„Pravidlo číslo jedna: Žádný sex v práci!“ ozval se hromový hlas vedoucího makléřské firmy Yamamoto, který právě zaučoval nováčky. „Věty typu: Sveď mě a dostaneš slevu, nedonutí kupce, aby naletěl na čerstvé, mladé maso, jako jste Vy! Musíte myslet…“ Jeden z nejlepších zaměstnanců, Ryuunosuke Hatake, jen tiše poslouchal za dveřmi a usmíval se. „Pokud si i přesto začnete s klienty.. nenápadně jim to přičtěte do ceny.“

Ryuunosuke převrátil oči, představil si svého nadřízeného, jak na ně mrká a poučuje je za pomocí obrázků na tabuli za sebou. Musel se praštit do hlavy, aby se té představy zbavil, pevně sevřel složky v rukách a vydal se na své místo. Tohle říkal vždycky… A on to zatím na nikoho nikdy nezkusil. Po dobu, kterou tady pracuje, po dobu sedmi let se vždy choval mile a přátelsky ke klientům – znal pravidla, neporušoval je a nehodlal riskovat vyhazov, kdyby si něco začal s klientem.

Otevřel jednu ze složek a všiml si jakéhosi zájemce o byt, který měl na starost právě on. Tsume Okuyama, věk: 29 let, svobodný, novinář. Jeho pobledlou tvář zdobily světle plavé vlasy, které se mu kroutily kolem tváře a dávaly tak jeho světle zeleným očím nebezpečný pohled, přestože to byl ve skutečnosti slušný člověk. Málokdy měl Ryuunosuke jen jednoho zájemce – většinou to byly šťastné páry, které spolu moc dlouho nevydržely, zavolaly vedoucímu firmy Yamamoto, že od smlouvy odstupují. Proč se po koupi pokaždé rozkmotřily? Důvodem mohlo být opravdu cokoliv. Nejčastější důvod? Nevěra ze strany ženy – jiný z makléřů, který je měl předtím, ji zaujal více, než její současný přítel. Jindy se zase stalo, že se „manžílci“ zamilovali právě do Ryuunosukeho či jiného muže zde. Ryuunosuke ctil pravidla, proto je vždycky odmítal bez kompromisů.

I přesto těchto rozhodnutí někdy litoval. Vždy to s nimi řešil mimo firmu, až když bylo po reklamaci bytu.

Proč měl však nyní Ryuunosuke pocit, že Tsumeho odněkud znal? Chodili spolu do školy? Ty překrásné oči někde už viděl.

Když si prohlížel jeho požadavky na byt, už si vzpomněl, kde to bylo – v televizi! Jeden z těch lidí, které si buď oblíbíte, nebo si je zprotivíte po zbytek života. Pro Ryuunosukeho to bylo to první, radostně zajásal, hned na to se zklidnil a pozorněji si nyní pročítal jeho požadavky. Tohle by mohla být jeho velká šance, jak zazářit! Vedoucí vždycky říkal, že má potenciál, a když prodá ten byt zrovna jemu, určitě mu potom nechá svou firmu, protože potomka nemá. Zatímco si Ryuunosuke maloval překrásnou budoucnost, začal mu zvonit telefon. Zasněným, veselým a hlavně unešeným hlasem odpověděl: „Ano?“

Chvíli bylo ticho a Ryuunosuke si představoval, jak Tsumemu prodává byt a on v něm píše článek, ve kterém bude i on…

„Jak to myslíš ANO?! Mám tě jít srazit z toho růžového jednorožce?!“ ozval se opět hromový hlas vedoucího, který Ryuunosukeho dostal z jeho snu, přinutil se znovu soustředit a vnímat. „Já tě tady dávám za příklad a jediné, co dovedeš, je snít a slintat nad fotkou nějaké baby! Že ti není hanba! Najdi si přítelkyni a buď jí věrný, sakra! No, důvod, proč volám? Dostal jsi už své další zájemce o ten byt?“

„Ano?“ odpověděl, spíše se nejistě zeptal Ryuunosuke, když už byl opět plně při smyslech.

„Doufám, že se mě na to neptáš?“ zeptal se ho vedoucí přísně.

„Ne, omlouvám se,“ řekl Ryuunosuke ihned. Nejistě si zatahal za košili, protože ho najednou nepříjemně škrtila kolem krku.

