Takže reportér, jo? Tohle by mě nenapadlo. V myšlenkách se vracím k jeho hlasu včera a dnes. Jak dokáže znít tak profesionálně… ostrý jazyk a správná slova, která vás prostě přinutí poslouchat, zatímco vás hlas okouzlí. To potřebuje každý reportér. A on k tomu získal skvělý úsměv i vzhled, jako bonus. Jeho tvorbou se Bůh nespletl. Ale jaké hříchy nese on? Není jeden z těch, které bych měl soudit? Nepřítomně držím sýr na pizzou, když mě to napadne. Co když je to špinavý člověk?

„Billy!“ zařve mi do ucha šéf, až s sebou cuknu a o krok ustoupím. „Soustřeď se, kurva, když na tebe mluvím!“ soptí dál a vůbec si neuvědomuje, že mi málem způsobil zástavu srdce a hluchotu… a také vstoupil do mého intimního prostoru. „Nestíháme a ty zase stojíš jak solnej sloup!“ Hnus! Myl si dneska zuby?! Páchne mu z huby jako praseti, co snědlo výkaly! A co teprve ta pracka, kterou mě chytil za rameno - umyl si ji aspoň dneska ráno, nebo si ji neumyl ani jednou, a to už byl několikrát na záchodě? Špatně se mi dýchá, když se snažím zbavit strachu z infekce. Neposlouchám, co mi říká, když rychle mizím vzadu.

Dostanu se na záchodky, kde hledám dezinfekci. Infikovaný prostor. Dusím se v něm. Masku mám vlhkou od potu a slin. Rychle popadnu záchrannou lahvičku a prchám zadním východem ven na vzduch, který není čerstvý, ale aspoň kolem mě není tolik bakterií jako tam, kde se často vyskytují lidi. Rychle ze sebe sundám vestu i triko a rameno si drhnu jako blázen v dezinfekci. Srdce mám skoro v krku. Dotkl se mě, aniž by si umyl ruce! Když mám rameno a část paže skoro celé rudé, konečně se uklidním. Otřu si pot z tváře. Tohle bylo těsné… sakra těsné.

Propadám záchvatu vzteku. Moc dobře ví, že se mě nemá dotýkat! Každý to respektuje! Každý to ví! Je to moje jediná slabina, kromě neschopnosti řádně mluvit se zákazníky… Někdy mi to nevadí, někdy to prostě přetrpím, protože vím, že se za chvíli doma pořádně umyju… ale ne v půlce směny! Předkloním se a snažím se zklidnit dech.

Vzpamatuji se, až za sebou uslyším nějaké kroky.

„Billy?“

Jemný, ženský hlas ke mně dolétne. Trochu si oddychnu. Lucy je jediná, která chápe můj problém. Jako jediná mě neodsuzuje ani se mi potají nesměje.

„Jak dlouho tu jsi?“ zeptám se po chvíli nejistě.

Mlčí. Takže za mnou běžela ihned… ale dala mi čas, abych se sám uklidnil. „Chvíli,“ zalže nakonec. Pousměji se pro sebe. „V pořádku?“ zeptá se opatrně a přiblíží se o něco víc.

„Teď už jo,“ zhodnotím trochu zadýchaně a nasadím si znovu triko. Tu vestu na mě dnes už nikdo nedostane… triko ještě ano. Toho se přímo nedotkl.

„Chceš pomoct?“ zeptá se ochotně.

„Ne,“ odbydu ji, když se zohnu pro vestu na zemi.

„Víš jaký je. Nedošlo mu to. Občas to nedojde ani nám.“

„Lucy,“ zarazím ji a konečně se na ni otočím, „jsem v pohodě.“ Nejsem… zdaleka nejsem. „Vážně.“ Mám chuť běžet domů a umýt se, zbavit se těch jeho bakterií a pachu. „Jen… jsem reagoval přehnaně. Nic víc. Potřeboval jsem chvíli, abych se zklidnil… teď už je to zase v pohodě.“ Ani zdaleka, ale lež je někdy lepší než pravda.

Na tváři se jí objeví výraz, který vypovídá, že mi nevěří.

„Skutečně,“ snažím se přesvědčit ji i sebe.

„Poplácání po zádech ti nevadí, ale přímý dotek ano,“ zhodnotí nahlas.

