Zůstanu na něj nečinně hledět. Mezitím se mi v mozku odehrávají všechny možné i nemožné scénáře, ať už je má odpověď jakákoliv.

Co je to za pocit? Proč mám pocit, že se mi najednou špatně dýchá? Je to proto, že tak trpělivě čeká na odpověď, kterou ze mě nedostane?

Byl bych šílenec, kdybych souhlasil! Ale byl bych blázen, kdybych odmítl! Nedostatek kyslíku v mozku naštěstí rozhodne za mě, když po chvíli zavrávorám ve snaze se něčeho chytit jako opory. Tou oporou je mi vymrštěná ruka, která mě v čas chytí před pádem a vytáhne zpátky na nohy, zatímco ztěžka dýchám.

„Jste v pořádku?“ slyším jeho starostlivý hlas. Ne, nejsem. Sakra nejsem! Cožpak to na mě není vidět už od prvního pohledu, sakra?! A ani s tebou něco není v pořádku, jinak bys ihned vycítil svým slídivým nosem, že to já jsem ten nepolapitelný vrah, že to já vždycky stisknu spoušť, když je potřeba.

Zmůžu se jenom na tiché přikývnutí.

„Chcete se posadit? Nebo vodu?“ ptá se starostlivě dál. Opět jen mlčky zakroutím hlavou do stran. Točí se mi hlava. Z něj, z jeho přítomnosti v mé intimní zóně, z toho, že mě pořád drží za loket… z jeho kolínské, která je náhle příliš ostrá na můj čich. Z jeho potu, který je všude kolem mě. Z jeho hlasu, který mi mate hlavu.

Abych se vzpamatoval, prudce se mu vysmeknu ze sevření a udělám dva kroky dál od něj. Správně, udržuj si odstup! „Ne,“ řeknu konečně, když popadnu dech. Rukami se opřu o kolena a zhluboka dýchám.

„Berete nějaké léky?“

Asi ho napadlo, že mám astmatický záchvat, nebo co. Neviním ho. „Ne,“ ujistím ho s výdechem. Zavřu oči. Slyším, že se ke mně opět přiblížil. „Není to to vaše vina,“ uklidním jeho mysl, kterou tížily jistě výčitky svědomí, že snad on byl spouštěčem. Však taky byl. Ale byla to i moje naivita.

„Mám někoho zavolat? Nebo vás odvést domů?“

„Není třeba. Jen potřebuji popadnout dech.“

Všimnu si jeho rozpaků v očích. Snad chce ještě něco říct, ale sám neví co. „Omlouvám se,“ řekne najednou. Musím se uchechtnout.

„Ne, opravdu jsem nepřišel o dech kvůli vaší nabídce,“ řeknu mu po chvíli. Potom už mi nic nebrání v tom, abych se aspoň krátce zasmál. Slyším jeho výdech. To si fakt myslel, že mě až tak zaskočil? Ano, zaskočil. Ale když lidem řeknete, co chtějí slyšet, potěší je to. Pochybuji, že by chápal, že by někoho mohl svou nabídkou zaskočit tak moc, až by přišel o dech. Doslova. Raději si navzájem polezeme do zadku, než abychom jednou řekli krutou pravdu. Protože pravda sakra bolí. Hůře než jako zlomená žebra nebo naražená čelist. Okusil jsem to před lety, když jsem si dovolil říct jedné své „známosti z mládí“, kterou by jiní nazvali spolužákem, pravdu, která ho sakra zabolela. No, tak si vztek a frustraci vylil na mě.

„To jsem si oddychl. Už jsem se bál, že…“ přijde o slova a mávne nad tím rukou. „To je jedno, asi… Už jen blábolím, omlouvám se, síla zvyku z práce.“

Dám mu za pravdu a znovu se uchechtnu. Tentokrát se uchechtne i on.

„Takže – mohu s vámi zítra počítat?“ zeptá se trpělivým hlasem.

