Šoural jsem se mírně potemnělou chodbou obohacenou klasickými obrazy a několika okny, která nebránila průniku paprskům zapadajícího slunce. V průběhu klopýtavé chůze jsem si přiložil ukazováčky ke spánkům a kroužil s nimi po bělostné kůži.

„Naše první společná večeře.“ Klidný, pro mě jistou dobu nový hlas, se rozplýval v místech ušních bubínků. Přesně tohle slyšet nechci.

„Myslím, že to není nic, než běžná večeře.“ Zkonstatoval jsem bez ohlédnutí.

 „Obyčejný večer.“

Očekávání dobré nálady se vypařilo a nahradilo ji hrobové ticho. Nikomu z úst nevyšla jediná hláska.

U stolu nás nic nerušilo. Všichni se z vlastní vůle rozhodli místnost opustit, a nechat nás o samotě. To byl špatný nápad.

S plnou lhostejností a mírně vynucen k provokaci jsem začal hlasitě mlaskat. Žvýkal jsem, jak nejrychleji to šlo.

„Jen malé děti jedí s otevřenými ústy. Jsi snad malé dítě?“ Přidal si na talíř další úhledně vypadající kopeček rýže a polil ho sójovou omáčkou.

Neodpověděl jsem. Neměl jsem v plánu se s ním jakkoli vybavovat. Chtěl jsem jen, aby zmizel.

„Zajímá tě, co je v té tašce?“ Pozvedl obličej od svého talíře a podíval se na mou maličkost s nečekaným zájmem.

„Nijak zvlášť.“ Odpověděl jsem nevšímajíc si jeho velkorysého pohledu.

 „To mě opravdu překvapuje. Čekal jsem, že budeš zvědavé dítě.“

Ztratil jsem slov.

„Býváš po večerech vždy takto zamlklý?“ Snažil se rozhoupat rozhovor dosud neprozkoumaným směrem, který v celku vyhovoval mým potřebám.

„Nerad bych se zadusil těžkou večeří.“

„Myslíš, že někdo ano?“ Hledal smysl předcházejícího oznámení na nesprávném místě, teoreticky mimo jeho výskyt.

Zprva jsem očekával větší vážnost v jeho slovech. Nejspíš jsem se mýlil. Kdybych měl říct pravdu, v jeho slovech vážnost nenajde ani ta největší lupa.

„Ne. Myslím, že ne.“

„Jsem rád, že máš nějaký rozum.“ Odkašlal si s plnou pusou.

„Protože práce s nesnesitelným klukem na mém seznamu s povinnostmi není.“

Prudce jsem se postavil a odložil příbory mezi hrnky s čajem.

 „Jsi v pořádku? Je ti špatně?“ Strachoval se s odůvodněním v mé předešlé rekci a napřímil se.

„Dojedl jsem.“

„Máš plný talíř Yoshimitsu.“ Podivil se mému oznámení.

„Říkám, že jsem dojedl.“ Zprudka jsem vykročil ke dveřím od jídelny a hlasitě je za sebou zapráskl.

 Rána byla slyšet po celém domě, jako ozvěna, která nehodlá nikdy přestat znít. Sám jsem nechápal, proč vlastně jsem místnost s hněvem opustil. Nevěděl jsem proč se mnou jeho slova tak zamávala. Možnost pochopení nebyla na dosah. Vlastně, vzdalovala se čím dál rychleji, až jsem ji nakonec viděl jen jako pouhé duhové zrnko zářící, jako hvězda na noční obloze.

Sešel jsem široké poschodí a po stopách šera se dobelhal do knihovny. Moje nejoblíbenější místo v celém domě.

Vysoké police plné knih a lišících se spisů. Tohle miluju.

Všem důstojníkům mé rodiny bylo tohle místo nadmíru ukradené. Bylo neudržované. Nač by ho taky někdo uklízel. Jen práce navíc. Mám dojen, že rodiče, o téhle místnosti ani neví. I přes pronikavé, mohutné dveře jsou moc líní zvednout hlavu od spisů s nabídkami k novým obchodům. Ale abych pravdu řekl, vyhovuje mi to.

Mezitím, co jsem přemýšlel o výhodě nevědomosti rodičů, začal jsem u kotníků cítit chlupaté teplo.

„Ahoj Yuki. Jak ses sem dostala? Prolezla jsi oknem?“ Sklonil jsem se ke kouli chlupů a začal ji hladit na zátylku.

Její srst byla opravdu nádherná, ale každým rokem její kouzlo sláblo. Protože tenhle důchodce už taky není nejmladší a těch 12 kočičích let jí přineslo vrásky.

„Jsi opravdu krásná a nemysli si, že tě někdo může nahradit. Jsi jediná holka, o kterou momentálně stojím, tak si toho važ.“ Upozornil jsem ji a na zátylek mírně přitlačil.

„Nevěděl jsem, že máš přítelkyni.“

Převážil jsem se na záda jako želva, a jen stěží, se zvedl na nohy. Oprášil jsem si košili a podíval se do jeho tváře. Tam nahoru.

„Rodiče o tom neví. Rozhodně se to nesmí dozvědět.“ Přiložil jsem si prst ke rtům a přejel s ním až na hruď, kde se stočil zase zpět ke rtům.

Vážně mě baví jeho provokace. Když se pak plně ztratí ve svých myšlenkách, a neví co dělat první…

„Bez obav. Nikomu to neřeknu.“

V ten moment jsem si nebyl zcela jist, zda to myslí vážně nebo si ze mě jen střílí, jako já před tím z něj. Vyprodukoval jsem jeden vražedný pohled a musel se hodně snažit, aby ho někdo z té výšky nepřehlédl. A tím někdo, myslím pan statečný.

Mírně jsem ucouvl po jeho neočekávané reakci, kvůli které jsem se zdržel v okolí rozpaků.

Po jeho šťouchanci mi na čele zůstane boule. A že má vážně sílu…

„Usměj se. Když se mračíš, vypadáš jako kaktus.“ Pošetile se usmál a jeho pohled, se zastavil u mých kotníků.

„ Proč zrovna kaktus?!“

K odpovědi se neodvážil ani po dalších 2 minutách, a mě jeho nerozhodnost už pomalu přestala bavit.

„Nemám čas na to se tu vybavovat o takové hlouposti, jako je tahle. Jdu do svého pokoje.“ Rozhodl jsem se opustit knihovnu a vrátit se zpět do svého pokoje, kde bych strávil zbytek večera, dokud bych se nešel před spaním zbavit špíny do koupelny, ale jeho zraněné oči mi to nedovolily.

„Protože… kaktusy jsou fajn. Mám je rád.“

Co tím chce sakra naznačit?! Jakože jsem pro něj kytka? Nebo snad rovnou ten kaktus? Nepamatuju se, že by mi kdy k životu stačila jen voda a slunce.

„Protože… květy kaktusu jsou neskutečně okouzlující… Skoro jako ty.“