Nabral jsem druhý dech, a spustil.

„Takže… Zlobíš se?“

Nobu chvilku váhal.

„Vlastně, ani ne.“ povzdychl si znaveně.

„Mám mladší sourozence, takže vím, jak to chodí.“

Neskutečně se mi ulevilo.

Nemám tušení proč, ale bál jsem se myšlenky, že by se na mě zlobil. Nechápu, co se mnou tenhle chlap udělal.

 

Těkal jsem očima po místnosti. Rychle jsem se přihnal k Emi a pomohl jí ven z jídelny. Byl to ten nejjednodušší nápad. Tomomi jsem nedůvěřoval.

U otevřených dveří jsem se otočil zpět a podíval se hluboko, do usmívajících se očí. V tu chvíli mi to došlo.

Dveře se zaklaply a já s bušícím srdcem vyběhl na zahradu.

Běžel jsem kolem růžových keřů až k mému stromu. Dopadl jsem koleny na zem a opřel se rukama.

„Takhle to skončit nemělo.“ povídal jsem si pro sebe.

„On měl zmizet! Měl jsem vyhrát… Ne se zamilovat.“

 

O několik hodin později…

 

Jako obvykle jsem seděl na své posteli a četl si knihu. Byl to román. Možná trochu zdlouhavý, ale čtivý. Vyprávěl o slepé dívce, která byla všemi odsuzována. Tvrdili, že si vyplakala oči.

Život ji už nebavil a chtěla zmizet. Někam daleko od lidí. Od všeho… Jednou večer v divadle potkala chlapce. Byl jiný než ostatní. Chtěl jí pomoct. A než si to slepá dívka uvědomila, zamilovala se…

Pěkný příběh, že? Něco mi to připomíná…

 

Zavřel jsem knihu a položil ji vedle sebe do peřin. Pro potěšení jsem se podíval na stůl a nevědomě se usmál.

„Tohle není normální.“

Postavil jsem se a otevřel dveře. Chvíli zaváhal, ale nakonec jsem pokoj opustil.

 

„Pane, chcete pomoct s balením?“ Ozvalo se za mnou jemným hlasem.

Otočil jsem se.

„Ehm, o jakém balení to mluvíš?“

„Nobu vám to ještě neřekl?“ Tomomi se tvářila překvapeně. Ale to já taky.

Držela si odstup. Nejspíš si vzpomněla na předešlý incident.

„Nobu vás chce vzít na pár denní výlet. Nezmínil se vám?“

„Ne, nezmínil.“

Podrážděně jsem se otočil na patě a zaklepal na jeho dveře. Vlastně jsem si nebyl jistý, jestli jsou to ty správné.

Otevřeli se.

„Co to má znamenat?!“ ukázal jsem prstem na nechápající Tomomi.

„Ehm, to je služebná.“

„To vím přece taky. Ptám se, proč bych s tebou měl někam jet?!“ zvýšil jsem hlas.

„Ach, tak. Chtěl jsem tě vzít na místo, kde jsem celý život vyrůstal. Možná se sblížíme.“

„A proč ses mě nezeptal?“ sklopil jsem hlavu.

„Protože bys odmítl.“

„Ale to je dost zásadní věc, nemyslíš?“

„Je, ale máš smůlu. Už jsem se rozhodl.“

Naštvaně jsem si dupl a chtěl něco namítnout, ale nemohl jsem. Založil jsem si ruce na prsa a díval se mu přímo do očí.

„Za jak dlouho?“

„Dnes večer.“

Vykulil jsem oči. Tohle není věc, o které by měl člověk vědět až na poslední chvíli.

„Na kolik dní?“

„3 až 4 dny.“ odpověděl se spokojeným úsměvem.

 

Beze slova jsem se zabouchl v pokoji a zůstal tam až do večera a mezitím se dohadoval se služebnými o Emi. Co s ní bude, až odjedu? Nepřežije beze mě ani den. Prý, že se o ni postarají… To určitě.