Pravda, pořád jsem mu nedal jasnou odpověď. A můj předešlý skoro kolaps ho nejspíš nepřesvědčil. Sakra. Mám dilema. Klidně bych s ním strávil celý den. Poznával ho pomalu, kousek po kousku. Ale zvládnu to? Neztrapním ho? Pomalu se narovnám a sevřu ruce v pěst. Netlačí na mě a s úsměvem čeká na mou odpověď. Ale potěší ho? Pokud dojde na jídlo, musel bych svou masku sundat. Doslova. Poznal by pak, co jsem doopravdy zač? Poznal by, že za tím úsměvem se skrývá vrah? Očima pomalu vyhledám ty jeho. Nemám moc času na rozmýšlení. Ale zase nemohu nic uspěchat. Na mojí odpovědi mu záleží. A mně na ní také záleží. Když řeknu ne, zklamu ho. Když řeknu ano, zklamu sám sebe.

„Co takhle… jen procházka?“ navrhnu, abych jeho snahu úplně nezadupal pod zem. On se ovšem vřele usměje a přikývne.

„Ta zní mnohem lépe, než oběd nebo večeře,“ uzná a založí ruce bezstarostně do kapes. Vidím mu v očích drobné zklamání, ale také pochopení, že možná šel příliš rychle na druhou metu s někým, koho sotva zná. „Mám vás někde očekávat? A v kolik?“

Zamyslím se. „Zítra ráno? V devět, deset?“

Přikývne. „Před tímhle centrem?“ pohodí hlavou za sebe. Také přikývnu. Na tváři se mu rozzáří velký úsměv. „Dohodnuto.“ Proto mě musel vytáhnout až sem? Snad si přečte mou myšlenku v očích, protože krátce poté ještě dodá: „To jsem se mohl rovnou zeptat uvnitř a netahat vás ven, co? Ale stálo mi to za to – co takhle procházku začít už teď? Pokud nespěcháte domů.“

„Je… už celkem pozdě,“ zamyslím si nahlas.

„Pravda. Asi vás zdržuji.“

„Ne, kdeže-…“

„Ale ano, zdržuju. Vůbec mi to nedošlo.“ Za ten nervózní smích ti to odpouštím. „Asi by byla drzost nabídnout vám, že vás svezu domů.“

„To by byla. Navíc tu mám auto,“ souhlasím se smíchem.

„Já to tušil. Příště si ho neberte. Berete mi možnost s vámi zůstat o něco déle.“

Pozvednu obočí.

„To nebyl vtip,“ ujistí mě s úsměvem. Jeho slova mě trochu potěší a nasadí mi úsměv na tváři, který on ovšem nevidí.

***

Cítím se zvláštně, když dorazím domů. Bylo to snad úplně poprvé v životě, kdy mě někdo pozval ven. Kdyby to udělal kdokoliv jiný, odmítl bych. Bez váhání. Ale v případě Marka… tomu tak není. Zastavím se v koupelně, kde si sundám rukavice a umyju si ruce. Zarazím se při pohledu na sebe. Chvíli váhám, než se rukou dotknu své masky. Po chvíli ruku zase stáhnu k boku a sklopím zrak k tekoucí vodě. Přijal by mě Mark takového, jaký skutečně jsem? A byl bych schopný ho odsoudit, kdyby bylo potřeba, s klidným a rozumným uvážením? Nebyl by můj rozsudek už ovlivněn tím, že se o mě stará víc, než kdokoliv jiný? Zavřu oči nad špatnými myšlenkami.

Do rukou si napustím vodu a chrstnu ji na sebe. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Tak učiním ještě několikrát.

Když mám jistotu, že i ve vaně jsem pozbyl dostatek času a mám nyní i čistou mysl, otupěle hledím do stropu. Nemám ani náladu zkontrolovat své další případné oběti. V mysli se obávám nejhorších možných scénářů, které by mohly nastat. Bombardér si na zítřek bere volno a nebude soudit. Směšné. To se ještě nikdy nestalo… Směšné a přesto… téměř skutečné. Pomalu dýchám a zírám do temnoty a užívám si svou samotu.

Jedná se sice jen o procházku, ale… i těch pár minut, možná hodin s ním navíc… Co se všechno změní? Změní se něco? V mysli se mi objevují prapodivné myšlenky. A varování, které mě upozorňují na případné chyby, které by mohly nastat. Jedno špatné rozhodnutí a vše by bylo ztraceno. Jedna špatná věta a on by mě už viděl jinak. Už bych nebyl jen „Billy“, ale možná by mě viděl jako někoho, kým opravdu jsem.

