Probudí mě pravidelné pípání. Jiné, než slyším v práci, kdy mi trouba oznamuje, že pizza by měla být hotová nebo otočena o 180°. Jiné, než když mě budí budík do práce. Jiné, než má moje mikrovlnka, kdybych náhodou zapomněl na jídlo v ní. Pravidelné, a přesto ne tak hlasité. Jen s námahou rozlepím víčka. Dělá mi problém zaostřit.
„Jak se cítíš, Billy?“ slyším známý hlas. Očima zaputuju doleva k onomu hlasu a udeří mě velké množství rozmazané bílé, kdy se snažím zaostřit na ten bílý flek. Ten bílý flek je můj doktor, jediný, komu jsem kdy věřil. Vždycky mi uměl pomoci. Vyslechl mě a neodsoudil. Dokonce uměl zvládnout moje panické záchvaty, když jsem začal se svou současnou prací. Dal mi mnoho dobrých rad, jak vydržet ten stres z mluvení s lidmi, jak jim nedat najevo, jak moc velký problém pro mě je s nimi vůbec mluvit. Naučil mě používat možnost mezery-bariéry. Možnost mít něco mezi vámi a jinou osobou, aby nebyla ve vaší intimní zóně. A mnoho, mnoho dalšího, co mi pomáhá zvládnout svůj nezvladatelný osobní život a všechen ten stres kolem.
Ujistil mě při naší první schůzce před pár lety, že to není sebelítost ani zbabělost, že ne každý člověk umí splynout s davem nebo ho přímo vést. Do té doby jsem od rodičů slýchával jen nepřímé posměšky, že se bojím světa kolem sebe. Ale on mě nikdy neodsoudil.
„Točí se mi hlava,“ uznám po pravdě.
„To je zcela v pořádku, Billy. Byl sis vědom příznaků, než se stalo, že jsi omdlel?“
Zavřu oči. Má pravdu, příznaky tady byly, ale já je ignoroval.
„Takže ano,“ zhodnotí z mé reakce. „Dýchá se ti špatně?“
Zakroutím hlavou do stran. „Doktore Gontiere, jak jsem se sem dostal?“ zeptám se s jistou dávkou námahy. Pořád mi třeští v hlavě. Ale konečně se mi povede pořádně zaostřit a identifikovat to pípání.
„Zkolaboval jsi a nebýt toho muže, kdo ví, jak by to dopadlo.“
„Muže?“ zopakuju po něm a mozek mi zatím nespojuje jeho informace s tím, co si pamatuju. Doktor Gontier si dlouze povzdychne a předá mi kartičku.
‚V případě nutnosti, volejte na číslo XXX. ~ Klinika d. Adama Gontiera, adresa: XXX.‘ stálo na kartičce. Z druhé strany se táhl můj podpis a základní informace.
„Co se stalo, Billy?“ zeptá se doktor Gontier a usadí se naproti mně. „Vedl sis dobře, posledně jsme se viděli tak před měsícem s tím, že už to nezvládáš a chceš skončit se svou prací. A teď tě po měsíci zase vidím, ale ve stavu, který se mi ani trochu nelíbí. Ba dokonce tě sem přivede úplně cizí muž, v bezvědomí. Samozřejmě, že pak budu mít obavy.“
„Myslel jsem, že to zvládnu,“ zašeptám a hřbet ruky si přiložím na čelo.
„Myslet a skutečně to zvládnout jsou dvě různé věci. Měl jsi to se mnou předem zkonzultovat.“
„Omlouvám se, doktore.“
„Mně se neomlouvej. Spíš se omluv tomu muži, který byl strachy bez sebe, co s tebou má dělat. V hovoru zněl jak sám před kolapsem.“
Konečně mi to dojde. Prudce se posadím. „Kde je Mark?“
Přístroj začne znovu nepříjemně bzučet, když upozorní na změnu mého srdečního tepu. „V první řadě,“ osloví mě doktor Gontier přísně a položí mi ruce v rukavicích skoro na ramena, „se uklidni.“
Záměrně se mě nedotýká. Nejspíš si uvědomuje, že i chirurgické rukavice nejsou dostačující ochranou. Přijal mé obavy z bakterií téměř ihned. Nikdy se mě nedotkl, aniž by se mě předem zeptal nebo mi to předtím řekl. Na rozdíl od jiných špinavých doktorů, co si předtím prsty dloubali v nose nebo škrábali na zadku a ani si je pak neumyli.
