Probudil se. Po studeném těle stékal horký pot. Srdce vyskakovalo z hrudníku. Zase, jako každou noc. Otevřené oči sledovaly bouřící oblohu. Zmatená příroda se snažila přežít. Tak moc si byli podobní. Alespoň on si to myslel. Těsně vedle něj se ozval cinkavý zvuk. Prudce zavřel oči. Víčka tlačila na sebe. Znova rachot. Čekal na konečnou ránu. Nic nepřicházelo, a tak pomalu sebral odvahu. Jen nepatrně odkryl skrýš. Polekán se snažil udržet si klid. Pes byl více vyděšený než muž. Ocas stáhnuty mezi nohama. Uši sklopené. Jazyk oblizoval prázdnou konzervu. Muž se opatrně posadil. Pošpiněný německý ovčák ihned jeho pohyb zaregistroval. Skrčený kousek poodběhl, aby se v dalším okamžiku zase vrátil.

Vyhaslé ohniště nejevilo známky života. Přes lehce zmrzlé končetiny se opatrně dostal k vozíku. Vytáhl další konzervu. I když věděl, že jich nemá moc a má šetřit. Pohledem do vystrašených psích očí rozhodl. "Tady máš," položil ji vedle sebe. Pes chvíli váhal. Udělal pár kroků vpřed, poté zase odběhl. "Neboj se," posunul ji o kousek dále. Tentokrát přišel.

"Jsi sám?" zeptal se a natáhl k němu ruku: "Klídek. Já ti neublížím." Pes k němu zvedl hlavu. Jakoby dal nepatrný souhlas. Muž si stáhl rukavici. Vztáhl k němu ruku a s velkou opatrností prsty zabořil do hebké srsti zvířete. "Ty mi neublížíš, že?" Jemnými tahy začal hladit. "Já tobě taky ne." Upřímně se usmál. Nechal psa v klidu najíst a pomalu si získával jeho důvěru. Bylo to lehčí, než si myslel.

K zemi dopadly polední paprsky. Rozložený oheň zahříval dva dostatečně spokojené organismy. "Počkej tady," řekl, když se vydal pro další dříví. Pes ho neposlechl. A muž ani nečekal, že by splnil příkaz. V momentě, kdy vzal první kus daru stromu, pes vyplázl jazyk. Zavrtěl ocasem a čekal, až mu bude hozen. "Chtěl bys?" Několikrát nad ním zamával. "Tak chytej!" Hluboký nápřah. Se silou, jenž v sobě posbíral, jej hodil co nejdál. Sledoval, jak za ním utíká. Najednou zahnul. Začal štěkat a mizel z dohledu. "Počkej!" bez váhání se za ním rozběhl. "Stůj!" Sotva popadal dech. Nebyl zvyklý.

Blížil se ke štěkotu. Byl blízko. Zahnul. Prudce se zastavil. Najednou hleděl tváří v tvář muži z předešlého dne. Ne, to přece nemohl být on. Ruce držel svěšené podél těla. Byl klidný. Bílé vlasy rozčepýřené podél obličeje. Namodralé oči odrážely, co viděl. Pes přestal štěkat. Otočil se na muže, který mu ihned přejel po hlavě. "Hodný," odmlčel se.

"Pojď, půjdeme." Nepřemýšlel nad tím. Kroky mířily pryč. Bělovlasý mladík situaci pouze pozoroval. "Prosím tě. Jestli mě máš v plánu zabít. Tak ne dnes," vypustil muž do éteru. Teď se musel postarat o to neškodné stvoření. Zvíře, které mu jakýmsi záhadným způsobem přirostlo k srdci. Snad jej ovlivnilo, že už nebyl sám.

"Nepřišel jsem tě zabít."

Zastavil se. "A co teda?" Otočil se, aby lépe vyslechl odpověď. Sklopil však zrak. "Zvykneš si… Teisi," daroval chlupatému stvoření jméno. Mladík zase zmizel.

