Když máte v mysli jasný cíl a jste odhodlaní ho dotáhnout do konce, nevidíte nic jiného. Zřeknete se klidně celého svého bytí. Uděláte vše proto, aby se váš sen mohl splnit. Ani já nejsem výjimka. Celý svět zná mé druhé jméno a třese se před mým dalším činem! Třese se před každou novou zprávou, kdy určím další místo, které se stane jen vzpomínkou v minulosti. Třese se, kolik obětí tentokrát padne, protože si ti hlupáci pořád myslí, že žertuji. Ale jsou na omylu. Ti, kteří zažili mou moc, mou milost, kdy jsem je osvobodil z tohoto pekla, ti, kteří přežili můj rozsudek, moc dobře vědí, že by se měli rychle schovat. Vědí moc dobře, že nechtějí, abych je znovu soudil.

Ne, nepokládám se za Boha. Ani v něj už nevěřím.

Ale věřím v naprostou čistotu.

Během smrti jsme očištěni od všech špinavých hříchů, kterých se dopustíme na ostatních v průběhu svého mizerného života.

Také věřím, že při výbuchu jsme si teprve všichni rovni.

Jen ten, co stiskne tlačítko poslední, všem velí.

A tím někým jsem já.

Těší mě, nevěřící.

Dovolte mi Vás očistit, abyste na Onom světě, nebo jak tomu říkáte, mohli stanout čistí a mírumilovní. Nesouhlasíte? Ale kdeže! Dávám vám tolik nápověd dopředu. Vždycky určím lokaci přesně. Ale čas? Ten už musíte uhodnout sami. Odpálím svou další bombu ráno nebo večer? Nebo ztratím klidnou hlavu a ve vzteku se rozhodnu ukončit trápení ostatních dřív, protože nevidím jejich snahu zachránit si život a spasit duši?

Ptáte se mě na jméno? Nejste až příliš zvědaví? Cožpak má přezdívka, kterou mi tak skromně přiřkla média, aniž by se starala o můj původ nebo pravé jméno, nestačí? Bombardér. Trefné a přitom neoriginální, smutné. Ani se nesnažili nad mou bytostí pořádně zamyslet. Nejspíš si jen řekli: „Hele, nějakýmu pošukovi zase hráblo. Vymysleme mu přezdívku, pokud se ještě někdy ukáže.“

A ejhle, já se ukázal. A hned několikrát.

Nepřipadá vám, že číslo osm je magické číslo? Přesně tolik bomb jsem doposud odpálil. A policie o mně pořád nic neví. Média jsou ztracená a už si ze mě netropí blázny. Jen zraky těch nejvýše postavených jsou pořád zaslepené do sebe.

Věřím, že tahle společnost je zkažená. Musí být očištěna.

Budu to já, kdo ji očistí?

***

Pokud si mě nyní představujete jako nějakého psychopata, máte i nemáte pravdu. Záleží, z jakého úhlu se na mě chcete dívat, jakou pravdu chcete přijmout. Například, já sám sebe nevidím jako nějakého psychopata nebo vraha. Jsem naprosto normální člověk, co přes den pracuje v pizzerii. Neříkal jsem to? Jsem naprosto normální člověk. Tahle práce mě baví, jsem v mladém kolektivu a starší je tady akorát šéf. Zapadám sem. Jsem možná o něco starší než zbytek spolupracovníků, ale mám k nim blíž než k šéfovi.

Ale média i policie mě vidí jako psychopata, který by si zasluhoval trest smrti. Prý nejlépe nějakou pomalou smrt… Kde je ta rovnost a láska k bližnímu svému? Zapomenuta, zahrabána pod zem, nenalezena. Lidé dávno zapomněli na pravidla slušného chování. Kde je nějaké prosím nebo děkuji? Nebo aspoň dobrý den? Je vtipné poslouchat jejich náhlé, vynucené modlitby, když vědí, že se blíží jejich smrt. Co všechno s člověkem dokáže udělat jedno malé tlačítko.

Vidíte rozdíl mezi psychopatem a mnou?