„Když se někoho dotkneš na delší dobu, bakterie se stihnou převést na tebe,“ vysvětlím, když si dezinfikuji vestu.

Vidím, že chce protestovat, ale raději svou poznámku spolkne. Nedivím se jí. Vím, že nejsem v pořádku dle měřítek současné, špinavé společnosti. Nemohu ji odsoudit za to, že to nechápe. Je ještě mladá a může se zachránit.

***

„Billy? Vše v pořádku? Chlape, omlouvám se,“ přiřítí se ke mně šéf ihned. Zastaví se ode mě sotva na tři kroky, přijatelná vzdálenost… kdyby mu tak nesmrdělo z huby a ruce nepáchly po hovnech a kdyby se nepotil jako prase. Je mi z něj na blití. Dnes obzvlášť hodně. Chvíli váhá, zda mi aspoň nabídnout ruku, když si už uvědomil, že poplácání po zádech nepřipadá v úvahu. Všimne si vesty v mé ruce. „Je tu vedro, pravda, nemusíme nosit vesty. Slyšíte!“ otočí se na ostatní. Jen stěží by vysvětloval, proč jenom jeden z jeho týmu nenosí vestu, když je součástí uniformy, kdyby se někdo ptal. „Jestli chceš jít dom‘, pochopím to. Byla to moje chyba,“ navrhne, když si všimne, že část mého trika je pořád mokrá a smrdí po dezinfekci.

„Ne, už je to v pohodě,“ ujistím ho. Když vypadneš z mé blízkosti, budu zase v pohodě. Měl to očekávat, sakra.

Nestalo se to poprvé, co jsem takhle vyšiloval. Ale snažím se na tom pracovat… Kdysi bych nesnesl ani poplácání po zádech, nyní mi už tak moc nevadí. Ale tak dlouhý dotek prostě nesnesu.

„Dobře,“ usměje se váhavě. „Omlouvám se,“ zopakuje. Jen přikývnu, protože nevím, zda bych nahlas neřekl něco, čeho bych pak mohl litovat.

***

Nemusím předstírat, že neslyším ty šeptem vykládané vtipy o šílenci, co nesnese jiný lidský dotek. Každý se štítí něčeho jiného, sakra! A já si to na rozdíl od jiných uvědomuji příliš dobře a snažím se s tím bojovat!

Lituji, že jsem souhlasil s přesčasem. Den se neskutečně vleče. Ani v období oběda lidi moc nechodí. Aspoň mám čas pro sebe. Vyhlídnuté další odsouzence mám. Jsou čtyři, mohu si tedy vybrat. V mysli si vybavuji jejich tváře, hlas a hříchy, co spáchali. Zavřu oči a soustředím se na každého z nich zvlášť. Čím že se provinili? Žitím! To je jejich hlavní hřích! Stejný hřích, jaký v sobě nosí každý jiný, i já sám! Ale pak mají i mnoho dalších, menších hříchů, za které budou potrestáni, dřív nebo později.

***

Unaveně přikývnu na šéfovo trýznivé rozhodnutí, že pokladnu budu opět obstarávat já a tudíž mám na starost i ostatní. Odůvodnění, že tady pracuji nejdéle, bych mu nejraději nacpal do krku. Fakt tě miluji, vole! Naštěstí se v čas zastaví, když mě chce poplácat zase po rameni, když si uvědomí, že jsem já tím důvodem, proč jeho tým vypadá dnes tak „nekompletně“. Jen mi věnuje ten svůj úlisný úsměv a už se žene pryč. Nic neříkám, ale všimnu si Lucyiny reakce, která vystihuje dokonale tu moji.

„Do práce,“ řekne nakonec místo mě ona, když se k ničemu nemám sám. V duchu jí za to poděkuji. Naznačí mi dva pohlavky mým směrem, ale se smíchem.

