Nikdy mu neřeknu, jak se cítím, protože jsem neskutečný srab. Strach z odmítnutí je větší než strach z navěky nevyřčené lásky, jak by řekli básníci, o kterých mi přednáší. Mohl bych ho poslouchat celou věčnost, sledovat jeho rty, jak formulují slova a ten okouzlující hlas je vypouští do světa. Dle zaneprázdněného otce, který mi nikdy nevěnoval dostatek pozornosti, prý potřebuji doučování češtiny a literatury. Nejspíš je trojka z češtiny pro učitele češtiny samotného naprosto pobuřující. Ale sám na mě ztrácet čas nebude, v Praze je mu prý lépe. Raději přednáší lidem z Karlovy Univerzity, než aby si jednou udělal čas na mě. Ale nevadí mi to - dokud mám jeho. Je mladý a jmenuje se Radek. Svobodný, nemá přítelkyni ani si ji nehledá. Aspoň se nikdy nezmínil o novém objevu. A já bych na něm mohl oči nechat.

„Marťo, posloucháš mě?“ slyším jeho okouzlující hlas. Vrátí mě do reality.

„Jo, promiň,“ usměju se omluvně.

„Něčemu nerozumíš?“

„Proč zrovna Jane Austenová je vždycky uváděná jako jediná ze spisovatelek romantismu? Co takhle Emily Brontëová? Nebo její sestra?“

Vřele se usměje a usadí se na okraj stolu, tak, jako to vždycky dělá, když odbočím od tématu a diskuzi svedu jiným směrem. „Protože se lidem víc hodí si pamatovat jenom jednu ženu té doby, než zbylé spisovatelky, které nebyly až tak významné. I když je pravda, že sestry Brontëovy psaly také zajímavou literaturu, Jane Austenová působí jako jakási ikona ženské spisovatelky té doby.“ A pokračoval dál o sestrách Brontëových a Jane Austenové. Ne, že by mě romantismus nějak významně zajímal, ale jeho bych mohl poslouchat neustále.

Jmenuji se Martin. A tajně miluji svého učitele literatury a češtiny.

---

„Jestli tě ještě něco do příští hodiny napadne, určitě mi zavolej. Můžeme se zaměřit na témata, která tě zajímají jako první a prolínat to s těmi otravnějšími,“ zasměje se, když se obouvá. Nerad ho vyprovázím, ale je to zdvořilost. Usměju se, také ze zdvořilosti. Mám chuť mu říct, aby zůstal a už nikdy neodešel. Ale kdybych ho k sobě násilím přivázal, nemiloval by mě tak, jako miluju já jeho. Raději nikdy lásku nevyřknu, raději ji udržím v sobě, abych nebyl odmítnut, neřeknu ji ani v pozdější době.

„Budu se těšit na příště,“ vypadne ze mě najednou. Zasměje se; je rád, že projevuji zájem o jeho další hodiny. Mně ale do smíchu moc není. Chtěl jsem mu to říct jinak, ne tak natěšeně, jak to znělo. Jistě si to špatně vyloží, nejen jako zájem o tu hodinu strávenou s ním. Přesto se nejistě usměju. Začervenám se, když mi prohrábne vlasy.

„Taky se budu těšit,“ slíbí s úsměvem, než si vezme svůj kabát a zamíří do podzimního večera. A já mám problém své splašeně bijící srdce uklidnit.

---

„Oscar Wilde má taky něco do sebe. Ale Thomas Kyd je mnohem poutavější osoba, nemyslíš?“ zeptá se mě najednou, než si zamíchá čaj v hrnku. Přikývnu a usměju se.

„Můžeš mi o Kydovi vyprávět něco víc?“ zeptám se zaujatě.

„Ale samozřejmě. Víš, že mu probodli oko, když se dostal do hospodské potyčky a následkem na to také zemřel?“ zeptá se se smíchem.

„To je trochu děsivá smrt,“ zhodnotím.

„Když se nad tím zamyslím, Shakespeare se uchlastal k smrti na svoje narozeniny, prý umrzl a byl úplně na šrot,“ podělil se o kus historie dramatického velikána. Ale mě tím rozesměje. „Nekecám, fakt tomu tak bylo. Pokud tedy Shakespeare skutečně existoval. Panují názory, že pouze kradl díla někoho jiného, protože jeho vzdělání stálo za houby. Někdo dokonce jednu chvíli i tvrdil, že to byl jiný autor, co se jen jednou podepsal jinak, protože se bál kritiky nového díla. Také jsem slyšel, že někdo ještě věří, že Shakespeare mohl být žena.“

„A mohl?“ zeptám se zaujatě.

