Přehoupla se půlnoc. Aniž by to černovlasý muž věděl, právě se díval do očí mladého bělovláska, který ,nejen mu, během několika dní složí neposkládaný příběh. Příběh, který musí znát konce. Zatím však nejistě přešlapoval a čekal na odpověď. Neznámý se přiblížil. Vlasy ve tmě zářily. Ukazovaly jakousi bezbrannost a pokoru. Cestu, kudy se má Seichiro vydat.

„Kdo jsi?" zeptal se černovlasý napochybách.

„Shi,“ prstem přitom ukázal na sebe a usmál se.

„Odkud mě znáš?“ zeptal se Seichiro.

„To není důležité. Něco jsem ti donesl,“ řekl a položil na zem červenou igelitku. Pes se probudil. Rozběhl se k ní.

 „Teisi, nechej toho,“ řekl. Byl nervózní. Nechápal to. Proč se to děje? „Tadashi?“ vypustil z úst potichu. Příchozí se otočil a mířil pryč. Mlha se pomalu rozpouštěla. Seichira v objetí sevřel mráz. Nechápavě stočil hlavu k zemi.

„Stůj,“ přemohl se. Po tváři se mu skutálela slza. V hlavě mu neprobíhalo nic jiného než jeho jméno. „Poslal tě někdo?“ vzhlédl.

„Vlastně ano.“ odpověděl Shi klidně.

„Kdo?“

„Ta osoba je ti velice blízká. Dokonce až příliš.“

„Řekni mi víc,“ Seichiro si žádal vedět více.

„Nemůžu.“ Opět se rozešel. Nevěděl, jestli ho má zastavit. Teis se za odcházejícím rozběhl.

Černovlasý se pousmál, ale obličej zahalený vodopádem beznaděje. Kdo byl u moci? Kdo rozhodoval o tom, co udělá? Opět šílel. To vystrašené já se dralo na povrch. Nemohl mu to dovolit. Bliklo mu před očima. Zůstal. V tu chvíli se už vraceli. Mladý s nevinným pohledem.

„Připoj se k nám,“ řekl s hraným klidem Seichiro. „Vím, že už mě nějaký čas sleduješ.“

„Musím splnit poslání o nic jiného nejde,“ velká modrá kukadla sledovala každou reakci.

„Když nechceš, pokračuj v cestě,“ hlas mu pořád přeskakoval. Už kvůli něj necítil strach, ale jakousi jistotu. Posunuli se blíže k sobě. Instinktivně natáhli ruku a započali spojenectví.

Chlupy zimou vstávaly, tělo hořelo adrenalinem a strachem. Co teď bude dělat? Nebude to takové, jaké si představoval. Strach, ale i bezpečí. Pečlivost, ale i zbrklost. Všechno bude zažívat. Věděl to.

Rozhodnut se vrátil zpět k červené igelitce. Teis nutil bělovlasého, aby jej hladil. „Cos donesl?“ tázal se mezitím, co zkoumal obsah.

„Nějaké jídlo,“ řekl příjemným hlasem. Černovlasý muž nahlédl do tašky a ihned sáhl po psí konzervě.

„Dívej se, co tu máš,“ ukázal Teisimu žrádlo. Pes zareagoval vrtěním ocasu. Černovlasý muž se podíval k bělovlasému. „Děkuji,“ pronesl. Uvnitř jej dusil divný pocit. Musel ho znát! To proto se to v něm bilo jako gladiátoři v aréně.

Měsíc se pomalu vytrácel. Noc vyhasla tak rychle jako životy některých na různých místech. Povídali si. Seichiro se několikrát pokusil svést rozhovor k Tadashimu. Marně. Chtěl alespoň vědět, jak se poznali. Či proč za ním přišel.

„Půjdu spát.“ Vyrušil ho z myšlenek tenký hlas.

„Jasně, spi,“ špitl Seichiro. Opřel se o svodidla. Zaklonil hlavu. Zhluboka oddechoval.