Co bych vám mohl ještě říct, abychom se lépe poznali a přitom neodhalil příliš? Jsem hříčka od Boha. Je mi pětadvacet let, narozen ve znamení Váh. I mé datum narození je jeho náklonnost ke mně. Dovolil mi soudit své bližní, protože ví, že on sám to dělá špatně. Věděl, že v něj ztratím víru. Proto mi dal možnost soudit.

Protože vyznávám čistotu, dýchat zdejší vzduch mi škodí. Ať se na mě ostatní dívají, jak chtějí – maska přes nos a ústa mi pomáhá se nadechnout a nevdechnout tu špínu, kterou dýchají oni. Díky rukavicím se mohu dotknout věcí, které pošpinili svými doteky jiní. Tyto dva nezbytně nutné prostředky nesundávám ani doma. Pamatuji si rodiče, jak se smáli, když jsem tak jednoho dne vyšel do školy. Skopové hlavy mých spolužáků ve druhé třídě se nemohly přestat smát. Ztratil jsem tehdy na krátkou chvíli i víru ve své učitele, když mi každý z nich říkal, abych ty nesmysly sundal. Nesundal jsem je. A zůstal jsem po škole. Jednu chvíli to tak bylo každý den. Pak mou novou existenci přijali.

Jako malý jsem nebyl nikdy moc společenský, protože mí vrstevníci – jak to říct vlídně? – byli ignoranti a zaostalci. To, co je fascinovalo, mě nudilo. Proto jsem své zraky upíral spíše k dospělým, k učitelům a rodičům, starším lidem na ulici a obchodech, a naučil se jim naslouchat. Věděli mnoho užitečného. Učil jsem se od nich denně. I nyní se od nich pořád učím. Především o smrti.

Je podstatný rozdíl, když smrti čelí starý nebo mladý člověk. Druhý jmenovaný nezná pokoru, jen škemrá o život. Starý člověk přijme smrt a ještě jí poděkuje. Ale jsou i různé výjimky. Výjimky, které svými činy spasím, které mi děkují.

***

Sedím ve tmě, kterou narušuje jen světlo z monitoru. Nemůžu spát. Blíží se šestá hodina ranní. Na mé popelavé kůži se odráží namodralé světlo z obrazovky. Sleduji pomocí kamery nedaleké plaviště. Ve vodě takto brzy plave jenom jeden muž, bývalý sportovec, co chce znovu nastartovat kariéru. Udělá několik dlouhých temp a překoná celou vzdálenost. Celý tenhle pohyb zopakuje ještě několikrát, dokud není spokojený. Zaostřím na něj kameru a přiblížím ji, když vyleze z bazénu. Vypracované a zdravé tělo. Člověk jako on je čistý. Aspoň na povrchu. Aspoň před kamerou a svými známými, kdy všechno skryje za dokonalým úsměvem. Pohledem sjedu ke své druhé obrazovce, kde vidím kamery z jiné budovy nedaleko koupaliště. Jedná se o desetipatrový panelák z betonu, postavený před více než deseti lety. Podepřu si hlavu a stočím hlavu ke třetí obrazovce napravo. Budova policejní stanice je tak nudná, jak ten její nápis, který je stejný téměř ve všech jazycích. Žádná originalita. A její obyvatelé? Jeden pupkáč vedle druhého. Nechutné, až zoufalé.

Znovu pohlédnu na sportovce na obrazovce před sebou. Sleduju ho, jak si ručníkem suší svalnaté nohy.

Když zamíří do šaten, sleduji ho na všech kamerách. Smutná realita této doby – všude si nacpěte kamery. Ani špetka soukromí. Vše je veřejným majetkem všech. Zamíří do sprch, kde kamery nemají správný úhel, aby měli zákazníci ironický pocit soukromí. Vidím jen jeho ruce, které se občas objeví, když hledá šampón nebo sprchový gel. Popadne ručník a já se pousměju pro sebe. Není stydlivý naštěstí. Vyleze ven v celé své kráse. Čistou bytost jako on byste pohledali jen stěží.

