Sakra. Sakra. Sakra. Sakra. Sakra.
Po tom jeho monologu jsem myslel, že se mi to jenom zdá, ale byla to pravda! A co jsem udělal pak? Zdrhl jsem. Ano. Jsem srab. Ale co byste dělali vy na mém místě?! Když jsem ještě svým nemotorným pokusem o běh doběhl domů, čekala na mě další nepříjemná novinka pro dnešek. Sotva jsem popadl dech a zorientoval se, došlo mi, že se dívám na vyražené dveře svého bytu.
To by dávalo smysl, kdyby kolem aspoň někdo chodil a snažil se přijít na to, kdo je majitelem nebo kdo způsobil tuhle škodu. Ne, ani tehdy by to nedávalo smysl! Vím jistě, že jsem ráno zamykal… Jen bolestně zaúpím, když zkontroluji zámek. Jo, prvotřídní práce, co bych taky mohl čekat v tomhle zapadákově. Nakonec vytočím policii a nahlásím, co se pravděpodobně stalo. Zatímco velmi neochotný muž na lince pomalu něco ťuká na klávesnici, vlezu dovnitř a rozhlížím se po té spoušti, div mi srdce nevyletí z hrdla. Špatně se mi dýchá, když vidím všechen ten nepořádek kolem. A nejvíce se obávám, zda dotyčný našel to, co hledal, pokud tady vůbec bylo co hledat.
Snažím se myslet, ale nic mě nenapadá. Přejdu ke svému počítači a vidím, že se vetřelec neúspěšně snažil zalogovat na můj účet v počítači. Ano, i jediný uživatelský účet je bezpečnější, než žádný, pokud se ptáte mě. A kombinace písmen a čísel jako heslo mi určitě zachránilo krk. Stejně tak každý týden nové heslo.
„Vydržte, pane, někoho tam za vámi pošlu,“ ozve se otrávený hlas a muž zavěsí.
„Ty jdi taky k čertu,“ procedím skrz zuby otráveně a schovám mobil. Dnešek opravdu nemůže být lepší. „Fakt bezvadné!“
„Billy?“ slyším něčí hlas. Do prdele. Protože jsem nečekal nikoho tak rychle, cuknu s sebou, praštím se do hlavy do skříně nad sebou a pro jistotu si ještě nakopnu malíček o stůl. Asi si umíte představit mou radost a náhlou slovní zásobu sprostých slov, která ze mě vyletěla. Zatímco si masíruju malíček, slyším za sebou kroky. Že by neschopná místní policie už dorazila? „Billy?“ vleze do pokoje Markova hlava, až téměř zaječím leknutím.
„Co tady chceš?“ vyjedu po něm místo pozdravu. „Jak ses sem dostal?“ Rychleji než policie, to je celkem podobné jeho zaměstnání.
„No… sledoval jsem tě, protože jsi najednou utekl.“
„To mělo asi nějaký důvod. Zamysli se, prosím.“
„Co se stalo? Je to tu jakoby se tu prohnalo tornádo.“
Povzdychnu si. „Jo, tak nějak,“ prohodím otráveně.
„Chceš s něčím pomoct?“
„Na nic nesahej. Policie na mě taky očividně sere, takže si to tady můžu rovnou uklidit.“
„Můžu pomoct,“ nabídne se znovu.
„Ne, díky.“
V tu chvíli se ale postaví přede mne. „Chci pomoct,“ změní svůj výrok.
Povzdychnu si a předám mu krabici s rukavicemi. „Na nic tady bez nich nesahej,“ upozorním ho a prvních pár minut ho pečlivě sleduju.
***
„Omlouvám se, jestli jsem tě náhodou předtím vyděsil,“ slyším ho z jiného pokoje.
„Vyděsil?“ zopakuju, když házím střepy do koše. Tolik asi k mé oblíbené sklenici, která mi už roky dělala společnost.
„No,“ vykoukne na mě zase jeho hlava, „abych pravdu řekl, nikdo jen tak nezdrhne, když se vede rozhovor. Ale je pravda, že jsem to asi trochu přehnal s tou otevřeností. Promiň.“
„Kdybych tě viděl dnes poprvé, řekl bych si, že jsi úchyl a šílenec.“
„A jak mě teda vidíš?“
Hodím květináč do pytle a smetu hlínu z parapetu. „Jen jako úchyla, na šílence působíš až moc v klidu,“ zhodnotím. To ho pobaví. Přejde do naštěstí jako vtip.
„Kam s tímhle?“ zeptá se, když mi přinese nějaké papíry. Jo, díky, krásně zničená má oblíbená kniha. Může jít rovnou do hajzlu. „Mám doma jednu, jestli bys ji chtěl. Už ji mám přečtenou,“ usměje se mile.
