„Kam to jdeš?“

Zastavil jsem se, když mě můj mladší bratr Rupert oslovil. Bylo mu sotva deset let, ale došlo mu, že to, co se děje kolem, se ho bude týkat brzy také. Otočil jsem se na něj. Jmenuji se Jack, a aby naše mladší sestra Nanami, která je nemocná, přežila, rozhodl jsem se, že snížím k tomu, abych začal krást ostatním lidem přímo pod rukami.

Nahodil jsem milý úsměv, přešel k malému bratrovi a objal ho se slovy: „Neboj se, nebude to na dlouho.“

Brzy si za tu lež nafackuji. Jsem odporný lhář. Utíkám od zodpovědnosti a přenechávám na desetiletém dítěti, aby se postaral o rodinu. Takže znovu – jsem odporný. Vzal jsem jeden ze starých nožů, které otec kdysi schovával s tím, že budou ještě k užitku. Jak směšné – kdo by v této době používal tak stupidní věci. Přesto máte jednu jistotu, když bodnete – ucítíte krev svého nepřítele, když se Vám to podaří.

Zabouchl jsem za sebou dveře a nechal mladého Ruperta, aby za mnou křičel. Neřvi, pomyslel jsem si, vzbudíš Nanami.

Naše malá sestra je už od narození nemocná. Protože patříme mezi chudší rodiny, nemáme peníze na její léčbu, natož na nějaké pořádné jídlo. Krademe, abychom přežili. Matka brzy nevydrží a zemře, otec utekl, když měl ještě možnost. Co jsem slyšel, tak se nyní roztahuje v sídle a hoví si v teple jako manžel bohaté slečinky.

Bylo jedno místo, kde jsem chodil krást pořád. Znali mě tam, znali mé léčky, a přesto mi do nich vždycky skočili. A já se tak nemusel nikdy vracet s prázdnou. Ale dnes to bylo jiné – rozhodl jsem se, že s tímto odporným životem skoncuji. Podle toho, jak dopadne dnešní loupež, se rozhodnu, co budu dělat se svým mrzkým životem dál. Stál jsem před menším obchodem a pozoroval jeho blikající nápis.

Rok 2090. Rok, který měl být šťastným rokem pro všechny? Takové hloupé kecy

Rozbil jsem výlohu a pokojně vyčkával, až se spustí otravný alarm. Takovou chybu bych si nikdy nepřipustil. Přesto jsem nyní čekal. Vzhlédl jsem k černému nebi, které bylo tak temné od nechutného kouře, který zapáchal na míle daleko od tohoto prohnilého města. Otočil jsem se za roboty, kteří mi už z dálky hlásili, že jsem zatčen.

Toho večera bylo v televizi oznámeno, že mladý zloděj z místního obchodu byl konečně dopaden. Byl to krásný pocit – ta tíha, které jsem se zbavil, abych přežil, už byla nesnesitelná. Nyní je to na Rupertovi – jak se rozhodneš, bratříčku?

Dostal jsem sice jenom pár měsíců za krádež, ale protože jsem se ve vězení častokrát dostával do potyček, můj trest se zvyšoval a zvyšoval. Poprvé za celou tu dobu jsem byl svobodný, nemusel jsem se strachovat, že se něco stane mé rodině. Po dobu poměrně krátkých tří let jsem si na Nanami ani na Ruperta nevzpomněl. Zapomněl jsem na svou rodinu, a roku 2093, když jsem byl propuštěn, jsem vyšel jako úplně jiný člověk. Bez rodiny a minulosti. Svobodný především.

Nedalo mi to a šel je zkontrolovat. Rupert o dost vyrostl, byl rychlejší a uměl se chytře schovávat před roboty, když bylo potřeba. Jako na bratra jsem na něj mohl být opravdu hrdý. Ale to bylo asi tak všechno. Musel jsem se přimět na ně na všechny zapomenout, aby mě sem minulost už nikdy víckrát nepřitáhla.

S rukami v kapsách jsem kráčel přes temné uličky, procházel kolem skupinek lidí, které prodávaly vylepšené druhy drog, jako například trojité LSD, které Vám dá požitek na mnohem delší dobu, než jste byli zvyklí – problémem bylo, že se už poté neprobudíte –, nebo různé RPG hry už několik desítek let staré. Ty si především kupovala rozmazlená děcka, která se nudila v tomto světě. Bylo to opravdu směšné.

Ulice se za tu dobu nijak nezměnily – zapáchaly všechny stejně.

Když jsem se dostal na místo, které jsem tolikrát už vykradl, nestačil jsem se divit. Obchod byl naprosto zničený, zavřený. Co se dalo čekat, že? Všechno jsem jim ukradl já nebo Rupert… Nad tou myšlenkou jsem se zarazil. Musím na ně zapomenout. Nadobro. Už nejsme rodina, udělal jsem něco, co se neodpouští, a nezasloužím si s nimi už nikdy víckrát promluvit.