„Ale ovšemže ne. Všiml sis, jak jeho ženské postavy jsou naprosto plytké, bez života či emocí? Vezmi si takovou Ofélii. ‚Ach, můj otec zemřel a můj milovaný se zbláznil, tak ukončím své trápení, protože chci, aby Hamlet bláznil ještě víc, přestože po mně vlastně ani netouží.‘ Nemluvím ani o jeho matce. A co taková Julie. Ta byla teprve druhá na seznamu Romeových lásek. Byla to dokonce její vlastní sestřenka, kdo ji předběhl, to je zvrhlé, co?“ směje se.

„Díváš se na to trochu moc detailně,“ směju se s ním.

„Ale když se snažíš najít tyhle spojitosti, Shakespeare dostává úplně nový úhel pohledu, nesouhlasíš?“

Přikývnu. Tu se náhle dostane blízko ke mně a chytí mě za ruce.

„A to nechtěj, abych začal o Prokletých básnících! Opravdu to nechceš!“ varuje mě, ale oči mu nezbedně zářily. Chtěl o nich mluvit, opravdu hodně. A já ho chtěl poslouchat celou věčnost, dokud by neochraptěl, a klidně i potom.

„Do toho,“ vyzvu ho.

---

Nespouštím z těch šedomodrých očích skrytých pod brýlemi ty své. Zase je zapálený do svého monologu o viktoriánské Anglii a o Charlesovi Dickensovi. Britskou literaturu miluje. A když své znalosti může spojit v jedno a předat je někomu dalšímu, s radostí se do té studně vědomostí ponoří znovu a znovu, aby opět našel něco dalšího, co mi ještě neřekl.

„Ale vždycky se říká jen to dobré o viktoriánské době. Už se většinou nepoukazuje, že s industrializací přišla chudoba, protože lidi přišli o práci, nezmiňuje se prostituce ani všelijaké krádeže, protože se raději soustředíme na pokrok, než na to, že se tím životy mnoha lidí ze dne na den ocitly v naprosté nejistotě, kdy rodiče museli i svoje děti posílat do práce, aby se vůbec měli jak uživit. A že ty práce byly velmi, velmi špatně placené,“ vysvětluje mi tehdejší situaci s jiskrou v očích.

„A královna to nechala jen tak?“

„Královna měla svých starostí víc než dost. Ale díky tomu začaly vznikat velmi pozoruhodné knihy. Dokonce se v té době poprvé začal vytvářet kult upírů. Třeba takový Drákula. Nebo méně známější Carmilla, první ženská a hlavně lesbická upírka. Ta vznikla o přibližně dva nebo tři roky dřív, než Drákula, teď si nejsem jistý.“

„A to to nechali vydat?“ divím se.

„Jasně, že byli proti, a tehdejší kritici i čtenáři to spluli. Nic není skvělé ihned, dozrává to až s časem. Ale s časem se také přichází na stupidní teorie. Například, že Bram Stoker mohl být gayem a psát tuhle knihu v podstatě o sobě a Oscaru Wildovi, ale v podobě jen náznaků, protože jak jistě víš, Oscar Wilde nedopadl zrovna dobře potom, co se přišlo na to, že je gay. Ve viktoriánské době? Proboha, Očistec na vás!“

A rozesměje se. „A Carmilla?“ zeptám se zaujatě.

„Laura a sexy upírka Carmilla? Naprostá klasika, tu si musíš přečíst,“ směje se dál. „Sice tam není nic přímo napsáno, ale ten vztah z toho jde tak krásně cítit.“

Mám na jazyku otázku, kterou nesmím vyřknout. Ne nyní, jinak bych o něj přišel. A jaký by byl náš vztah? „A proč to otiskli?“

„Upíři vždycky představují lidské skryté touhy. Dlouhověkost, věčné mládí, něco zkaženého, něco nedosažitelného.“

Pokud tomu tak je, chci se stát upírem. Protože ty pro mě jsi nedosažitelný.

„Na příště si zkus přečíst Carmillu. Je krátká. Drákula má přeci jenom více stránek. A doporučuju také irské balady, abys porozuměl historii a věčným šarvátkám s Anglií.“

„Neměla Anglie šarvátky se všemi?“ zeptám se se smíchem.