Vrátil se tedy ke své práci. Těžce se mu však ohýbaly klouby. Ostrý vítr útočil na jakoukoliv část těla, která nebyla zahalena. Co nejrychleji nasbíral kousky dříví. Přitom hlídal svého nového přítele. Dotrmácel se k tábořišti a hodil dříví na hromadu. Několik planých pokusů o zapálení vyčerpalo jeho síly. Ukázka Sisyfovské práce, kdy bylo nesmyslné toužit založit oheň v silném větru. "Dneska to bude těžké." Do zkřehlých a na kost promrzlých dlaní vzal deník. Zakroutil hlavou a zase jej odložil. Přitulil se k Teisimu. Zvláštním způsobem mu pomáhal zadržet jeho pravé já v zavřené tmavé kobce hluboko pod zemí.

Promrzlé bílé prsty pomalu ztrácely citlivost. Přál si, aby byl další den. „Pojď se schovat.“ Prsty zabořené do srsti se snažily zahřát. Bál se, že plně ztratí svou citlivost. Něco mu říkalo, že to bude poslední den. Byl schoulený. Kabát vytáhlý až ke krku. Deka měla udržet teplo, které neměl. Tělesná teplota klesala. Vozík na pravé straně alespoň částečně tlumil dorážející vítr. Pomalu upadal do bezvědomí. Svíravá bolest tříštila tělo na kousky.

Huňatý, lehce pohublý pes se k němu tulil víc a víc. Studeným čumákem, se snažil udržet svého panička při vědomí. Tu si všimli osoby. Blížila se k nim. Loudavý krok před sebou posouval popadané listí. „Uteč Teisi,“ pošeptal. Pokusil se o pohyb. Přicházející osoba se zastavila v těsně blízkosti. To už však sedící muž nezaznamenal. Řezavý vítr mladému bělovláskovi neublížil. Nehybně stál. 

Vztáhl ruku na pozdrav a čekal zda-li ho pozdraví muž před ním. Ten ale neměl sílu. Modré pronikavé oči ho sledovaly. Mrkal, aby se všemu rozpomněl. Pod tenkou mikinou stály všechny chlupy. Nos pomalu červenal. Podřepl si k promrzlému. „Rád tě zase vidím, Seichiro,“ promluvil. Sladkým, milým, uklidňujícím hlasem. Tušil však, že ho nevnímá. Zasunul ruku do studených vlasů. Nepatrně přejel dlaní po obličeji. Pes byl lehce zneklidněný. „Neboj se, Teisi, bude v pořádku.“ Pozvedl koutek. „Slíbil jsem ti to.“

Býčí vítr neustále útočil. Zdál se to jako nekonečný boj proti nepřátelské armádě. Mladík se postavil. Přešel k vozíku. Zadíval se na deník. Nesměl. Přesto… Trhavým pohybem vystartoval a rychle listoval mezi stránkami. Znal to! Každé slovo, každou větu. Všechno jak šlo po sobě. S jistotou přimhouřil oči. Kývl hlavou a poté deník odložil zpět. Vzal poloprázdnou konzervu z oběda. Rozmýšlel jak dál. 

Opatrně se posadil na kousek trčící deky vedle muže. Ten se pomalu kácel k zemi. „Ještě ne. Otevřít.“ Jak na povel se ústa lehce pootevřela. Popraskané fialové rty nedobrovolně přijaly potravu. „Příště, už budeš jíst něco jiného.“ Usmíval se.

Po několika soustech svolil muži lehnout si. Vítr pomalu ustával. Pes hrdě ležel nalepen na tělo, hlavu položenou na hrudníku. „Postarej se o něj.“ Opatrně našlapoval na opadanou pokrývku. Odešel.

V podvečer se muž vzbudil. Dolámaný cítil prsty, jež rozmrzávaly. Palčivá bolest trhala končetiny na kusy. Po těle stékal pot. Slunce uštědřilo rány, i když se chystalo ke spánku. V dálce se ozvala rána, následována mohutnou září. Udiveně to sledoval. Oblohu zaplavil barevný lesk. Chtěl blíže. Být u něj až na dotek. Neomaleně se posbíral ze země. Kulhavým krokem se posouval vpřed. Teis ho následoval. Šel mu v patách a hlídal ho před pádem. Jakoby cítil, že každý jeho krok stále ještě bolí.

