Sám sebe jsem se ptal, co tady vůbec dělám. Má sestra se má zítra vdávat, je tedy samozřejmost, že když mě požádala, abych jí šel za svědka, tak neváhám a přijmu to. Sám se nikdy neožením, vím to. Protože má jediná láska… se zítra bude ženit. Jmenuji se Hikari Tsuki, pracuji ve firmě svého otce, je mi dvacet šest let a mí rodiče jsou názoru, že pokud si nenajdu ženu do třiceti, bude ze mě hodně mizerný muž po zbytek života. Není to tak, že bych se nezamiloval. Zamiloval jsem se však jednou natolik, že když jsme se dalšího dne rozešli, tak jsem od té doby nebyl schopný navázat normální ani jakýkoliv jiný vztah. Má sestra, Nana Tsuki, měla to největší štěstí ve svém životě. Upřímně řečeno; kdo může říct, že jeho sestra si bude brát osobu, se kterou se předtím rozešel její bratr? Ano, muže, kterého si bere má sestra, je můj bývalý milenec, bohužel jen na jednu noc, James Aberfort – cizinec, kterého jsem poznal před dvěma měsíci, zamiloval se do něj, se kterým jsem strávil jen jednu noc v životě a nemohu na něj stále zapomenout.

Jistě si říkáte, co tedy dělám na svatbě – mohl jsem odmítnout, ale upřímně řečeno… Bude to poslední šance, že ho uvidím, než se mi naprosto uzavře možnost s ním normálně mluvit. Pamatuji si na naši jedinečnou noc. Přiletěl z Anglie a já ho měl dovést do hotelu, kde měl být ubytován. Od samotného počátku to byl jen obchodní partner mého otce, který sem přijel, aby se domluvili na svatbě s mou sestrou. Souhra náhod však chtěla, abych se do něj zamiloval a chtěl být s ním spoután delší dobu, než jenom po dobu, kdy jsem ho doprovázel do pokoje.

Byl jsem na odchodu – kdybych tehdy odešel, jistě bych na něj zapomněl. Ale on mě musel pozvat, jako nějaký džentlmen, či co, na skleničku. Slovo dalo slovo. Po pár panácích si nepamatuji, co se dělo. Dalšího rána mě přivítalo několik věcí najednou; cizí hotelový pokoj, bolest hlavy spojená s kocovinou a zápachem alkoholu z úst a také náruč muže, ve které jsem se probudil. Kdekdo by začal zmatkovat, ale upřímně řečeno, počkal jsem, až se probudí, aby mi mohl říct, co se včera vlastně stalo, abych ho neobvinil z nějaké hlouposti. Narovinu mi však řekl, že si se mnou užil sex jako s nikým jiným. V tu chvíli (i nyní, když na to vzpomínám) jsem ho chtěl praštit, ale ovládl jsem se.

Sliboval jsem mu sice, že už ho nikdy víckrát neuvidím, při mém spěšném útěku, ale bohužel pro mě jsem zapomněl, že jsem se tu noc vyspal s budoucím manželem mé sestry.

A nyní stojím tady; oblečený do slušivého obleku, vypůjčeného spolu s kravatou, naleštěnými botami a novou košilí za několik tisíc, se skleničkou v ruce a v rozpacích, kdykoliv ho spatřím po boku mé sestry. Nevím, co mám dělat – mám utéct, mám ho píchnout vidličkou za to, co mi onu noc provedl (ale zřejmě jsem se mu ani nebránil), nebo…? Odložil jsem skleničku a zatahal jsem se za vlasy, abych uklidnil neposedné myšlenky.

Nemohu se na něj dívat! Kdykoliv se na něj podívám, přistihne mě, jak na něj zírám a já myslím na hlouposti. Ale já si pomoct nemohu; James je vypracovaný muž, má hnědé vlasy a oči, jeho pleť je až neskutečně bledá… Bohužel, jak jsem po oné noci zjistil, je přesně můj typ! Není to tak, že by ze mě on udělal gaye – už předtím jsem si uvědomoval, že slečny, které domů přiváděli matka nebo otec jako mé pomyslné manželky, mě nijak nevzrušovaly. Musím se opít! Špatné rozhodnutí, já vím, ale tím zaměstnám mozek a nebudu na něj pořád zírat.