„Dobře, mezi nimi je i Tsume Okuyama. Varuji tě; jestli ten byt neprodáš jemu, balíš si kufry, otřeš sliny z klávesnice a letíš pryč z mé firmy. Je ti to jasné?!“ zahřměl jeho hlas děsivě do telefonu a potom zavěsil. Ano, pomyslel si Ryuunosuke a položil mobil vedle sebe. Promnul si oči. Jak to má zatraceně udělat? Ryuunosuke pochyboval, že by ostatní zájemci o ten byt jen tak povolili, když vědí, že jdou do války s novinářem, který má právo i moc je naprosto zneškodnit, kdykoliv se mu zachce. Chápal rozhodnutí svého nadřízeného – nechce mít špatnou pověst kvůli nedostatečné péči. Ryuunosuke se rozhodl tentokrát podvádět; nabízel tento byt a jeho zájemce svým kolegům za vyvolávací cenu: zadarmo. Nikdo se nehlásil, všichni si hleděli svého. Takže to bude na něm.

Ryuunosuke si utřel lehce zpocené ruce do kalhot a na internetu se podíval na inzeráty, které vyvěsil s otázkou, zda o ten byt nemá ještě někdo zájem. Nikdo další. Jen Tsume Okuyama. Nechápal to. Byt na předměstí, v poklidném místě, patro skoro bez sousedů, jen stará, milá paní naproti, která je po celý den naprosto v klidu a se všemi vychází (možná proto, že ví, že se tam dlouho nezdrží). Povzdychl si. Možná by se na ten byt měl jet někdy pořádně podívat on sám a zjistit, co ty lidi žene dovnitř tak rychle, jako je vzápětí vyhání z jeho teplých zdí.

Kdykoliv se stalo, že se dovnitř nastěhoval pár… rozešli se do velmi krátké doby a byt byl zase na prodej. Prokletý byt. A on ho má na starost. Někdo ho musí opravdu milovat.

Povzdychl si. Ve složce od pana Okuyamy si našel jeho číslo a napsal mu zprávu, že by se s ním rád setkal kvůli jeho návštěvě bytu.

Dostal ihned odpověď; místo a čas setkání – má vzít všechny smlouvy a klíče od bytu. Pokud bude mít zpoždění, ztrácí zájem o koupi. Ryuunosuke zamrkal nad jeho pohotovou odpovědí a pousmál se, kroutíc hlavou nad jeho rychlostí. Když mu však došla další zpráva, že to myslí smrtelně vážně, jeho úsměv zmrzl na rtech – je ten člověk v soukromí úplný maniak? Položil mobil na stůl, ale hned na to mu přišla další zpráva. Omlouval se mu za trochu odtaživý až chladný přístup hned ze začátku, ale nemá moc času odpovídat. Aha… a proto to musel poslat rovnou ve třech zprávách?!

Ryuunosuke ten den už neměl nic na práci, a tak se vydal domů, cestou metrem si studoval složku s bytem, přestože ji uměl nazpaměť; hledal body, které by osobnost, jakou je Tsume Okuyama, zaujaly a přiměly ho souhlasit s koupí. Myslel to jeho nadřízený vážně? S takovou by se už měl dívat po jiném místě. Povzdychl si, vzal svou brašnu a vyšel z metra, když se rozhlas ozval a oznámil mu jeho stanici. Vyběhl po schodech nahoru, kde ho slunce udeřilo do obličeje. Zbytky sněhu pomalu tály a měnily se na nepříjemnou břečku a míchanici bláta a štěrku, takže mu pod nohami čvachtalo, křupalo jakési nepříjemně mokré těleso.

V ještě horším nečasu, než dorazil domů, musel nadcházející den v podvečer jít do místní vyhlášené kavárny, kde se mělo uskutečnit setkání s panem Okuyamou. Zahalený do svého kabátu, s očima sotva vyčnívajícíma zpod šálu a čepice, vláčel se pomalu kupředu proti silnému větru, který si s jeho tělem pohrával, jako s nějakou hračkou.

Zkontroloval jméno kavárny, než vešel dovnitř. Musel vypadat zajímavě; kousek odhalené tváře měl ošlehanou, zarudlou od studeného větru, zatímco zbytek v porovnání s onou částí naprosto vybledlý. Odložil si věci a usadil se do koutku, kde věděl, že budou mít alespoň trochu soukromí. Koupě bytu není jen taková záležitost, která se dá sjednat u kávy. Věděl to. Ale věděl to i pan Okuyama? Mezitím si objednal horkou kávu na zahřátí a pokojně čekal. Dorazil o pár minut dřív. Přijde Okuyama v čas? A pokud ne, vyčte mu, že je zde pozdě. Ušklíbl se nad tou představou, jak bude mít navrch oproti tomu novináři!