Odrážel od sebe suché větve stromů. Bořil se do hnědého listí. Tu se mu konečně zjevilo to, oč tak bojoval. Oči zaplavila hrůza. Strnul. Pozoroval útvar před sebou. „Teisi, sedni.“ Udělal ještě několik kroků. Vyšel k malé mýtině. Ve svém středu měla jámu, kolem které byly zbytky těl. Přímo v ní však byli schovaní lidé. Oblečení v potrhaných látkách. Vlasy dlouhé, rozcuchané, obalené blátem. Soustředili se na něco. Nevěděl, co, ale věděl, že bude lepší vypadnout. Jednou rychlou otočkou se donutil k běhu. Teis čichal nebezpečí.

Nad hlavami se ozvala další rána. Zastavil.

„Ahoj.“ V mlze se zjevil člověk. Na bradě měl zvýrazněný potůček krve. Mířil k nim.

„Ahoj,“ odpověděl.

„Nečerti se hned.“ Oči plné krvelačnosti. S mezerou mezi sebou, se vzájemně hlídali. Potřeboval se z toho místo dostat. A to rychle. Teis mu začal tlačit na nohy. Narážel do nich čumákem. Po očku pozoroval muže zjevujícího se v křoví. Naslouchal šustění. Přicházel. Pes musel panička dostat pryč. Věděl, že nesmí zahlédnout bělovlasého mladíka, který přicházel. „Já bych si s tebou jenom pohrál.“ Cenil zuby, zbarvené červeně. „Co kdybychom udělali výměnný obchod?“ Nikdo krom zvířete nevěděl, že se přibližuje. „Je to opravdu výjimečné, tak si toho važ… Já tě nechám užít si s tímto dokonalým tělem-“ pyšně na sebe ukázal, „a ty mi necháš na památku to tvoje.“

Černovlasý muž odpověděl bez přemýšlení: „A jak to pro mě bude výhodné?“ Druhý nadzvedl obočí. Překvapen, že si k němu něco takového vůbec dovolil.

„Prosím? Nevidíš to tělo?“

„No, právě že vidím.“ Odporoval. To se mu vymstí. Věděl, že to by dělat neměl. Udělal krok vzad. Následně další. Teis se rozběhl na nepříjemného muže a skokem ho shodil k zemi. Černovlasý neváhal a rozběhl se pryč. V očích se tvořily slzy. Nebyl konec, ale pomalu z něj vyprchával strach.

Byly to jen okamžiky. Ale ty okamžiky byly vždy vystřihnuty.

Neohlížel se. Dokud neuslyšel štěkání. Pes se přibližoval. S vyplázlým jazykem oddechoval. Běžel, co nejrychleji mohl. Nezabrzdil. Proběhl kolem. Muž by se začal smát. Dech se vytratil. Ale byl zachráněn. Alespoň prozatím. Udýchaný muž zkoukl plný vozík. Všechny věci byly v něm a čekaly jen na to, až vyrazí na cestu. Několikrát vyjádřil chlupatému stvoření vděk a vydali se vpřed. U tábořiště už nebylo bezpečno.

Slunce začalo zapadat. Přírodou se roznesla tma. Vyšli z lesa. Zjevila se jim pustá pláň. Pustá pláň, která nesla zátěž předchozích lidí. Široká dálnice, pokrývala její větší část. Zamířil k ní. Něco mu začínalo být divné. Nedokázal však definovat co.

Prošli kolem zničených svodidel. Skončili na rozpadlé asfaltové cestě. Večerní měsíc dohazoval zpět chlad. Jasný svit svítil na deník. Držel ho v ruce. Chystal se psát. Hladový pes položil hlavu pánovi na nohy. Umíral jsem. Měl jsem umřít. Ale smiloval se nade mnou! Domluvili jste se? Děkuji, za pomoc. Děkuji, že ses objevil, Tadashi. Zavřel jej. Několikrát pohladil psa po hlavě. Zahalila je mlha. Zmateně se rozhlížel okolo sebe. To samé se stalo nedávno. Zase se objeví? Nevědomky odstrčil Teisiho a prudce se postavil. Houkání sovy v dálce přerušilo ticho. Svírán strachem odpočítával sekundy.

Chlupaté zvíře bylo v klidu. Schoulený v klubíčku si zabral celou rozloženou deku. Muž ale cítil nejistotu. Silueta. Kousek od něj. Přibližovala se. Vypadala stejně, jako tehda, když za nimi přišel k tábořišti.

„Seichiro?“ Uslyšel své jméno.

„Kdo jsi?“ zeptal se váhavě.