Kdybych neznal jeho temnou stránku, možná bych ho nechal i na pokoji. Ale já znám jeho hříchy. Svou manželku bije. Svou malou dcerku, mimo zrak ostatních, fotografuje v ne zrovna příjemných chvílích. Taky se s ní koupe. Vidí ji tak, jak by ji měl vidět jen její manžel, přestože je to ještě dítě. A jeho rodiče? Škoda slov. Sám bych neuměl pořádně popsat, co za zvěrstva jim provádí. Zjistil jsem to náhodou, když jsem pronikl do jeho kamerového systému doma. Myslel si, že si kamerami zajistí soukromí a přehled, ale chytil se sám do pasti. Měl bych mu za to poděkovat, sám se přiznal.

Očima putuji po obrazovce spolu s ním, když prochází chodbami, aby se dostal ven. Na druhé obrazovce vedlejší budovy se mi objeví tabulka s odpočtem. Na webové stránky, které jsem sám vytvořil a na kterou se mohou dostat všichni, napíšu jednoduchou zprávu. Čas a místo. Zítra v brzkých ranních hodinách, koupaliště. Neurčím které. Ani čas jim přesně nenapíšu. Ale je mi jasné, že nanicovaté arogantní hovado jako on tomu stejně moc pozornosti věnovat nebude. Vidím ho, jak ve svém černém fáru odjíždí pryč.

Zvednu svou masku, abych se mohl pomocí brčka napít, zatímco sleduji jeho cestu autem. Pojistil jsem se, že kdyby čirou náhodou zítra nedošel na koupaliště (což je hodně nepravděpodobné), v jeho pracovně, oddělené od domu, je taky jedna spící bomba. Je hlavní obětí, hlavním představitelem zítřejší hry. Nemůže si dovolit nedojít, nebo kvůli němu zemře i jeho rodina. Nikdo by nepodezříval ochotného muže, který mu tam nedávno šel vyměnit žárovky, protože si nechtěl špinit ruce sám.

Celkem nerad o pár hodin později vypnu svůj počítač a zamířím do koupelny, abych se připravil na svou směnu jako normální člověk.

***

„Jedna pizza Hawai bez ananasu,“ oznámí nám šéf objednávku. Jen si vyměním pohledy s ostatními. Tohle dělá vždycky. Ono je totiž strašně těžké říct jednu margaritu, prosím. Bez protestu ale pokračujeme v práci. Plat je dostatečný na jeho občasné, vynucené vtípky, kterým se směje jen on sám. Když se je naučíte ignorovat, nezblázníte se z toho nebo nebudete chtít během prvního týdne odejít. Mnoho už takových bylo. A jeden z nováčků má velmi blízko k slzám nebo k výbuchu, protože před chvílí praštil se svou čepkou o zem. Něco vulgárního zabrblal a pak si čepku zvedl ze země a znovu si ji nasadil. Nejspíš si uvědomil, že tuhle mizernou práci potřebuje. Hněv v něm ovšem pořád bublá. Nikdo se ho nesnaží uklidnit, práce máme všichni až nad hlavu.

Aby odlehčil napjatou situaci, jeden z kolegů, jehož jméno jsem si doposud nezapamatoval, nadhodí nějaký vtip. Slyším ženský, tichý smích. Byl to takový ten trapný vtípek směřovaný na hlavu šéfa. Takových vtípků je mnoho a ty nejmladší husičky se tomu vždycky smějí jak pominuté. Já se jen ze zdvořilosti pousměju pod svou maskou, ale nijak to nekomentuju.

Když šéfovi skončí směna, určí mě, abych obstarával objednávky u pokladny. Práci, kterou tuze nenávidím z celého srdce. Proč? Protože mé komunikační dovednosti jsou buď na nule, nebo na úrovni stydlivého prvňáka. Mám ale z pekla štěstí, když po jeho odchodu už moc lidí nepřijde. Jedna skupinka lidí po pěti, kde za ně objednává jedna brunetka, která po mně nechce ani pořádnou reakci, potom jeden asi čtyřicátník, který si přišel pro svou večeři a nechtěl si s trhlým pokladníkem vykládat ani o vteřinu déle, a posléze ještě jeden opozdilec těsně před zavíračkou, kterého zbytek týmu pošle do kytek.

„Omlouvám se za ně, nemysleli to tak, ale… máme pár minut do zavíračky,“ zhodnocuji každé své slovo, než ho vypustím z úst.