Po několikáté skleničce jsem vztekle udeřil do stolu a postěžoval si nějakému cizímu chlapovi, že život je skutečně nespravedlivý. Vůbec mě nevnímal, zatímco jsem si (úplně opilý ještě za bílého dne) ztěžoval na všechno kolem sebe. Nikdy jsem neuměl pít. A on toho tu noc využil. A od té doby ho miluji. Sakra! Už jsem to nevydržel a musel jsem se dostat na toaletu v hotelu. Bloudil jsem dobrých pět minut – mozek mi opravdu nepracoval. Když jsem se tam dostal, ani jsem nestihl zalézt do kabinky, když už jsem se snažil sundat si kalhoty. Ano, byl jsem opilý, ale tam dole až příliš v pozoru. Kdo by nebyl, když by se na něj James pořád díval tím svůdným pohledem, že? Zatraceně! Ani jsem se neobtěžoval zamykat a nechal jsem pootevřené dveře své kabinky. Ve chvíli alkoholického opojení smyslů mi bylo upřímně jedno, jestli mě tady někdo najde nebo ne.

Musel jsem si ulevit, a to velmi rychle.

S mým orgasmem kupodivu odešla částečně i má opilost a nastala rychlá kocovina. Upravil jsem se a spláchl za sebou. Doufám, že tento záchod po mně nikdo ještě delší dobu nepoužije. Opláchl jsem si obličej, abych se zcivilizoval a spravil si povolenou kravatu a rozepnutou košili.

„Jsi v pořádku?“ slyšel jsem jeho hlas a nejistě polkl. Pořád jsem měl rozepnuté kalhoty.

„To přece není tvoje starost,“ rozmyslel jsem si svá slova a rychle si zapnul zip. James ke mně přistoupil zezadu a já mírně ztuhl.

„Pořád si neumíš zavázat správně kravatu?“ zeptal se mě tiše u ucha a já cítil, jak rudnu. Obepnul mě rukami a já ho chtěl praštit, ale posléze jsem si všiml, že mi utahuje kravatu tak, jako byla předtím, než jsem se opil a při myšlence na něj se udělal na záchodcích. Loktem jsem ho po chvíli odsunul a nic mu na to neřekl. Ani jsem mu nepoděkoval. Srdce mi však jasně dávalo najevo, že pokud zůstanu v jeho těsné blízkosti, asi dostanu infarkt. Musel jsem pryč. „Zlobíš se na mě snad za tu noc?“

Zastavil jsem se na prahu. Snad jsem si rozmýšlel odpověď, abych ho neranil a přitom nezranil sám sebe. „Ano,“ zalhal jsem nakonec a zranil tak nejen sebe, ale i jeho.

„Chápu,“ zazněl jeho zklamaný hlas, když jsem opustil toalety a zanechal ho tam samotného. Tak to bude nejlepší – když se mi bude vyhýbat, já ho neuvidím a nebudu na něj myslet. A svatba mé sestry proběhne v naprostém pořádku.

Všechna ta velká paráda vypukne zítra. Matka pobíhala z jedné místnosti do druhé a chtěla, aby všechno bylo perfektní. Nana mě mezitím našla a snažila se ze mě vypáčit, zda jsem neviděl Jamese. Jen to jméno, když ho vyslovovala… Bolelo to… Moc to bolelo. Myslel jsem si, že když ho budu ignorovat, tak na něj zapomenu, zapomenu, že se zítra bude ženit a bude si brát mou sestru, že zapomenu i na onu noc. Copak na mě nepoznal, že jsem od té noci nemyslel na nikoho jiného, než na něj? Nemohl jsem s nikým jiným být, protože… mi na nich něco chybělo; něco, co bylo na něm jedinečné.

Celý zbytek dne byl jakýsi uspěchaný – matka, otec, sestra i já jsme vše připravovali a kontrolovali hosty, zda měli správné pokoje, pozvánky, zda jídlo bylo připravené na zítřejší brzkou svatbu, zda bylo dostatek vína, zda byla kapela zaplacená – zda všechno bylo v naprostém pořádku. Všechno nebylo… Mé srdce po celý zbytek dne tlouklo jako splašené a já mohl jen stěží myslet. Mělo to jedno pozitivum – zbytek dne jsem nepil, takže nehrozilo, že by se v noci mohlo stát něco, čeho bych mohl litovat.

Když konečně nastalo devět hodin večer, mohl jsem znaveně spadnout na sedačku a vydechnout. Vše by mělo jít podle plánu. Avšak mé myšlenky se nyní zaměřily na to, co jsem se snažil celou tu dobu ignorovat; na Jamese Aberforta. V očích jsem cítil slzy – nemohu na něj jen tak zapomenout, i když to bylo jen na jednu noc… Je snad možné, že bych k němu něco cítil? Ne, to je hloupost, zakroutil jsem hlavou.

