Začal jsem si nervózně mnout ruce.

„A nejsi unavený? Měli bychom jít spát,“ oznámil jsem tiše. „A ty jsi snad unavený? Protože já ne… Ani trochu,“ usmál se Nobu lehce. Až mě z toho zamrazilo. Moc dobře jsem věděl, že ho těší sledovat mé reakce. „Ale promiň, já zapomněl. Ty jsi ještě malý chlapec,“ zasmál se hlasitě a podíval se mi hluboko do očí. Přímo mě svým pohledem svlékal. „To odvoláš.“

„A co když ne?“ odkašlal si a skousl spodní ret. Jen stěží, jsem si dokázal udržet chladnou hlavu. Zhluboka jsem se nadechl, a zase vydechl. Odvážně jsem promluvil: „Tak z tebe vyšukám duši.“

Nobu udiveně nadzvedl obočí a rozesmál se. Vždycky, když se snažil uklidnit, začal znovu. Jeho smích byl tak hlasitý a tak příjemný. „Ty?“ smál se a při tom si prohrábl vlasy, „Ze mě?“

„Přijde ti to tak vtipné?“ přidal jsem se nakonec k němu. Místnost naplňoval náš smích a já se chytil za břicho.

„To spíš já z tebe,“ změnil Nobu hlas i výraz. Najednou vypadal naprosto jinak. Jeho ústa byla pootevřená a tvářil se víc než vážně.

„Na to, že jsi vyrůstal v tak slušné rodině, jsi docela drzý,“ ušklíbl se Nobu a celým tělem se ke mně až nebezpečně naklonil. „Moji rodiče nejsou slušní, jsou jen bohatí. A v tom je rozdíl.“

Nobu se jen usmál a přitiskl se na mě. Jeho stehno se dotýkalo toho mého a jeho ruka mě hladila po tváři. „Miluju tě,“ začal. „Chci se s tebou milovat,“ nadechl se a vtiskl mi dost vášnivý polibek. Po zádech mi proběhl mráz, ale celým tělem mi vířilo příjemné teplo. Až moc příjemné… Zavřel jsem oči a spolupracoval. Tedy dokud jsem si neuvědomil, co vlastně dělám. „Nobu,“ vydechl jsem, „nechme toho.“

Jenže on mě ignoroval. Polibek ještě více prohloubil. A já byl zmatený, nevěděl jsem, co vlastně chci. „Nobu,“ zopakoval jsem, „přestaň.“

On stále nic. Jako by byl posedlý. Až moc zaujatý. „Nobu.“

Stále jsem si moc dobře neuvědomoval, co se děje. Líbilo se mi to, ale chtěl jsem přestat. „Přestaň!“ vykřikl jsem najednou a odstrčil ho od sebe. On tam jen seděl, jako opařený a sledoval mě. „Posloucháš mě ty vůbec někdy?!“

„Samozřejmě, že ano… Ale moc ti nerozumím,“ odpověděl sklesle. „Jednou říkáš ano, a po druhé zase ne. Co vlastně chceš Yoshimitsu?“ Sklopil jsem zrak. Co vlastně chci? To kdybych věděl…

„Já… já chci přece tebe,“ zamumlal jsem. „Tak v čem je problém? Dnes ráno jsi rozhodně proti nebyl.“

A je to tu zase. Jsem zmatený… Nechápu to. Ničemu nerozumím. „Když, já se snažím,“ rozplakal jsem se. Upřímně, v tuhle chvíli mi to bylo jedno. Všechno mi bylo jedno. „Opravdu se snažím. Ale jak mám porozumět tvým pocitům, když pomalu nerozumím ani těm svým?“

Najednou Nobu semkl rty. Vypadal dost zamyšleně, ale přečíst si v něm jakoukoli myšlenku bylo takřka nemožné. „Asi,“ začal, „asi jsem toho po tobě chtěl moc.“

Zabodl jsem do něj svůj pohled. Překvapeně jsem zamrkal a mé koutky se začaly pomalu zvedat. „Počkat, takže ty se,“ polkl jsem. „Ano Yoshimitsu. Omlouvám se ti… Miluju tě, a proto nesnesu pohled na tvé slzy,“ zasmál se nevinně. Poškrábal se na krku a druhou rukou mě pohladil po vlasech. „Víš, já… Chci jen, aby tenhle vztah fungoval. A abys byl šťastný. Aby ses se mnou dokázal smát.“

Nevěděl jsem, co říct. Nevěděl jsem, jestli se mám smát, nebo brečet. Všechny emoce se ve mně míchaly. Ale když jsem se zamyslel, vyhrávala radost… Rozhodně vyhrávala radost! „To já, to já ale přece jsem. Já jsem šťastný. A budu, dokud budu s tebou,“

„No, víš. Asi tě to už otravuje, protože ti to říkám dneska snad po sté, ale,“ nenechal jsem ho domluvit a jeho slova předběhl. „Miluju tě,“ a on na mě jen vyvalil oči. Ale, jak jsem mohl čekat, ve vteřině se rozesmál.