Pohlédnu na černé rukavice na svých rukách.

Co když mě bude chtít vidět jako nikdo jiný? Rukou přejedu po masce na své tváři a znovu vzhlédnu k černému prostoru nad sebou. Co všechno dokáže změnit jeden den, který poprvé strávíte jinak, než jste zvyklí?

V průběhu svého volna jsem většinou spal, kontroloval své příští oběti, odepisoval svým „fanouškům“ nebo jen tak brouzdal po internetu. Ale nyní mám snad poprvé v životě nějaký plán na svůj den volna. Aniž bych si to uvědomil, byl jsem natěšený jako malé dítě na sladkost, kterou okusí poprvé v životě.

***

Nervózně stojím před svou skříní. Moc oblečení nemám. V podstatě jen náhradní uniformu a pár zbytků oblečení, které většinou nosím, když mám den volna a jsem doma a vzhůru. Co by bylo vhodné na procházku? Kriticky zhodnotím, že triko brčálové barvy by opravdu nebylo nejlepší volbou, a tak skončí na zemi. Stejně budu muset všechno vyprat… Mám ještě čtyři hodiny, takže není třeba se moc obávat. To jsem si myslel. Ale když ani po hodině nejsem schopný si nic pořádného vybrat a nakonec vše skončí v pračce, začínám panikařit. Protože se jedná o procházku, mělo by to být něco pohodlného, ale zase tam nemůžu jít v nějakých obyčejných hadrech. Představa Marka, kterak si bere na procházku kvádro a kravatu, je rozhodně vzrušující, ale šílená. Ušpinil by se, a to bych nechtěl. Ale ať se snažím, jak se snažím, moc mi k němu volné tričko a kraťasy nebo obnošené džíny nesedí.

Zaujatě sleduju, kterak se všechno moje oblečení pere a ždímá v pračce.

Jenže ani poté se můj výběr moc nezmění. Přijde mi nevhodné brát si na procházku tepláky, ale zase je to procházka. Jenže to by Marka mohlo urazit. Když si ovšem vezmu košili s dlouhým rukávem, budu se zbytečně potit. A možná to bude příliš formální. Bude mimo práci, takže si jistě nevezme oblek, aby ho neškrtil. Ale na druhou stranu je to jeho druhá kůže, takže si ho možná právě proto vezme! Sevřu si vlasy pevně v hrsti a přemýšlím.

Nakonec volám Lucy, aby mi pomohla vybrat, co na sebe. Dostal jsem hned seřváno, že jsem neschopný a příliš to řeším. Potom mě hned provokovala, zda jsem nervózní z mého prvního rande. Když jsem chtěl zavěsit, instruovala mě, abych jí vyfotil, z čeho má vybírat. Když mi potom volala za chvíli, seřvala mě jako psa, že jsem neschopný i ve vybírání si vlastního oblečení a nakázala, abych k ní ihned zajel. Po starším bratrovi tam měla ještě nějaké ne moc obnošené nebo úplně nové oblečení, které by se mi možná hodilo. I přes moje protesty mě skrz telefon přinutila sednout do auta a já se rozjel k ní.

***

„No páni!“ zvolala vesele po chvíli, když jsem kolem ní prošel ve vypůjčeném oblečení (které musela přede mnou vyprat v pračce, abych jí uvěřil, že je opravdu čisté), a ušklíbla se. „Sakra, Billy. Kdybys nebyl na chlapy, možná-…“

„Bez těchto komentářů, prosím,“ přeruším jí nervózně.

„Sakra, jestli si z tebe ten chlap nesedne na prdel, tak na něj měním názor.“

„Nevypadám v tom divně?“

„Vnímáš mě vůbec? Teď jsem ti řekla, že bych z tebe i násilím udělala klidně heteráka, sakra!“ zasmála se a praštila mě ručníkem. Zasměju se spolu s ní.

„To by ti nevyšlo.“

„Hele, jestli ti dá košem, přijdu ho zbít,“ slíbila mi. „Dej mi na něj číslo, abych ho potom mohla případně seřvat, kdyby ti zlomil srdce, než mu rozbiju čelist.“

„Tak vážné to zase není,“ ujistím ji.

