Měl jsem sen. Pamatuji si jej jen matně, ale moc dobře vím, že to nebylo poprvé. Už tady byl jednou, možná dvakrát, ale nikdy jsem se v něm nedostal dál. Zapisoval si muž sedící na zamrzlém pařezu na okraji mýtiny. Lehce otrhaný deník tiskl v zkřehlém sevření dlaní. Střežil si ho jako oko v hlavě.

Krystalky ledu pokryté černé vlasy uchovávaly v těle jen málo tepla. Přesto mu nebyla zima. Zvykl si. Počasí se měnilo jak na běžícím páse. Někdy zraňovalo, někdy zachraňovalo. A nechtěl ztratit i svůj život, kvůli té samé chybě. Ohniště tedy nerozdělal. Nikdy v něm nejsem sám, je tu ještě někdo. Vím, že ti vadí, když píšu o jiné osobě, ale jsem si na sto procent jistý, že to jiná osoba být nemůže! Musíš to být ty!

Dlouhý potrhaný kabát pečuje o záchranu malého vyhublého těla. Vousy však nedovolí, aby mládí zářilo. Jemnými omrzlými prsty sepisoval další a další řádky. Nechtěl ztratit nic. Ani to zlé, ani to dobré. V potrhaných botách se hemžily prsty. Víš, taky je možné že je to jen mé přání. Být s tebou. Ale vzít si život? To si nemůžu dovolit. Ty víš, proč… Proplakal by dny i noci, ale ničemu by to nepomohlo. Pro tak obludný svět stejně nebylo co udělat. A teď už dost o smrti! Mám pocit, že mě někdo sleduje. V poslední době určitě nejsem sám. Je to divné, ale co když je to nějak spojené s tím květem? Přece jen od doby co jsem ho zahodil, vím, že se něco děje. Je to zvláštní, ale pocit nebezpečí pociťuji jen v určitých okamžicích. Opět ty zvuky. Někdo se blížil. Zprudka se postavil a otočil. Vyděšené ruce pustily deník. Ukázal se.

O strom opřená osoba k němu upínala zrak. Kroutila hlavou. Potom natáhla ruku a ukázala na zem před mužem. Bez váhání se rychle sklonil, aby popadnul deník. Když se ohlédl zpět, osoba záhadně zmizela. Zůstalo prázdno, po kterém se ihned vrhnul. V jemně červených prstech opatrně sevřel jakousi látku. Chvíli váhal a pak do ní nemotorně zasunul prsty. Čisté, černé, chlupaté rukavice. Tělem projel jakýsi pocit. Vyplavil se adrenalin.

Vrátil se zpět k pařezu. Obloha byla klidná. Když se do ní díval, cítil vděk. Pohodil deník do vozíku. Spokojeně se chytl studeného držadla a vyrazil dále po cestě. Byl daleko od společnosti. Pořád doufal. Nikdo se nesměl objevit. Byl si tak jistý, že tu nikdo nemůže být, přesto tomu tak nebylo. Proč?

Ostré slunce zabodávalo do mužových zad své paprsky. Pomalu se ztrácelo. Byl pravý čas rozložit tábor. Kam půjde příště? Co bude dělat? To sám nevěděl. Přál si jen najít bezpečné útočiště. Po čase toulání jej vyčerpávalo trávit dny ve strachu, v pocitech úzkosti. V samotě. Vzpomněl si na kvítek, který nechal daleko za sebou. Litoval svého činu. Nikdy na něj nezapomněl a nikdy se mu to nepodaří. Byla to věc. Jenže ta věc mu vehnala něco jako radost do srdce.

Někdy nechápal, proč je mu teplo, když voda zamrzla ještě před dopadem na zem. Červené uši. Omrzliny. Vždycky trochu povolily, když večer spočinul před ohněm. Příroda si s lidmi pohrávala. Střídání tepla a zimy jako na poušti, často porazilo tělo v bitvě o zdraví. Horečky nemohly zabránit cestě za lepším místem. Vyčerpán několikrát skončil v objetí ranní jinovatky.

Zastavil nedaleko potůčku. Malý proud držel zamrzlé okraje na uzdě. Nervózně se rozhlédl. Jestli ho sledoval, schoval se. S úlevou však vypustil páru. Nikoho neviděl. Důvěřivě nechal vozíček na místě a vyrazil na lov dříví.

Brzy se muž vrátil na místo a pod pažemi nesl úlovek. Naházel dřevo na vybrané a připravené místo. Sundal si rukavici pravé ruky a sáhl do hluboké kapsy. Chvíli v ní nemotorně šmátral. Když vytáhl zapalovač a přiložil kousky staré krabice, ponořilo se okolí do vlny vzplanutého tepla. Usedl. Nohy přitáhl k tělu, držel v objetí. Pro pocit, že není sám, že tu s ním někdo je.