„Mám ho zavolat dovnitř?“ zeptá se po chvíli. Přikývnu. „Dobře, ale předtím mi řekni, co se stalo, než jsi zkolaboval.“
„Nepamatuju si,“ zašeptám po pravdě. Doktor Gontier si povzdychne.
„Billy, nelži,“ napomene mě jako malého kluka. „Mám se snad zeptat jeho?“
Cítím, jak se mi nepříjemně sevře hruď. Zakroutím hlavou do stran.
„Co se stalo?“
„Byli jsme… v parku.“
„A dál?“ zeptá se doktor trpělivě, když sedí naproti mně. Zakroutím hlavou do stran. „A dál?“ zeptá se stejným tónem jako předtím. Ví, že to ze mě musí dostat, aby mohl určit, co bylo spouštěčem mého záchvatu. „Billy,“ osloví mě, aby mě vrátil do reality.
„Nevím,“ zalžu znovu a snažím se znít věrohodně.
Doktor Gontier si jen povzdychne. „Až si vzpomeneš, zavolej mi. Rád bych totiž jako doktor věděl, co se stalo, abychom tomu mohli příště předejít,“ odpoví podrážděným hlasem. Má na to právo. Vzhlédnu k němu, až když se zvedne a přejde ke dveřím. „Už je vzhůru,“ řekne a potom poodstoupí. Mark po chvíli vejde pomalu dovnitř a věnuje mi nejistý úsměv. „Kdyby se jeho stav změnil, dejte mi vědět,“ rozloučí se doktor Gontier stroze, než za sebou zavře dveře. Mark na mě váhavě pohlédne, zatímco já uhnu pohledem.
„Je to moje vina?“ zeptá se, když si sedne na židli, kde doposud seděl doktor Gontier.
„Stává se to často,“ připustím.
„Neměl jsem tak vyjet, omlouvám se…“
„Nic se… nestalo.“
„Asi jsem to dost pohnojil, co?“
Mlčím. Nemůžu se na něj podívat. Obávám se prasklin, které by na něm mohly být. Všimnu si jeho ruky, kterak se těsně zastavuje u té moji, než ji zase posune pryč. „Ne… Já jsem jen… zareagoval nepatřičně.“
Naučená fráze z dětství, kdy se rodičům nehodilo, že jejich syn je magor.
„Neměl jsem tak vyjet. Omlouvám se. Ale…“ nedokončil větu. Mám tušení, co chtěl říct. Řekl to stejně i té ženské. „Mám odejít?“
„Ne,“ zašeptám.
„Opravdu?“ zeptá se znovu.
Sebere mi to téměř všechnu sílu podívat se mu do očí a říct znovu: „Ne.“
Konečně se přestane tvářit jako opuštěné štěně a trochu se pousměje. „Dobře,“ zašeptá stejně tiše. „To byl… panický záchvat?“ zeptá se při pohledu na přístroj za mnou. Přikývnu. „Dost jsem se vylekal, že máš nějaký… problém se srdcem… nebo tak něco,“ usměje se o něco víc. „Asi… jsem zpanikařil… tam v parku.“
„To by asi každý, kdyby jim… někdo sebou jen tak sekl o zem,“ zhodnotím.
„Měl jsem asi sledovat příznaky, jak ten doktor poznamenal.“
„Když to nečekáš, nemůžeš se na to připravit…“
„Ale mohl jsem-…“
„Marku,“ oslovím ho, abych ho upozornil na to, jak iracionálně se nyní chová. Převládají v něm lítostivé emoce. A to nechci. S tímto stavem žiju celý život. A zrovna od něj nechci slyšet lítost. „Už… je to v pořádku,“ ujistím ho tak pevným hlasem, jak nyní dovedu vytvořit. Abych svým slovům dodal trochu více pevnosti, řeknu mu to s upřeným pohledem do jeho očí. Něco, co mi dělá sakra velký problém. I v jeho případě to vydržím jen těch pár vteřin, než zase uhnu pohledem stranou.
Mark se suše zasměje. „Denně hovořím s tolika lidmi a přitom vůbec nehledím na to, jak se cítí,“ povzdychne si smutně.