„Ne, seženu si jinou,“ prohodím. Ale ta ztráta mě mrzí.
„Dobře.“
Zvednu pytel, abych obsah v něm trochu stmelil a shrábl vše dolů, když se rozhlédnu kolem. Když je tu i on, vzduch se stává hustějším.
„Mám otevřít okno?“ zeptá se.
„Jo, dobrý nápad.“ Moc často nevětrám, ale kyslík navíc mi jistě nyní pomůže. Vezmu koště a začnu zametat zem.
„Řekl bych, že by to bylo lepší bez roušky, ale asi je to zbytečné,“ slyším z druhého pokoje.
„Když to víš, proč mi to říkáš?“ zeptám se věcně.
Na chvíli je ticho, než se zase ozve: „Mám ti někoho sehnat na ten zámek? Znám pár šikovných rukou, co by mi to udělali jako laskavost.“
„Ne, v pohodě. Někoho na to seženu.“
„Ne, fakt. Stačí říct. Je to maličkost. Aspoň jako pokus o omluvu za dnešek.“
„Marku,“ oslovím ho, abych se ujistil, že mě vnímá. „Je to v pohodě. Není to tvoje vina.“ Sice možná tak trochu je, ale to nemusí vědět. Kdybych byl doma, moc by se nejspíš nezměnilo. A kdybych byl v práci, výsledek by byl stejný.
„Dostali se ti i do počítače?“ zeptá se po chvíli.
„Ne, ten mám chráněný naštěstí dost,“ řeknu záměrně.
„To je dobře. Mnoho lidí dneska používá ještě čísla jako hesla.“
„Jsi jedním z nich?“ dovtípím se.
„Ne, na to mám své informace až moc rád,“ zasměje se.
„A proto používáš dotykový mobil? Kdyby ses skutečně staral o své informace, používáš starou osvědčenou Nokii.“
„A nezničitelnou.“
„Mluvím vážně.“
„Neříkej, že v dnešní době používáš tlačítkový mobil.“
Zatvářím se uraženě.
„Počkej, to jako vážně?“
„Na rozdíl od někoho nedávám všem hned vědět, za co zaplatím nebo kde se pohybuji. Pravidlo číslo jedna, jak se vyhnout hackerům - nedat jim možnost, aby tě hackli. Staré mobily mají v sobě tu krásu, která se nenazývá Android a podobné systémy, které se dokážou snadno hacknout.“
„Nevěřím,“ řekne zcela věcně. Úsměv mu klesne, když mu ukážu svůj tlačítkový mobil zcela hrdě a nevinně. „Kecáš. Určitě nefunguje.“
„Ale funguje.“
„Tak mi dej na sebe číslo, prozvoním tě.“
Na chvíli zavládne mezi námi ticho. „Dobrý pokus,“ pochválím ho, když vypadá, že to napětí už nevydrží.
„Sakra, prokoukls mě,“ zasměje se. „Ale byl jsem blízko.“
„Jestli jsi chtěl moje číslo, stačilo se zeptat. Takhle ho určitě nezískáš.“
Slyším, jak několikrát praští hlavou o zeď. „Blbe, blbe, blbe…“ říká po každém úderu.
„Neobij mi moc omítku,“ upozorním ho.
***
„Nejsem odborník, ale zámek máš v háji,“ řekne mi, když si prohlíží dveře. Díky, Einsteine, to bych bez tebe nevěděl. Uměl bych si to opravit i sám, ale on byl tak neodbytný a musel se na to podívat. Nakonec si dveře a zámek detailně několikrát vyfotí. „Pošlu to jednomu známýmu,“ řekne mi, než mi ukáže nějakou aplikaci, kam to poslal. Potom rozklikne kontakt a ukáže mi číslo. „To si opiš, bude ti volat, možná už zítra,“ oznámí mi.
„Spravil bych si to i sám,“ prohodím, ale číslo si opíšu a uložím. „Ale díky.“
„Ještě tohle číslo,“ dodá a ukáže mi další číslo. To si také opíšu. „To je na mě, kdyby se cokoliv dělo.“
Musím se pousmát. „Trochu podlý tah, jak ze mě dostat mé vlastní číslo, nemyslíš?“ zeptám se.
„Ani ne. Nepřijde mi zrovna nejlepší, abys byl doma, když nemáš funkční zámek. A kdo ví - třeba by se ta osoba mohla vrátit. Třeba není sama.“
„Pochybuji. Díky za pomoc.“
„Je hezké, že mě už vyhazuješ,“ ušklíbne se. „Žertuju. Chápu to. Jen mě napadlo, jestli bys nechtěl raději někam do motelu nebo tak.“
„Ne, raději budu doma, díky,“ pousměju se nad jeho ochotou. „Vzhledem k tomu, že na mě policie sere, asi bych si měl pořídit zbraň,“ zažertuji.