Nanami na mě už jistě zapomněla.

Delší dobu jsem se potloukal sám, než jsem narazil na prapodivnou osobu. Nikdy mi neřekl své jméno, ale prsty měl tak chtivé, že by byl schopný ukrást úplně všechno. Při našem prvním setkání mě chtěl oloupit o můj vlastní nožík po otci. To určitě. Byl jsem rychlejší, jeho ruku pevně stiskl, div jsem mu nerozdrtil zápěstí a přitiskl ho ke zdi, hrozíc mu nožem pod krkem, který jemně zajížděl pod jeho kůži, zatímco ten neznámý muž zběsile dýchal a funěl, ve strachu o vlastní život.

Já vím, staromódní zbraň, ale pořád účinná. Nažene lidem tolik strachu o život, jako žádná jiná zbraň. Jaký je to pocit, když mu mozek nepracuje a srdce bije tak splašeně, že mu brzy vyskočí z hrdla?

„Počkej!“ zařval na mě a zaprskal trochu, když jsem byl připravený ho zbavit jeho mrzkého života. Smutná to existence, pomyslel jsem si, když mi zničehonic nabízel spojenectví a podíl na loupežích. Pozvedl jsem jedno obočí. Před chvíli by mě rád oloupil a nyní žebrá o život tímto způsobem? Smutné

I tak jsem ho pustil a zamyslel se nad jeho nabídkou. Možná, že to nebude až tak špatný nápad. Konec konců – třeba bude ještě k užitku. Tu nemilou noc roku 2093 jsem s tímto neznámým mužem uzavřel dohodu – cokoliv ukradneme, to bude naše, podíl bude upřesněn podle zásluh toho druhého. Divná smlouva, ale jinak bych ho nikdy nezískal na svou stranu. První dny jsem ho neustále kontroloval, zda mě neokradl ve spánku.

Naše první akce byly malého rázu; obyčejné kapesní krádeže, které mě nebavily.

Po delší době spolupráce jsem mu navrhl, abychom ukradli něco většího. Krást vůdcům gangů přímo pod nosem jejich peníze byl odjakživa můj nejšílenější sen, který se mi kupodivu stal skutečností. Pochopitelně to vůdcům došlo ihned a my se museli stáhnout. Mnoho let uplynulo a já s tím pořád neznámým mužem loupil, co se dalo, roboti se nám vyhýbali, asi tušili, že by to pro ně nemohlo skončit dobře.

A potom…

Rok 2099, 31. prosince, večer, pár minut před půlnocí. Seděli jsme spolu v tom opuštěném obchodě, který pamatoval už několik desítek let a pořád se nerozpadl. Popíjeli jsme hodně starou verzi whisky a jen tak klábosili, zhodnocovali tento rok. Kupodivu mě žralo svědomí, ale já si nebyl schopen uvědomit, na co jsem za tu dobu zapomněl. Na co jsem chtěl zapomenout.

„Co plánuješ v novém století?“ zasmál se pobaveně muž, kterého jsem doposud pokládal za parťráka, a nalil si vrchovatou sklenici. Alkohol mu potom stékal po bradě, neuměl nikdy pít pořádně.

„Dobrá otázka, zatím ještě plán nemám,“ řekl jsem upřímně a vzal si láhev raději k sobě, jinak ji vypije jenom on sám. Podíval jsem se skrz rozbitou výlohu ven. „Co bys řekl, kdybychom s tím sekli…?“

Vyprskl whisky na zem a zakašlal. Když se uklidnil, zaprskal zlým hlasem: „C-Co tím jako chceš říct? Nemůžeme s tím jen tak seknout! Když s tím přestaneme, víš, kolik lidí si na nás počká a udělá z nás chodící mrtvoly?!“

Zhluboka se nadechl, aby vrátil vypuštěný vzduch zpátky do plic. Jeho chování mě tentokrát pobavilo. Zbabělec. Ale měl pravdu. Za tu dobu jsme si udělali spoustu nepřátel. Nemáme kam jít, nemáme kam se vrátit. Možná, že by stačilo, kdyby utekl jen jeden a předhodil toho druhého gangům, aby ho potrestali za oba… Váhavě jsem pohlédl na něj. Není tak chytrý, aby ho to napadlo.

„A co ty plánuješ?“ zeptal jsem se, aby řeč nestála.

Už chtěl odpovědět, ale někdo vběhl dovnitř a splašeně se díval za sebe. Roboti projeli jenom kousek od naší skrýše. Ten mladík si zřejmě neuvědomil, komu vběhl pod ruce. Oba jsme chvíli mlčeli a pozorovali ho. Něco držel. Ta tvář se mi zdála povědomá. Bohužel můj parťák reagoval prudčeji, než jsem očekával. Horká hlava. Předběhl jsem ho alespoň v jeho činu.