Rozhodl jsem se, že už půjdu na pokoj, ale všiml jsem si, že je někdo pořád na baru. Opatrně jsem do muže ve slušivém obleku šťouchl a srdce mi vynechalo úder – byl to James… a byl úplně ponořen do omamného snu alkoholu. Bohužel pro mě – barman neměl ani trochu ochoty mi s ním pomoci a všichni ostatní byli už na pokojích. To ho snad mám odnést až do třetího patra k jeho zítřejší nastávající?! Rozhodl jsem se pro lepší věc – je úplně mimo, takže se nic stát nemůže – a odnesl jsem ho do svého pokoje. Hodil jsem ho lhostejně na postel. Začal něco brblat, ale já ho ignoroval, zatímco jsem z něj sundával oblečení. Však mu to zítra hezky vrátím!

Chtěl jsem mu sundat košili, ale najednou se jeho svalnaté ruce obepnuly kolem mého krku, on se přitáhl ke mně a… políbil mě. Zůstal jsem chvíli nehybně stát, než jsem ho od sebe odsunul.

„Smůla, Jamesi,“ řekl jsem mu a sundal mu košili. „Podruhé už ti nenaletím a nehodlám tě nechat podvádět mou sestru… už znovu.“

James měl však najednou plno energie, a tak se posadil, znovu mě objal rukami kolem pasu a stáhl na postel. Já ho budu muset něčím silně praštit, aby šel spát! Snažil jsem se dostat z jeho pevného sevření, ale bohužel pro mě – stisk měl zatraceně silný! Vzdal jsem to a rozhodl se, že počkám, až usne. Najednou se překulil a já byl pod ním. Řekl jsem mu, aby se raději o nic nepokoušel, jinak ho vážně praštím za to, že podvádí mou sestru.

„Hikari…“ zašeptal mi do ucha svůdným hlasem a já cítil, že rudnu. Tu noc takhle nejednou zašeptal mé jméno a já mu podlehl. Ale dnes v noci ne… Nemohu. Znovu a znovu mi šeptal do ucha mé jméno, zatímco jeho ruka putovala pod mou košili. Možná předtím bych mu znovu a s radostí podlehl, ale nyní… Odsunul jsem ho od sebe s pohledem stranou. Zmateně na mě zamrkal.

„Nemohu, Jamesi,“ zašeptal jsem tiše roztřeseným hlasem. „Zítra… Zítra si bereš mou sestru. Nechci jí… zkazit její svatbu.“ Snažil jsem se skrýt slzy, ale nakonec mě prozradily. Proč ho nemohu milovat? Proč nemůžeme být spolu…? Najednou mě přitiskl k sobě.

„Víš moc dobře, že tvou sestru ani neznám,“ řekl James upřímným hlasem. Proč mě prostě nemůže nechat jít? „A do tebe jsem se, upřímně, zamiloval na první pohled… Víš, co bylo hezké na té noci?“ Přinutil mě podívat se mu do očí a on tak odhalil mé slzy. Něžně mi je setřel. „Že jsem tě mohl jako cizinec upřímně milovat alespoň jednou. A víš, co bylo nejlepší na tomto dni?“ Němě jsem na něj hleděl a snažil se zastavit slzy. Smutně se na mě usmál. „Že jsem se mohl do tebe zamilovat znovu.“

Přiblížil se ke mně a něžně mě políbil na rty. Pokud nyní polevím, nedovolím mu zítra jít k oltáři. Sundal mi košili a začal mi líbat krk a přesouval se rty níže. Pokud mu dovolím, aby si mě znovu vzal… zklamu sestru i rodiče. Pevně jsem ho k sobě přitiskl. Ale copak mohu poroučet něčemu, co je silnější, než zdravý rozum?

Upřímně jsem se mu podíval do očí. Hluboce mě políbil a převážil tak, abych se opatrně sesunul na postel, aniž by přerušil náš dlouhý polibek. Pořád jsem pozoroval jeho oči; viděl jsem v nich chtíč a žádostivost. Také se jen stěží ovládal. Měl bych mu dovolit poslední potěšení, než ho sevře povinnost manžela? Rozhodl za mě…

James Aberfort… První muž, do kterého jsem se zamiloval jednou a poté i podruhé. Muž, kterého dnes budu muset nechat jít, aby žil spořádaný život.

