Místo, kde se mísí morální hodnoty s naprosto nemorálním životem. Tam ho tehdy našel. Detektiv Matthew byl tehdy nováčkem, který měl však velmi pozorné oči, proto mu nikdy nic neuteklo. Ale některé informace si podsvětí Londýna nechalo pro sebe. Ptal se všech lidí, kteří byli přítomni loupeže v bance, ale nikdo nebyl schopný dát mu poslední dílek oné skládanky. Až potom mu lidé doporučili jeho – informátora z londýnského Podsvětí – jmenoval se James. Věděl úplně všechno, a co nevěděl, to si hned zjistil. Už o něm slyšel mnohokrát; byl neutrální vůči všem, dával informace všem stranám – jak policejním, tak těm zločineckým. Za sumu, která byla nepředstavitelná. Nebo za něco, co se neodpouští. Když Jamese poprvé poznal, myslel si, že je to jenom výrostek, který mu nedá žádné naděje, že by onen případ dokončil. Ale kupodivu jeho informace ohledně lodi, která měla vyplout následujícího dne, plná ukradených peněz, nebyla klamná. Musel se mu omluvit, že mu nevěřil, ale to Jamese nezajímalo. Již tehdy mu řekl, jak jeho obchody pracují – buď zaplatí nesmyslnou cenu, tak vysokou, že ho to zděsí, nebo uspokojí jeho tužby. Matthew tehdy netušil, co těmi tužbami má na mysli, pocházel z té vzdělanější vrstvy, ale jeho obratu nerozuměl dokonale.

Nemohl ovšem zapomenout na chuť mladíkových rtů, když se k němu najednou těsně přitiskl. Jistě by i pokračoval, protože jeho bloudivá ruka klesala mezitím detektivovi směrem k rozkroku. Matthew měl však své vlastní zásady a neuznával ty Jamesovy. Místo toho mu tu směšnou sumu zaplatil. Sice si slíbili, že se už víckrát neuvidí, ale osud je nevyzpytatelný. Matthew nyní seděl před pitevním stolem, na kterém ležela žena s očima vzhůru, zatímco její hruď byla rozťata doslova vejpůl. Neměl tady co dělat. Ráno dostal dopis, že musí navštívit hraběnku Steinberkovou, protože má pro něj práci. Otočil se na doktora a zeptal se ho, proč ho zavolal, když nyní pracuje na jiném případě. Doktor ho obeznámil s okolnostmi – byla to žena z jednoho jeho předešlého případu.

„No a?“ zeptal se Matthew nepříliš zaujatě, prohlížeje si mrtvolu před sebou. „Je mrtvá, ta mi toho moc nepoví.“

Doktor nad ním zakroutil hlavou. „Napsal mi její manžel s otázkou, zda ji bude moci pohřbít,“ svěřil se mu doktor. „Obávám se však, že to nebude možné. Nikoliv na hřbitově.“ Detektivovi to došlo ihned – sebevražda. Důvod? Nenáviděla svého manžela, tak se raději zabila, než aby mu musela věčně dělat služku, než manželku. Poradil doktorovi, aby vdovci řekl pravdu, vstal, vzal si svůj kabát a odešel z místnosti. Prohlédl si hodinky. Měl deset minut zpoždění. Má běžet nebo si vzít kočár? Rozhodl se pro běh, musí se udržovat ve formě.

Bylo to podruhé za jeho kariéru, kdy si ho hraběnka najala. Poprvé se s ní setkal před pěti lety – tehdy byl začátečníkem a své tmavé vlasy si nechával dlouhé, zapnuté do prostého copku. Nyní, po pěti letech, už dávno shodil svou milovanou hřívu a nechal si vlasy úplně zkrátit. Jeho tehdy poněkud veselé, modrozelené oči se na svět nyní už dívaly realističtěji. Bylo mu jasné, že ne všechny se mu povede zachránit a ne všechno najde včas. Zatímco utíkal po cestě, do mysli se mu najednou dostal James. Zastavil se. Proč na něj myslel? Jaký bude jeho další případ?