Bohužel pro něj, Tsume přišel přesně. Oděn do slušivého obleku a útlých černých kalhot, zatímco boty jenom jasně zářily, kdykoliv se jich dotklo světlo. Vlasy měl také dokonale upravené. Ihned si všiml stojící postavy zírající na něj, a zamířil k ní. Ryuunosuke si s ním zdvořile potřásl rukou na pozdrav. Představil se mu a vyzval ho, aby přijal místo naproti němu. Rutinní postup.

„Musím uznat, že jsem překvapen. Yamamoto má vždycky nějaké speciální přijetí hostů, nebo jsem výjimka?“ zeptal se ihned zkraje.

„Nevím, jak to dělají ostatní, ale já upřednostňuji lidi poznat ihned,“ řekl Ryuunosuke narovinu. „Nejdříve vyřešíme všechny základní věci, potom Vás zavedu do bytu – je to kousek odsud, jak jistě víte. Můžete se po něm porozhlédnout a domluvíme se na ceně, pokud máte s tou dosavadní problém.“

„Ne, souhlasím se vším, co je v smlouvě, stačí jen můj podpis, že?“ překvapil Tsume svou rychlostí, když už vytahoval propisku a nedočkavě ji mnul mezi prsty. Ryuunosuke zaraženě zamrkal. Nečekal, že ho nebude zajímat ani obsah smlouvy nebo jak byt vůbec vypadá s nějakým výkladem. I tak vytáhl smlouvy a předal mu je. Šlo to rozhodně rychleji, než by si kdy představil. Když bylo vše podepsáno oběma, potřásli si rukou. „A bude nějaká speciální sleva? Nebo něco navíc?“ zeptal se ho Tsume provokativně, mrkajíc na něj.

Ryuunosuke cítil, že se mu tváře zlehka začervenaly. Kdyby mu tohle někdo nabídl mimo práci, zřejmě by neváhal a souhlasil, ale nyní…

„Je mi líto,“ řekl pokojným hlasem. „Ale ve své práci si nemohu dovolit mít jakýkoliv vztah se svým klientem.“

Tsume se ušklíbl.

„V pořádku,“ řekl a vstal. „Stejně ani nejsi můj typ.“ Rychle přešel k tykání.

Ryuunosuke taktéž vstal a postavil se mu do cesty s pozvednutým obočím. „Co prosím?“ zeptal se ho, aby se ujistil, že to, co před chvílí slyšel, se mu nezdálo. Tsume se však provokativně usmál a svá slova pomalu, dokonale zopakoval. Zůstaň v klidu, pomyslel si Ryuunosuke, zatímco mu tikalo jedno oko. Pořád je to zákazník. Až ti zaplatí, můžeš ho klidně zkopat do kuličky.

Zhluboka se nadechl, odkašlal si a navrhl, aby raději vyšli. Než zapomenu na slušné vychování a začnu tě tahat za vlasy, pomyslel si mírně vytočený Ryuunosuke.

Tsume poukázal na své drahé auto, které měl zřejmě koupené hnedka za svou první pořádnou výplatu, protože bylo už rozhodně staré, přesto vypadalo naprosto bez škrábanců či špíny. Tsume se usadil na místo řidiče a sotva Ryuunosuke chtěl usednout po jeho boku, zamkl auto a ukázal mu na sedadlo za sebe. To snad nemyslí vážně, pomyslel si Ryuunosuke, ale i přes protestování nakonec skončil vzadu, sledujíc nevraživě toho podlého novináře, který se vyžíval v tom, že mu nic, jako zákazníkovi, nemůže udělat.

Když se ho zeptal na adresu, Ryuunosuke záměrně mlčel a provokativně se ušklíbl.

„Můžeme tady klidně jezdit několik hodin v kuse, je mi to šumák,“ řekl Tsume poklidným hlasem a zatočil doleva a své slovo dodržel; točil se pořád dokola kolem jedné budovy, až to začalo být i klidnému Ryuunosukemu naprosto nesnesitelné a zvolal: „Fajn, adresa je…!“

Vidíš, že to jde, pomyslel si Tsume s úšklebkem a rozjel se na onu adresu. Ryuunosuke se cítil poraženě – porazilo ho takové nemluvně, které sotva kdy něco pořádného dokáže. Píše jenom články, nevidí důvod, proč by se mu měl vnucovat. Rozhodl se; udělá všechno proto, aby ten byt nekoupil! I kdyby riskoval vyhazov – Tsume Okuyama ten byt nedostane!

