„Ty jsi šel dovnitř?!“ zvýšil hlas. Nevyznal se v něm. V jednu chvíli milý, šikovný, nevinný kluk a v druhé muž, který se ujmul vedení.

„Nešel,“ obhajoval se. Slzy na krajíčku. Příchozí si potáhl rukáv mikiny k prstům. Bez dalších slov přistoupil a setřel stékající slzu.

„Věřím ti.“

„Děkuji,“ pověděl rozechvěle. Bylo to tak. Byl tu on. Ten druhý. Slabší. 

Pes pozoroval situaci. Vnímal jejich kroky, které se vzdalovaly. Nehýbal se. „Teisi, pojď!“ zvolal k němu Seichiro vyrovnaně. Pokoušel se vzchopit, i když se jeho psychika drala na kousky. Pes zůstal sedět. Shi podepřel muže kolem pasu. Teisi se zvedl. Jako poslušné zvíře se chystal přijít. Bělovlasý, který stál za mužem, zakroutil hlavou. Pes si znovu sedl. „No tak, Teisi,“ podporoval ho Seichiro. Stvoření se ale odvrátilo. Zamířil pryč.

„Nechej ho jít, Seichiro,“ pohladil jej po rameni. Chladně se na sebe podívali. Bez dalších slov byl nasměrován zpět k chatě. Nebránil se.

Kráčeli pomalu. Chata se opět zjevovala v plném obrazu. Mířili dovnitř. „Co to děláš?“ ptal se Seichiro polekaně. „Já tam nechci.“ Bránil křiku, o který se hlasivky dožadovaly. Celý se třásl.

„Neboj se,“ usmíval se na něj. Bílý chrup zářil radostí. Věděl to. Akorát ho využil, vzal mu věci a teď ho zabije…

„Kde mám věci?“ zeptal se instinktivně, když se mu podařilo vysmeknout z pevného sevření. Odpovědi se mu nedostalo. Ústa zkroucená. Slzy v očích. Cítil, že to všechno předtím byla jenom hra na city.

Bělovlasý Shi spadl na kolena. Vzhlédnul k Seichirovi. Chystal se prosit. Poznal, že není u moci správný člověk. Tady ten to nezvládal. Zase se mu to mísilo. Ztrácel se. „Prosím, neboj se. Nechci ti ublížit,“ řekl k němu Shi roztomile. Muž lehce zčervenal, když si uvědomil, na co myslí. Kousl se do spodního rtu. Podřepl si k němu. Přál si všechno ujasnit. Shi jej nechápavě pozoroval. Když tu se muž přiblížil. Ústa se téměř dotýkala. Až se nakonec spojila. Krátce, ale dostatečně na to, aby pochopil.

Havraní vlasy muže se leskly. Postavil se a se slzami v očích se rozešel k chatě. Na malou terasu vedly dva malé polorozpadlé schody. Chytl za kliku. Dveře se plně otevřely. Vykoukla na něj tmavá místnost. Po zemi se válely střepy. Po stěnách viděl nápisy. Všude byla krev.

Ztrápeně se otočil ven. Bledý obličej sledoval mladíka, který se k němu pomalu přibližoval. Už se neusmíval. Byl chladný. Zastavil se před Seichirem. Vyměnili si pohledy. Příchozí zapadl do chaty a nechal černovlasého na místě.

Stál mezi dveřmi. Sledoval okolní krajinu. K uším dolehl slabý hlas. „Říkám to naposled. Já tě nezabiju. Už mi konečně věř!“ neslo se z jemných úst mladíka uvnitř.

„Jdu se projít,“ řekl Seichiro neutrálně. Rozešel se. Nečekal na svolení.

Den plynul rychleji, než by si přál. Kupodivu. Nechtěl noc, znamenalo to spánek. Noční můry. Strach. I kdyby nespal, hrůzy by se schovávaly za každým rohem. Pod ním i nad ním.

Když se od chaty vzdálil, tak aby měl naprostý klid, rozpomněl se. Deník! Tak moc mu teď chtěl napsat. Svěřit se se svým zmatkem. Najednou měl pocit, že by se měl vrátit. Ale ještě ho nechtěl vidět! To kvůli němu se všechno změnilo. O všechno přišel. Hlavně o sebe a svůj vnitřní klid. Už nedokázal ovládat přechody mezi jedním a druhým já. V životě nebyl tak zmatený. Nikdy si tak hrozně nepřál odejít. Vždyť den předtím setkáním byl naprosto normální. Tedy alespoň on si to myslel. Jenže napadaly jej další a další myšlenky, pak zpanikařil. Uchechtl se. Byl z něj ten největší strašpytel.

Brzy pochopil, proč se tak rychle změnil. Brzy pochopil, že to není nenávist. Bylo to něco jiného. Přesto toužil, aby se nestalo to, co kdysi. Jenomže už ho potkal, už se s ním bavil.

Už bylo pozdě.

Někdo přicházel, „zmrzneš, Seichiro,“ řekl milým hlasem.