„Velké království s dlouhou historií. Je jasné, že všude strká nos,“ ušklíbne se na mě, když si zase obouvá nohy. Zaváhám, když se chci natáhnout pro jeho kabát, abych mu do něj pomohl. A trochu ho tak i zdržel. „A co teprve Amerika. Mladý kontinent, ti se cpou všude,“ dodá se smíchem, když se sám natáhne pro kabát a elegantně si nasadí i klobouk. Vypadá jako elegán z předešlého století. Věnuje mi ten dokonalý úsměv. „Někdy je lepší zůstat při zemi, nemyslíš?“

„Radku,“ oslovím ho a hlas se mi zatřese. Otočí se u dveří, s rukou na klice.

„Ano?“ usměje se ještě jednou.

Mám sucho v krku. Nevím, co říct. A on tak trpělivě čeká. Řekni něco! Cítím, jak mi rudnou i uši, když to konečně ze sebe dostanu. „Mám tě rád!“

„Taky tě mám rád,“ usměje se téměř okamžitě. Zmateně k němu vzhlédnu. „Tvůj zájem o literaturu je neskutečný.“

Ne takhle! „Ne,“ zakroutím hlavou do stran, seberu všechnu odvahu, co mám a chytnu ho za ruce, do očí se mu ovšem nepodívám. Určitě mě musí nenávidět už i teď. „Mám tě víc než rád!“

Nastane mezi námi doslova prokleté ticho. Nechci ani nemůžu se mu podívat do očí. Mám příliš velký strach. Pořád držím jeho ruce. Aspoň ještě ten jeden zlomek vteřiny, než mě od sebe odstrčí a vysměje se mi a navždy mi zmizí ze života. O to víc mě překvapí jeho stisk mých rukou. Ihned k němu vzhlédnu, oči se mi lesknou. On se ovšem vlídně usmívá.

„Marťo,“ osloví mě, jako pokaždé, ale tentokrát cítím, že ho ten úsměv bolí, „víš, že tohle nemůžeme. Musíme zachovat jisté hranice. Já jsem tvůj učitel a ty můj student. Nic víc, nic míň. Nemůžeš chtít, abych si volil mezi prací a tebou. Protože to bych nedovedl.“ Rukami mi stiskne tváře. „Protože jsi pro mě stejně důležitý jako tahle práce,“ pokračuje šeptem. „Díky ní jsem tě mohl poznat.“

„Radku,“ zašeptám zaraženě.

„Zítra přijdu o něco dřív. Dobře se připrav na hodinu a přečti si Carmillu,“ pokračuje, aniž by mi dovolil mluvit. „A… o tomhle si promluvíme zítra, dobře?“

„Ale-…“

„Ne dnes, prosím.“

A než stihnu protestovat, opět se za ním zavřou dveře. To mi nevadí, protože než odešel, políbil mě na čelo. Mám dojem, že jsem před chvilkou umřel na zástavu srdce a zrodil se jako nový člověk. Jestli to udělal proto, aby se mě zbavil, povedlo se mu to. Než jsem se vzpamatoval, už byl i se svým Citroenem dávno pryč.

---

Nervózně pochoduji po svém pokoji a jen vyčkávám na hodinu, kdy konečně zazvoní a já ho budu moct vpustit dovnitř našeho domu. Jsem jako na trních a srdce mi splašeně bije už od včerejší scény. Jak si přál, přečetl jsem si na dnešní hodinu Carmillu. Byl to krátký příběh. A já snad tajně doufal, že v tom příběhu tajně skryl vlastní zprávu. Že se jako upír, nezvaný host, chce vetřít do mé společnosti. Nebo že snad mé city, které ve mně probudil právě on, bude možná opětovat. Ať tak či tak, už jsem jenom počítal vteřiny, než ho konečně uvidím.

Tmavě modrý Citroen nešlo přehlédnout, už tak důvěrně jsem ho znal. Otevřel jsem mu dveře dřív, než vůbec mohl zazvonit.

„Za ten včerejšek… se omlouvám,“ začne, když jsme se usadili na mou postel. Vypadal nejistě a ruce měl sepjaté. Tolik asi k mým novým citům vůči němu.

„Nemusíš. Protože to cítím pořád stejně.“

„O tom právě mluvím. Neměl by ses do mě zamilovat.“

„Pozdě.“

Vzhlédne ke mně. „Marťo.“

„Radku, prosím. Než mě odmítneš… dovol mi aspoň jednu věc.“ Jestli mám být odmítnut, tak mě klidně zaživa spal, jestli mě už nechceš vidět, nechci žít dál.

„To, co se chystáš udělat, je špatné,“ připomene mi.

„To je mi jedno.“

„Už to nepůjde zastavit nebo vzít zpátky.“

„Nevadí, protože nechci ničeho litovat.“

Mrkne jednou. Potom si sundá brýle a odloží si je na stůl. Sevře si ruce v klíně a svěsí ramena. „Co když toho budeš litovat později?“

„Nebudu.“

„Co když je to jen chvilkové pobláznění?“

„Není.“

Konečně se na mě podívá a já mám chuť ochutnat ty zakázané rty i bez dovolení. „Seš si jistý?“ zeptá se mě naposledy.