***

S nečekanou chutí jsem odlepil svá víčka od sebe a posadil se do tureckého sedu. Měl jsem na těle modrý župan, který zakrýval mé nahé tělo. Pootevřel jsem ústa a pozastavil se nad tím. „Nobu?“

„Ano miláčku?“ ozvalo se z peřin. Otočil jsem se jeho směrem a bez jakéhokoli výrazu ve tváři ho sledoval. „Proč na sobě nic nemám?“ neobezřetně jsem se postavil a začal jednotlivé kusy oblečení sbírat ze země. „V noci si říkal, že je ti horko. Tak jsem ti všechno sundal.“

Odkašlal jsem si a beze slova se vydal ke dveřím. „Máš štěstí,“ zašeptal jsem potom na chodbě a mírně se pousmál. On rychle vyběhl za mnou. „V kolik pojedeme?“ promluvil jsem a přerušil tím chvíli trvající ticho. „Hned jak si zabalíš věci. Abychom to stihli aspoň na večeři.“

„Dobře,“ zašeptal jsem a vtiskl mu rychlý polibek na rty. Nadechl jsem se a zmizel za dveřmi svého pokoje.

Co to sakra bylo?! Začínám se chovat, jako malá holka! „Asi… asi jsem se vážně hodně změnil.“ Otevřel jsem skříň a všechno oblečení začal skládat do tašky. Kousek po kousku. Ne, že by toho oblečení bylo nějak hodně, ale dával jsem si záležet… Nikam jsem nepospíchal.

Ještě před pár dny, bych odmítal jet domů. Křičel bych a nadával. Zamkl bych se tu a trucoval až do večera… Ale teď jsem jiný. Jsem lepší člověk, a chci začít od začátku. Všechno od teď bude jinak. Už nejsem sám… Našel jsem osobu, která mě změnila. Osobu, která mi změnila život. Osobu, kterou miluju.

Nadechl jsem se a tašku zavřel. Hodil jí přes rameno a sešel schody. Výšky už mi nedělaly takový problém. Vlastně už žádný. V kuchyni už všichni čekali. Starší paní, něco jako moje druhá máma… Nebo taková, kterou jsem nikdy neměl. Roztomilá holčička, ke které jsem se i přes tak krátkou dobu vytvořil citový vztah. Vysoký kluk s prázdným výrazem… Moc jsme si nepadli do oka. No a nakonec, Dospělý muž s krásným úsměvem, který je teď oficiálně mým partnerem… Všechno jsou to lidé, kteří pro mě hodně znamenají a ke kterým se budu rád vracet.

„Budeš nám moc chybět Yoshimitsu!“ objala mě mamka. „To vy mě taky.“ Cítil jsem se opravdu milovaný. Nobu se na mě usmál a připojil se k nám. „Je mi líto rodino, ale na loučení není čas. Objetí pusa a jedem,“ oznámil Nobu trochu smutně. Rozloučil jsem se s malou princeznou a s velkým bráškou. Ti pak zůstali uvnitř. Teď tu stojím já s Nobuem a s jeho matkou. Stojíme tiše před autem, a já v ruce svírám tašku s oblečením. „Tak já si půjdu sednout do auta,“ zamumlal jsem si pro sebe. „Běž,“ odpověděl Nobu a poplácal mě po rameni.

Jejich rozhovor trval déle, než jsem čekal. Uběhlo už několik minut, ale na loučení to rozhodně nevypadalo. Sem tam jsem něco zaslechl, ale nebylo to nic důležitého. Čekal jsem a čekal…

„Kdy se vrátíš?“ ozval se ženský hlas. V tu chvíli jsem zbystřil. „Nevím, musím se nejdřív domluvit s jeho rodiči. Ale vypadá to, že bych se mohl přijet podívat už za dva dny.“ Jeho mamka se usmála. Cože?! Jak za dva dny? Vždyť… vždyť mě musí hlídat! Nebo dal snad výpověď? Co když…

Ponořil jsem se hluboko do svých myšlenek. Nevěděl jsem, co mám dělat. Nevěděl jsem, co to znamená… Byl jsem mimo. Opřel jsem se o opěradlo a podíval se z okna. Ti dva se objali a dali si pusu na rozloučenou. Trochu se mi ulevilo. Ano, bude se mi stýskat… Ale momentálně mě tíží něco jiného.

Nobu si nasedl na místo řidiče a zamával z okýnka. Vypadal smutně. Bylo jasné, že to tu nechce opustit. Ale musí odjet, kvůli mně… Nastartoval a rozjel se po příjezdové cestě. Jeli jsme už dobrou hodinu a nikdo ani nepromluvil. Jak já jsem nesnášel tohle trapné ticho.

„Je to pravda?“ promluvil jsem. „Co myslíš?“ otázal se bez jakékoli reakce. „Vyhodíš mě doma a jedeš pryč.“ Nobu zastavil. Uprostřed silnice, mezi spoustou aut. „Co to děláš?!“ okřikl jsem ho, vlastně trochu víc, než jsem chtěl. „Můžu ti to vysvětlit.“

Zatajil se mi dech. Takže… „Takže to je pravda,“ zašeptal jsem sklesle. „Ale, říkal jsi, že mě miluješ!“ Nobu zůstal potichu. Odkašlal si a dál se věnoval řízení. „Nobu!“ „Přestaň křičet sakra!“ Tentokrát to byl on, kdo byl rudý jako rajče a křičel na mě. Dřív bych se bránil… Snažil bych se ho urazit. Ale teď… necítím nic. Nemám potřebu říkat nic.

„Špatně si to pochopil!“  Upřel jsem na něj svůj zrak. „Takže nikam nejdeš?“ otázal jsem se klidně. To je… No- “ „Ano, nebo ne?“ skočil jsem mu do řeči. Nic jiného mě teď nezajímalo… Jenom jeho odpověď.  „Ano, odjíždím,“ zašeptal potichu. Bylo to naposledy, co po zbytek cesty někdo promluvil…