Zasloužil bych si je…

***

Nepřítomně vyťukávám na klávesnici úplnou úhradu. Muž se jen rozčílí, že jsme vydřiduši a že svým spratkům tak drahé pizzy už nikdy kupovat nebude. Sotva ale ti malí svišti začnou natahovat moldánky a chytat se zaneprázdněné mladé matky, doslova mi papírové peníze hodí do obličeje s nějakou poznámkou. Sehnu se, abych je mohl posbírat. Jak snadno může pár papírů ovládnout lidi…

„To byl debil, co?“ slyším a vzhlédnu, než se narovnám. Cítím trochu palčivý pocit na hrudi. To je on, ten ze včerejška… a z televize. Dívá se za tím mužem, co odešel, aniž by čekal na drobné zpátky. Když se podívá mým směrem, čeká nejspíš na nějakou reakci. Jen sklopím zrak k pokladně a třesoucími rukami do ní vložím bankovky.

„Jsou… tady i horší,“ zvážím tiše po chvíli.

„Skutečně?“ zasměje se. „No, pravda, idioti se najdou všude.“

Přikývnutím mu dám za pravdu. „Co vám… mohu nabídnout?“ zeptám se pomalu a nenacházím odvahu se na něj podívat.

On se místo toho zakření a prohodí neuvěřitelné klišé: „Co takhle úsměv?“ Nezasměju se, což ho očividně zklame. „Asi bych ho stejně neviděl,“ zhodnotí zklamaně.

„Jestli nevíte, co si objednat, pane, mohu vám něco doporučit?“ zeptám se místo toho, abych odsunul trapnou situaci stranou.

„Co máte za pizzu pod dvaadvacítkou?“ odpoví mi otázkou. Zamyslím se. Menu má nad mojí hlavou, ale asi na něj pořádně nevidí.

„S houbami.“

„A patnáctka?“

„Se sýrem a špenátem.“

„Dvacítka?“

„Extra pálivá s chilli.“

„Třináctka?“

„S kuřecím masem a smetanou.“

„Čtyřka?“

„Čtyři druhy sýra.“

„A vaše jméno?“

„Billy.“

Zarazím se. Konečně k němu vzhlédnu od obrazovky s nechápavým pohledem. On se však vítězoslavně usmívá. „Těší mě,“ zazubí se. „Konečně mi věnujete pozornost.“

Nic na to neřeknu. Jen: „To bylo podlé…“

Pobavím ho, protože se nad mou poznámkou rozesměje. „Bylo!“ souhlasí po chvíli. „Ale můžete toho taky zneužít a zeptat se na jméno mě.“

„A k čemu mi ta informace bude?“ zeptám se racionálně.

„Nebudete v nevýhodě.“

Nakloním hlavu trochu na stranu a věnuju mu tak otrávený pohled, jaký může vyčíst z mých očí. Je tohle snad špatný pokus o vtip? Až po chvíli mi to docvakne. Je to možné? Dělá si ze mě prdel, nebo mě tady tak okatě balí a mně to dojde až teď? Očividně ho znovu pobaví náhlá změna mého výrazu, protože se znovu na chvíli zasměje.

„Omlouvám se,“ uzná po chvíli. „Jsem Mark.“

Automaticky mi nastaví ruku, než ji zase stáhne při pohledu na mé ruce skryté v rukavicích.

„Mohu mít otázku?“ zkusí opatrně.

„Pokud to bude ohledně vaší objednávky, pak ano.“

„Proč nosíte rukavice?“

„Ne, pane, za sýr navíc nemusíte připlácet.“

„Jste nemocný?“

„Jistě, můžete se zeptat na alergeny v našich pizzách.“

Obdaruje mě velkým úsměvem bílých zubů. „S vámi je kopa zábavy, Billy.“

„Moc lidí si, pravda, chilli navíc na pizzu nedává.“

Zadrží smích. Jo, kopa srandy. Odkašle si a já si konečně všimnu těch pronikavých hnědých očích. „Víte, že s tou maskou vám vynikají oči?“ použije další klišé balící hlášku, která se mine účinkem.

„Objednáš si, nebo tady budeš používat zastaralé balící hlášky?“ pomyslím si otráveně. Až pak si uvědomím, že jsem to řekl nahlas. Vykulím oči a semknu rty k sobě, když mi to dojde. Váhám, než k němu zaputuji pohledem. On se ovšem místo toho nahlas znovu rozesměje a pak se omlouvá kolemjdoucím, že je vylekal. A já mezitím zažívám vnitřní otřes. Urazil jsem zákazníka, bezva…

„A fungují aspoň?“ zeptá se po chvíli.

Jen na něj hledím, jako sova. Je možné, aby člověk jako on, byl skutečný?