„Ano.“

Zhluboka se nadechne, než vstane a přejde ke dveřím, které potichu zamkne. Chvíli u nich stojí ke mně zády a nic neříká. Potom se ke mně vrátí a sedne si o něco blíž, než byl předtím. „Marťo, znám tě už nějakou tu dobu. A cením si vztahu, který spolu máme. Nerad bych ho ztratil, kdybych ti nějak ublížil.“

„Neztratíš,“ ujistím ho šeptem a prsty mu pomalu přejedu po tváři. Rukou mi něžně vjede do vlasů. To jedno slovo by ho dokonale dokázalo popsat. Něžný Radek. Víc už neřekne. Zatlačí mi na hlavu a vtáhne mě do polibku, tentokrát mě políbí na rty. Cítím, jak celé mé tělo exploduje, jak křičí po víc než jen polibku. Přeji si, aby trval celou věčnost. Snad by i trval, kdyby ho Radek nepřerušil po delší době.

„Marťo, ještě to můžeme zastavit,“ zašeptá, když mi palcem přejíždí po tváři. Vím, proč se tak ptá. Nechce mě do ničeho nutit a chce se ujistit, že to chci taky. Chytím ho za tváře a tentokrát ho políbím já. Dravě a surově. Žádný letmý polibek to není, ale celkem neohrabaný francouzák. Ve filmu vypadá tak snadno, v reálu je sakra těžký.

„Nechci to zastavit,“ ujistím ho naléhavě.

---

Jsem srab. Nakonec na víc než polibky nedošlo. Když jsem se měl vysvléct, ztuhl jsem. On to jen odbyl smíchem, že jsem asi pořád nervózní. Chci ho tak moc, ale nemohu ho mít, přesto mé srdce pro něj nepřestane bít.

Tato nejistota mě pronásledovala po mnoho společných hodin, které on trpělivě se mnou snášel. Do ničeho mě nenutil, čekal, až se rozhodnu sám. Ale neuměl jsem uskutečnit to, že před ním stojím nahý, přestože jsem si to několikrát vyobrazoval ve své mysli. Je to něco jiného ve skutečnosti. Ten stud, který mé srdce sváže a zabrání mým plicím v přísunu kyslíku.

„Nenudím tě?“ slyším jeho hlas a vzhlédnu. Byl jsem myšlenkami mimo, už zase.

„Ne.“

„Myslíš na něco jiného?“

Uhnu pohledem. „Ne,“ zalžu. Jen se zasměje a sedne si na postel vedle mě.

„Znám tě už nějakou dobu, Marťo, poznám, když myslíš na něco jiného.“

„Nehnusím se ti?“ zeptám se ho najednou. Zaraženě na mě hledí.

„Proč?“ nechápe.

„Kvůli tomu.“

Chápavě se usměje. „Ani omylem. Objevuješ sebe samotného. Jakožto učitel bych ti měl být nápomocný za každých okolností.“

Naučená fráze, která mě zabolí. Ale co jiného by mi měl v tuto chvíli taky říct? O to víc mě překvapí, když mě chytí za ruku a políbí na krk.

„Jsem otevřený všemu, co bys chtěl poznat,“ dodá.

Chtěl bych poznat tebe, od kořínků vlasů po konečky prstů, přes rozčepýřené vousy, přes tu zhrublou tvář, dej mi ze sebe kousek, dej mi část. Nakloním se k němu, ale opět zaváhám. On už ovšem ne. Políbí mě a rukami mi spočine na ramenech. Nejistě ho pozoruju, každý jeho pohyb, abych si je vtiskl do paměti.

Jemně mi zatlačí do ramen, aby mě přiměl si lehnout. Nespouštím z něj oči, když se ocitne nade mnou.

„Radku,“ řeknu jen.

Ústa mi hned umlčí dalším polibkem. „Máš obavy?“ zeptá se mě přímo. Zakroutím hlavou. „A chceš to?“ Přikývnu. „Seš si jistý?“

„Ano,“ hlesnu.

„Chceš, abych to byl já?“

„Ano.“

Ptej se mě, však nepočítej řádky, sveď mě, však nedívej se zpátky. Hodina, dvě nebo klidně tři, do mé mysli se plně vetři.