Dorazili před rozsáhlou stavbu, která se tyčila vysoko do výšky a vítala je lehce poničenou hlavní bránou, jedno z oken v přízemí bylo rozbité, ale to Tsumeho nezajímalo – jeho byt měl být kdesi ve čtvrtém nebo pátém patře, kde by měl klid od ostatních a mohl by se soustředit na svou práci. Ale byt rozhodně nehodlal koupit pro sebe, jako místo na dočasné žití. Jeho skrytý důvod? Jako novinář o tomhle bytě slyšel mnohokrát, chtěl tedy poznat, co všechny páry přimělo, aby se rozešli nebo odtam utekli zavčasu. Je to snad prokleté místo? Cestou k budově díval se kolem sebe. Nic neobvyklého, zahrada jako každá jiná, plot lehce zrezivělý. Tohle bude nudný článek, pokud něco pikantního nenajde.

Makléř mu otevřel dveře bytu, které zlehounka zavrzaly, a novinář vstoupil dovnitř s obavami, co na něj spadne, nebo co po něm skočí, co vyletí zpoza dveří. Nic z toho se však nestalo. No tak, potřebuji něco zajímavého, abych odsud lidi odradil ještě víc, pomyslel si Tsume nedočkavě. Rozhlížel se kolem po těch pár místnostech, které měl k dispozici.

„O koupi se nemusíte rozhodnout přímo, ta smlouva ještě nenabyla platnosti, není orazítkovaná,“ vysvětloval mu mezitím Ryuunosuke a netrpělivě ho sledoval, jak kroužil kolem dokola. Neměl moc v oblibě novináře – vždycky slídili. A toho se obával – jel sem jenom proto, aby slídil, a hned den na to se odstěhoval, až by napsal satirický nebo ironický článek o tomhle bytu?

„Ne, jsem rozhodnutý, chci ho,“ překvapil ho Tsume svou rychlou odpovědí, zatímco chodil z místa na místo a okukoval byt, který tolik lidí rozkmotřil a vyhnal ze svého panství. Přitom po očku pozoroval makléře. Hlavou se mu proháněly myšlenky všeho typu; kolik lidí tady už bydlelo? Kolik lidí sem přišlo a odešlo bez podepsání smlouvy? Chodí s někým…? Zarazil se při poslední myšlence a otočil se na Ryuunosukeho. Ten na něj jen zaraženě zamrkal a zeptal se, zda je něco v nepořádku. Tsume ho rychlým pohledem prozkoumal; svobodný mládenec, bez prstenu, pracujíc jako makléř – byl někdy vůbec ve vztahu, že se dobrovolně v tak mladém věku dal na tuhle cestu? Myšlenky, které se nyní proháněly Tsumemu v hlavě ho pohoršovaly, a tak odvrátil pohled a zkoumal místo o to důkladněji, aby na mladého muže ve vedlejší místnosti úplně zapomněl. Ale nezapomněl.

Ryuunosuke ho sledoval, ale ztrácel trpělivost, když poněkolikáté vešel tam a zase zpátky a pořád dokolečka.

„Chcete tady snad strávit noc zdarma, abyste se ujistil, že tomu bytu nic není?“ zeptal se ho už netrpělivě. Tsume se na něj prudce otočil, přešel k němu, chytil ho za ruce a rychle mu souhlasně odpověděl. Ryuunosuke od něho udělal krok zpátky – ten muž ho začínal děsit.

„Ale!“ zvedl Tsume výhružně prst a Ryuunosuke pohled se nyní přemístil na špičku onoho prstu. „Pod podmínkou, že tady strávíš noc se mnou!“

„Co-?“ Ryuunosuke se chtěl zeptat, uklidnil se však a rozesmál se. No ovšem – novinář, chtěl ho nachytat. „Skočím Vám pro klíče, můžete tady zůstat přes noc, zítra ráno se můžeme domluvit na zbytku smlouvy,“ souhlasil Ryuunosuke pouze s půlkou jeho návrhu, předstírajíc, že tu druhou polovinu neslyšel. Chtěl odejít, ale dveře se před ním prudce zavřely. Všiml si, že na ně tlačí jakási ruka a za sebou cítil teplo jiného těla.

„To nebyla prosba,“ ozval se tichý hlas Tsumeho, který se přitiskl makléřovi na krk a vsál do nosu jeho vůni. „Ani neslušný návrh, který můžeš odmítnout, Ryuunosuke.“

Tsume objal Ryuunosukeho zezadu, který byl pořád v šoku z jeho pohotovosti a zůstal stát, aniž by se pohnul. Pošeptal mu do vlasů, že mu stačí jen jedna noc na rozmyšlenou, ale že sám prý neusne.