Když jsem se ráno probudil, v posteli už nebyl. Našel jsem svůj oblek hezky poskládaný na židli. Včera večer jsem ho odhodil na zem a nezajímal se, co se s ním bude dít dál. Zrudl jsem při vzpomínce na to, co se opakovalo ještě jednou v brzkých ranních hodinách, na to, co s ním už nikdy nezažiju. Bylo mi do pláče. Ale dobro sestry mi bylo přednější pro tuhle chvíli.

Nikde v mém pokoji nebyl – asi odešel už do svého pokoje, aby se mohl řádně připravit. I já bych se měl připravit. Zkontroloval jsem čas. V pořádku, mám dvě hodiny na vzpamatování se a hodinu na přípravu. I tak se mi zdálo, že se ty tři hodiny vlečou, jako nikdy jindy v mém životě. Když jsem si utahoval kravatu, zazněla mi v hlavě váhavá myšlenka; budu schopný se na něj podívat a nepocítit onu vášeň znovu?

Musím se přiznat – snažil jsem se na něj během celého obřadu nedívat, ale jako svědek jsem stál v jeho těsné blízkosti a viděl všechno, všechny nedostatky ale také všechnu jeho krásu. Krásu, kterou nyní bude moci obdivovat má sestra. Záviděl jsem jí, ano, opravdu moc. Když se můj pohled střetl s Jamesovým, zaváhal jsem. Mile se na mě usmál a potom pohlédl na svou budoucí manželku. Přál jsem si, aby ta slova neřekl, ale…

„Ano, beru,“ řekl James. V tu chvíli jsem cítil v očích slzy. Snad jsem až do poslední chvíle doufal, že změní své rozhodnutí a bude mě milovat, že přede všemi přizná, co se stalo. Byl jsem zdrcený? Příliš slabé slovo. Ne, takhle nemysli, Hikari! Tvá sestra se zrovna vdala. Přej jí to! Pousmál jsem se. Ano, vím, že James Aberfort je pro ni vhodný muž; bude ji milovat, ctít a ochraňovat. Vím to.

Tak proč jsem se krátce po obřadu vytratil na toalety a brečel jako malé dítě? Věděl jsem od počátku, že to tak dopadne. Tak proč… to tak moc bolí? Byla to přece jen krátká záležitost… Ne, asi jsem se do něj doopravdy zamiloval. Někdo mi zaklepal na dveře kabinky a já na krátkou chvíli zatoužil, aby to byl právě James. Opatrně jsem otevřel dveře. V tu chvíli mě k sobě on pevně přitiskl a vtáhl do kabinky, zavírajíc za sebou dveře.

„Jamesi…?“ zeptal jsem se zmateně předtím, než mě hluboce políbil. Odsunul jsem ho od sebe, ale on mě znovu pevně sevřel. „Pusť mě!“ zakřičel jsem roztřeseným hlasem. Proč…? Prohrábl mi vlasy a něco mi zašeptal do ucha. Něco, co mě přimělo přestat bojovat. Pustil mě, políbil na čelo a odešel z toalet. Chvíli jsem jen tak stál a němě zíral před sebe. Nakonec jsem se znovu pousmál a zavřel za ním dveře, aby mě tak nikdo neviděl. Klesl jsem slabě na kolena.

„Nemysli si, že se mě jen tak zbavíš – tohle je totiž teprve začátek tvé velké lásky, Hikari, tak na mě nezapomeň tak snadno,“ slyšel jsem jeho opakující slova. To je přece…! Utřel jsem si slzy. Neboj se, Jamesi… Nezapomenu na tebe. Na tebe se jen tak zapomenout nedá. Už chápu, proč si tě otec zvolil za manžela pro mou sestru – nikoho lepšího totiž pro ni najít nemohl. Nebudu se utápět ve smutku z tvé ztráty. Vezmu si z tvé lásky ponaučení. A až se znovu setkáme, budeš na mě hrdý, že jsem netruchlil. Když jsem z toalet odcházel, usmíval jsem se a snažil se zakrýt zarudlé oči. Už se tím trápit nebudu. Jamesovi jednou poděkuji, nebo mu uskřípnu prsty, když bude vylézat z auta. Ale to bylo nyní jedno. Nyní jsem své sestře přál jenom to nejlepší a usmíval se na ni i na všechny okolo. Byl to jenom začátek. Na svatbě se přece nesmutní, ne?