„To nevadí, počkám,“ věnuje mi úsměv jako z reklamy na Colgate. Docela sympatický, nechce problémy ani si nestěžuje, nebo nekomentuje chování zaměstnanců. „Přišel jsem pozdě, takže jsem nemusel dostat nic,“ dodá, když si usedá za stůl. Čekám, že vytáhne mobil a ztratí se do virtuálního světa. On místo toho vytáhne nějaké štosy papírů a začte se do nich. Nejsem schopen ho zařadit do nějaké pracovní kategorie. Soudě podle množství listů by to mohl být úředník, hlasatel v rádiu, herec. Ale všechny možnosti zamítnu. I kdyby to byl herec z divadla, určitě by nebyl tak uvolněný, když by ho mohl kdekdo poznat. Kdyby to byl úředník, prskal by, že svou pizzu dostane a že nám sere na naši zavíračku, protože on tady přišel ještě před ní. A hlasatel? Hlasatelé jistě nevypadají tolik k světu a své texty nepotřebují znát dopředu. Možná právník, napadne mě potom. Sako má, kravatu má, příjemný a přesvědčující hlas taky. Kufřík i listy papíru? Ano prosím. Takže právník? Na právníka je to až příliš velký sympaťák. A právník by na nás vytáhl štos zákonů o tom, že bychom mu měli dát jeho pizzu, i kdybychom ji měli udělat z-…

Proud myšlenek se mi přeruší, když postřehnu, že se znovu pohnul. Vstane ze židle a míří rovnou ke mně. Raději oči sklopím zpátky k pokladně, kde počítám drobné. Jistě ho nalákala vůně pizzy, která se dělá speciálně pro něj, zatímco pár lidí už odchází s brzkým rozloučením, aby se vyhnuli úklidu po zavíračce. Přepočítávám tiše drobné. Plně se soustředím a ignoruju ho. Není tu kvůli mně, jen hlídá svou pizzu. Ovládá ho hlad a myslí žaludkem. Postřehnu, že se opřel o pult vedle mě, ale nevěnuju mu pozornost.

Když nakonec zapíšu do deníku dnešní tržbu a zavřu pokladnu, div nemám infarkt. Ten blázen stál přímo naproti mně. Když si všimne mé reakce, vřele se usměje a odtáhne se s rukami nahoře v tichou omluvu.

Nekomentuji jeho chování. Jen rychle seberu deník a odejdu do kuchyně.

„Jak to vypadá?“ zeptám se a hned se zastavím. Aha, takže ti zmetci tady nechali vynervovaného nováčka, který se třepe jako hovno a tiše počítá vteřiny, jak dlouho je pizza uvnitř. Museli odejít zadním východem, ignoranti. Nakouknu do pece a trochu pizzu povytáhnu ven. Naštěstí je to ta, kterou si objednal. Řešit špatnou objednávku, navíc už po zavíračce, fakt nepotřebuju. Zeptám se ho, kdy ji tam dali, on však pořád tiše počítá. Usoudím, že počítá vteřiny. „Můžeš jít, dodělám to,“ propustím ho. V tu chvíli téměř vyletí z kuchyně jako namydlený blesk a slehne se po něm zem.

Ještě chvíli ji tam nechám, aby těsto bylo správně křupavé. Aspoň, že základ je v pořádku. Kdyby se ptal, proč tam nemá kozí rohy navíc nebo nějakou blbinu, prostě řeknu, že už jsme to dnes neměli. Co bys taky čekal, chlape, takhle pozdě večer?

Když mu ji naaranžuji přesně podle měřítek do krabice, musím se pochválit. I když mě tady většina lidí někdy vytáčí, zvládám to skvěle.

Předám pizzu hladovému zákazníkovi, který ji s velkým úsměvem vezme a odejde. A to je vše. Žádný pokus o konverzaci navíc. Žádný pohled nebo úsměv jenom pro mě. Prostě si jen tak odejde, stejně jako přišel. No jo, nechal jsem se oblbnout tím úsměvem. A jeho náklonností, za kterou skrýval nedočkavost z hladu. A protože jsem před chvíli pustil posledního člověka domů, je opět na mě, abych tady uklidil. Co se dá dělat, stejně jsem to většinou já, kdo tu uklízí. Jen šéfovi napíšu poznámku, že jsem zase uklízel sám, aby mi něco přičetl na konci měsíce k dobru, když už nic jiného.