Na to ti tak skočím, pomyslel si Ryuunosuke, štípl Tsumeho do prstů, otevřel si dveře a odešel. Tsume se za ním smutně díval a vztekle udeřil do zdi. S myšlenkou, že už ho skoro měl, si povzdychl. Nějak ho získat pro svou věc musí! Přestože mohl ujet jeho autem, vrátil se Ryuunosuke s klíči, jak slíbil. A potom konečně odvětil na návrh Tsumeho: „Pokud ihned zítra ráno zaplatíte za tento byt, nemám problém zde jednu noc s Vámi strávit, potom si ale najděte přítelkyni, pokud nemůžete sám usnout.“

„Nepotřebuji přítelkyni,“ řekl Tsume, a když se na něj Ryuunosuke otočil, že mu na to něco řekne, přitiskl své rty na ty jeho. Ryuunosuke zrudl, ale Tsume mu nedovolil se odtáhnout. Přitiskl ho na zeď a vášnivě ho líbal. Chvíli trvalo, než mu makléř polibky opětoval, ale když se tak stalo… srdce mu málem poskočilo, jak moc dobře tenhle muž umí líbat!

Ryuunosuke se skoro začínal těšit, že by mohlo být něco víc, ale Tsume ho překvapil, když se po chvíli odtáhl s oznámením, že si bere levou půlku, on ať si spí, kde chce. Aha, provokace. Chceš boj? Nezačínej bojovat s makléřem! Donutím tě odsud zmizet, i kdybych měl přijít o práci, rozhodl se v duchu Ryuunosuke podrážděně. A tak z Ryuunosukeho ono malé potěšení z tak dokonalého polibku rychle opadlo. Tsume se však ušklíbl do noci. Bylo mu jasné, že makléře zmátl a přihrál na jeho stranu. Zaplnit jeho mysl – to byl jeho cíl!

Dalšího dne překvapilo Ryuunosukeho, že mu Tsume udělal zdravou snídani. S pozvednutým obočím na něj hleděl, zda si z něj dělá legraci, nebo mu to hodlá hodit na hlavu, aby se tak ještě více pobavil. Tsume mu vysvětlil postup dnešního dne – půjdou spolu, jakože na rande, a pokud obstojí, koupí ten byt.

„Ke koupi bytu nepotřebujete se mnou strávit den, najděte si přítelkyni, která to udělá za mě, a Vy budete spokojenější,“ rozhodl se Ryuunosuke podrážděně. Pořád mu nemohl odpustit, jak sobecky se včera zachoval.

„Tykej mi, proboha, zní to tak divně, když mi pořád vykáš,“ řekl Tsume pobaveně a podal mu tác s jídlem. Ryuunosuke jen přikývl.  Nemohl si představit rande s mužem. Ne, že by nikdy předtím s mužem netrávil čas, ale většinou ty bylo jen na jednu noc. Většinou odešli hned ráno, když vystřízlivěli a zjistili, že se vyspali s makléřem. Zřejmě by neunesli tu velkou propast mezi nimi. Nebo se příliš báli o své nemovitosti.

Ryuunosuke se však rozhodl přistoupit na tu směšnou hru. „Dobře. Kam půjdeme?“ zeptal se, zatímco se zakousl do jablka. Tsume málem radostně nadskočil, přitom si v mysli oddychl, že ho chytil do své sítě a brzy si zjistí přesný počet lidí, kteří tady kdy byli, a důvody, proč odešli! A možná se ještě trochu pobaví s tímto hlupáčkem.

Tsume navrhl cestu do zábavního parku. Ryuunosuke nebyl proti. Sice se nejprve zdráhal, ale když jim den tak rychle a krásně utíkal, uvědomil si, že Tsumeho nevidí jen jako zákazníka… ale možná ještě jako něco víc. Mozek mu říkal jedno, ale srdce si přálo něco jiného. A dle všeho Tsumeho srdce by si také přálo něco jiného. Tsume se několikrát přistihl, jak pozoruje toho mladého muže déle, než je zdrávo a že se až tak úplně nesoustředí na věty, které mu vykládá, ale na jeho tvář, na jeho rty, které včera okusil, sice jen letmo (pro něj), ale přál si je okusit znovu, ukousnout z nich kousek pro sebe a líbat je ještě déle.