Ale chvilka na samotce v pokoji mě přivedla na jiné myšlenky.

Budu muset opustit dům. Jet mezi úplně cizí lidi a cizí prostředí.

Nechci jet pryč.

Z myšlenek mě vytrhlo zatroubení auta. Povzdychl jsem si, popadl kufr a vyšel až k hlavní bráně. Poprvé v životě, opouštím dům.

Tohle bude ještě hodně zajímavé.

Nasedl jsem do Nobua špinavého auta. S odporem a z donucení. Moje zavazadlo zůstalo v kufru auta.

 

Byli jsme tam jen my dva. Jen já a on. Seděl jsem na zadním sedadle a chvilkami pohlédl na jeho zátylek. Několikrát jsem se dokonce přistihl při myšlence na jeho vlasy. Jaké jsou na dotek? Hebké, husté?

Rychle jsem ty myšlenky zahnal zase zpět hluboko do prázdnoty. Tak, kde je nikdo nikdy nenajde.

 

„Proč mlčíš?“ ozvalo se.

Mírně jsem při jeho slovech nadskočil.

„Protože se mi zrovna nechce mluvit.“

„Ty ale nechceš mluvit nikdy.“ zkonstatoval zklamaně.

„Hm, ty zase pořád.“ Usmál jsem se pro sebe.

Cesta byla zdlouhavá a nudná. Pár chvil v autě jsem strávil čtením knih. Chvíli jsem zase podřimoval. Bylo to takové nijaké… Až jsem nakonec usnul úplně…

 

 

V hlavě se mi ozývali hlasy. I když jsem byl přesvědčený, že jsem usnul. Nejdřív jsem si toho hluku ani příliš nevšímal, ale nakonec jsem přeci jen otevřel oči.

Prohlížel jsem si okolí z auta. Všude kolem vysoké zelené stromy a keře. Zelená tráva a květiny. Spousty záhonu se… zeleninou? A spousty dalších… věcí.

„Tohle není Tokio?“

Vystoupil jsem z auta, a co nejtišeji se přiblížil k velkému dřevěnému domu.

Zřejmě dvoupatrový rodinný dům s verandou, na které právě někdo stál. Nenápadně jsem se mrknul.

Starší žena malého vzrůstu s krátkými černými vlasy a sympatickým úsměvem. Vedle ní malá holčička, zřejmě ze základní školy. Pobíhala na verandě sem a zase zpátky. Smála se.

Měla husté hnědé vlasy spletené do copu. Byla rozkošná…

 

„Špehování ti nejde.“ ozval se za mnou mužský hlas.

Otočil jsem se.

„Kdybys mě nenechal v autě, nestalo by se to.“

„Spal jsi.“

Zakoulel jsem očima.

Nobu mě chytil za zápěstí a odvedl na verandu za těmi lidmi.

 

„Mami, tohle je Yoshimitsu.“ představil mě… své mámě?

Nemohl jsem se přestat chechtat. To je jeho máma?

„Pobaveně jsem jí podal ruku na uvítanou a ona udělala totéž.

„Vítám tě tady. Doufám, že ti Nobu nedělá problémy.“ spokojeně se usmála.

„To ne. Je to moc milý člověk. Moc si rozumíme.“

Nechtěl jsem hned při první příležitosti vypadat jako buran. Vím, co si můžu ve společnosti dovolit a vypadá to, že Nobu s mým chováním nemá žádný problém.

Dalších pár minut jsme se seznamovali.

Dozvěděl jsem se, že holčička z verandy je Nobuova mladší sestra a že tu zřejmě ještě potkám jeho bratra. Celkem velká rodina, co? Ale na tom nesejde.

Ukázali mi můj nový pokoj a já si konečně můžu oddychnout.

Vybalil jsem si věci a lehnul si do postele. Byla tvrdá. Ale ať bylo sebevíc nepříjemné na ní ležet, byl jsem hrozně unavený. Pozoroval jsem vlhký strop a nakonec, po těžkém dni usnul.