„To je normální.“
„Není.“
Nebudu se s ním hádat o něčem, o čem oba pravdu známe. Vidím na něm, jak hledá slova. Když už se nadechuje, že něco řekne, ozve se zaklepání. To jen doktor Gontier upozorňuje, že opět vejde. Strčí hlavu dovnitř a zeptá se Marka, jestli by mohl na slovíčko za ním. Mark na mě pohlédne, ale já očima propaluji zemi. Jen si znovu povzdychne, smutně se pousměje a následuje doktora ven. Je mi jasné, co mu doktor řekne a co musí zpravidla lékařského tajemství udržet pod pokličkou. Byl to jediný seriózní doktor, co mi zbyl. Jiní lhali, smáli se, klepali si na čela. Ale on ne. On nepochyboval, že jsem si tento stav nezpůsobil já, ale tato prohnilá společnost. Proto pro mě doktor Gontier představoval jedinou osobu, které mohu plně důvěřovat. Jediný, kdo mě nikdy nezradí, kdo mi nikdy nezalže, kdo opravdu myslí jen na moje dobro.
Nyní ovšem reaguje přehnaně. Byl to jen záchvat, jako každý jiný. Mnoho lidí, mnoho myšlenek a nedostatek kyslíku. To jistě poznal i Mark, přestože nemá doktorskou licenci.
„Nepřeji si, abyste ho vystavoval takovýmto situacím,“ slyším zpoza dveří, když se k nim přiblížím.
„Jakým situacím?“ slyším Marka.
„Takovým, které by jeho stav mohly zhoršit.“
„A co mu tedy je?“
„Lékařské tajemství. Nemám potřebu vám cokoliv říkat. A pochybuji, že Billy by chtěl, abyste to věděl. Takže pro jeho dobro vypadněte.“
„Proč bych měl? Jenom proto, že se vám nehodí, že nejste jediný, s kým se může uvolnit?“
Musím se pousmát nad Markovou dětskou provokací. V jeho hlase jsem slyšel vtip, nikoliv posměch. Bral to s nadhledem, jenže pro doktora je jeho pacient jeho prací i přítelem zároveň. A doktor Gontier mě tak skutečně viděl.
„Protože to jako jeho ošetřující lékař zakazuji.“
„Není v nemocnici a vy jste ho vyšetřil a opustil pokoj, tudíž musí být už nejspíš v pořádku.“
„Nechápete, že hazarduje každý den?“
„Chápu, právě proto mu chci pomoct.“
„Jak? Tím, že ho vystavíte takovému stresu?“
Nastane na chvíli ticho. Pootevřu dveře, abych je viděl. Mark se usmívá. „Tím, že mu s oním stresem pomůžu. Jeho stav se jistě nezlepší, když bude pořád na jednom bodě. Nemělo by být vaší prioritou, aby se co nejdřív uzdravil?“
Doktor Gontier mlčel, ruce měl založené na prsou a mračil se. „Jeho stav se zhorší, když ho budete tlačit do podobných situací.“
„Tak se ale nikdy nevyléčí a zůstane na jednom bodu.“
„Napadlo vás třeba, že mu onen bod pro tuto chvíli bohatě stačí? Když jsem ho viděl poprvé, byla to roztřesená troska, co se sotva uměla představit! Nevidíte, jak dlouhou cestu ušel od chvíle, kdy mi byl svěřen jako beznadějný případ? Ostatní si ho přehazovali mezi sebou jako horký brambor a dávali mu nálepku idiot nebo šílenec. Já však ne. Protože je mi jasné, že právě on si toho za život vytrpěl už tolik, že potřebuje aspoň jednou od někoho pořádně podržet. Ne jen dostat oblbováky do těla, aby se neřeklo, že nic nedělám. Stojím si za svými metodami, tak na něm neaplikujte ty své, které očividně nefungují. Nepřibližujte se k němu. Nemluvte na něj. A vůbec - neberte ho mezi hromadu lidí, když na to není psychicky připravený!“
Doktor se otočí, otevře dveře a já mám co dělat, abych na něj nespadl. Nevinně se usměju a začnu hýbat pažemi.
„Už je mi mnohem lépe, doktore,“ ujistím ho, abych se zbavil trapnosti situace, že jsem je poslouchal. Markovi ujede uchechtnutí, ale doktor mě mezitím stihne zpražit nehezkým pohledem a už i na mě vyjede s různými přednáškami. Jako poslušný pacient si je vyslechnu, ale usmívám se směrem k Markovi.
