Návrat

2. KAPITOLA

          Byl jasný žňový den. Slunce pálilo a na nebi ani mráčku. Navzdory téměř absolutnímu bezvětří panovalo pod korunami vzrostlých stromů příjemné klima, které si oba houbaři, matka i syn, do sytosti užívali.

          Zatímco Hedvika Surreyová si tiše zpívala rozhlížejíc se pečlivě po okolí, malému Kornelovi byla dlouhá chvíle. Pokoušel se ji ukrátit hvízdáním, házením šišek na stromy, kopáním do kamínků, lezením na pařezy a veliké balvany, dokonce se pokoušel trefit kouskem kůry vystřeleným z praku malou veveřičku ve větvích borovice. Nic ho ale nedokázalo zabavit na dlouho.

          Hedvika mu ve hrách nebránila. Pouze ho tu a tam upozornila, aby se dál nevzdaloval, či dával pozor, kam šlape.

          Rodinná idylka se však záhy změnila k nepoznání.

          Les nad roklí prořídl a jasné slunce za hradbou stromů upoutalo chlapcovu pozornost. Po očku koukl na matku zaujatou zkoumáním lesního mechu.

          „Že mě nechytíš?!“ zvolal náhle a se smíchem na rtech se rozběhl z lesa ven.

          „Korneli!“ okřikla ho matka. Věděl přeci, že sbírá plody lesa, ať si hraje, ale proč by měla s ním? Vzhlédla a uvědomila si, kam její syn nevědomky tak pospíchá.

          „Korneli, stůj!“ Odhodila košík na houby a rozběhla se za ním.

          Hoch vyběhl z lesa. Jen tak-tak se stačil zastavit na úpatí několik sáhů hluboké strže. Se srdcem až v krku se ohlédl. Matka za ním pospíchala. Na nic nečekal a rozběhl se podél okraje té jámy.

          Jeho smích zněl vyděšené Hedvice v uších tisícerou ozvěnou.

          „Laewitë!“ dračím jménem v duchu prosila o pomoc. „Korneli!“ volala.

***

          V setmělém kočáře otevřel nyní již dospělý jinoch zprudka své oči. Dech měl zrychlený, ale jediný pohled na houpající se lucernu u stropu ho ujistil, že je vše v pořádku. Byl to jen sen.

          „U všech draků, ty jsi to zařízl, jako starý medvěd,“ zasmál se Frederik – jeho přítel ze studií.

          „No dovol,“ ohradil se, uchechtl a z kapsy vytáhl popsaný list, který četl už asi po sté.

 

          Vážený pane, Korneli Surrey z Denic,

 

          je mou čestnou povinností, zvěstovat Vám zprávy z domova, jež si bezprostředně žádají Vaši přítomnost.

          Váš otec, zeman Karel Surrey z Denic, 12. Dne 2. měsíce 468. roku záhy a nečekaně skonal.

          Vzhledem k této události, je společensky žádáno, abyste se bez prodlení dostavil k vyřízení rodinných, dědičných a smutečních záležitostí.

 

S přáním upřímné soustrasti se Vám poroučí

baron Jan via Alter.

          „Tím, že to budeš číst stále dokola, se nic nového nedozvíš,“ upozornil ho Fred na nesporný fakt.

          „Já vím,“ povzdechl si Kornel. „Pořád to nechápu…“

          „Na smrti není nic k chápání, když draci sfouknou tvou svíčku, tvůj duch odejde mezi hvězdy. Už to samo veškeré chápání popírá.“ Do filozofické debaty se ale Fred pouštět nehodlal. „A co bude dál? Zdědíš otcův statek, ne? A když baron uzná, že jsi toho hoden a doporučí tě hraběti, budeš i novým Denickým zemanem. Doufám, že mi neodmítneš poskytnout asyl.“ Mrk na Kornela a odfoukl si dlouhou blond ofinu z čela.

          „Tebe to pořád nepustilo?“

          „Jistě, že ne,“ ubezpečil ho, „a ani se nepokoušej mi to znovu rozmlouvat. Už jsem se rozhodl.“

          „Byl jsi rozhodnutý dávno před tím, než jsme se poznali.“

          „No a? Co to mění?“

          „Nic.“ Kornel založil baronův dopis zpět do vnitřní kapsy své vesty. Věděl, že tyhle slovní pře s Nortonem Frederikem Derwem nemají žádný smysl. Odhrnul záclonku na okně kočáru a vyhlédl na zšeřelá luka za ním. Monotónní klapot kopyt a drkotání kol ho začínalo deprimovat stejně jako černými mraky potažené nebe.