Zatímco Ryuunosuke vyprávěl příběh o jednom mladém páru, který se krátce po nastěhování rozešel, protože je ten byt začal rozdělovat, Tsume něco psal do svého notesu. Ryuunosuke si toho všiml. Mělo mě to napadnout ihned… proto přišel, pomyslel si trochu smutně a přestal hovořit. Pohlédl do země smutným pohledem. Dělal si jen falešné naděje. Tsume si všiml, že ten mladík trochu posmutněl, a tak ho políbil na líc. Mělo to málem opačný efekt, než původně plánoval, protože Ryuunosuke nadskočil leknutím, ale zrudl tak roztomile, že i když se hněval, musel se Tsume smát. Musel mu slíbit, že, aby to odčinil, zaplatí mu několik jízd na atrakcích. Ryuunosuke se choval jako malé dítě a vybíral ty nejdražší, přestože mu po nich bylo i trochu špatně, nedával to na sobě znát. Nemohl prohrát!

Tsume se díval na Ryuunosukeho, jak si užívá, a nemohl se nepousmát. Prohlédl si svůj notes s poznámkami. Když se Ryuunosuke vrátil, Tsume něco vyhazoval do koše a schovával si notes do kapsy. Šli pomalu, nikam nespěchali, zatímco měl Ryuunosuke ruce vražené hluboko do kapes, jak mu byla zima. Chtěl už přejít přes přechod, když se rozsvítila zelená, ale Tsume ho chytil za loket, vytáhl mu ruku z kapsy, propletl jejich prsty a zatímco pevně tiskl Ryuunosukeho ruku, přitáhl si ho k sobě a hluboce políbil. Ryuunosuke zmateně zamrkal nad tímto nečekaným polibkem, a přestože mu mozek radil, aby se odtáhl, zůstal na místě.

„Jestli si myslíš, že dostaneš slevu, tak se pleteš,“ řekl Ryuunosuke, zatímco se červenal. Tsume nad ním zamrkal a rozesmál se. Sleva? To by ho nenapadlo!

Noc opět strávili odděleně a Tsume odmítal zaplatit konečnou částku, na které se dohodli. A Ryuunosuke vzdal svou snahu ho z toho místa vystrnadit. Nebyl v práci už druhý den a jeho nadřízený se po něm kupodivu ani nesháněl. Zatímco vařil oběd, jako nějaká manželka v domácnosti, objevil se Tsume za ním, objímajíc ho zezadu a líbajíc ho na odhalený krk, a pošeptal mu do ucha: „Asi jsem se zamiloval.“

Ryuunosuke zrudl a mírně vařečkou přejel po dnu hrnce silněji, než měl v plánu. „V-Výborně, alespoň tady budeš mít někoho, k-kdo ti bude dělat společnost a já budu moci jít,“ zakoktal se a trochu si odkašlal.

Tsume se ušklíbl nad jeho roztomilou reakcí a přiměl ho podívat se na něj. „Myslel jsem tebe, hlupáčku,“ řekl a políbil ho na čelo. „Zamiloval jsem se do Tebe.“ Ryuunosuke mlčel a netušil, zda se má začít smát nebo zůstat potichu. Klid v očích, který měl Tsume v očích, mu značil, že si nedělá legraci. Srdce mu začalo splašeně být. Co teď? Je to pořád jeho hra?

Během oběda Ryuunosuke nepřítomně šťouchal do masa v omáčce a nic nevnímal. Až polibek na hlavu ho přiměl se prudce narovnat. Na otázku, proč to udělal, se Tsume ušklíbl, že ho ignoroval a že mu jídlo vystydlo. Ryuunosuke si něco zabrblal pro sebe.

Asi bych měl přejít konečně k činu, pomyslel si Tsume, když viděl, že Ryuunosuke kráčí od stolu do koupelny. Následoval ho. Slyšel vodu a jeho tichý hlas. Chvíli čekal před dveřmi, zhasl mu a tiše pronikl dovnitř. Zamkl a Ryuunosuke za tím zvukem zpozorněl.

„Jestli si ze mě hodláš utahovat, tak-“ začal, ale polibek ho umlčel. Než si to uvědomil, Tsumeho ruka si ho přitáhla k tělu a klesala mu po zádech na hýždě a potom na rozkrok. Mezi vášnivými polibky mohl jen Ryuunosuke zasténat nad stiskem svého údu přes látku. Dotyk Tsumeho prstů byl horoucí. Přiváděl Ryuunosukeho svým pomalým škádlením k šílenství. Provokoval ho? Ryuunosukeho ruka vklouzla Tsumemu do kalhot a on si povšiml, že i on je tvrdý.

„Nežertoval jsem, když jsem řekl, že jsem se do Tebe zamiloval,“ zavrčel mu Tsume do vlasů a políbil ho znovu. Z opuštěného bytu se zpoza dveří od koupelny ozývaly hlasité vzdychy, dokud oba nevyvrcholili najednou. Ryuunosuke zůstal v koupelně potom sám; v hlavě měl zmatek – myslel to vážně, nebo…? Podíval se na ruku, která nesla důkaz Tsumeho vyvrcholení.