„Proč jsi mě poslal pryč?“ chtěl znát všechny podrobnosti. Vědět, proč ho poslal k chatě, zatímco on tam zůstal. Spojit všechny díly skládanky, která se mu neustále ničila. Doufal, že tentokrát mu odpoví. Jenže mlčel. „Ptal jsem se tě!“ vykřikl. Bělovlasý muž předpažil ruku, beze slov. Dlaní vzhůru. Černovlasý přikrčil obočí. Vznesená ruka zamířila k paži Seichira. Pevně mu chytl pěst. Přitáhl si ho. Druhou ruku obtočil kolem pasu. Hlasivky se rozezněly. Chvíli pobrukoval. Letmo posouval nohy sem a tam a donutil tak muže, jehož osobnost se v některých chvílích dělila na miliony částic, k pohybu. Po chvíli se přizpůsobil udanému rytmu. Právě v ten okamžik se jedna jeho část topila v bolesti a druhá prožívala mocný okamžik tance uprostřed lesa.

„Chtěl jsem tě bránit. Nic víc, nic míň. Víš-“ odmlčel se. Přiložil levou tvář k pravé tváři Seichira. Naskočila mu husina. „Není tak snadné nechat v nebezpečí někoho, na kom ti záleží.“

Strnul. Zastavil pohyb. Shi se chtěl odtáhnout. Muž mu v tom však zabránil. Právě teď byl jeho obličej rudý, jako rajče. Z úst vyšla pára. Pustil ho. V hlavě si dokola přehrával slova, jež slyšel. Vášeň. Láska. Na oko házející bezmoc, citový chlad. Nenávist. Mladík chytl bradu. Tak jemně a lehce, jak jen to dokázal. Nadzvednul. Muž se instinktivně přitáhl. Oblízl poprskané rty. Opatrně se dotkl. Vytřepaný obmotal ruce kolem pasu. Pevně jej k sobě přitiskl. Toužil prodloužit chvíli, alespoň o krátký okamžik. Chvíli, kdy se jeho vnitřní já cítila spojena. Kdy byl jenom jeden. Tu se Shi odtáhl. Letmo se usmál. „Pojď,“ chytl ho za ruku a spokojeně táhl za sebou až k chatě.

Všechno zůstalo na svém místě. „Něco bys mi měl vysvětlit. Proč to tu je?“ zeptal se, jako by ho neoslovil. „A – jak tě mohl Tadashi poslat? Je mrtvý.“ Zrak upíral na papíry. Na stěnu. Na krev. Všude bylo napsáno to samé. Četl si to, přitom pozorně čekal až Shi promluví. Putoval po místnosti. Přibližoval se ke každému nadpisu zvlášť. Jeden byl jiný. TadaShi.

„Trpěl jsem. Byl toho svědkem. Chtěl jsem se s ním nějak spojit. Jo jsem blázen. Posaď se,“ odhrnul oblečení z pohovky. Dveře dokořán vpouštěly do chaty zimu. „Když už se země rozhodla zbavit lidí, putoval jsem po boku se svým přítelem. Nevěděli jsme, kam jít, důležité pro nás bylo přežít další den.“ Vylévání srdce přerušilo hlasité zakručení. „Promiň, donesu ti něco,“ vstal a odešel. Seichiro zůstal poslušně sedět. Jenom hlava kroužila po pokoji. Neustále si opakoval nápisy. Po chvíli vstal a zamířil zavřít dveře.

Shi se vrátil. „Tady máš,“ podal mu obitou misku. Byla vyplněná něčím, co jako jídlo nevypadalo. Po prvním soustu posoudil, že jíst se to dá. A je to lepší než hladovět. „Kde jsme skončili?“ řekl bělovlasý mladík, když si do úst vložil několik soust. Muž ho zatím jenom sledoval. Líbil se mu. A na to v jakém prostředí žil, byl čistý. Pozoroval ohryzek, jenž se každým spolknutím posunoval. Sem a tam. „Seichiro?“ otázal se.

„Promiň. Můžeš,“ řekl sekaně.

„No, chtěl jsem prostě přežít. A pak to přišlo. Dostali jsme se do úzkých. Byl jsem vystrašený, nevěděl jsem, co mám dělat. A nakonec jsem ho tam nechal.“ Černovlasý muž málem vyplivl jídlo, které právě žvýkal. „Co je? Jsi v pořádku?“ Instinktivně přikývl. Nebyl. Právě mu byl řečen příběh, který znal. Moc dobře ho znal, a snad do stejných podrobností. Vyprávěl jeho příběh?

„A ty – co se stalo potom?“

„Zachránil mě.“ Urychleně ukončil své vypravování. Nevěděl, co na to říct. Vždyť teď se mu tu svěřil téměř neznámý muž a povyprávěl mu události, které se staly. Události, které se lišily pouze v závěru. Do očí se mu draly slzy. Vzpomínky, jimž se snažil vyhýbat, i přesto se neustále vracely, byly opět jako živé.

„Promiň, jsem unavený. Můžu si lehnout?“ Shi přikývl a poté tím nejtišším hlasem, který dokázal, řekl: „Ale ne na dlouho. Není to moje chata.“

Uvolnil mu místo na pohovce. Posbíral oblečení. Zakryl jej. Tělo se zahalilo a ztratilo ve, snad bavlněném, vesmíru. Teplo se pomalu hromadilo tam, kde mělo. Ještě to nepocítil, ale na spánek se i těšil.

Už nevnímal, jak bělovlasý muž odešel do vedlejšího pokoje.