***

„Vybral jste si?“ zeptám se, když už se blíží zavíračka a on se pořád opírá o pult vedle mě.

„Co mi doporučíte?“ zhodnotí s úsměvem.

„Neznám vás, takže nemohu zhodnotit, co by vám chutnalo a co ne.“

„Tak se musíme poznat, pak mi poradíte, ne?“

Sakra… Proč já raději nejsem zticha jako vždycky?

Pohlédnu na hodiny a úpěnlivě je prosím, aby se přesunuly k hodině zavíračky. Jako na potvoru se posouvají o něco pomaleji.

***

„Tak se mějte,“ rozloučí se Lucy s úsměvem. „Billy, budeš chtít-…“ zarazí se, když si všimne maníka, opírajícího se o pult těsně vedle mě. „Pomoct s úklidem?“ dokončí po chvíli, kdy na nás hledí jako sůva z nudlí.

Vzhlédnu k ní od počítání drobných. „Jistě,“ usměju se pod maskou. „Jeho si nevšímej, pán si neumí sám vybrat.“

„Mohu mu pomoct,“ nabídne se zvesela.

„Ne, tady pan Billy mi slíbil pomoct, ale místo toho mě ignoruje,“ usměje se neodolatelně. Podpásovka! Prudce k němu vzhlédnu od drobných.

Lže! křičí moje oči směrem k Lucy, která se potutelně usměje.

„Dobře. Takže ještě nemám uklízet?“ zeptá se.

„Ne, je po zavíračce a tady pan Mark si nevybral, takže má smůlu,“ zhodnotím chladně a zavřu pokladnu. Zapíšu dnešní výdělek.

„Ale já si vybral,“ brání se najednou dotčeně. „To vy jste mi doposud neřekl alergeny.“

Otráveně k němu vzhlédnu. Jo, dnešek je fakt den blbec. „Tak já jdu připravit těsto, dej mi vědět, co teda bude chtít,“ směje se Lucy, když mizí zase v kuchyni.

„Máme zavřeno!“ řeknu dostatečně nahlas, aby to slyšel jak on, tak i ona. Mark se ovšem usměje, opře si loket o pult a bradu usadí do své dlaně.

Potom vlídným hlasem řekne: „Ale já si objednal.“

***

Poté, co mě Lucy už několikrát vyhodila z kuchyně s tím, že se mám věnovat zákazníkovi, jsme na sebe koukali. Já nevraživě, on vlídně. Cítím jeho oči po celém svém těle. Je to až nepříjemný pocit. Jako by to nebyly oči, ale přímo jeho ruce. Špinavé, velké ruce, které si chtějí vše přivlastnit. Uhnu pohledem. Mezi námi je už delší dobu ticho. Konečně přestal mluvit, protože mu vyhládlo. Myslím, že mám vymluveno na dva týdny dopředu.

„Tady to je,“ usměje se Lucy, když vyleze z kuchyňky a podá mu pizzu. „Příště přijďte na čas, po zavíračce většinou nevaříme.“

„Vynasnažím se,“ usměje se na ni mile a vezme si krabici s pizzou. Přičichne k ní a udělá mručivý, líbezný zvuk. „Voní dokonale.“

„Děkuji,“ zachichotá se Lucy.

„Naschle,“ reaguji podrážděně. Takže i na ni se dovede tak usmívat. Nebylo to jenom na mě. Lucy do mě trochu žduchne loktem a s úsměvem se mu omluví za mé chování.

„A ty taky padej,“ žene mě. „Dneska uklízím já.“

Vrhnu po ní pohledem mluvícím za vše. Ani omylem!

„Dělej!“ spěšně mě natočí směrem k šatnám. Poprvé mám chuť ji nenávidět.

Celkem neochotně se převleču. Doufám, že do té doby Mark už odešel. Mám chuť zavýt, když ho vidím, jak tam pořád oddaně čeká, jako pes s krabicí pizzy v ruce. Chce mi snad něco říct ohledně té pizzy ze včerejška? Nemám jít raději zadem? Na druhou stranu – pár minut navíc s tak pohledným mužem nemusí být na škodu. Zvlášť, když mě tak okatě sváděl a mě to došlo až potom…

Vydám se směrem k němu.