„Že není?“ zasměje se. „Sakra, Billy! To je poprvé, co řešíš svůj šatník a JDEŠ s někým ven! Ne kvůli práci, ale v den svého volna! A k tomu všemu D-O-B-R-O-V-O-L-N-Ě!“

„To je to opravdu tak divné? Každý druhý dneska sedí doma o dni volna a moc nechodí ven.“

„Ale u tebe je to fakt neobvyklý.“

„Teď narovinu - nevypadám v tom jako šašek?“ zeptám se vážně.

Usměje se a přejde ke mně. Vezme do ruky hřeben a prohrábne mi jím vlasy, ikdyž jí nejdříve ucuknu. Chvíli si s nimi hraje, než odstoupí a založí ruce pod hrudí a hrdě se usměje. „Páni, já se spletla v brigádě. Jdu si hledat místo někde v kadeřnictví,“ uzná nahlas. „Jestli se na tebe nevrhne, sotva tě uvidí, tak je slepej jak patrona.“

„Toho se spíše děsím,“ ujistím ji.

***

Několikrát se zhluboka nadechnu a vydechnu. Nakonec jsem přišel o půlhodinu dřív. A nyní se schovávám za rohem, chodím z místa na místo a přitom si nadávám do blbečků, že jsem něco takového vůbec navrhl! Vždyť procházka znamená, že s ním budu muset být v těsném kontaktu! Kdybych seděl naproti němu, mezi námi by byl stůl, půl metru mezera nebo něco! Všimnu si zmateného pohledu kolemjdoucího, když se nervózně ovívám rukou a hned se v pohybu zastavím. Muž jen zakroutí na mnou hlavou a pokračuje dál. Vydechnu a zavřu oči. Bezva, takže vypadám jak šílenec…

Opatrně vykouknu zpoza rohu. Pořád tam není. Zkontroluji si čas. Má pořád dvacet minut čas. Ten čas tak pomalu utíká, sakra! Nervózně klepu patou o zem nebo pochoduju a snažím se přitom zaměstnat mysl. Mnu si nervózně ukazováček mezi prsty druhé ruky. Obávám se, že Lucyina snaha mi upravit vlasy přijde vniveč. Potím se víc, než je zdrávo. Cítím se špinavý a odporný. Pochybuji, že by si mě Mark přál takhle vidět. A přitom to oblečení po Lucyiném bratrovi vypadá i dobře. Košile a kalhoty, prý tím nic nezkazím. Tak proč se mi zdá, že mám na sobě ještě pytel, který se nahoře utahuje a brání mi v dýchání?

Když pohlédnu znovu za roh, trhnu s sebou rychle zpátky. Už tam je! Podívám se na čas na mobilu. Sakra, má ještě šestnáct minut! Není takový maniak, aby dorazil o půlhodinu dřív (jako někdo), ale i tak - tohle je příliš brzy! Ještě jsem se na to psychicky nepřipravil! Nejsem si ale jistý, zda by mi těch šestnáct minut stačilo se vůbec nějak jinak připravit.

Zmocňuje se mně nejistota a strach.

Zavřu oči a napočítám si do deseti. Ještě chvíli váhám, než se k němu znovu podívám za roh. Pořád tam je. Dobře, ještě jednou. Opět zavřu oči a znovu počítám. Dokud nezklidním splašený dech i srdce. Dokud ze mě aspoň trochu nervozity nesletí… Moc mi to nepomůže a jsem spíš ještě nervóznější. A on tam pořád stojí a čeká (nejspíš).

„Co to je za cvoka?“ slyším mladý, mužský hlas a otevřu oči.

„Nevím, asi ňaký úchyl,“ zasměje se druhý mladý muž, když kolem mě ti dva projdou a smějí se. Zhluboka vydechnu, až když zmizí za dalším rohem. Nejistě sevřu ruce v pěst. Pohlcuje mě panika a strach. To opravdu vypadám tak divně? Raději ať mám jistotu a ať se mi případně vysměje i on, abych ztratil všechnu naději v lidstvo, vydám se jeho směrem.

***

„Páni, ani bych vás nepoznal,“ věnuje mi vřelý úsměv, sotva si mě všimne, a já cítím jeho hodnotící oči po celém svém těle. Je to až nepříjemné… tedy spíše nepříjemně příjemné. Jestli to dává smysl. Chci utéct a přitom chci zůstat.