          „Asi bude zase pršet.“

          „To je v Donnelských lesích kolem Uny běžné počasí, ne?“

          „Ne tolik, jak se říká.“ Zatáhl a v duchu si povzdychl. Byl rád, že se nemusí do rodného kraje vracet sám, ale trápily ho obavy z přítelova rozhodnutí. Přeci jen, takový skandál, až se to provalí…

          „Děláš si zbytečné starosti,“ odbil tentokrát Fred Kornela. „Popravdě,“ naklonil se spiklenecky ke svému příteli, „víc mi dělá starosti, že zatímco se celý Tristenol chystá na oslavy královniných narozenin, nějaký baron ze zapadákova ti píše, aby ses uráčil vrátit domů.“ Ušklíbl se, narovnal a otočil stránku v knize, která mu ležela v klíně.

          „Ten zapadákov, je můj domov, kdybys to náhodou nevěděl,“ ohradil se Kornel. Doopravdy se ho to ale nedotklo. Byl už příliš let mimo Denice a to co si z domova pamatoval, nebyly v pravdě ty nejlepší vzpomínky. Aby zahnal stín zlého snu, raději směřoval své myšlenky k narážkám na baronovo chování. „Co tím chceš říct?“

          „Nic, jen kladu otázky nic víc.“

          „Otázky?“

          „Pročpak se asi pan baron rozhodl, že tento rok do Tristu nepřijede?“ Další mrknutí.

          Kornel se nadechl k odpovědi, ale Frederik ho nenechal.

          „No kvůli smrti tvého otce to nebude. Věř mi, každý šlechtic by na řešení smutečních záležitostí svých poddaných nejraději zapomněl. Zvlášť, když by mu měly bránit v účasti na královských oslavách v Tristu. Ty je neznáš, ale jsou opravdu velkolepé. Každá slavnost je přehlídkou módy, výstřednosti, bohatství i rétorických pří. Je příležitostí ohromit, ukázat se, seznámit, uzavírat spojenectví, obchody, domlouvat sňatky svých potomků… Tam zkrátka nesmí nikdo chybět,“ vypověděl.

          „Chápu, že nemáš jiné příbuzné, kteří by vyřídili pohřeb za tebe, ale víc věřím tomu, že by baron via Alter nechal tělo tvého otce hnít v díře třeba celý úplněk, než tomu, že by mu právě tvá rodinná situace ležela až tak moc na srdci, aby si nechal ujít oslavu narozenin královny Elizabeth,“ uzavřel svůj proslov.

          Na to Kornel neměl žádný argument.

          V kočáře se rozhostilo ticho. Frederik se věnoval četbě a Kornel přemítal nad přítelovými slovy. Mohlo na nich něco být? Neměl ani tušení o blížících se královniných narozeninách. Kdyby o tom Fred nezačal, nikdy by ho nenapadlo přemýšlet nad baronovým dopisem tímto způsobem. Nakonec však dospěl k závěru, že i když s otcem neměl zrovna nejlepší vztah, je vlastně rád, že jeho tělo nemusí někde hnít příliš dlouho. Ať už k tomuto rozhodnutí přimělo barona Altera cokoliv.

          Odhrnul záclonku právě ve chvíli, kdy vjížděli do Donnelského lesa. Pozvedl oči na hejno vzlétajících vran a přepadla jej tíseň. Zablesklo se.

          „A je to tady…,“ pomyslel si Kornel.

          Hrom ohlásil hotovou průtrž mračen. Dešťové kapky bubnovaly o střechu kočáru velké jako hrachy.

          „Klid,“ protáhl Fred ledabyle, aniž by vzhlédl od své knihy, „je to jen bouře.“

          Kornel přitakal, ale stále zůstával napjatý.

          „Už abychom tam byli…“

 

          Bylo už navečer. Panský kočár se divoce zhoupnul při průjezdu velkou louží až se bláto od kol rozstříklo na všechny strany a skropilo procházejícího starce, který si od plic zanadával.