„Vše v pohodě?“ zeptá se mě šeptem, když mu čelím - nahý, stejně tak on. Zatím se mě jen zlehka dotýká, objevuje. Přikývnu, na hlas se teď nemůžu spoléhat. Jeho ruka spočine na mé tváři. Je něžný a milý i v této chvíli. Naposledy se ještě jednou ujistí, že to opravdu chci. Nechávám své tělo jen v jeho péči. Prahnu po jeho dotyku jako zmrzlý po plamínku svíčky. Jako žíznivý po kapce vody uprostřed pouště. Z hrdla se mi dostane sten, když cítím jeho rty kolem svého penisu. Jeho ústa jsou tak horká. Div se mu do nich rovnou neudělám. Jeho jazyk se mě jen zlehka dotýká a spíš lechtá, ale i to mě uspokojuje víc, než by mělo.

Cítím, jak kolem mého penisu sevře rty a pomalu pohybuje hlavou nahoru a dolů. Chci, aby přidal, aby udělal víc, než jen tohle. Chci se ho také dotknout.

Nech mě se tě dotknout, chci ti na oplátku dát, všechno to, co dělá mě mnou, jako led pro tebe za horkého léta tát.

Dlouhou dobu vydýchávám svůj orgasmus. Cítím se trapně, že jsem se mu udělal do pusy a navíc tak rychle. Ale on se nezlobí, spíše se usmívá, když si jazykem přejíždí po rtech. Chci, aby se také cítil dobře, proto se k němu nahnu, ale on mě znovu uzemní pod sebou.

„V klidu. Postarám se o to,“ usměje se vlídně a já dychtivě sleduju, jak se vyslíká. Zrak mi spočine na jeho penisu. Je tvrdý. Bolestivě pulzuje, jak přímo touží, abych se ho dotkl nebo přejel po něm aspoň jazykem. Ústa se mi zaplní slinami.

„Můžu?“ zeptám se dychtivě. Jeho úsměv je mi ujištěním, že mohu. Nahnu se k němu a jazykem přejedu po jeho penisu. Je tak horký. Obemknu ho rty a začnu pomalu, dychtivě sát. Chutná jinak, než jsem si představoval. Cítím, jak mi ještě víc roste v ústech. Snažím se napodobit jeho pohyb jazyka, ale nejde mi to. Vzhlédnu k němu, abych se ujistil, že se mu to líbí a cítím, jak mi rudnou tváře. Ten výraz, který má nyní na tváři, jsem u něj nikdy neviděl. Sotva si mě všimne, vyvrcholí mi do úst. Nedovolím, aby jediná kapka přišla nazmar.

„Promiň,“ slyším jeho hlas. Chvíli váhám, než polknu to, čím mě obdaroval.

Zahřej mě, když bude zima, zchlaď mě, když bude léto. Dovol mi líbat tvé rty, tvé tělo, chci, aby se celé chvělo. Chci, abys mě vlastnil, označ si mě, ber si mě v noci, ber si mě ve dne.

„Chceš přestat?“ zeptá se mě jemně, když se nade mnou sklání. Zakroutím hlavou. Nemůžu mluvit, vlastní hlas by mě nejspíš zradil. Z tašky vytáhne nějaký gel a protře si s ním svůj penis. Zase je tak tvrdý, napadne mě. Nadzvedne mě, aby pode mě dal polštář. Prý, aby to bylo pohodlnější. Neprotestuji, plně mu důvěřuji. Zachvěji se, když do mě pronikne prstem. Není to zrovna příjemný pocit, vůbec ne tak vzrušující, jak jsem si myslel. Koušu se do rtu, když ve mně hýbe prstem, a po chvíli přidá další. Dělá to ovšem tak dobře, že po chvíli hlasitě oddychuju a nemůžu se ho nabažit. Z úst mi unikne povzdech jeho jména. Pokračuj ještě chvíli a zase se udělám jenom z tvých prstů. Nedočkavě ho pozoruju, chci ho cítit v sobě.

Naplň mě láskou až po okraj, však nedovol mi prosit, abys se mnou zůstal, abys byl jen můj, nedovol mi poplést ti hlavu, jako jsi ji popletl ty mně, neber si mě hrubě, napoprvé vezmi si mě jemně. Dopřej mi rozkoše, jakou už nikdy nedostanu, přiměj mě, ať tě nikdy milovat nepřestanu.

Toužebně vydechnu, když ho cítím v sobě. Bolí to, když se pomalu dostává hlouběji do mého úzkého otvoru. Mám pocit, že hoří, že snad stačí málo a vyvrcholí. A mě zaplaví jeho oheň vášně.