Nakonec končím těsně po půlnoci. Kdybych se nezdržoval důkladným čistěním všech pecí, skončil bych mnohem dřív. Jsem příjemně unavený, když mířím k podzemním garážím, abych mohl odjet domů. Zítra mám odpolední, ale spát ještě nepůjdu. Jiná práce na mě toužebně čeká a já ji nemíním nechat čekat příliš dlouho. To vzrušení je vždycky nejlepší těsně před koncem.

***

Strávím delší dobu ve vaně. Musím se očistit. Tolik špinavých lidí se mě dneska málem dotklo… Rukavice už podruhé ždímá pračka, aby je zbavila všech bakterií. Stejně tak mou masku. Když zkontroluji čas, nedobrovolně ze své očistné koupele vstanu. Málem bych zmeškal začátek! S ručníkem kolem pasu si sednu na židli a rychle nahodím počítač. Jak se postupně vynořují obrazovky kamer, uklidňuji se a usmívám se.

Výjimečně je ještě doma. Nečetl snad zprávy? Ne, on i policie mé varování opět ignorují. Chystá se. Asi výjimečně poputuje po tréninku rovnou do kanceláře. Měl by si vzít i něco slavnostního.

Budu ho soudit, tak bych měl taky vypadat k světu. Na druhou stranu – sadistický hříšník, jako je on, si nezaslouží nějaký slavnostní háv. Ručník kolem pasu je víc než dostačující, když nepočítám své rukavice a masku. A i ten ručník možná nebude ani potřeba.

***

Po chvíli skutečně skončí na zemi. Skenuji jeho tělo očima a užívám si ten poslední pohled, než ho začnu soudit. Rukou si třu penis a přerývavě dýchám, když ho sleduji, jak se převlíká, jak plave a svaly se mu napínají. Požitek z orgasmu se ovšem nedostaví. Něco tomu chybí. Jsem vzrušený, ale nedostatečně. Už mě nudí. Měl bych ho odsoudit o něco dřív? Unavenýma očima pohlédnu na obrazovku vlevo u sebe, kde běží odpočet. Stačí jeden můj rozkaz a vše může být jinak.

Znuděně pohlédnu na třetí obrazovku, kde sleduji policejní stanici. Ignorují mou zprávu? Budiž. Sami ho odsoudili spolu se mnou.

Dámy a pánové, dnes v pět hodin čtyřicet dva minut vynesu rozsudek nad tímhle hovadem skrývajícím se za maskou čistého prasete!

Stačí stisknout jedno tlačítko a odpočet se zblázní. Čísla se rychle změní na nuly, které začnou zběsile blikat, zatímco já se zeširoka usměju.

Rychle přepnu na venkovní kameru a sleduji, jak se vnitřní kamery ničí téměř všechny najednou a jak se budova hroutí. Stihl jsem si všimnout, že se ten hlupák snad snažil na poslední chvíli schovat a ponořit se pod vodu. Nebo se potopil, aby udělal pár dalších temp pod vodou? Jeho mínus.

Už jsem vynesl rozsudek.

Smrt. Smrt a jedině smrt pro Christophera Smithe, protože si nic jiného nezaslouží! Tak jsem promluvil já! Bůh tě nezachránil, protože s mým rozsudkem souhlasí! Směju se, zatímco sleduju, jak se budova řítí dolů a celá hoří, jak se kusy budovy oddělují a ničí vše okolo. A já se směju na celé kolo, div se radostí nezadusím.

Tak co, Christophere? Děkoval jsi mi v duchu, když jsi umíral? Rozdrtil tě pod vodou nějaký kus stropu? Nebo ses dostal nad hladinu, abys potom mohl shořet zaživa?

***

O hodinu později sleduju marný boj hasičů o záchranu budovy. Hledají nějaké lidi, které nenacházejí. Ušklíbnu se, když vidím jedno ohořelé tělo, které až moc dobře poznávám. Je překrásný i po smrti.