Doktor jen vztekle prohodí rukami a zabouchne za sebou dveře. Musí se jít vyvztekat, to pomáhá nejlépe, jak by sám řekl. Pohlédnu směrem k Markovi.
„Je ti opravdu lépe?“ ujistí se opatrně. Přikývnu. Vidím, jak si zhluboka oddychne. To jsem ho skutečně tak moc vyděsil? „Mohu ti nějak pomoct?“
„Není s čím,“ odpovím neurčitě.
„Nemám tě zavést domů?“
„Nemusíš.“ Ale můžeš.
„Cítil bych se blbě, kdybych tě nechal jít domů samotného.“
„Nebylo by to poprvé ani naposled.“
„Ale teď jsem tady já.“ Kradmo na něj pohlédnu. V očích má pořád výčitky. Netuším proč. Za nic nemůže.
„Nemusíš se do toho nutit.“
Záblesk nepochopení se mihne v jeho očích. „Nutit do čeho?“ nechápe.
„Do zájmu o mě,“ odpovím po chvíli, i když mě to samotného zaráží. Vědomě ho odháním pryč, aniž bych měl pro to důvod. Je tu důvod, ozve se mi v mysli. On sám je však zaražen. Po chvíli opět nasadí ten bezstarostný úsměv.
„Co když se do toho nenutím?“ prohodí veselým hlasem. Toho jsem se obával, ozve se mi znovu v mysli. Toho lhaní, té možné přetvářky, tolik jsem si přál, abys ty nebyl stejný jako všichni ostatní, a přesto jsi jenom člověk.
„Takový člověk neexistuje,“ ujistím ho s nepřítomným pohledem.
„Možná jsi ho jen ještě nepotkal?“
„Asi bys měl jít. Co jsem ti dlužen?“
Markovi úsměv z tváře nezmizí. „Rande.“
Zaraženě po něm vrhnu zmateným pohledem. „Co?“
„Rande. Tohle se nepovedlo dle mých představ. Takže si to zopakujeme. Ty, já, nějaký ten drink nebo jídlo a den volna. Platí?“
„Co?“
„Kdy máš zase volno? Zajistím si taky volno.“
„Co?“
„Mohli bychom zajít do kina. I když to asi ne. Tam by bylo moc lidí. Hm. Nebo jenom na skleničku k jednomu z nás, ale teď mě napadá, že asi jedno z toho stejně asi nezní moc dobře pro tebe.“
„Co?“ Počkat, počkat, počkat! Zdá se mi? Jede až moc rychle!
„Pravdou je, že mě sere, že nám to dneska nevyšlo. Proto bych si to rád zopakoval. Jestli budeš chtít teda, samozřejmě. Jen – je mi celkem líto, že jsme jen tak ten den promarnili, když jsme si ho mohli oba užít.“
Nepřestanu na něj nevěřícně koukat. Chvíli mi trvá, než mi mozek začne zase běžet a já porozumím jeho slovům.
„Ale chápu, když se po tom fiasku nebudeš už chtít vídat,“ usoudí s chápavým úsměvem.
On se mi nejspíš opravdu zdá.
***
Nakonec jsem to nedorozumění musel vysvětlit po lopatě. Mark potom nehnutě seděl asi dvě minuty, až jsem měl obavy, že zamrzl v čase a už chtěl zavolat doktora, ale v tom zvedl obě ruce ve snaze mě zastavit. Oddychnu si, že jsem ho nejspíš nevyděsil příliš.
„Posaď se,“ vyzve mě po chvíli a já vidím zase ten jeho zadumaný výraz, jako měl předtím. Vyhovím mu a znovu si sednu, jenom proto, že cítím dezinfekci ve vzduchu i přes roušku. Dám mu tolik času, kolik potřebuje, aby to pochopil. Jestli to teda jde pochopit, když nejste v podobné situaci. Mám na chvíli dokonce i pocit, že se Markův mozek přehřívá a kouří se mu z uší od neustálého přemýšlení.
„Marku?“ oslovím ho opatrně.
„Už jsem na to přišel!“ vyskočí najednou zase na nohy. „Nemusíme nikam chodit. Že mě to hned nenapadlo!“ pokračuje horlivě dál.
„Nenapadlo co?“ nechápu.