„V dnešní době ji má už skoro každý. Spíš bych byl rád za lepší regulaci.“
***
„Trvám na tom,“ otočí se na mě, když ho vyprovázím. „Minimálně za ten pokažený den volna.“
„To neřeš. Nebyla to tvoje vina. Kdybych měl den volna, byl bych doma. Kdyby ne, byl bych v práci a nic by se nezměnilo.“
„Ale i tak se cítím… do jisté míry zodpovědný. Dnešek byl katastrofa. Většinou lidi během schůzek se mnou neomdlévají,“ zazubí se smutně. Na to se musím pousmát i já.
„A většinou je taky, předpokládám, nechtějí vykrást.“
„Chybí teda něco?“ zpozorní hned.
„Ne, nic, v klidu. Jen funkční zámek.“
Přikývne a viditelně se mu ulevilo. „Dobře… když mě teda vyhazuješ.“
Pozvednu obočí, ale musím se pořád usmívat pod maskou. Nemusí odejít, napadne mě. Ale to mu říct nemohu. Jenom bych ho vystrašil a odehnal.
„Uvidíme se? Někdy brzo?“ zeptá se dychtivě.
„Něco mi říká, že zítra přijdeš zase na pizzu. Víš, že to není zdravé?“
„Když se s tebou budu moct takhle super pobavit, nebude mi to vadit. Protože i teď vidím velký pokrok.“ Na to si nasadí zase ty rukavice a já se musím zasmát. „Jak jinak si s tebou budu moct potřást rukou?“ zeptá se vypočítavě.
Nevyčítám mu to. Přijal šílenost, kterou já považuji za normální. Pohlédnu na jeho ruku v rukavici, než váhavě zvednu tu svou.
„Bavil jsem se,“ řeknu konečně.
„To jsem rád. A to, co jsem řekl předtím, myslím vážně. Dostanu se ti do hlavy.“ Tam už dávno jsi. „A nepřestanu, dokud se nedostaneme do bodu, kdy ti bude příjemné pomyslet si, že spolu jdeme zase ven. Možná na to jdu až moc rychle… ale nerad chodím kolem horké kaše.“
„Všiml jsem si.“
Pořád se držíme za ruce. Po chvíli jsem to já, kdo je zase rozpojí. Přestože oba máme rukavice, bakterie se i tak mohou přesouvat… Uhnu trochu pohledem stranou. I on se rozpačitě podrbe ve vlasech.
„Asi bych měl už jít,“ řekne konečně.
„Jo.“
„Dobře.“
Zbytečné prodlužování konverzace. Ale já nechci, aby šel. Ještě ne. Nevím proč, ale je mi s ním tak dobře.
„Kdyby něco, tak…“
„Jo, vím.“
„Dobře,“ vydechne a nasadí velký, hřejivý úsměv.
***
Nakonec odešel. A já zůstal stát před dveřmi a uvažoval, zda jsem neměl říct něco jiného. Hraju si s myšlenkou, že mu pošlu zprávu na mobil, že se omlouvám, že jsem takový blbec nebo něco. Nakonec nad sebou zakroutím hlavou. Ne, není třeba se omlouvat, neměl tady vůbec ani co dělat. Pronásledoval mě až sem, ke mně domů, a bez dovolení mi vlezl dovnitř. Mohl bych ho nahlásit za nezákonné vniknutí do objektu. Ale co bych z toho měl. Bylo mi s ním dobře a pomohl mi. A teď je pryč.
Zakroutím nad sebou hlavou a zmizím za dveřmi. V šuplíku hledám pár osvědčených věcí, které jsem už roky nepoužil. Zámek sice nemám, ale umím si sám aplikovat řetěz na dveře. Je mi jedno, že sousedi na mě budou nadávat za hluk, co způsobím, ale potřebuji nějakou jistotu bezpečí, než si to opravím sám. Tomu muži zavolám, zjistím si jeho cenu za služby, a rozhodnu se. Popřípadě si ho vyhledám na internetu a zjistím si hodnocení za jeho služby od jiných lidí. Většina lidí k recenzi připojí i fotky.