Když vyšel ven, Tsume mu nic neřekl.

Toho večera Tsume někomu volal, Ryuunosuke nenápadně poslouchal, i když věděl, že by to dělat neměl.

„Ty materiály Vám pošlu brzy, nebojte se,“ slyšel slova, která ho propichovala skrz na skrz. Takže to skutečně dělá kvůli práci. Když vešel do místnosti, všiml si Tsume Ryuunosukeho výrazu. Zeptal se ho, zda ho slyšel, a Ryuunosuke se jen otázal, zda to jde na něm tak moc poznat. Tsume se však pousmál a prohrábl mu vlasy. Ukázal mu, komu ve skutečnosti volal. „To je můj kolega, chce materiály ohledně toho zábavního parku, kde jsme byli. Tento byt opravdu chci. A Tebe taky.“ přitiskl si ho k sobě a uzavřel ve svém náručí. Ryuunosuke však o jeho slovech nyní trochu pochyboval, přesto mu objetí nejistě vrátil.

Může ho skutečně nazvat milencem?

Celý ten den byl jakýsi divný – hustá atmosféra byla hmatatelná, a ani jeden z nich se o nic nepokoušel. Ve stejné atmosféře se táhly další tři mučící dny. Mučící pro ně pro oba. Avšak k třetímu večeru to Ryuunosuke nevydržel – byl tak vzrušený jen ze vzpomínky, co se mezi nimi v koupelně odehrálo, až se skoro až neovládl.

„Půjdu se osprchovat, chceš jít se mnou?“ přitiskl se Ryuunosuke provokativně na Tsumeho, ale Tsume ho poněkud chladně odstrčil.

„Teď ne, nemám zájem, možná někdy jindy,“ řekl Tsume soucitně, pohladil ho po hlavě a políbil na čelo, než zamířil do ložnice, kde si vytáhl notes a kontroloval své zápisky ve svém notesu. Usmál se. Popravdě řečeno – notes byl úplně prázdný! Ryuunosuke se za ním díval a potom našpulil pusu. Chtěl se alespoň tulit! Chtěl, aby ho Tsume alespoň jednou rozmazloval! Byly to hloupé sny jako od nějakého náctiletého, nadrženého kluka, ale on nikdy nikoho nemiloval tak moc, jako nyní. Nakonec se svraštěným obočím vešel do koupelny a po celou dobu svého sprchování si brblal pro sebe, že se tolik snažil a Tsume si toho vůbec nevšímal, že je to neromantický blbec. A potom ho něco napadlo, na což se ušklíbl.

Nebylo to tak, že by ho Tsume nemiloval, ale kupodivu neměl delší dobu zájem. Už ani polibky ho nevzrušovaly, jako předtím. Je snad možné, že je jejich vztah už na bodu mrazu dřív, než by stihl vůbec pořádně začít? Posadil se na postel a vzdychl. Dělal snad to všechno proto, aby tento byt dostal? To je přece nesmysl. Nebo snad ne? Slyšel otevření dveří, a tak vzhlédl ke dveřím od koupelny. Ryuunosuke byl nějak rychle hotový.

Díval se na něj a nemohl z něj spustit oči. Tsume vždycky miloval pohled na Ryuunosukeho, kdykoliv se červenal, ale tentokrát ho ten mladík naprosto vzrušil jenom při prvním pohledu na jeho nahé tělo. Ryuunosuke se mile usmál, přiblížil se k němu blíž a políbil ho, dravě a vášnivě. Kousl ho do rtu, na což Tsume hrozivě zavrčel, ale on se pouze spokojeně ušklíbl – přesně to měl v plánu – vyprovokovat ho, aby si ho vzal dobrovolně. Sice Tsume před malou chvílí říkal, že nemá zájem, ale Ryuunosuke poznal podle letmého dotyku na jeho rozkroku, že nemluví až tak úplně pravdu.

„Pořád nemáš zájem?“ ušklíbl se na něj Ryuunosuke a usadil se na jeho klíně. Tsume nad ním zakroutil hlavou, podotkl, že je hlupák, pokud si to vážně myslí, a povalil ho na postel, kde ho začal divoce líbat. Nebylo potřeba mluvit, oba dva moc dobře věděli, co chtějí. Tsume uvěznil menšího mladíka pod sebou a laskal jazykem jeho ušní lalůček, své polibky pomalu přesouval po bledé, horoucí kůži níž a níž, jemně ho kousl na klíční kosti, aby zanechal drobný znak své náklonnosti k němu, než se konečně dostal k jeho vztyčeným bradavkám, které žádaly jeho pozornost už od prvního okamžiku. Zakousl se do růžového hrbolku a poslouchal, jak mladík pod ním slastně vzdychá, a cítil, jak mu tahá za vlasy.