Prázdný žaludek se dožadoval pozornosti. Muž našmátral konzervu schovanou pod batohem. Položil ji k ohni a nechal ohřívat. Usmál se. Jen tak. Nevěděl proč, neměl důvod. Popadl konzervu a začal ji zkoumat. Kroutil hlavou, smál se. Nebyla to radost, už jen hysterie. Unaven touto náročnou činností otevřel konzervu a za pomoci prstu do sebe vsoukal několik soust. Natáhl se po deníku. Instinktivně.

Viděl jsem ho! Chápeš to? Já ho viděl! Vypadal nevině, ale takových už tady bylo hodně. Ach lásko, já nechci umřít! Nechci! Škrábal slova. Jedno po druhém. Stahovala ho tíseň. Třásl se, ne zimou. Prosím, pomoz mi! Dlužíš mi to! Propiska řezala do papíru jako nůž. Klidný a vyrovnaný muž byl ovládán. Splašeně kopl nohou. Prudce vstal a s nápřahem zápisník zahodil. Sledoval, jak letí. Chtěl se uklidnit. Nemohl. Nešlo to.

„Já vím, že tu jsi! Proč si pro mě nejdeš? Proč mě tak trápíš?! Pojď, čekám!“ křičel. Přikrčený v zádech se rozhlížel zmateně kolem. Oči sledovaly tmu lesa před sebou. „Pojď!“ pobízel ho. Pro jeho neštěstí se ve stínu temnoty zjevil stín. Pomalu k němu kráčel. Za ním, do světla.  Šel v klidu, zatímco muž přešlapoval, couval. Přibližoval se k ohni.

Najednou se zjevil v plném obrysu. Upřeně ho pozoroval. Pro vystrašeného muže to bylo něco nemyslitelného. Nečekal, že se opravdu objeví. Tenká kapuce zakrývala příchozímu obličej. Tělo schované v mikině. Holé dlaně byly načervenalé. Vztáhl celé paže. Ukazováčky mířily za muže. Ten to bral jako útok. Nebezpečný útok. Úskokem skončil v ohništi. Tupá rána tlačila přes paty. Studené kalhoty propouštěly teplo. Začal se věnovat své záchraně. Zatahoval bolest, nevšímal si muže, který mizel.

Měl štěstí. Rychlé reakce zachránily jeho kůži i kalhoty. Ještě to několikrát zkontroloval. Cítil, jak ho nohy hřejí. Pln adrenalinu se rozhlédl. Nikdo v okolí. Nebyl překvapen. Vrhl se po deníku. Pohladil jej, jakoby se omlouval. A pokusil se s klidem vrátit tam, kde to začalo. Usedl. Podle názoru ho chtěl zabít. Vypadal nebezpečně. Asi se rozhodl dát si na čas. Nějaká zvrhlá radost? Držet ho v napětí, beze spánku. Zvolil psychické násilí?

Třásl se. Přesto se snažil uklidnit. Ano nechtěl umřít, ale žít takhle? Jedno já zmizelo někde hluboko a na povrch se dostalo to pravé, šílené já. Ovládané strachem a hysterií. Potřeboval ho zatlačit do klece, musel rozhodovat on.

Zabalil se do deky. Ruce schoval v černé látce. Otevřenou konzervu nechal odpočívat. Promiň. Napsal jako ukončení zápisu dne. Nedokázal by vnímat text a zároveň střežit svůj život. Uši napjaté. Jakýkoliv zvuk ho přiváděl k šílenství. Praskání rozpáleného dřeva, uhlíků. Vítr pohrávající si s větvemi stromů. Klimbal. Byl unaven. Pomalu usínal, i když se bránil. Tušil, že se ráno neprobudí. Bojoval s klížícíma se očima. V ringu. S rukavicemi. Padl k zemi. Pískání rozhodčího ukončilo jeho souboj. Usnul.

Zase ten sen. To stejné místo. Instinktivně opakoval, co vždy. Bylo to dané. Jasně předepsané. Nemohl protestovat. Z roztřesených úst vyšly slova dávající krátké věty. „Kde to jsem? Proč tady jsem? Co se děje? – Pomoc!“ Točil se dokola. Rukama šmátral ve tmě. Doufal, že na nic nenarazí. Alespoň tentokrát. Krátké momenty, v níž se jeho těla dotýkaly různé předměty. Či dokonce ruce. Byly to jen letmé záchvěvy. Nepovšimnuty. „Neboj se.“ Doléhal k němu otravný hlas.

Panikařil pořád víc. Dlaně v pěstích rozrážely vzduch. „Klid!“ ozvalo se útočně. Bylo to vedle něho. Na jedné straně. Na straně druhé. Před ním. Zmateně se otáčel. Najednou ho někdo chytl. Pevně sevřel kolem pasu a stáhl dozadu. Protestně natáhnul ruce před sebe a snažil se něčeho zachytit. Nic mu nepomohlo. Všechno okolo zahalil ostnatý drát. V očích se zablýskla bílá záře. Tělo obklopil pot. Světlo vyprchávalo, až nakonec zhaslo. Ne úplně, jen dostatečně, aby… „Ahoj“ promluvila k němu osoba.