V dlaních se leskl oslňující květ královny noci. Pozorně jej sledoval. Uvědomoval si, že květ této nádherné lilie se nijak neliší od okolního světa. Všechno bylo zahaleno v kabátu neduhů. Planetě vládl chaos, skličující úzkost. Všechny dny byly stejné, ale přesto se sobě ani zdaleka nepodobaly. Příroda ztratila barvu, slunce svou energii. Pokud šlo něco najít, byla to touha. Touha přežít další den obklopen v povlaku plísně. Zdálo se to jako denní rutina. Bojovat s úmorným hladem, bláznivými teplotami, smrtícím počasím, a doufat, že vyhrajete nad další nocí. Zničené domy, které byly jednou za čas ozářeny zbytkovou elektřinou. Lidé, kteří se zabíjeli navzájem, aby získali potravu. Tehdy už se nemohli řadit výš než zvířata. A někde v tom zmatku, v té touze, se přece jen našel květ. Květ, jenž přes své havraní křídla mohl do světa dodat ztracenou barvu.

Letmo začal pohybovat prsty, květ jako by se nyní vznášel na lehce zneklidněné hladině řeky. Přitom vzpomínal na dobrosrdečnost, na lásku, vřelá objetí, pomoc. Minulost se mu odkrývala, sůl na okrajích jeho očí se opět proměňovala v řeku. Plakal. Pulzoval v něm vztek a hrozivá zášť. Cítil prohru. Bilo se v něm mnoho pocitů, nedokázal je ovládat. A to jen… díky malému černému květu. Jako by mu něco říkal, vše bylo zahaleno v mlze. Chtěl by jej zachránit a nechat nadále vládnout, jenže to nedokázal. Mohl vše změnit, napravit tu mrtvou černobílou slupku. Ale… Přikrčil obočí. Chystal se k hodu.

S letmým nápřahem jej vypustil. Vznášel se vzduchem, jako jemná princezna. Pomalu se snesl, až nakonec ulehl na zamrzlou pustinu. Dotek té krásy nepozorovaně pohl se Zemí. Muž jej ještě chvíli sledoval, když uslyšel jakýsi zvuk nesoucí se z lesa. Rozhlédl se okolo sebe, zatímco rukou šmátral po vozíku. V mžiku jej chytil a rozběhl se dále po cestě. Zbytky, které mu zachraňovaly život po celou dobu, se převalovaly z jedné strany na druhou. Neotáčel se.

Rozechvělý křehký květ pomalu bělal.