„Radku,“ vydechnu vzrušeně jeho jméno. Dlaněmi se dotkne mých tváří a hladově mě políbí. Neskončí, dokud mi neukradne dech, dokud se mých rtů nenabaží dosyta.

„Bolí to?“

„Ne.“

Rukou mi vjede do vlasů. Jasně, že to bolí, ale nemožnost se ho dotknout po celou tu dobu, rozhodně bolela mnohem víc. Jazykem mi vjede do úst, když do mě pronikne o něco hlouběji. Cítím, jak se centimetr po centimetru dostává dál do mého nitra. Mám pocit, že už to nevydržím a vyvrcholím jenom z toho pocitu plnosti. Je tak tvrdý a horký, že cítím, jak ve mně pulzuje. Držel se zpátky takovou dobu, aby se mně dotkl? Nebo jsem své city na něj prostě hodil, aby se s nimi vypořádal za mě? Pomalu se ode mě odvrací, aby pohyb kupředu mohl znovu zopakovat, tentokrát o něco rychleji, když si zvykne na mou těsnost kolem něj. Vzrušením tlumeně vydechnu.

„Marťo,“ osloví mě tak smysluplně, jako nikdy předtím. Rukou mu pomalu přejedu po hrudi a zavadím o hnědé pahorky jeho bradavek.

„Pokračuj,“ vyzvu ho šeptem. Mám strach, že mě vlastní hlas zklame, kdybych promluvil nahlas.

Rukou mi vjede do vlasů, které pevně sevře. Nepřestávej! křičí celé moje tělo. Začne se znovu hýbat ve mně. Nechá mě, ať si zvykám na pocit, že je ve mně. Obdarovává mě polibky a doteky, které mi pomáhají se uvolnit. Pro něj, aby se cítil stejně dobře, jako se cítím já. Nepřestává se ve mně pomalu hýbat. Dovolím mu všechno.

Zapálím své tělo, aby se zimou nechvělo, nechám prahnout po tobě svou duši, jako láska, ta proradná milenka, co něco tuší.

Jeho přírazy se postupně stupňují a zrychlují. Nedokážu myslet na nic jiného, jen na něj a na jeho pohyby, doteky, hlas zhrublý vzrušením, když se z jeho úst prodere spokojený sten. Mohl bych ho poslouchat celou věčnost. Postel tiše zavrže, když do mě dopadne celou svou silou, aby se mohl stáhnout, a zopakovat ten jednoduchý, přesto tak příjemný pohyb. Pohledem vyhledám jeho oči. Stiskne mi ruku o něco silněji a znovu mě políbí. Pořád se ujišťuje, že s tím souhlasím, že ho chci taky. Je něžný. Dává si skutečně záležet, abych si své poprvé s ním užil. Snad abych po něm prahl ještě víc, abych ho příště sváděl ještě razantněji, aby mě místo učení literatury učil umění těl.

Připadá mi to jako věčnost, když ho nechávám, ať si s mým tělem dělá, co chce. Ve chvíli, kdy si pomyslím, že by mohl tohle se mnou dělat klidně celou věčnost, slyším jeho vzrušený hlas, vidím, jak se prohýbá trochu v zádech, když mě naplní svým semenem. Oba oddychujeme. Bylo to tak intenzivní, tak příjemné. Ale po tom aktu mi to náhle připadalo tak… krátké. Očima vyhledám ty jeho. Usměje se, pot mu steče z čela, když mi prohrábne vlasy.

„Copak?“

„Nezlobíš se?“ zeptám se hloupě. Rošťácky se na mě ušklíbne.

„Proč bych měl?“

Věnuji mu skromný úsměv, když mu rukami mapuju hruď a stejně jako on, dlaněmi nakonec spočinu na jeho tvářích. „Jen tak.“

---

Nepředstírá, že se nic nestalo. Sedí za mnou na posteli, oba jsme nazí, opírá se mi o záda a nahlas čte Rimbaudovy básně. Jeho hlas mi vibruje v uších. Opřu se mu o hruď a zbožně pohlédnu na jeho plné rty. Usměje se o něco víc, přestane předčítat a políbí mě.

„Jak poznáš, na co myslím?“ zeptám se šeptem.

„Protože to vím,“ stiskne mi bradu, aby mě znovu políbil.

„Však příliš plakal jsem. Úsvity vždycky drtí.

Vždy slunce kruté je a z luny vždy jde strach.

Zpil jsem se láskou, vzdul a zmalátněl až k smrti.

Ó kéž mi praskne kýl! Kéž zmizím v hlubinách!

Věděl jsi, že Nezvalův překlad je lepší? Aspoň tedy pro mě.“

„Jak zní?“ stočím k němu hlavu zvídavě. Usměje se a políbí mě na rty.