          Kočí ho ignoroval. Zastavil až na návsi u hostinského dvora, kde se nad branou ve větru s vrzáním houpal vývěsní štít s kohoutem ve znaku. Byli na místě. Koně si odfrkli a zahrabali kopyty v blátě.

          Déšť stále neustával. Promočený vozka chtěl co nejdříve někam do tepla. Seskočil z kozlíku a velkými kroky v těžkých, kožených botách překonal vzdálenost ke dveřím kočáru, zaklepal a mohutným hlasem svým pánům oznámil, že dorazili.

          Kornel se zvedl, ale Frederik ho pohybem ruky zastavil.

          „Sežeňte pacholka, ať vám pomůže odpřáhnout a ustájit koně. Vytřete je do sucha a postarejte se, ať mají všeho dost,“ udělil kočímu další pokyny.

          „Jistě pane.“

          Frederik nedbal na jeho otrávený tón.

          „Nezapomeňte pak přinést naše zavazadla do hostince.“

          „Ano, pane.“

          Blonďatý šlechtic nechal kočího, aby si šel po své práci. Přehodil přes sebe svůj lehký kabát, vyhlédl na liják tam venku a s úšklebkem mrknul na svého spolucestujícího.

          „Ne tolik, jak se říká, ano?“

          Kornel si povzdechl. Frederik se uchechtl a odhodlal se opustit přístřeší kočáru. Kornel ho následoval. Ostatně mu nic jiného nezbývalo, když už inicioval tuto „výpravu“.

          Prakticky okamžitě byli oba promočení na kost. Jakmile však přeběhli dvorek a vešli do hostince, ovanul je příjemný teplý vzduch a do uší je udeřil mnohohlasý sbor mužského tlachání u piva a smíchu nad hrou v kostky.

          Oddechli si a rozhlédli se.

          Lidí se po nich ohlédlo jen pár. Místní byli zvyklí na cestovatele. I ty z vyšších kruhů. Denice stály přímo na Královské cestě. Nebylo to nic divného.

          Poprvé od obdržení úmrtního oznámení se Kornel upřímně pousmál. Tady jakoby se nic nezměnilo. Ano, ubylo některých tváří a přibylo nových, jak odrůstala generace otců a dědů a dorůstala ta Kornelova. Ale jinak? Stále ten samý nahořklý pach piva a tabáku, smísený s lidským potem, s nimiž poctivě zápasila vůně bylin rozvěšených u stropu. Málem už zapomněl na příjemné teplo sálající z pochodní v držácích na zdech a sousedské zábavy.

          Nyní byl rád, že se rozhodl zajet nejdříve sem, než zavítá do rodného dvorce, nebo ještě hůř, přímo k baronovi. Chtěl se tu porozhlédnout, nasát místní atmosféru, zjistit, zda ho někdo vůbec pozná a pak…

          Pravda byla, že ještě nevěděl. I když to svému příteli zamlčel, nebyl zrovna rozhodnutý převzít statek a otcův úřad. Necítil se být připravený na odpovědnost za jiné lidi. Vlastně ani nedokázal sám sobě říct, jaký má k tomuto místu vztah. Jeho vzpomínky byly zastřené mlhou roků až na to málo, které do jeho myšlenek vrhaly stín úzkosti a smutek.

          Doufal, že díky této zastávce nebude muset hned začít řešit důležité věci a bude si moci odpočinout po dlouhé cestě.

          „Ty jsi tu doma, tak veď,“ pokynul mu Frederik hlavou směrem k výčepu. Kornel se naoko zakabonil, ale doopravdy mu to nevadilo. Vykročil do sálu plného hostů a pokoušel se rozvzpomenout na každého z nich.           Přiřadit k tvářím jména ale nebylo vůbec jednoduché.

          Zastavili se až u výčepního pultu z dubového dřeva místy zdobeného rytinami opilců, nebo nudících se zákazníků. Kdysi v něm i Kornel zanechal svou značku, nyní ji ale nehledal.

          I po tolika letech okamžitě poznal Vlada Norma. Obtloustlého hostinského, který měl plné ruce práce s mytím keramických tupláků a točením piva.