„Zdravím,“ vysoukám ze sebe po chvíli.

„Taky přeju hezký den,“ ušklíbne se a smekne mi imaginárním kloboukem. Pousměju se nad jeho gestem.

„Nečekal jsem, že se můj doprovod obleče takhle elegantně. Stydím se, že jsem si vzal obnošený hadry.“

„Ale kdeže. Vypadáte… stejně elegantně.“ Věnuje mi další z těch odzbrojujících úsměvů. „Můžeme vyrazit?“

Přikývnu. Nabídne mi rámě, než se zarazí a zasměje se.

„Omlouvám se. Síla zvyku z práce,“ vysvětlí mi s úsměvem.

„Nic se neděje,“ ujistím ho, když konečně vyrazíme.

„Člověk musí nabízet jiným, cizím osobám rámě, když jdou spolu, aby to nějak vypadalo a aby vedení nemělo řeči… a jiní to přímo vyžadují… a ty pohledy si raději odpustíte. Tak se mu to dostane pod kůži až příliš.“

„Máte rád svou práci?“

„Někdy ano, někdy ne. Těžko se to posuzuje.“

„Baví vás vaše práce?“

„Baví vás vaše práce?“ pohlédne na mě zvědavě. Uhnu pohledem před sebe. Nechci o sobě mluvit. Chci o něm všechno vědět.

„Ano,“ odpovím skromně.

„Nechcete ji změnit? Můžete pracovat kdekoliv jinde.“

„Ten mladý kolektiv… mi i vyhovuje.“

„Myslím si, že mladým kolektivem to není.“

„Dobře. Jsem nejspíš… líný tu práci měnit.“

„V pořádku, jen mě překvapuje, že někdo jako vy pracuje v pizzerii. Ale na druhou stranu - asi svou vizáží tam trochu zapadáte.“

„Nejspíš,“ povzdychnu si spíš pro sebe.

„Ale nemluvme o práci, když máme oba den volna,“ usměje se široce a dostane se přede mě. Včas zastavím, abych mezi námi zachoval potřebnou mezeru pro prostor… který on ovšem zničí, když se ke mně rychle nahne a dodá: „Spíš si užijme tuto naši schůzku. Souhlasíte?“ Nestihnu ani včas zareagovat a je už zase pryč. Jeho kořeněná kolínská mě udeří i přes roušku přímo do nosu. Snažím se zachovat klid. Je méně nebezpečný než před pár hodinami zabalené a vyprané oblečení po Lucyiném bratrovi. Polknu nasucho. Po několika vteřinách trapného ticha, kdy trpělivě čekal na mou odpověď, přikývnu.

***

Všimnu si, že udržuje stejnou mezeru mezi námi a že záměrně před minutou srovnal svůj krok s tím mým. Tempo máme stejné. Kde by on obyčejně udělal jeden delší krok, dělá dva krátké. Můžou za to moje, oproti němu, krátké nohy. A můj zlozvyk dělat raději krátké, tišší kroky. Když se většinu života musíte plížit, přenese se to i do vašeho druhého života. Občas pohledem zaputuju k němu. K jeho ostré, oholené bradě, krku, který voní kolínskou, k rukám, které mu hoví v kapsách, k pevné stavbě těla…

Když vycítím pocit nebezpečí, že by si mého pohledu mohl všimnout, rychle se zadívám někam jinam. A zatím se mi povedlo předejít trapasu, kdy by mě načapal, jak ho okukuju.

***

Dojdeme do parku, kde nám Mark koupí limonádu s ledem. Musím se zasmát nad jeho všímavostí a ochotou se trápit i pro někoho, jako jsem já, když mi podá zabalené brčko.

„Dneska je hezky,“ prohodí, když na pár hltů v něm zmizí obsah kelímku, zatímco já si pořád hraju s brčkem, které mi předal.

„Nejspíš bych dnešek celý prospal doma… kdybyste mě nevytáhl ven,“ přiznám se.