„Co jsem se naplakal za srdcervoucích jiter,

nic neobešlo se teď pro mne bez hoře.

Jsem láskou rozladěn jak struny starých citer.

Oh, kéž mi praskne kýl! Kéž sletím do moře!“

Jeho recitující hlas bych mohl poslouchat celou věčnost. Plně procítí pocity, které Arthur tehdy měl, když své dílo psal. Opřu se mu o hruď a zavřu oči. Představím si, že na onom korábu plujeme spolu. Koráb ovšem nemá šťastnou cestu, natož šťastný konec. Je odsouzený k zániku. Stejně tak naše láska. Znovu k němu stočím hlavu. Nepřestávám se mu dívat do očí.

„Tak sletíme spolu,“ zašeptám, přiměji ho odložit knížku a políbím ho.

---

Nerad ho vidím odcházet. Připomíná mi to krutou realitu, že nikdy nebudeme moci být spolu. Přesto se na mě usměje a ještě jednou, naposledy a skrytě, mě políbí. Nasadí si klobouk na hlavu. Vypadá jako pravý elegán.

„Těším se na zítřejší hodinu,“ prohodí jakoby omylem, nebo jakoby to byla samozřejmost. A zase mi zmizí z dohledu.

---

„Příští týden máš zkoušku?“ zeptá se, když mi kontroluje test, který mi zadal na začátku naší hodiny. Přikývnu. Odměnou za stoprocentně vyplněný test mi bude jeho pozornost. Hrdě se usměje a odloží papír stranou. Učil jsem se pečlivě a dychtivě, byl jsem to já, kdo navrhl, že bude jenom můj, pokud jeho test složím bez chyby. Nic neříká, ale chytne mě za ruku, než mě usadí na svém klínu. Zlehka okusí mé rty a usměje se víc. „Myslím si, že uspěješ.“

„Skutečně?“

„Jestli otázky zodpovíš stejně dobře jako teď, tak skutečně.“

Na tváři mám hrdý úsměv. Pozoruju jeho ruce, kterak mě hladí na bocích. „A teď k tvé odměně,“ zavrní mi do ucha. „Mám ti zarecitovat nějakou další báseň? Předčítat povídku? Nebo mlčet a líbat tě? Nebo ti dopřát mnohem víc rozkoše?“

„Všechno,“ vydechnu chtivě, než se mu vrhnu na rty jako bych ho měsíce nelíbal.

---

Sedím nervózně v lavici, když se soustředím na test. Jsou to podobné otázky, jaké mi uložil i Radek. Vzpomenu si na jeho doteky a na to, jak mi slíbil, že když uspěju, dostanu svou odměnu. Chci, aby na mě byl hrdý, aby mě pochválil, že jsem jeho nejlepší student. Navrhl, abychom se do výsledku testů neviděli. Což znamenalo nevidět ho tři dny minimálně. Přesto jsem souhlasil. Nemohl jsem se dočkat, až ho znovu uvidím, až mu budu moct sdělit výsledek.

Když na mě ten den blikla na stránkách, kde se nám vkládají známky, konečná známka z celého testu, div mi srdce nevyletělo z krku. Já dostal za jedna? Učitelka mi ke známce připsala i poznámku, že jsem ji mile překvapil a bude ráda, když svůj nově probuzený zájem o literaturu ještě prohloubím. Div jsem nekřičel radostí.

Ihned jsem vytočil jeho číslo. Ale jeho mobil byl… hluchý. Zkusil jsem jeho pevnou linku, protože říkal, že raději bude mít jednu telefonní linku navíc, než jen nespolehlivý mobil. Ale ani na té se mi neozýval. Byl snad pryč? Na jiném doučování? Netušil jsem.

Tu náhle někdo zvedne sluchátko a uslyším ženský hlas: „Prosím?“

„Dobrý den, dovolal jsem se…“ řeknu jeho celé jméno. Dodám pro jistotu i adresu pro případ, že bych číslo vytočil špatně. Slyším šrumec a v pozadí tlumené hlasy.

„Smím znát vaše jméno?“ ozve se ženský hlas znovu. Nadiktuji jí ho.

„Je Radek doma?“ zeptám se. „Mohu s ním mluvit?“

„Můžete dojet k němu domů? Ráda bych se vás na něco zeptala.“

Nechápavě se s ní rozloučím, nasednu na kolo a zamířím na Radkovu adresu. Nelíbí se mi, že mě vyslýchala nějaká žena. Byla to jeho matka? Zněla poněkud mladě. Jeho přítelkyně? On má přítelkyni…? Řekl jí snad o mně?