          „Vítejte, vzácní pánové, to jsou k nám ale hosti, čím posloužím?“ ptal se hned hlubokým basem majitel lokálu, jakmile nově příchozí zaregistroval.

          Kornel si prohrábl mokré hnědé vlasy, čímž dosáhl nedbalého vzhledu, zcela odlišného od toho, který byl nucen nosit v klášterní škole. Dal si pozor, aby se pohledem přímo nestřetl s Normovýma slídivýma prasečíma očkama.

          „Jídlo a pití, hospodo, pro nás, kočího a čtyři koně,“ ujal se slova Frederik, podle jehož názoru, nebyl Kornel dost rychlý.

          „Ale jistěže. Posaďte se, támhle u toho stolu je ještě volno. To bude místo přesně pro vás.“ Rty mezi kotletami hlasitého krčmáře se zvlnily do úlisného úsměvu. „Johano?! Postarej se tady o pány,“ zavolal na copaté děvče roznášející pití. „Máte ještě nějaké přání?“

          „Dvě piva a dva prcky vaší nejlepší pálenky.“

          „Jak je ctěná libost.“

          Hostinský se ujal čepování a mladičká děvečka uvedla oba mladíky k osamocenému stolu v rohu. Frederikův úsměv vykouzlil venkovskému děvčeti na rtech ruměnec a Kornel mohl jako obvykle jen žasnout.

          „Neříkals, že jsem tu doma a mám vést?“

          „Nejsi dost rozhodný.“ Frederik se na dřevěné židli náležitě rozvalil, vzal ze stolu železné křesadlo a začal ho převracet mezi prsty. Svíčka na svícnu uprostřed stolu zůstávala netknutá.

          To Kornel seděl upjatě s rukama na desce z ořechového dřeva. Nedokázal se úplně uvolnit. Pozoroval počínání svého přítele a byl vlastně rád, za jeho iniciativu.

          Děvče se vrátilo a položilo před každého jeden korbel.

          „Přijměte mé díky, vzácná panno.“ Frederikovy oči zajiskřily neskrývaným zájmem.

          Johana raději cudně uhnula pohledem na stranu. S úsměvem však přijímala měďák za své služby. Ten si našel úkryt v jejím dekoltu, aby snad její zaměstnavatel neměl o malém daru, žádné tušení.

          Když si šla zpět po své práci, akorát se dveře hostince otevřely podruhé a vozka nanosil dovnitř zavazadla svých pánů, která uložil na zem vedle věšáku na kabáty a klobouky. Sotva tak učinil, došel se usadit na vyvýšenou stolici u pultu, aby učinil vlastní objednávku. Pivo a večeři měl uhrazenou svými pány a s povděkem obojí přijal.

          Krčmář houkl do kuchyně na svou ženu, aby připravila krmi pro pány na cestách, za které Frederik objednal vývar, uzené maso, chléb a křen. Nechtěl čekat na pečeni a určitě by se nespokojil s žádnou kaší.

          Kornel chtěl odmítnout jeho pohostinnost, ale přítel rezolutně odmítl všechny jeho výmluvy. Však jídlo bylo chutné.  Vývar byl poctivý, maso dobře vyuzené a solené, chléb čerstvý a křen jakbysmet. Co by si neužil trochu té volnosti, když už měl tu příležitost?

          Hovor vedli tichý, takže téměř zanikal v halasu kolem nich. Spíše žertovali a vzpomínali na léta strávená v klášterní škole v Melandrii než aby se snažili o jakékoliv vážné téma. Málem si ani nevšimli nově příchozího, který zavítal do lokálu.

          Muž v těžkém cestovním plášti a lesnickém klobouku přelétl hosty nehostinným pohledem a zamířil rovnou k hostinskému. Neslyšeli, co si ti dva řekli, ale povšimli si, jak Johana, zdejší děvečka, celá pobledla. Nakonec si šla po své práci, před cizincem přistál tuplák plný čerstvě natočeného piva a hostinský se jal zpovídat jejich kočího.

          Ať už byl nově příchozí host kýmkoliv, tvářil se sklesle a zklamaně. Ani neupil, jen odfoukl pokrývku z pěny a díval se, jak se na pultě roztéká.

          Frederik se zachmuřil a Kornel krčil rameny.