Když dorazil k hraběnce, omluvil se jí za své zpoždění. Hraběnka jenom pokynula hlavou, aby se před ni posadil, a seznámila ho se svou prosbou.

Matthew ji pozorně poslouchal a zapamatovával si důležité body, které posléze navštíví. Tohle znělo jako jednoduchý úkol – někdo jí doslova ukradl manžela, když byl zrovna na oslavě v jakémsi pochybném hostinci. Proč s takovouhle pitomostí šla zrovna za ním? Když však slyšel, že mu zaplatí jakoukoliv sumu, kterou si určí, oči se mu rozsvítily. Tohle by se mu rozhodně hodilo, asi od Steinberkové začne brát více prací! Přestože je to zavalitá hlupačka a líná zbohatlice, které někdo dokáže ukrást manžela i jí před očima za bílého dne a ona si toho všimne až po pár hodinách. Ale do věcí lidí z vyšší třídy nos nestrkal.

„Nemyslete si, že mi jde o manžela, jako takového – měl na prstech ty nejdražší kameny v prstenech, po ruce vždy nosil ty nejdražší a nejpřesnější hodinky tohoto století… a jeho kapsy obsahovaly mnohem větší cennosti, než by mi on kdykoliv poskytl v posteli, jestli mi rozumíte,“ uvedla hraběnka pravý důvod, proč má najít jejího manžela a svůdně se na Matthewa zadívala. Detektiv nad ní jenom zakroutil hlavou.

„Takže Vám mám spíše donést jeho věci, jeho hledat nemusím?“ zeptal se Matthew. Zdálo se mu, že mu na tom něco nehraje, a konečně přišel na to, co to bylo. Hraběnka se nezměnila. Odpovědí mu bylo pouhé, tiché, ale spokojené přikývnutí. Povzdychl si. No, práce jako práce, napadlo ho. Když se však hraběnky Steinberkové zeptal, kdy jejího manžela začala postrádat, jenom pokrčila rameny. Prý si jenom pamatovala, že to bylo někdy mezi půlnocí a čtyřmi hodinami ráno. Žádní svědci tam jistě nebyli. To je příliš velké časové rozpětí bez svědků. Naneštěstí mu neurčila čas, kdy musí být hotov… zvládne vůbec tak absurdní případ? Bude muset.

Když se ještě toho dne Matthew dostal na místo činu a prohledal ho pozorně, vyslechl všechny přítomné lidi, nikdo mu nebyl schopný odpovědět. Povzdychl si. Tohle bude hodně zapeklitý oříšek. Musí být přece někdo, kdo má informace na rozdávání. Někdo, kdo něco jistě slyšel. Někdo… Zakroutil nad sebou hlavou – nesměl nad ním přemýšlet. Musel se soustředit na svůj úkol. Ovšem ani po dvou dlouhých dnech, kdy prohledával místo, tedy spíše rozsáhlou oblast činu, našel jenom velmi malé úlomky, které mu nic nenapovídaly. Děsil se myšlenky, která mu přišla na mysl – bude muset navštívit Jamese. Měl by si zřejmě vybrat dostatek peněz z banky, než za ním půjde. Ne, nejdříve se ho zeptá, zda vůbec má zájem takovéhle informace shánět.

Do ulice, kde se James nacházel, dorazil o dvě hodiny později; v tašce měl potřebnou peněžní hodnost, která informátora jistě uspokojí. Vydal se skrz temnou uličku, kde mu kurtizány nabízely svou společnost a možná i něco dalšího, když na ně bude hodný. Dokonale je ignoroval. Dostavil se před skladiště, kde si onen zatracený informátor z podsvětí vytvořil jakousi základnu. Ihned si všiml, že se jeho podnik trochu rozrostl a je známější; na dveřích měl dokonce napsanou otevírací dobu! Zaklepal na dveře a vešel dovnitř, aniž by čekal na svolení. Světla byla zhasnutá. Neviděl ani na špičku nosu, když se za ním dveře zlověstně zavřely. Opatrně kráčel kupředu s rukami před sebou, aby se ujistil, že do ničeho nevrazí. Konečně před sebou nahmatal stůl; vybavil si ho, jak vypadal předtím, a ruku posunul tak, aby rozsvítil lampičku na něm. Hned ho zarazilo, když viděl, že opřený hlavou o stůl spal informátor klidně a nerušeně, jako mimino. Matthew si hned povšiml, že o dost zhubl a jeho pleť byla bledší, než by bylo zdrávo. Jí dostatečně? Je nemocný? Zakroutil nad sebou hlavou – má mít strach o tu informátorskou krysu? Vyloučeno. Zatřásl s ním, aby ho probral. Mužovy havraní vlasy pomalu sklouzly, když se trochu pohnul a nakonec zvedl hlavu, rozespale se díval kolem těma uhrančivýma, temnýma očima jako uhel. Věnoval detektivovi nehezký úšklebek.