Opřu se o židli a zavřu oči.

Měl bych vybrat další místo, kde se znovu zjeví Bombardér, ale proč bych měl spěchat? Nechám policii, ať chvíli bloumá a zkoumá, vytváří své možné scénáře…

Pohlédnu na obrazovku, kde je pořád spuštěný odpočet bomby v domě toho hlupáka. Zastavím ho. Pokud tam budu mít někdy cestu, bombu si vezmu s sebou. Určitě se bude ještě hodit.

Promasíruju si krk, než vstanu a ulehnu do postele.

Příjemný pocit vystřídá prázdnota. Radost se tak rychle vytratí… Vzrušení příliš rychle opadne. Člověk je pak zklamaný, že si tu chvíli nechtěl užít víc, že ho nenechal, aby se ještě trápil.

S pochmurnými myšlenkami se nakonec propadnu do zaslouženého, sladkého spánku. Na rozdíl od Christophera se z něj já po pár hodinách probudím.

***

Spíš mě probudí zvonící mobil.

Volá mi šéf a ptá se, zda bych nemohl dorazit o něco dřív.

Zhodnotím svůj stav a schopnost přemýšlet a odpovídat.

„Mám odpolední,“ připomenu mu rozespale, když si uvědomím, že jsem sotva spal dvě hodiny.

„Ano, ale máme tady málo lidí. Můžu s tebou počítat?“

Ne. „Dobře, budu tam do hodiny,“ slíbím. Kurva.

„Díky,“ zaraduje se a zavěsí.

Padnu tváří do polštáře. Otřese mnou zima, když si uvědomím, že jsem spal s dekou na zemi a zcela nahý. Pravda, předtím jsem byl tak šťastný, že jsem se zapomněl obléct. Ne, že by mi to nějak vadilo… Stejně bydlím sám a nějaký fešák v nedohlednu nebo zadaný.

***

„Hrůza, Billy,“ prohrábne mi vlasy sotva devatenáctiletá dívka. Lucy Pattersonová. Jedna z mála, jejíž jméno si pamatuji. Však tady pracuje už třetím rokem. Věnuji jí nechápavý pohled. „Spíš ty vůbec? Vypadáš jak zombík,“ dodá se smíchem.

„Měl jsem mít odpolední,“ pokrčím rameny a usměji se, jako bych před pár hodinami nezabil několik dalších lidí a nezničil místní koupaliště, „a dostal jsem se domů pozdě, takže jsem toho moc nenaspal, ale je málo lidí.“

„To mě mrzí,“ pronese s opravdovým soucitem. „Neměl bys mu dovolit takhle ti ovládat život,“ dodá šeptem.

„Neboj se, dokud se z toho jednou nesesypu, budu mu klidně toho debila, o kterýho si může každý opřít kolo, dělat dál,“ pokusím se o upřímný úsměv, který se moc nepovede. Když pár dní pořádně nespíte, jde to na vás poznat, i kdybyste na sebe napatlali tunu krémů.

***

„…právě dnes, v brzkých ranních hodinách,“ dolehne ke mně hlas z televize, když zrovna pokládám čerstvý sýr na pizzu a vykouknu zvědavě z kuchyně. „Podle očitých svědků se oběť, Christopher Smith, zrovna zúčastňovala tréninku v budově, kde každé ráno byly bazény nepřístupné, aby měl soukromí a plnou soustředěnost na blížící se mezinárodní závody.“ Hlasatel v televizi mi byl trochu povědomý.

„A kurva,“ ulevím si tak tiše, aby to nikdo díky mé roušce neslyšel, když si ho spojím s chlápkem, co si tady včera pozdě večer objednával pizzu.

„To je strašné,“ pronese jedna husička a rychle zamrká umělými řasami.

„Prostě se ten pošuk měl potřebu zase ozvat, nic víc. Do práce,“ žene ji šéf. Ten pošuk se na něj podívá a pousměje se.

Jak velká je šance, že bych se jednou opravdu zbláznil a odpálil i tohle místo? Hodně malá. Na těch lidech mi i svým způsobem trochu záleží. I když vím, že mě mají za blázna v masce a rukavicích.