          „Co chcete slyšet? Mě najal opat Trevor z dračího kláštera, abych odvezl mladýho pána Surreyho do Denic, toť vše…“ rozpovídal se vozka až moc nahlas.

          Vlad Norm už dál neposlouchal a stočil pohled ke stolu, kde seděli Kornel s Frederikem. Ke stolu, kam se v té chvíli stáčely pohledy všech ostatních.

          Kornel polkl.

          „Surrey…“

          „Kornel Surrey?“

          „Karlův syn?“

          „Vážně?“

          „On se vrátil?“

          „Vrátil se!“

          „Kornel Surrey se vrátil!“ vykřikl kdosi.

          Jinochovi toho jména se všechny hlasy a tváře slévaly v nepřebernou lidskou masu. Postavil se, aby je umlčel. Doufal, že to postačí. Nechtěl být poznán, ale když už se stalo, co mohl víc než postavit se tomu čelem?

          Frederik celou scénu pozoroval zdánlivě nevzrušeně.

          Mezi hosty to opět zašumělo.

          „To není možný.“

          „Chudák kluk.“

          „Po tolika letech.“

          „Zrovna, když se jeho otec zabil…“

          V Kornelovi hrklo.

          „Jak prosím? Z-zabil… To určitě ne. To ne!“ To přeci nemohli myslet vážně. „Váš otec, zeman Karel Surrey z Denic záhy a nečekaně skonal.“ Tak mu to psal baron via Alter ve svém dopise. Myslel tím snad sebevraždu? Ale proč by to u všech draků denický zeman dělal?

          Místní se po sobě podívali. Jakoby jim až teď došlo, že zemanův syn mohl přijet nevědomky. Za všechny z nich nakonec odpověděl mlynář s dobrosrdečným obličejem.

          „Karel se oběsil, chlapče,“ začal opatrně. „Našli ho viset na trámu v jeho pokoji.“ Krátce se odmlčel. „Měl velké dluhy. Na statku mu už nic nepatřilo. Směl zůstat jen díky dobré vůli barona Altera. U něj taky najdeš svou sestru, které se po té hrůze ujal…“

          „Jakže? Sestru?!“ Copak už těch překvapení nebylo dost?

          „Nezmínil ses, že máš sestru,“ podotkl Frederik.

          „Nemám sestru!“ ohradil se striktně. „Nikdy jsem žádnou neměl.“

          „Klídek, Korneli, jo?!“ Mlynář se zvedl, přišel k němu a poplácal ho po rameni. „Je jasný, že nic nevíš, nebyls tu kolik, deset let? Hele, co kdybyste ty a tady tvůj přítel, jeli ke mně domů? Tam bude klid i čas na vyprávění. Pořádně si odpočinete a uvidíš sám, že ráno moudřejší večera. Co ty na to?“ navrhl.

          Kornel nemohl věřit vlastním očím a uším. Nečekal od návratu domů zhola nic. Ale toto? To dalece předčilo i jeho nejbujnější fantazii.

          Váhavě přikývl.

          Mohli přespat v hostinci, ale nechtěl zde zůstávat v takové společnosti. Všichni na něho pořád zírali. Potřeboval na vzduch!

          Blonďatý šlechtic se zvedl, protáhl, plácl mlynáře po pleci a ušklíbnul se.

          „Dobrý nápad, dobrý muži. Hej hostinský!“ Houknul ještě na krčmáře. „Pokoj pro kočího a nezapomeňte na snídani.“ Hodil na pult pár stříbrných a teatrálně odkráčel za svým přítelem.

          Mlynář si povzdechl, rozloučil se se štamgasty nad partičkou vrhcábů a vyšel za nimi.

          Kornel stál na dvoře. Ramena svěšená a tvář upřenou k nebi nastavenou milosrdnému dešti, jehož provazce mu smáčely vlasy i kůži.

          „Omlouvám se,“ vydechl.

          Frederik se opřel o zeď stavení a pokrčil rameny.

          „Z ničeho tě neviním.“

          „Nestůj na tom dešti, hochu! Pojďte,“ vyzval je statný mlynář. Naložili kufry na jeho vůz, skryli se pod plachtou a své životy svěřili koni, který znal cestu do mlýna jako své podkovy.

          Takhle si tedy Kornel návrat domů opravdu nepředstavoval.