„No to se podívejme,“ řekl lehce přiškrceným hlasem, však pobavený rozhodně byl. Podepřel si hlavu. Nejraději by šel zase spát. Ale tohle si musel vychutnat. „Neříkal jste náhodou, že se zde už neukážete, detektive Matthewe? Že se Vám mé metody hledání informací hnusí? A přece jste zde – a chcete informace, nepletu-li se? Že by o případu mrtvé ženy, kterou přejel kočár? Nebo snad kvůli ukradenému kabátu pana ministra? Ne, ne… takovéhle hlouposti by Vás ke mně nedovedly.“ Zamyslel se jen na chvíli, spíše jenom proto, aby si detektiva prohlédl – voněl drahým parfémem, který mu dráždil nos, jeho oblek by potřeboval vyprat, ale kabát vše dokonale skrýval, pár dní se neoholil, ale jeho stříbrná brada byla neodolatelná. Dodávala mu tak na důležitosti. Častokrát se informátor přistihl, jak si detektiva představoval v této situaci – úplně bezmocný, škemrající o pomoc. „Jste tady kvůli manžela Steinberkové, správně?“ zeptal se po chvíli se zaujatým pohledem na detektiva před sebou.

„Oči ti pořád dobře slouží, asi ti je vydlabu, pokud nepřestaneš zírat,“ řekl Matthew trochu zlým hlasem a hodil mu tašku s penězi na stůl. „Vyhledej vše, co můžeš o Steinberkovi. A být tebou, raději nic neskrývám. Poznám to.“ James ho spokojeně sledoval. Matthew si uvědomil, že tenhle informátor má tolik peněz, a přesto vypadá, že žije za úplně minimální mzdu, spíše přežívá. Copak si svého života neváží? Informátor se ladně zvedl ze židle a přiblížil se k němu, Matthew o krok ustoupil.

„Proč peníze? Víte přece sám moc dobře, že můžete ušetřit své bankovní konto, když-“ začal informátor spokojeně, ale detektiv ho přerušil.

„Nebudu se snižovat k sodomii jako ty,“ řekl mu tvrdě. „Vezmi si prachy a začni makat,“ rozkázal mu potom přísně. A přece ty oči nijak nepostrašil, spíše Jamese jenom pobavil.

„Jak si přejete,“ řekl James a spočítal si peníze v kabeli rychlým pohledem. „Přijďte zítra. Nebo ne… pozítří, budu mít více informací.“

„To bych ti radil,“ zavrčel Matthew místo rozloučení a zabouchl za sebou dveře. James se tiše díval do temnoty svého skromného přístřešku a pousmál se. Neměl by ho brát na lehkou váhu – cítil z něj přímo živočišnou sílu, která ho k tomu detektivovi přitahovala víc, než bylo zdrávo. Častokrát si mladý informátor představoval, jak si ho Matthew bere tak krutě, jako zvíře, a přitom tak něžně, jak to umí jenom člověk jeho formátu. Rozhodl se však, že začne sbírat informace ihned – aby si ty peníze zasloužil, přestože původně toužil po něčem jiném. Tělo detektiva Matthewa ho ani tentokrát nenechalo chladným a zatoužil okusit, jak chutná dnes. Alespoň polibek na rty mu přece dovolit musel… Vydal se do své oblíbené uličky, kde vždycky zjistil všechny vedlejší útržky, které potřeboval, a zbytek si domyslil, výměnou za sebe samotného.