Konečně se dostal k jeho chloubě a věnoval jí pomalé, až opatrné olíznutí, čímž si vysloužil od Ryuunosukeho zachvění a opětovné, vzrušené zavzdychání. Miloval, když ho mohl takto dráždit a přivádět ho k šílenství svými pomalými kroky, ale tohle bylo něco zcela jiného. Několikrát olízl mladíkův úd, dokud nebyl naprosto spokojený a v pozoru. Roztáhl Ryuunosukemu nohy a pozoroval jeho pulzující otvor.

„N…Nekoukej tak,“ začervenal se Ryuunosuke, zakrývajíc si tvář. „Dělej něco.“

Ta slova Tsumemu vyloudila na tváři úšklebek. Konečně si to pořádně uvědomil; miloval ho a začínal zbožňovat to, jak se choval při sexu. Naslinil si dva prsty a opatrně je do mladíka strčil. Ryuunosuke, kdyby byl kočka, zapředl by slastí a radostí. Chvíli ho Tsume připravoval, než z něj prsty pomalu vytáhl a zanechal Ryuunosukeho v očekávání a ve zničující prázdnotě uvnitř něj. Tsume ho přiměl se na něj podívat.

„Jak moc to chceš?“ ušklíbl se, aby ho ještě více vyprovokoval. Škádlil ho, a Ryuunosuke to miloval. Už se neovládl, povalil Tsumeho na postel a vysadil se mu do lůna.

„MOC!“ zakřičel nedočkavě, zatímco jeho tváře byly celé zarudlé. Sundal jeho dotěrné kalhoty i se spodním prádlem, moc se s nimi nezabýval a uchopil jeho úd. Když Tsume cítil, že jeho špička je skoro v mladíkovi, přirazil, až Ryuunosuke skoro vyjekl a stáhl se kolem něj. Stačil jim jediný pohled a oba věděli, jaké tempo má ten druhý nasadit. Po chvíli se z bytu ozývaly slastné vzdychy a sem a tam zaúpění, když Tsume zmáčkl Ryuunosukeho bradavku, aby ho ještě víc vzrušil, nebo když pošťouchl jeho ztopořený úd a Ryuunosuke zakňučel, aby ho jen nedráždil.

Když už to Tsume nevydržel, přirazil co nejhlouběji a naplnil Ryuunosukeho svým semenem. Aby Ryuunosuke nezůstal pozadu, třel si svůj úd, ale Tsume mu ruku odstrčil a pomohl mu k oné opožděné rozkoši. Ryuunosukův vzdych se zarazil v půlce, když se vystříkl, a ze svého přítele se sesunul na postel úplně. Tsume mu prohrábl vlasy a hluboce ho políbil, než se svalil na postel vedle něj.

„Raději mě už víckrát neprovokuj,“ zavtipkoval Tsume, než se k němu Ryuunosuke přitiskl a lísal se, jako kočka. Tsume ho pořádně objal a držel ve svém náručí, přehodil přes ně peřinu a spolu s ním blízko svého těla usnul. „Děkuji ti, že jsi mi nabídl tento byt,“ zašeptal svému nyní oficiálnímu milenci do vlasů. Tlukot srdce toho druhého je vzájemně uspával a přitom říkal, že ho ten druhý bezmezně miluje. Ryuunosuke si byl vědom, že poprvé porušil pravidlo číslo jedna. Ale… byl to tak překrásný pocit!

Když se Ryuunosuke probudil, přivítala ho usmívající tvář Tsumeho. Mírně se ho polekal, ale vzápětí mu vyčetl, že se nemá tlemit tak brzy ráno, ještě bude mít infarkt kvůli němu.

„Beru ho,“ řekl Tsume najednou a Ryuunosuke zpozorněl. „Ten byt,“ upřesnil. Přitáhl si ho k sobě a hluboce, vášnivě políbil. Ryuunosuke se začervenal. „Ještě dnes pošlu peníze. Ale pod podmínkou, že ty, můj milenec, budeš jako bonus,“ dodal Tsume a zazubil se na něj, zatímco jeho zkoumavá ruka se zatoulala pod peřinu… Ryuunosuke se škodolibě pousmál. Přičte mu tuto speciální péči do ceny? To se ještě uvidí. Druhé kolo začíná; kdo ho tentokrát vyhraje a pozmění podmínky ve smlouvě?