„Já taky! Takže se není za co stydět,“ zasměje se hrdelně. Musím se pousmát. Konečně obal od brčka zahodím do koše a váhavě pohlédnu směrem ke stánku s limonádou. „Paní měla rukavice, jestli Vás trápí tohle,“ informuje mě. Uteče mi uchechtnutí. Asi mi čte myšlenky. Neunikne mi jeho zkoumavý pohled, kdy jen trochu nadzvednu masku, aby mohl dostat brčko ke rtům. Limonáda příjemně chladí.

„Kolik vám dlužím?“ zeptám se najednou.

„Nic,“ usměje se mile. „Odměna za to, že jste ještě neutekl.“

Limonáda mi zaskočí. „Měl bych snad utíkat?“

„Trošičku jsem měl obavy, že brzy utečete, když vás trochu neuzemním.“

Pozvednu obočí, ale raději spolknu svou ironickou poznámku, která se mi drala na jazyk. Byla by škoda zahodit tak hezky začínající den. Je to sice o nervy, pohybovat se v tak zamořeném prostoru, ale na druhou stranu – je to zvláštně vzrušující. „Třeba… uteču, sotva to dopiju,“ nadhodím s úsměvem.

„Pak za vámi budu muset utíkat, a to se mi zrovna moc nechce.“

Vím, že se nyní usmívám jako pako. Ale nevadí mi to. Už dlouhou dobu jsem se takto nebavil.

Povšimnu si mladé matky s telefonem v ruce, kterak tahá svou malou dcerku druhou rukou a moc pozornosti jí nevěnuje, protože obsah jejího mobilu je nejspíš životně důležitý.

„Mami, mami!“ zatahá dívenka za ruku svou mámu, zatímco se směje pisklavým smíchem. Snad se rozhodla vyžádat si špetku její pozornosti. Pousměju se. „Proč ten pán vypadá jako klaun?“ ptá se dívka zvídavě, zatímco na mě ukazuje. Úsměv mi ztvrdne na rtech. „Jen má příliš velký nos a ten mu kryje i pusu!“ chichotá se dívka dál.

„Eve! Tohle se neříká!“ hubuje ji její matka přísně, doposud zaneprázdněná vlastním mobilem. „A určitě ne před tím, koho se to týká.“ Rada k nezaplacení, jsi úžasná matka. Právě učíš svoje děcko, aby bylo stejně zkažené, jako kdokoliv jiný v této společnosti. Ale co bych od ní mohl čekat - byla vychována stejně jako ostatní zkaženci… Kdybych přišel o zdravý rozsudek a rozum, už bych všechny dávno odsoudil k smrti. Ale právě ona tenká hranice mezi šílenstvím a zdravým rozumem mi v tom brání. Vím, kdo si smrt zaslouží, a kdo si zaslouží další miliontou šanci.

„V první řadě bys to neměla jen tak pokřikovat na osobu, kterou ani neznáš, holčičko,“ slyším něčí milý hlas a vrátím se do reality. Vidím, jak u ní Mark dřepí a mile se usmívá. „Protože pak by ses nemusela divit, kdyby ti čirou náhodou přiletěla facka z jedné nebo ještě lépe, z obou stran,“ dodá s tím neodolatelným úsměvem.

Cože?

Slyším, jak něco napraskne…

„Co si to dovolujete?“ ozve se ženský hlas přísně.

Mluvil to opravdu nyní Mark nebo to je někdo jiný a Mark sedí pořád vedle mě? „Vůbec nic. Jen vaše nevychované děcko učím správným mravům.“

„Jak se opovažujete?“

Další prasklina.

Dýchá se mi o něco hůř. Jako by mi na hrudi přistál nějaký kámen. A tlačil a tlačil mi na plíce… Třesoucí se rukou hledám v kapse jedinou kartičku, na které je napsáno číslo a prosté instrukce, které ovšem nepřečtu, protože vidím rozmazaně.

„Když neumí rodič vychovat ani vlastní děcko, žádné děcko by neměl v první řadě mít,“ zní mi Markův hlas v uších, a přesto je tak cizí.

„Řekla pouze pravdu. A co je vám po tom?“ zasměje se žena chladně. Kartička mi vypadne z ruky. Už ji nestihnu zvednout.

„Pak by možná výchovnou lekci měla dostat i neschopná matka,“ slyším nebezpečný sykot.

Víc už ne.

Protože z nedostatku kyslíku se mi zamotá hlava a já omdlím.