Když dorazil na místo, hned si všiml jednoho, který si ho bral nejčastěji – Gray, svalnatý muž, který si ho vezme bez přípravy či varování, jeho mozek má však cenné informace o všem, co se ve městě stane. Hned, když ho muž zpozoroval, zazubil se na něj a vydal se k němu. Nebylo potřeba lásky – oba to dělali jenom kvůli vlastnímu prospěchu. Stalo se však, že i tento muž nevěděl všechno a James mu své tělo nechal pro jeho milostné choutky několik hodin ke hraní nehezkým způsobem. I za trochu informací mu to stálo. Bylo mu jasné, že když on nic vědět nebude, není možné, aby o tom věděl někdo další. Dnes byl na něj však obzvlášť krutý – vyčítal mu, že se dlouho neviděli, a ptal se ho, zda si mezitím našel někoho jiného. Směšná otázka… Neměl pořádný případ, který by ho donutil opustit jeho pracovnu a jít zrovna za ním. Když se svalnatý muž konečně (poněkolikáté) uspokojil, řekl Jamesi vše, co věděl, zatímco mladý informátor ležel na chladné zemi a přemýšlel. Dal mu jen tak málo informací za to, co on dal jemu. Tentokrát vsadil na špatného koně. Ale když ani on vše neví, není možné, aby mu někdo řekl víc. Chladně se spolu rozloučili a každý šel svou vlastní cestou.

James si povšiml, že v jedné drahé restauraci sedí jeho momentální hlavní bod zájmu – muž, kterého jen letmo okusil, jemuž ukradl jenom polibek, zatímco on mu ukradl zdravou mysl. Seděl tam Matthew. Měl by za ním zajít? Ne. Řekl mu, aby přišel zítra nebo pozítří. Pozítří bude jistější. Najde něco, co by mu mohl dát jako potřebnou informaci. Dalšího dne to byl právě James, kdo šel na místo činu a prohledával ho důkladnějšíma očima, než má samotný detektiv. Našel jen tak málo důkazů, že by bylo směšné mu o nich jenom říkat. Měl obavy – co když za ním už víckrát nepřijde, když selže? Alespoň pohled na jeho tvář mu dával naději. Nakonec se rozhodl, že moudřejší bude, když odejde.

Matthew si ho však toho nezdravě chladného podvečera všiml. Ani nezaplatil za svou večeři, vyběhl ven a volal za informátorem, aby se zastavil. James však před ním zbaběle utekl.

To Matthewa nenechalo chladným; rozhodl se, že ho další den navštíví, přestože by bylo moudřejší počkat ještě další den. Když se dalšího dne vrátil na místo činu, všiml si jedné osoby, která před ním prchala. A došlo mu něco, co ho mírně vyděsilo. Otisky bot. Jeho velikost odpovídala pouze jedné osobě, kterou on sám znal. Bylo rozhodnuto. Jak to mohl přehlédnout? Únosce sám na sebe upozornil.

James tiše seděl ve svém křesle a přemýšlel, jak by se vykroutil z toho, že nakonec nic nezjistil. Zmítal ho menší strach a zároveň vzrušení z toho, co by se mohlo stát – povolil by snad Matthew a přijal by ho takového, jaký je? Vzal by si ho, pokud by měl dostatečně velkou chuť? Pokojně zavřel oči a opřel se o svou židli, až trochu zavrzala. Měl by zkusit hledat i někde jinde? Kde…?

Najednou se vrata otevřela s hlasitým zavrzáním a posléze zaduněním. Kdo by otevřel tak lhostejně a trochu mladého informátora polekal, že mu usiluje o život? James se ihned za nepříjemným zvukem podíval, ale nikoho neviděl. Vítr si nyní pohrával s dokořán otevřenými vraty, nebyl však dostatečně silný, aby je otevřel on sám. James zůstal v klidu. Uklidnil svůj dech. Vstal, aby dveře šel zavřít. Špatně je zavřel? Vyloučeno. Rozhlédl se po temné místnosti, kterou jenom trochu osvětlovalo světlo z lampy na jeho stole. Asi se mu to jenom zdálo a vítr byl skutečně vinným v tomhle případě. Najednou se zarazil. Vinný v tomhle případě… Spojil si poslední informaci, která mu chyběla. Došlo mu, kdo za tím stál, ale když se prudce otočil, dostal pěstí do obličeje a spadl na zem. Než stihl rychle zareagovat v záchvatu sebeobrany, masivní ruce se mu obemknuly kolem krku a pevně ho stiskly. Tak takhle má skončit? Hledal příliš hluboko a došlo mu, kdo za tím stál. A bylo to přitom tak jednoduché – jak je možné, že o tom ten, který ví všechno, nevěděl? Nyní mu bylo jasné proč.

