Povytáhl jsem obočí a udělal pár kroků vzad.

„Byl jsem si jistý tím, že ti kuchařky nic do jídla nedaly…“ Řekl jsem tiše.

„Ne, to jen… Omlouvám se. Prostě mám rád květiny.“

„To zajisté vysvětluje i ty růže.“ Spokojeně jsem se usmál a založil si ruce na prsa.

 

„Ohledně toho, doufám, že si je nenechal na stole. Jsou to řezané květiny a ty potřebují vodu.“

„Samozřejmě.“ Zakoulel jsem očima.

 

Bylo chvíli ticho.

On se usmíval, a já se snažil jeho úsměvům vyhnout.

Byl to opravdu zvláštní pocit. Jako kdybych se s ním mohl obyčejně vybavovat. Jako kdybychom byli staří přátelé. Jenže to bych si pamatoval.

Zamyšleně jsem si oddychl a hluboce zívl.

 

„Jsi unavený. Půjdeme spát.“

V tu chvíli jsem sebou cukl. Bylo to opravdu nepopsatelné. Po tak dlouhé době jsem konečně cítil, že o mě má někdo starost.

„Já nechci spát.“ Protestoval jsem a promnul si oči.

„Yoshimitsu, známe se jen 7 a půl hodiny, ale i přes to můžu říct, že jsi malé dítě.“ Pobaveně se usmál a rozcuchal mi vlasy.

 

Chytil mě za zápěstí a odtáhl až do mého pokoje.

Naštvaně jsem se mračil a otočil se k němu zády. Chtěl jsem, aby odešel…

„Nebudeš se převlékat?“

„Ne, dokud jsi tady.“

„Jak myslíš.“ Chvíli zaváhal, ale nakonec zmizel za dveřmi.

 

Ulevilo se mi.

Rozepnul jsem všechny knoflíky na košili a hodil ji přes židli u stolu. Posadil jsem se na okraj postele.

Proč na něj prostě nepřestanu myslet?! Je to jeho vina. Vetřel se mi jen tak do života a začne si tady poskakovat, jako kdyby tu bydlel. Ale tohle je můj dům… Tohle je můj život.

 

Podíval jsem se na stůl. Vlastně nic moc. Pár knih, tužky, stolní lampička a… puget růží.

Pobaveně jsem se pousmál nad situací a rozplácl se na posteli.

„Já… opravdu nesnáším růže.“

 

O týden později.

Bylo to jen 7 obyčejných dní.

Všechno šlo jako dřív, až teda na jednu věc… Nikdo zatím nevydržel týden!

Podíval jsem se na sebe do zrcadla a všiml si velkých černých kruhů pod očima. Stala se ze mě troska.

Byl jsem hluboce zamyšlený. Hledal jsem smysl svého života. Hledal jsem… už vlastně ani nevím co.

Chtěl jsem prostě zmizet. Zmizet z tohohle světa, pozorovat ostatní lidi ze shora a přijít na to, co jsem dělal špatně.

Už jsem přeci donutil 26 chův podat výpověď. Proč ne jeho?! Proč ještě neodešel?!

 

Ale nemá cenu se vztekat. Starosti dělají vrásky. Když už nemám nic, chci si aspoň nechat svoji pěknou tvář.

 

Vyšel jsem z koupelny na chodbu a sešel schody, ale zavrávoral jsem při ženském výkřiku. Vzpamatoval jsem se a rychle se rozběhl do jídelny.

„Co se děje?!“ Rozrazil jsem dveře.

Uviděl jsem svou sestru ležet na zemi mezi rozbitým nádobím a pomuchlaným ubrusem.

„T-to nic. Byla jsem neopatrná. Uklouzla jsem na ubrusu.“

„Jak myslíš to nic. Upadla jsi. Jsi v pořádku?“ Chytil jsem ji za pas a zvedl na nohy.

„Ano, je to má chyba. Tomomi mi řekla, ať zůstanu sedět, že se hned vrátí. Ale já se postavila a chtěla jít sama. Je to moje vina.“

„To neříkej. Ty přece za nic nemůžeš.“ Ustaraně jsem ji objal.

 

Do místnosti vešla Tomomi.

Oba jsme se podívali jejím směrem. Oprášil jsem si košili a došel k ní.

„Jak mi to vysvětlíš?!“

„Omlouvám se, pane. Nechtěla jsem…“ Zarazila se Tomomi.

„Ale udělala jsi to.“

Napřáhl jsem ruku a chtěl ji uhodit. Ale nemohl jsem. Těsně před její tváří jsem se zastavil. Prostě jsem nemohl.

Nebylo to proto, že bych se slitoval nebo tak. Bylo to proto, že za mnou stál on.

 

Cítil jsem jeho povýšenecký výraz na zádech. Nervózně jsem polkl.

„Co se děje?“

Přiznávám, neznáme se sice moc dlouho, ale tímhle tónem jsem ho nikdy mluvit neslyšel. Děsilo mě to.

„To není tvoje věc.“

„Jsem tvůj momentální opatrovník a za nepřítomnosti tvých rodičů jsem i pán tohohle domu, takže ano. Je to moje věc.“ Oznámil podrážděně.

„Snažil jsem se s tebou vycházet, ale takhle to nejde. Věř mi, nezáleží mi na tom, co se ti honí hlavou. Myslíš, že jsem tuhle práci vzal, abych mohl hlídat nezodpovědné a násilnické dítě, jako jsi ty?!“

Ticho…

„Takže jestli chceš, aby tu panovala tichá domácnost, tak pokračuj. Ale opravdu o to nestojím.“

 

Ztratil jsem slov. Takhle špatně jsem se nikdy necítil. Nebyl to strach ani smutek… Byl to respekt.

Takhle se mi ještě nikdy nikdo nepostavil.

Celé ty roky jsem si myslel, že jsou všichni stejní. Bezmocní lidé, kteří jsou ovlivněni penězi. Ale to on ne. Je jiný… Je milý