Pevně zatáhnu za řetěz, abych se ujistil, že drží. To by mělo pro dnešní noc stačit. Zabouchnu za sebou dveře a konečně vydechnu. Mám pocit, že do této doby jsem byl v neustálém nebezpečí, ale i ten hloupý řetěz na dveřích mě nyní chrání stejně dobře jako zámek. Mysl mám zase klidnou. Až budu trochu klidnější, ještě všude vytřu…
Zamířím rovnou ke svému počítači, zadám heslo a najedu na internet. Nevím sice, kdo tu byl, ale určitě to nedělal poprvé. Na to byl až moc zkušený. Projedu si poslední zprávy na internetu, které pojednávají o vloupání do bytů či domů, kdy nic nebylo odcizeno. Mohu se také poptat sousedů, ale pochybuji, že by si něčeho všimli.
Nemůžu se však soustředit po chvíli, kdy se myšlenkami vracím zase k němu. Ani nevím, kdy jsem do vyhledávače zadal jeho jméno a jméno stanice, kde ho pokaždé vidím. Nepřítomně hledím na obrazovku, kde se na mě usmívá ta jeho dokonalá tvář.
Co skrýváš, Marku? Nikdo není tak hodný a dokonalý od přírody. Co je tvé skryté tajemství, které před nikým nemůžeš ukázat?
***
BombMega009 vám převedl na účet 50 dolarů. Zpráva odesílatele: „Dneska nebude žádná show? Celkem se nudím v robotě.“
Najedu na jeho profil a rozkliknu si ho. Objeví se mi prázdný chat. Nemá žádnou fotku a profil je jen prázdná existence, stejně jako jeho přezdívka.
Díky za peníze. Ještě se rozhlížím po další vhodné oběti. Nějaké tipy?
Stisknu Enter a zpráva se mu odešle. Natáhnu se pro sklenici s vodou a čekám na jeho odpověď. Po chvíli se jeho status změní na online. Očividně je to člověk, co má pořád čas. Nebo se moc nudí.
Nevím. To musíš přece vědět ty, Bombardére, kdo si zaslouží rozbombardovat. ;)
Ten smajlík mě irituje.
Nepoužívej smajlíky. Je to otravné.
Po chvíli vidím, že mi odepisuje. A tentokrát mu to trvá.
Pardooon :D já je používám často. Někdy mám pocit, že bych je měl na své zákazníky nejspíš vysekat, aby si udrželi dobrou náladu. Ale to by se jim nelíbilo. A já bych pak neměl prachy, co bych mohl do tebe investovat :(
Cukne mi oko.
Nepoužívej je. Minimálně při konverzaci se mnou. Jestli mi odpovíš s dalším smajlíkem, blokuji tě a vykopnu tě ze svého serveru.
Možná to je moc, ale ty kraviny na konci opravdu nesnáším.
Dobře. Nebudu je používat. Co ta další oběť? Nebo to bude tentokrát hádanka pro nás a pak nám jen ukážeš výsledek? Jsem zvědavý až moc, že jo? Asi mi stejně neodpovíš, ale i tak jsem natěšený jak děcko.
Na to mu nemám už co odpovědět. Naši konverzaci jenom zavřu a nahodím si offline status.
Jen málokdy s někým z nich komunikuji. Je to riskantní. Jak pro ně, tak i pro mě.
Zvednu se a přejdu do kuchyně. Uvažuji, zda si mám udělat jídlo nebo do sebe naplácat pár litrů nějakých tekutin.
Ze svého pokoje slyším další oznámení o příchozích zprávách.
Zapnu nahlas rádio, abych ten otravný zvuk přehlušil.
Rozhodnu se nejdřív napsat Markovi jednoduchou zprávu, aby si uložil moje číslo. Ale co? Nakonec nad jednoduchou zprávou: „Ahoj, tady Billy.“ strávím asi tak půlhodinu. Není to nic detailního ani moc přátelského, možná očekával nějakou lepší první zprávu, ale tohle mu bude muset pro dnešek stačit.
Ahoj Billy. Hned si tvoje číslo uložím. :D
Ne! Toho podělanýho smajlíka si strč do-…
V čas se zarazím, abych mu nic na to nenapsal. A přijde mi pak další zpráva.
Popravdě jsem nečekal, že napíšeš ještě dnes. Ale jsem za to rád.
Odložím láhev s vodou stranou a odepíšu mu: Jo, taky jsem to nečekal. Byl to příjemný den, i přes jisté nepříjemnosti. Dorazil jsi v pohodě?
Potěšení bylo na mé straně. Jo, už jsem doma. Teď jen otázka, kdy si to budeš chtít zopakovat.
Jak hned předpokládá, že si to budu chtít s ním zopakovat. Musím se nad tím ušklíbnout. Uvažuju chvíli, co mu na to odpovědět.
Nakonec mu odepíšu, mobil odložím na stůl a odejdu s vodou do pokoje.
Když mě přestaneš tak neúspěšně lovit, možná se ti jednou sám poddám.