„Neměl ses do toho míchat,“ slyšel syčivý hlas únosce Steinberka, který mu svou silou drtil hrdlo. „Bude tě škoda…“

Snažil se vydat hlásku nebo dosáhnout na něco, co by jeho útočníka alespoň na chvíli omráčilo, zaměstnalo, než mu do mozku dojde poslední drahocenný kyslík. Takhle nesmí skončit… Má ještě práci. Kolik mu zbývá posledních vzácných vteřin? Na co, nebo na koho by nyní měl myslet? Do mysli se mu dostal detektiv a jeho parfém. Byl alespoň trochu rád, že ho viděl naposledy. Jen mu bylo líto, že mu s případem už více zřejmě nepomůže. Jeho stisk v rukách povoloval. Víčka mu loudavě klesala dolů. Pomalu ztrácel vědomí. Poslední myšlenka v mysli informátora patřila muži, který byl vůči němu naprosto slepý a neopětoval jeho city. Ne, v této době nemají lidi na lásku čas.

Najednou dovnitř někdo vtrhl, vrhl se na útočníka a srazil ho na stranu, zatímco se informátor spěšně nadechl pro kyslík. Zadýchaně se otočil na toho, kdo se mu rozhodl pomoci, a byl více než překvapený.

„Vím, že jdu v nevhod,“ řekl Matthew pobaveně, zatímco držel svalnatého Graye, který s sebou mrskal a nadával mu, rozkazoval mu, aby ho pustil a sliboval Jamesovi, že ho zabije. James se trochu rozklepanou rukou dotkl svého krku. Co tady dělá Matthew? Říkal mu, aby přišel… dnes nebo zítra. Na jednu stranu byl detektivovi vděčný, že mu zachránil život, na druhou stranu byl na sebe naštvaný, že ho musel zachránit zrovna on.

Když policie odvážela Graye v želízkách, zůstal Matthew s Jamesem sám. Pověděl mu, že ho včera viděl z restaurace a posléze i toho chlapa. Vrátil se na místo činu a únosce se sám prozradil. James jenom tiše přikývl.

„Nějaká tvá spojka?“ zeptal se ho Matthew milým hlasem, zatímco James hleděl do země. Proč to musel být zrovna on?

„Děkuji,“ zašeptal James a Matthew zpozorněl. „Únosce jste nakonec chytil Vy sám.“

„Cože?“ nechápal Matthew.

James mu vysvětlil, kde najde hraběte Steinberka, zatímco se pomalu usadil do svého křesla. Potom ho poslal pryč, zády otočený k němu. Matthew ho tiše pozoroval. Bylo to vše, pro co přišel, nebo…? Otočil se a odešel. A James zůstal sám, opět uzavřený se svými myšlenkami. A zlomeným srdcem. Byl rád, že Matthew odešel tak rychle. V očích cítil protivné slzy. Musel mít hodně podrážděné oči z Matthewova příšerného parfému. Jaká je pravděpodobnost, že znovu přijde?

Když Matthew vyslýchal Graye, dozvěděl se plno zajímavých věcí – najala si ho samotná hraběnka Steinberková, aby jejího manžela unesl. Byl naživu, držel ho ve svém sklepení spolu se všemi jeho věcmi. Ukázalo se, že hraběnka chtěla získat odškodnění od státu s prohlášením, že policie je mizerná a nedokázala by najít ani jejího manžela. S její mocí by u soudu skutečně obstála a peníze by získala. Soudila by se i s Matthewem, protože si ho najala a on by nebyl schopný splnit její požadavek. Když se Matthew pokojně zeptal Graye, proč šel za Jamesem, jeho odpověď očekával.