Co má dělat? Napadalo jej. Šlo mu o život, ale… „Co jsi zač? A proč tě poslal? Má být mrtvý. Vždyť jsem ho viděl! Neměl šanci.“ Ústa se lehce pohybovala. Slova ale byla neslyšná. V dlaních tiskl zápisník. Nevím, co ti mám říct. Podvedl jsi mě? Já tě tolik miloval. Všechno jsem dělal pro tebe. Víš, jak moc jsem si přál tvé bezpečí? Obětoval jsem svůj život pro tvůj. Tak proč? Ukončil zápis. Zase to cítil. Tu svíravou bolest. Přestával se ovládat. Kroutil hlavou.

Rozednívalo se. K uším dolehla shnilá melodie nového dne. Vstal. Přiblížil se k ležícímu. Měl dost času na to, aby si srovnal myšlenky. Nenáviděl ho. Přece jen měl úkol zabít ho. Udělal správně, že ho nenechal odejít. Tak by ho mohl pronásledovat a v nestřeženou chvíli usmrtit. Jenže tím, že ho donutil zůstat, měl jedinečnou příležitost. Sklonil se. Položil dlaně na spící tělo. „Nenávidím tě,“ šeptal. Ústa se téměř dotýkala ušního lalůčku ležícího. „Nenávidím tě,“ plné, chladné, popraskané rty se dotkly jemné kůže. Odskočil. Po těle stékal pot. Kdyby alespoň tušil, co se s ním děje. jenže jeho pravé já vědělo méně než druhé.

„Co po mě chceš?!“ zakřičel muž ze všech sil. Rozlámaný mládenec se probudil. Byl v jiné situaci, než v které šel spát. A i když věděl, že budou nastávat občasné výkyvy, nečekal to. „Nekoukej tak! Je mi jasné, že ses o mě nepřišel starat.“ Moci se ujal chaos. Vyjeveně se protínali pohledy. „Nemůžeš! Tadashi by tohle nikdy neudělal!“ Mladík pochopil. Viděl ten strach. Přímo z něj sálal. Pomalu se nadzvedl.

„Prosím, uklidni se. Všechno vysvětlím. Hlavně nekřič. Můžeš ho přilákat.“ Muž jen rozhazoval rukama.

„Já to věděl! Jdeš mě zabít!“ Shi se na něj vrhnul. „Nech mě!“ Dlaní se snažil zakrýt ústa. Umlčet ho.

„Buď potichu!“ Nervózní pes začal štěkat. Srst naježená. Prali se. Příchozí byl slabší. Rozesmál se.

„Co je?“ Mračil se na něj Seichiro. Jako by si tu válku přímo přál. Měla jej uklidnit. Utřídit jeho názory, ale zatím nic nepřicházelo.

„Nemá to cenu.“

„Co?“ opakoval Seichiro.

„On – přichází.“ Sklonil hlavu. Dýchal pomalu. Přerušil ticho. „Seichiro. Nepřicházím tě zabít.“

„Já-“

„Mlč!“ přerušil ho. Třásl se. Na to, jak vypadal nevině, měl kuráž. Trochu se podobal Tadashimu. Tím si byl jist. Chtěl couvnout, když byl pevným stiskem zápěstí zaražen. „Běž tímhle směrem.“ Pozvednul sevřenou paži vedle těla. „Pokračuj pořád rovně. Nezastavuj se, dokud nenarazíš na první chatu. Zůstaň někde poblíž. Přijdu za tebou. Teď běž.“

„Ale co věci?“

„Postarám se o ně.“ V jeho hlase byl klid. Avšak kdyby pořádně naslouchal, zaslechl by zážeh zoufalosti. „Prosím, už běž.“

Seichiro brblal. Určitě ho chtěl okrást o všechny jeho věci. Udělal pár nechtěných kroků. Ovládaly ho ty jemné mořské oči. Nebyla to nenávist. Pouze pud sebezáchovy. Teis byl stále rozhozený. Čumákem tlačil na Seichirovo lýtko. Nutil ho jít kupředu. Shi je sledoval. Jenom chvíli. Zavřel oči. Zhluboka se nadechl. A když byli dostatečně daleko, promluvil: „Co tady chceš?“ Odpovědí mu přišla otázka. Několikrát ji zopakoval: „Proč jsem ho poslal pryč? Ptáš se?“

Ticho.