***

„Jestli otravuju, stačí říct. Jen mi nepřipadá dobré nechávat vás jít samotné pozdě v noci do garáží,“ zhodnotí, když nakonec doprovází mě i Lucy k autům. Ta se jen chichotá a baví se s ním, zatímco já mlčky jdu za nimi. Vypadali by jako ideální pár této doby. On trochu starší, ona lehce naivní.

„Parkuji o kousek dál, už to zvládnu sama,“ zalže a rychle se od nás odpojí. „Zase zítra, Billy!“ zavolá. Já ji fakt nenávidím! Udělala to záměrně! Parkuje totiž vedle mě! Ale dřív, než mohu protestovat, uteče do noci podzemní garáže. Fakt nenápadně se snaží schovat za sloupem. Její dětinskost nekomentuju.

„Můžeme?“ zeptá se Mark s neodolatelným úsměvem, kterému se říká ne tak těžko.

Nakonec mě skutečně doprovodí k autu. Jdeme v tichu. Jsem za něj rád. Docela mě i bolí krk z toho všeho mluvení…

„Tak… se mějte,“ zhodnotím a ženu se ke svému autu.

„Jeďte opatrně!“ volá za mnou, ale nežene se, aby mě doprovodil až do konce. Nejspíš mu konečně došlo, že o takovou pozornost příliš nestojím. Ale zároveň mě to možná i mrzelo. Mrzelo mě mé vlastní odtažité chování, přestože mi s ním bylo dobře. Jsem zmatený vlastními pocity, když usedám do auta a poutám se. Párkrát si stříknu dezinfekcí na rukavice a pak na volant. Pro jistotu.

Když nastartuju, zkontroluju, kde je. A on tam pořád stojí, drží si svou krabici s chladnoucí pizzou a usmívá se. Odvrátím pohled a přeju si, abych byl doma dneska extrémně rychle. Přesto na sobě neustále cítím ten jeho výrazný pohled. Tak důmyslný a trvalý. Přivřu oči a namáhavě se nadechnu. Už teď vím, že ta jeho přehnaná pozornost, mi způsobí problém.

***

Oddychnu si, když dorazím domů, zahodím rukavice rovnou do pračky a spěšně si myju ruce. Přivřu oči, když si rozdrásám kůži. Cítím nepříjemný pot na svém čele. Zhluboka dýchám a zavřu oči. Dřív než cokoliv jiného si musím dát dlouhou koupel. Abych zahubil všechnu tu špínu, co na mě přes den dopadla. A hlavně zkontroloval rameno.

Při koupání si všimnu, že onen problém se záhadně nevyřešil, když se tak záhadně zjevil. No, až tak záhadně se nezjevil, uznávám.

Zavřu oči a vybavuji si jeho hlas, smích a pohyby rukou a těla. Z úst se mi vydere vzdech, když si začnu třít svůj penis. Jeho ruce se už nepohybují na prázdno, ale místo toho jen pár centimetrů ode mě hladí vzduch. Cítím stlačený vzduch pod jeho letmými, něžnými pohyby rukou. Zakloním hlavu dozadu. Netrvá dlouho a vyvrcholím.

Svěsím ruku přes vanu a oddychuju.

Právě jsem se udělal jenom z jeho hlasu a představy, že je mi blíž, než kdokoliv jiný předtím. Nedotkl se mě… ale mám pocit, že by mi zrovna jeho dotyk nevadil, že by nepůsobil jako plamen nebo nebezpečná bakterie. Až pak se vzpamatuji a prudce se posadím. Cože mě to napadlo?! Vždyť měl na rukou stejné bakterie jako ostatní!

Rychle se začnu drhnout.

Tehdy mi ještě nedošlo, že ta pozornost byla začátkem něčeho mnohem horšího. Vtipem se snažil zakrýt svou zvědavost a náklonnost, vůči kterým jsem byl já bezohledný a ranil tak jeho city a pohřbil tak jeho snahu se mnou mluvit. Protože další den se už neukázal. Ani druhý den ne. A mě napadlo, zda jsem ho snad svým chováním neodradil…

Na konci třetího dne se znovu ukázal, s tím svým dokonalým úsměvem na rtech a omluvou, že nestíhal, a proto si kupoval jídlo v sámošce. Zda jsem si ulevil, když jsem ho znovu viděl, jak míří mým směrem?

Domyslete si sami…