„Kde je tvé nejoblíbenější místo? Někde, kde se cítíš naprosto v bezpečí?“
„Co?“
„Billy, klid. Myslím to v dobrém. Fakt bych s tebou chtěl strávit svůj další den volna. Ale taky chci, aby sis to užil se mnou. Jsem otevřený všemu, takže i kdyby to měl být hřbitov, protože je to pro tebe bezpečné místo, můžeme se klidně sejít na hřbitově?“
Pusa mi klesne dolů a zůstanu na něj civět jako sova.
„Chápu, pokazil jsem to tím parkem. Proto bych chtěl, abychom šli někam, kde se cítíš bezpečně a kde by ses mohl trochu uvolnit. Co ty na to?“
„Proč?“ nechápu.
Mark se na chvíli zarazí a svraští obočí. Možná proto, že cítí vinu? Že díky své práci zničil mnoho lidí jenom proto, že spolu s dalšími hady rozšiřuje lži a faleš? Ne, takový Mark není! Neházej ho do stejného klubka s ostatními!
„Nevím. Jen… by mi přišlo nepatřičné, abych já vybral místo, které by nevyhovovalo i tobě. Tak jako nyní.“
„Nebyla to tvoje chyba. Dnešní potomci umějí být krutí, když je vychovávají krutí rodiče.“
Cítím jeho pohled na sobě. „To ovšem neznamená, aby si to děcko mohlo tohle dovolit.“
„Normy se mění. To, co je pro nás nepřijatelné, je pro ně normální.“
Slyším, jak si povzdychne. „Bude to asi troufalé, ale…“ začne a já na něj opatrně kouknu. Vidím, že má uši trochu zarudlé, ale dívá se jiným směrem. „Asi ti dlužím doprovod domů minimálně. Pokud souhlasíš?“
„Mluvíš do vzduchu nebo na nějakého ducha, co tam je?“
Utrousím to jenom tak, ale očividně mu to vjede přímo do hlavy, protože si zakryje pusu rukou a ramena se mu křečovitě hýbou nahoru a dolů. Nejspíš se tak snaží uklidnit vlastní záchvat. Ne, pošklebuje se mi! Po chvíli si odkašle a podívá se na mě, na což já uhnu pohledem stranou. Koutkem oka vidím jeho ruku, kterak se natahuje ke mně, ale těsně vedle mého ramene se zastaví a zase se stáhne. Postřehnu i jeho pohled na vlastní ruku.
„Promiň,“ řeknu jen.
„To nic,“ pousměje se. „Je to něco nového, na co si musím zvyknout.“
„Zvyknout?“
Podívá se na mě koutkem oka a usměje se víc. „Jestli tě chci vytáhnout častěji ven a užít si svůj volný čas dosyta, musím přijmout tvou realitu za vlastní. Bude to těžké, občas udělám chyby, ale slibuji, že se budu snažit.“
„Proč bys to dělal?“
Jen se tajemně usměje a neodpoví. Místo toho vstane a zmizí v ordinaci doktora Gontiera. Když se vrátí, ruce má v kapsách.
„Ještě jednou díky,“ říká jeho směrem, než za sebou zavře dveře. „Můžeme jít?“ otočí se na mě.
„Jo,“ souhlasím šeptem.
***
Udržuju si od něj bezpečný odstup. Sem a tam si ovšem všimnu, že snad záměrně tu mezeru mezi námi zmenšuje, a tak ji zase zvětším. Ruce má po celou dobu v kapsách, což mi k jeho charakteru přijde strašně prapodivné. A nepatřičné. Je to snad poprvé, co má ruce v kapsách, od doby, co jsem ho poznal. Možná mu je jenom zima…
„Můžu tě aspoň pozvat na večeři za pochodu?“ zazubí se.
„Ne, nemám moc hlad,“ utrousím zpoza roušky a on přikývne.
„Chápu. Ani párek v rohlíku?“
„Ne.“
„Ani hranolky?“
„Máš hlad?“ zeptám se ho.
„Něco bych i sněd‘,“ souhlasí s úšklebkem. Převrátím nad ním očima. Už je značně pozdě a uličky se budou plnit lidmi. To není moc dobré.
„Můžeš to jíst za pochodu?“
„Když si vezmeš taky?“
***
Nakonec mě ukecal na párek v rohlíku. Přestože on si v něm libuje, já ho jen držím v ruce a jdu kupředu.