K uším mu doléhalo pouze šustění listí. Zajímalo ho, proč jej bělovlasý muž poslal pryč. Chtěl vědět, co se tam děje. Ale nemohl se vrátit. Kdyby se vrátil, mohl by být mrtvý. Tak měl alespoň naději. Motaly se na sebe názory jako klubko niti. Zabodnout do ni jehlu a všechno rozplést. To si přál. Zakroutil hlavou. Jakoby tomu mohl jen tak zabránit. Tělem stále proudil divný pocit. Bojoval proti němu. Pomalu se však vzdával.

Rozhlížel se. Promlouval k Teisimu vedle sebe. Stále dokola se mu ale tvořil jeho obraz. Vytloukal si jej z hlavy. Ty pronikavé modré oči. Bílé vlasy spadající na obličej. Hubené tělo zahaleno v tenké mikině. „Teisi, vrátí se, viď?“ uklidňoval sám sebe nakonec. Nebyla to láska. Snad jen vzplanutý ohýnek touhy. Nedokázal ho zabít, když měl příležitost. A nedokázal by to ani teď. Vládl on, ten silnější. Nehodlal druhé já pustit z klece. Nebyla na to vhodná příležitost. Musel se ubránit.

Nedaleko se zjevila chata. Měla oprýskané dřevo. Rozbitá okna, vyrvané okenice. Vypadala jako po bouřce. Přiblížil se. Jen o kousíček. Nohy mu nedovolily přiblížit se více, než bylo potřeba. V hlavě se utvořilo mnoho nových otázek. Co kdyby?

Dveře byly pootevřené. Strnul. Ruce svěšené podél těla. Tepová frekvence se zrychlila. Uvnitř se něco pohnulo. Zpomaloval svůj rozjařený dech. Ústa do trubičky pomalu vyfukovaly vzduch. Bylo to místo, kam měl jít?

Pes sledoval pána, který opatrně posunul levou nohu vzad. Chystal se couvat. Došlápl. Ticho prolomilo prasknutí větvičky. Prudce zavřel oči. Silueta uvnitř chaty se zastavila. „Teisi,“ šeptal. Pes zpozorněl. Muž začal odpočítávat. „Tři, dva, jedna-“ na chvíli se odmlčel. Sledoval siluetu uvnitř. Zmizela. „Běž!“ Trhnutím se otočil a rozběhl pryč. Do nohou pokládal veškerou energii. Díval se jen kousek před sebe, aby nezakopl. Strašidelné místo se pomalu ztrácelo. Ohlédl se. Nikoho neviděl.

Prudce zastavil. Předklonil se. Dlaně zapřel o kolena. Pokoušel se do plic dotáhnout potřebné množství vzduchu. Oblohu zabírala temná mračna. Den se opět ztrácel v nedohlednu. Světlo uhasínalo. Studený vítr nemravně bodal do nebohého těla. Narovnal se. Když tu uslyšel známé zašustění.

„Co tu děláš?“ Ten jemný hlas. Uklidnil jeho splašené srdce. Tělo mrzlo, duše hřála.

„Někdo tam byl!“ řekl vyděšeně.

„Ty jsi šel dovnitř?!“ zvýšil hlas. V jednu chvíli milý, šikovný, nevinný kluk a v druhé muž, který se ujmul vedení.

„Nešel,“ obhajoval se. Slzy na krajíčku. Příchozí si potáhl rukáv mikiny k prstům. Bez dalších slov přistoupil a setřel stékající slzu.

„Věřím ti.“