem dal nějaké upozornění, protože jsem o něj zavadil i poprvé, sotva vnímám co se kolem mě děje. Jsem stejně vykulený jako Teo. Tenhle klub s názvem „Horké chvilky“ je velký a prostorný, přesně tak jak si pamatuji. Jenom právě nyní plný lidí. Dostatečně velká hlavní místnost je zaplněna snad dvěma stovkami lidiček.

Podíváme se s Teem na sebe. „Tak co takhle, že ty najdeš nějaký volný flek a já nám koupím pití?“ zařvu mu do ucha.

Přikývne, vydám se tedy na cestu k zadnímu baru, což je skoro sebevražedná mise. Zalituji, že nejsem pružný jako kočka, protože občas mi činí potíže se mezi lidmi protáhnout.

V půlce cesty si všimnu, jak jakási slečna vyskakuje na stůl. Nelze jí přehlédnout. Nejspíš nějaká fanynka zdejších striptérů, zcela jistě už se připravuje na své slintání těsně pod pódiem.

Po bůhvíjaké době, když se dopotácím na místo určení a konečně si vysloužím pozornost jednoho z barmanů, nám objednám dvě Mojita a rovnou i dva panáky kapitána. Samozřejmě, že jsem se Tea nezeptal, co vlastně pije. Ale platím já, tak bude muset držet hubu a krok.

Co jsem ale nedomyslel je přeprava objednávky od baru na místo určení. Bohužel mám jen dvě ruce a čtyři skleničky, proto se rozhodnu, že ty dva panáky prostě vypiji hned na místě a Teo se bude muset spokojit s drinkem.

Využiji chvíle, kdy se mi nahnědlá tekutina rozlévá tělem a příjemně ho zahřívá, k rozhlédnutí se po místnosti.

„René, René, tady,“ mává na mě moje dítě a já mu v odpověď taky mávnu. Řvát umí, to se musí nechat. Co mě překvapí víc je, že spolu s ním sedí u stolku i další dva kluci spíš k mému věku. Přejedu po tom nadělení očima, neslyšně se nadechnu, drapnu dva drinky a vykročím na cestu odvahy k nim.

Tak to jde celkem rychle. Mnohem rychleji, než jsem čekal. Nebudu lhát, jistým způsobem jsem na nadcházející vystoupení svalnatých chlapců zvědavý a těším se. Je to koneckonců má oběť pro sázku. Jenom ze sebe nechci dát víc, než je třeba.

Očima hlídám náš stůl, než tam dojdu, Teo už má hlavu u obličeje blondýna, co má ty lepší roky evidentně ještě před sebou a svou ruku někde v oblasti jeho klína, jak tak hádám.

To jsem čekal, že se bude stydět více.

Dorazím k nim a těsně předtím, než se na mě všichni tři podívají, přišpendlím si na obličej úsměv, ze kterého je doufám jasně patrný, jak moc se hodlám nekamarádit.

„Tady máš Mojito,“ položím před Tea jeho drink. Můj hlas má na všechny tři přesně takový účinek, jaký jsem chtěl. Chvíli totiž vypadali, že se mi vrhnou kolem krku, jako kdybychom se znali od plenek, teď se ale jejich nadšení po ochmatávání kvapem ztratí.

„Tvůj přítel?“ zeptá se blonďák.

„Ježíš! Nikdy, ne, kamarád,“ odvětí pohotově Teo.

Prý ježíš?! A nikdy?!

To mu nedaruji.

„Ne, ani to ne, jsem tu jako chůva, panáček je tak mladý, že si myslí, že to nádobíčko mezi nohama má jen na čůrání.“

Teo vytřeští oči, jako kdyby mu píchli do zadku vidličku. „Ty seš vůl,“ otituluje mě, zatímco jeho noví přátelé se smíchy pleskají do stehen.

„Začal sis sám,“ pokrčím rameny a hrdě mu oplácím pohled. Dívá se na mě, rty stisknutý a oči přivřený do zlověstné škvírky. Ofina mu spadne do očí. Cíleně se na něj zářivě usměji a zaberu flek vedle smějícího se černovláska.

O čtvrt hodiny později vím, že ti dva mají nějaká jména, bohužel má paměť je v tomhle dost chatrná, taky vím, že jednomu je jako mě a druhému o tři roky více. Chodí sem pravidelně, což je docela logické, když pro vstup je vyžadováno členství a jsou gayové. S tím posledním jsem počítal už při prvním pohledu na ně. Jsou upovídaný, vysmátý, už připitý a neskutečně natěšení na jakéhosi Damiána, což je přezdívka jednoho zdejšího tanečníka.

Drink ve mně zmizne rekordní rychlostí a opilost nikde ačkoliv jsem měl i ty dva velké panáky. Jsem tak střízlivej, že se jejich řečem směju spíš jen křečovitě. Můj škleb tuhne čím dál víc a s tím ztrácí i na přirozenosti.

S Erikem bych si to tady určitě užil. Jenomže ten je jaksi zatím v nedohledu, ačkoliv co chvíli střílím pohledem ke vchodu.

„Pusááá!!“ zavře někdo do mikrofonu, až mi hvízdne v hlavě.

Než se stačím zorientovat, o co jde, už mě černovlásek po mé levici drapne za hlavu a vrazí mi jazyk tak hluboko do krku, že jistě doopravdy zkoumá mé mandle. Neodtáhnu se, neboť mi nedá prostor, ukončí svojí průzkumnou ataku a vytáhne tu vlhkou sondu z mých úst stejně rychle, jako jí strčil dovnitř.

 „To je tady taková tradice,“ osvětlí mi své jednání.

Budiž mi k dobru, že jsem mu nenatáhl pěstí.

„Super, už vím, proč sem nechodím,“ odfrknu si a zatoužím po další dávce alkoholu. „Jdu si pro něco k pití,“ oznámím jim a rovnou se zvednu.

Do nosu mě praští důvěrně známá vůně.

Rozhlédnu se a spatřím na metr od sebe Erika. Poměrně naštvaného soudě dle jeho pohledu alá bůh pomsty.

Ba co víc, kousek od něj, v tančícím davu zmerčím další povědomou postavu.

Co je, kruci, tohle zase za blbej zákon schválnosti?!