„Měl by sis dát, než bude studený,“ připomene mi s plnou pusou. Říkal jsem mu, že nic nechci. I když ten chlápek měl rukavice a jídla se téměř nedotkl, nevěřil bych mu ani nos mezi očima! A Mark byl na něj až moc štědrý, dávat mu dýško!
Když Mark dojí, opráší si ruce o sebe a pak si je utře kapesníkem. Potom je zase vloží do kapsy.
„Nebo jsi chtěl něco jiného?“
„Ne,“ řeknu prostě.
Tu se najednou přede mnou objeví ruka v latexové rukavici a já se zastavím. „Tadá,“ zamává mi před nosem s úsměvem a roztáhne přitom prsty.
„Co to je?“ zeptám se po chvíli.
„Takhle by to mělo být v pořádku, ne?“ zeptá se.
„Co by mělo být v pořádku?“
Postaví se přede mě a já se zastavím. „Možná na to jdu až moc rychle, ale… řekl jsem si, že za zkoušku nic nedám.“
Pořád ho nechápu. Vytáhne i druhou ruku ve stejné rukavici.
„Ochrana před bakteriemi a špínou. Dostatečná vzdálenost. Maska. Chvíli mi to trvalo, nebudu lhát. Proto chci experimentovat. A zjistit, co je ti příjemné a čeho se naopak bojíš. Možná jsem naivní a cítím to tak jenom já. Možná tě to irituje a znechucuje ještě víc. Ale… říkal jsem si, že když mám tohle,“ a zamává mi rukami před nosem, „že… by to tu propast mezi námi mohlo trochu zmenšit… nebo aspoň zmírnit.“
„Co tím myslíš?“
Úsměv se mu jenom zvětší. Udělá krok blíž ke mně. „Ne,“ zarazí mě ihned. „Neustupuj. Je to součást mého plánu.“
„Plánu?“ nechápu.
Přikývne. „Všiml jsem si, že ani doktor se tě přímo nedotýkal, přestože měl ochranu na rukách. To se ti tolik příčí dotyk někoho jiného?“
Mlčím.
Udělá ještě krok blíž a nyní je až moc blízko. Cítím, že mi srdce bije rychleji. „Ustup,“ řeknu, dokud ještě zdravě uvažuju.
„Nemůžeš mi dát aspoň šanci, Billy?“
„Ustup!“
Zarazím se nad vlastním hlasem. Proč jsem ho musel zvýšit zrovna na něj? Ale nejspíš pochopí, že o tuhle starost nestojím. Pomalu svěsí ruce a skutečně ustoupí o pár kroků dál, než si vloží ruce do kapes a pohlédne posmutněle k zemi.
„Stálo mi to za pokus,“ řekne však a já k němu vzhlédnu. Náhle je mi líto, že jsem zvýšil hlas, protože vypadá… opravdu smutně. „Příště budu ještě otrlejší ale,“ ušklíbne se najednou a zadívá se mi zase do očí. „Takže se připrav. Je spoustu druhů léčby. Někdy se kolem pacienta chodí po špičkách a nic se řádně nedělá, ale mnohdy léčba šokem může pomoct nejlépe. A věř mi, že se tak snadno nevzdám. Klidně z tebe udělám kořist, kterou budu pronásledovat jako hladový vlk, dokud tě konečně nedostihnu. Dokud sám nepřiznáš, že chceš, abych se tě dotkl. Protože pak to s radostí udělám. Věř mi; přiměju tě, abys prahl po tom, abych tě políbil, abych se tě dotkl tak, jako nikdo předtím, abych tě objal. A mnoho dalšího. Jen k tomu musíš dojít sám. Sice si to nyní nepřipouštíš… ale brzy tomu tak bude. Protože jsem si nejdřív nalhával, že to nemůže být pravda. Taky jsem ty city odmítal. Vždycky, když jsi mi jenom předal jídlo, vždycky jsem ty myšlenky zaháněl, jako nepodstatné, nepravdivé. Ale dnes jsem pochopil, že čím víc je odmítám, tím víc po tobě prahnu. Ale nejsem nemilosrdný lovec. Dám ti čas. Pomalu a klidně, dokud jednou nezjistíš, že chceš, abych ti všechno, co sis doposud jen představoval v hlavě, udělal naživo.“