„Předtím se mě na Steinberka vyptával. A dostal jsem rozkaz zneškodnit každého, kdo se mě na něj zeptá. Bohužel, i když byl celkem dobrý a celkem jsem si s ním i užil, zeptal se toho nepravého,“ ušklíbl se Gray. Matthew se nemusel ptát, aby si domyslel, co tím skutečně myslel. Neudržel se a vrazil mu pěstí do obličeje. Celkem dobrý?! Navíc – on sám by na to nikdy nepřišel. Cítil se nyní provinile, že tam Jamese nechal samotného. Byl opravdu v pořádku? Po fyzické stránce možná, ale co po té duševní?

Dalšího dne ještě před rozbřeskem si James pod chabým světlem blikající lampičky vedle sebe četl noviny o tom, jak známý soukromý detektiv dopadl únosce hraběte Steinberka, našel ho živého a všechny jeho věci byly navráceny. Jeho manželka byla obžalovaná z únosu taktéž, ale díky penězům se z toho dostala hladce. Rozvedli se a manžel odešel s prázdnýma rukama. Tiše hleděl na Matthewovo jméno a potom noviny zahodil. Byla to jeho poslední šance na delší dobu, kdy s ním bude moci spolupracovat. Byl tohle konec? Opatrně se dotkl svého krku. Bylo by lepší, kdyby tady včera nevtrhl a nezachránil ho? Jistě by na něj snadno zapomněl. Nemiloval ho… Měl ho jenom jako spojku, informátora.

„Doufám, že nepřemýšlíš nad nějakou kravinou,“ slyšel přísný hlas, který ho okouzlil hned prvním slovem, a vzhlédl. Ve dveřích stál Matthew. Zaraženě ho sledoval, když k němu detektiv kráčel blíže. Postavil se, když byl Matthew v jeho blízkosti. „V pořádku?“

Jak by mohl být v pořádku? Osoba, kterou jako jedinou zřejmě opravdu miluje, stojí před ním a místo lásky cítí k němu odpor. I tak nejistě přikývl. Matthew se pousmál a obešel stůl, aby byl blíže k informátorovi s havraními vlasy. James ho poklidně sledoval. Opět ho zavalila vůně Matthewa parfému – tak jedinečného, jako byl Matthew sám. A než stačil zareagovat, detektiv ho hluboce políbil. Chytil mu ruce za zápěstí, aby se nemohl bránit, ale popravdě řečeno – informátor neměl důvod se bránit. Proč však ta náhlá změna? Když Matthew přerušil jejich polibek, zahleděl se mu do očí. Tak temné, přesto neobyčejně vzrušující. Jeho rty chutnají opravdu jinak, uvědomil si James.

„Vůbec nechápu, proč…“ zašeptal Matthew a pousmál se. James zmateně zamrkal a pozoroval ty uhrančivé oči, které měla osoba, jež miloval. Matthew se k němu přiblížil a do ucha mu potom ještě zašeptal: „Ale zaplnil jsi mi celou mysl po dobu tak krátkou, že to ani hezké není… I když jsem se tě snažil dostat z hlavy, nepovedlo se.“

Myšlenka, že by ho mohl ztratit, detektiva nyní děsila. Pevně mladíka sevřel v náruči a vysadil na stůl. James chvíli váhal, ale poté ho také objal. Opravdu může snít ještě delší chvíli? Slunce ještě vyjít nemohlo, tohle je sen. Kdepak. Slunce pomalu kráčelo po schodech na svůj trůn. Bylo to poslední svítání, které informátor strávil sám, se svou skrytou láskou k detektivovi. Jak dlouho takto budou moci zůstat spolu? Dovolí to společnost? Jak se na ně budou dívat druzí? V tu chvíli zahodil James všechny starosti a nechal se líbat svou jedinou láskou, zatímco jeho ruka zkoumavě putovala dolů přes detektivovu hruď až k jeho rozkroku. Smí se ho dotknout už dnes, nebo…?