Zeptal jsem se vztekle, kdo je. Abych zabránil, že uvidí naše tváře, rychle jsem se k mladíkovi přesunul a srazil ho tváří k zemi. To nebylo moudré, chytráku, pomyslel jsem si pohrdavě s pohledem na svého nepříliš chytrého parťáka. Kdyby nás poznal, naprášil by nás ihned.

„Zlodějíček drog, hm?“ zeptal jsem se ho pobaveně, zatímco jsem ho pevně držel u země. Začal se vzpínat. Jak smutné. Neumí se ani pořádně bránit. Copak ho otec neuměl naučit, že nemá-…!

„Drž ho, Jacku, seženu roboty,“ řekl hlas, který jsem slyšel jen okrajově a zaraženě sledoval tvář mladíka, kterého jsem pevně držel. Oči mi prolétly ty léky na zemi až k tašce. Byla plná léků. Pro koho…? Jak moc jsem si přál celé ty roky zapomenout, nyní jsem si vzpomněl až moc dobře. Důvod, proč se ze mě stalo to, co je ze mě nyní.

„Nevrť se,“ řekl jsem a přitiskl mu hlavu k zemi. Raději ať mě nevidí. Ať si myslí, že je to někdo jiný. Ať mě nepozná…! Mělo to však úplně opačný následek. Nečekal jsem to. Když jsem se podíval ven na petardy, které oznamovaly konec tohoto příšerného roku, zároveň jsem nemohl být vděčnější, že můj bratr stále žije. A snaží se zachránit naši sestru. Nevím proč… ale udělalo mě to šťastným.

Překvapila mě však jeho prudká reakce, když se rozmáchl rukou, srazil mě k zemi a v takové rychlosti mi vyrval otcův nůž a nyní jsem to byl já, koho mohl připravit o život. Do toho… pomyslel jsem si. Ale neodpustil jsem si, abych ho nevyprovokoval k lepšímu výkonu, než byl tento.

„Myslíš si, že jim nedojde, že bys mě zabil ty?“ zeptal jsem se s naprosto chladnou tváří. Má slova ho nejspíš zasáhla. Zarazil se. Proč to neskončí? Kdy to nechce skončit on… možná mohu já začít něco jiného. Zatímco byl pořád mimo, srazil jsem ho k zemi a svíral otcův nůž. Ne, nezabiju ho. Pořád má práci – musí se postarat o sestru. Ale pobavím se tak nechutně, že na mě s radostí zapomene úplně

„Pobavíme se?“ zeptal jsem se ho zvesela, když jsme byli tvářemi jen kousek od sebe.

Nakonec jsem svého bratra znásilnil. Provokoval mě tím svým pohledem už kdysi. Ale nyní jsem pro něj mrtvý muž. Neví, že jsem jeho bratr. Nevypadal však, že by se mu až tak moc nelíbilo.

Když se mě zeptal, zda nemám strach, že mě nahlásí za znásilnění, nemohl jsem se na něj neušklíbnout a nezeptat se ho: „Nemáš strach, že tě znásilním znovu?“

Chtěl jsem ho ještě jednou políbit na rozloučenou, ale zvuk sirén a výstřelů mě přinutil se od něj opět odpoutat a vyběhnout ven. Co ten hlupák zase vyváděl? Přestože křičel mé jméno a dovolával se soudu, nakonec jsem jen tak tiše stál a pozoroval ho. Jeho chyba, měl utíkat rychleji. Roboti ještě prohledali poničený obchod a potom odjeli pryč i s mým parťákem, který pořád křičel a dovolával se řádného soudu.

Vešel jsem dovnitř opuštěného místa. Už byl pryč? Ne, ještě ne. Zvedl jsem ze země balíček a naskládal do něj léky. Přešel jsem ke skříni a otevřel ji, zatímco můj mladší bratr vypadl ven. Neubránil jsem se smíchu.

„Neměl bys být na cestě za svou sestrou?“ zeptal jsem se ho a pomohl mu na nohy. Sotva stál. Do rukou jsem mu dal balíček s léky. Nanami bude jistě ráda, když se vrátíš, napadlo mě. „Postarej se, aby to přežila, jinak si mě nepřej,“ varoval jsem ho tvrdě. Usmál se na mě a políbil mě. Potom vyběhl z domu a já osaměl v té opuštěné budově.

Prohlédl jsem si ji spěšně očima. Už zde není nic, co by mě drželo. Jistě ho ještě někdy uvidím, to je jisté. Jestli se o Nanami řádně nepostará, najdu ho. Nechová se přede mnou. Najdu ho, i kdyby to mělo chvíli trvat. Přeci jenom je to… můj drahocenný bratr.


Průměrné hodnocení: 4,38
Počet hodnocení: 34
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.