Kdybych věděl, co uvidím, nikdy bych se do toho sychravého počasí nevydal, kdybych věděl, co mě čeká, nikdy bych ti psát nepřestal.

Když dojedu k němu domů, hemží se to tam policisty. Dveře jsou vyražené dokořán, na schodech sedí postarší žena s rukami ve tvářích a tesklivě pláče. Děsí mě ten obraz. Vidím plavovlásku v policejní uniformě, jak ke mně kráčí. Osloví mě celým jménem. Přikývnu.

„Jaký byl váš vztah k Radkovi G.?“ řekne celé jeho jméno. Trochu mě to zamrazí. Provedl snad něco?

„Byl… mým učitelem,“ řeknu váhavě. Pár dalších otázek, pak mě konečně propustí s tím, že dovnitř nesmím, že nejsem příbuzný. Pohlédnu na plačící ženu a nyní vedle ní stojícího muže, kterému se třepe ruka s cigaretou. Chvilku po mně na místo přijede i černé, draze vypadající auto, ze kterého vyjde muž ve věku Radka, jakoby se jednalo o jeho bratra, protože mu byl až moc podobný, zdrcený ve tváři. „Kde je Radek?“ zeptám se ženy nechápavě, ale ta už míří k muži, co zrovna přijel, aby se ho zeptala na jméno.

Nelíbí se mi to, ani trochu se mi to nelíbí.

Přestože slyším, jak za mnou policistka křičí, vběhnu do domu. Marně volám Radkovo jméno a hledám ho. Co se stalo? Když vběhnu do otevřených dveří na konci chodby, ztuhnu. Hlas se mi vytratí do černé nejistoty. Jen stěží slovy mohu popsat, co jsem v tu chvíli viděl.

Radkovo tělo se zlehka hýbalo ze strany na stranu a kolem krku měl utaženou pevnou smyčku. Jeho brýle, které nosíval, ležely dole rozbité a naprasklé. Kolem něj se pohybovali policisti a fotili ho, stírali otisky z míst kolem něj a něco říkali rychle do vysílačky. Všude byl nepořádek. Na stolku zahlédnu rozházené prášky, které spadly i za něj. Srdce mi splašeně bije. A jediné, na co dokážu myslet, je… že Radek už není.

Nedovol konečkům prstů smrti, aby se tě dotkly, nechceš přece, aby moje slzy tekly. Pro tebe, jenž jsi mi vždycky býval vším, milencem i přítelem nejlepším.

---

Bylo mi řečeno, že Radek trpěl silnými depresemi a úzkostí. Nikdy se mi o tom nezmínil, nikdy jsem na něm nic nepoznal… Život si nejspíš vzal v jednom ze svých záchvatů, když si v čas nevzal prášek, aby svou mysl uklidnil. O našem vztahu nikomu neřekl. Držel ho v tajnosti, aby na všechny působil pořád jako ten dokonalý muž, milující syn a svobodný učitel, kterého jeho studenti všichni milovali. Nenapsal vzkaz na rozloučenou ani nikomu na poslední chvíli nezavolal. Co se mu honilo hlavou, když si bral život? Radek nebyl slaboch. Sebevrahům se cíleně vysmíval, aby je vyprovokoval k žití, aby se mu chtěli pomstít. Sebevraždu odsuzoval. Vždycky říkal, že když jsi tak slabý, aby sis vzal život, měl bys být také schopný sebrat sílu a žít dál.

Nezapomněl jsem na něj, ale znovu jsem se nezamiloval. Aspoň pro teď. Ta rána pořád bolí. Úspěšně jsem dokončil střední školu a rozhodl se studovat literaturu a anglický jazyk dál. Abych pokračoval v tom, co on už nedokázal dokončit. Abych mohl jednou stejně nadchnout někoho, jako on nadchl předtím mě.

Už to bude pár let, kdy jsem ho viděl naposledy, a sliboval mu, že mu hned výsledek testu zavolám. Kdybych věděl, co se mu honí hlavou, mohl bych ho zastavit? Kdybych se s ním chtěl vidět ještě před oznámením známky, mohl bych ulevit jeho bolavé duši? To už nezjistím.

Přesto si Radka budu neustále nosit v srdci. Na hruď jsem si, kdykoliv jsem cítil úzkost, nakreslil jednoduchý symbol.

Měl jsem tehdy něco říct, abych tvé bolesti ulevil? Mohl jsem něco udělat, aby tvůj srdeční tep nikdy neskončil?

Netuším. Na hrudi nosím vykreslené R + M. Abych nikdy nezapomněl.